Hostitele jsem dostala vloni k narozeninám od kolegyň z práce, a protože je to víc než pěti set stránková bichle, tudíž ideální kniha na cesty, podívala se se mnou do Paříže (pár kapitol jsem stihla přečíst ještě před odjezdem, ale pořádně jsem se do ní začetla až ve francouzské metropoli :o).
Styl psaní Stephenie Meyerové se mi líbí, její knihy jsou čtivé a daří se jí předávat emoce postav čtenáři, proto se mi zezačátku líbilo i Stmívání – nejvíc asi první díl, pak už to šlo pomalu z kopce, protože to bylo strašně natahované, navíc jsem začala být na celou sérii alergická kvůli tomu všemu nekonečnému humbuku kolem a filmům, které jsou jednoduše tragédií. Hostitel mi přijde mnohem lepší. Nejen že se vše "vyřeší" v rámci jediné knihy, ale má i zajímavější a ne tak idylickou zápletku, přičemž příjemně nápaditý námět s obsazením naší planety parazitickými mimozemšťany je neuvěřitelně pečlivě propracovaný (včetně příběhů z ostatních kolonizovaných světů), navíc je vše vyprávěno právě z pohledu jednoho z "dobyvatelů", čímž je kniha ještě o fous zajímavější.
Všechno začíná ve chvíli, kdy se Poutnice probudí v těle Melanie Stryderové, jedné z mála přeživších "divokých" (= nekolonizovaných) lidí. Jejím úkolem je vypátrat v Melaniiných vzpomínkách, kde se ukrývala a jestli s ní byli další lidé, jenže Melanie je silná osobnost a nehodlá se vzdát bez boje. Úvodní kapitoly knihy tak tvoří lehce schizofrenní vnitřní válka Poutnice s původní Melaniinou myslí a její poznávání našeho světa.
"Věděla jsem, že to začne koncem a ten že bude těmto očím připadat jako smrt. Varovali mě.
Ne těmto očím. Mým očím. Mým. Tohle jsem teď já...
Podle instinktu svého druhu jsem se bezpečně vpletla do centra myšlenek lidského hostitelského těla, vetkala jsem se nevyhnutelně do každého jeho dechu a reflexu, až nakonec přestalo být svébytným jedincem. Byla jsem to já.
Ne to tělo, moje tělo.
Cítila jsem, jak narkóza odeznívá a začíná se probouzet vědomí. Obrnila jsem se vůči útoku první vzpomínky, což ve skutečnosti bude poslední vzpomínka – poslední okamžiky, které tělo zažilo, vzpomínka na konec. Důkladně mě varovali před vším, co se teď stane. Ty lidské emoce budou silnější a živější než pocity ostatních druhů, jimiž jsem byla. Snažila jsem se na to připravit.
Vzpomínka přišla. A, přesně jak mě varovali, na něco podobného se připravit prostě nedá...
Vzpomínka, jež nepatřila mně, byla tak děsivě silná a průzračná, že pronikla mým sebeovládáním – potlačila odstup, vědomí, že tohle je pouze vzpomínka, a ne já. Stržená do pekla, kterým byl poslední okamžik jejího života, jsem byla ona, a obě jsme prchaly.
Jsem ztracená, všichni jsme ztraceni. Je po všem.
Teď je mám přímo v patách, hlučné, na dosah. Tolik nohou – kroků! Jsem sama. Selhala jsem.
Hledači volají. Z těch hlasů se mi rozbouří žaludek. Budu zvracet.
"To je v pořádku, v pořádku," lže mi jedna, aby mě uklidnila, aby mě zpomalila. Hlas má zkreslený namáhavým oddechováním.
"Dávej pozor!" varují mě další výkřiky.
"Nezraň se," prosí jeden hlas. Hluboký, plný obav.
Plný starostlivosti...
"Prosím!" Výkřiky znějí stále zoufaleji.
Je mi do smíchu, protože si uvědomím, že běžím dost rychle. Představuji si jejich ruce, jak po mně chňapají jen centimetry za mými zády. Ale jsem přesně tak rychlá, jak potřebuju. Na okraji podlahy ani nezaváhám. Díra se mi vzepne vstříc uprostřed kroku.
Pohltí mě prázdnota. Nohy mi neužitečně vlají. Rukama hrabu do vzduchu, pátrám po opoře. Chlad kolem mě sviští zvučně jako zvonkohra.
Náraz zaslechnu dřív, než ho ucítím... Vítr utichne...
A pak je všude bolest... Bolest je všechno.
Zastavte ji.
Nebylo to dost hluboko, šeptnu si skrz bolest.
Kdy ta bolest skončí? Kdy...?
Tma zavalila utrpení a já ochabla úlevou, že vzpomínka dozněla v nezvratném konci. Tma všechno odnesla a já byla volná. Nadechla jsem se, abych se uklidnila, jak tohle tělo mělo ve zvyku. Moje tělo.
Ale pak barvy prudce vtrhly nazpátek, vzpomínka se opět vzepjala a zaplavila mě novou vlnou.
Ne! zpanikařila jsem, zděšená z chladu a bolesti i z toho strachu.
Ale nebyla to tatáž vzpomínka. Tohle byla vzpomínka ve vzpomínce – závěr vzpomínky, jak poslední lapnutí po dechu – a přesto překvapivě silnější než ta první.
Tma odnesla všechno kromě jedné věci: tváře.
Tvář, jež pro mě byla stejně neznámá jako beztvářná hadí chapadla mého posledního hostitele, bude patřit k novému tělu. Podobný druh tváře jsem viděla ve výjevech, které do mě vysílali při přípravách na tenhle svět. Špatně se rozlišovaly navzájem, měly jen nepatrné odchylky v barvě a tvaru u každého jednotlivce. Jinak byly všechny skoro stejné...
Tenhle obličej bych poznala mezi miliony...
Neměla jsem ponětí, co ta cizí rasa považuje za krásu, ale přesto jsem věděla, že tahle tvář je krásná. Toužila jsem se na ni dívat donekonečna. Sotva jsem si to uvědomila, tvář zmizela.
Moje, pronesla cizí myšlenka, která správně neměla existovat.
Opět jsem zkameněla, šokovaná. Neměl tam být nikdo kromě mě. A přesto ta myšlenka byla tak silná a tak vědomá!
Vyloučeno. Jak by tu mohla zůstat? Teď jsem to já.
Moje, pokárala jsem ji, a to slovo bylo obtěžkané silou a nadřazeností vládce. Všechno je moje.
Tak proč jí odpovídám? zeptala jsem se sama sebe." (str. 11-14)
Jenže s tím, jak Melanie Poutnici postupně odkrývá zákoutí své mysli a paměti a především silné pouto k mladšímu bratrovi Jamiemu a své životní lásce, šestadvacetiletému Jaredovi, začíná i sama Poutnice toužit po opětovném setkání s Melaniinými milovanými. Vydá se proto na vlastní pěst do pouště hledat údajnou skrýš Melaniina strýčka a při svém marném bloudění málem přijde o život. Když se jí ale nakonec podaří strýčka Jeba včetně Jareda a Jamieho najít, je to jen začátek mnohem komplikovanějšího společného dobrodružství Melanie a Poutnice, které se mezitím stihly spřátelit, ale stále jsou uvězněné v jednom těle. Nikdo z přeživších totiž nevěří, že je možné, aby si člověk zachoval sám sebe, když je do něj implantován mimozemský parazit neboli duše, jak kolonizátoři sami sebe nazývají.
"Bylo to pro nás obě příliš, vidět ho tady, když už jsme uvěřily, že se s ním nikdy nesetkáme, že jsme ho ztratily navždy. Ohromením jsem zkameněla, nebyla jsem schopná ničeho... Jen jsem tupě zírala do Jaredova obličeje.
Melanie zareagovala odlišně.
"Jarede!" vykřikla, i když z mého odřeného hrdla se vydralo jen kráknutí.
Strhla mě vpřed, stejně jako předtím v poušti, převzala vládu nad mým ochromeným tělem. Jediný rozdíl byl v tom, že nyní do toho vložila víc síly.
Nedokázala jsem ji zarazit včas.
Skočila kupředu a pozvedla mé paže, aby ho objala. V hlavě jsem na ni varovně vřískla, ale neposlouchala mě. Mou přítomnost skoro nevnímala.
Nikdo se ji nepokusil zastavit, když klopýtala směrem k němu. Nikdo, jen já. Už ji od něho dělily jen centimetry a pořád neviděla to, co mně neušlo. Nevšimla si, že během těch dlouhých měsíců odloučení mu obličej zpřísněl, rýhy v něm se teď rozbíhaly jiným směrem. Nevšimla si, že ten povědomý úsměv, který nosila ve vzpomínkách, by teď ta nová tvář prostě nezvládla. Zamračeného a rozzuřeného ho Melanie viděla zatím jen jednou, ale ten výraz nebyl nic proti tomu, jak se tvářil teď. Neviděla to, nebo jí to možná bylo jedno.
Měl delší paže než já.
Ještě dřív, než se ho Melanie stačila dotknout prsty, paže mu prudce vystřelila a hřbetem dlaně mě tvrdě udeřil do spánku. Úder byl tak tvrdý, že mě vynesl do vzduchu a pak jsem hlavou třískla do kamenné podlahy. Slyšela jsem, jak mi s tupým žuchnutím dopadl na zem i zbytek těla, ale nevnímala jsem to. Oči se mi stočily v sloup, v uších mi dutě zvonilo. Zoufale jsem se bránila závrati, jejíž vítr mě stahoval stále hlouběji do bezvědomí.
Hloupá, hloupá, vyčítala jsem jí plačky. Přece jsem ti říkala, ať to neděláš!
Jared je tady, Jared žije, Jared je tady. Blábolila z cesty, omílala tahle slova jako text písničky." (str. 121-122)
Ze začátku mi sice chvíli trvalo, než jsem se do Hostitele "zažrala" (ten začátek působí přece jen trochu zmateně), ale potom jsem se od něj nemohla odtrhnout a na konci jsem si i pobrečela :o) Líbilo se mi, jak Meyerová mezi řádky zdůrazňuje naši jedinečnost a připomíná, jaká by to byla nuda, kdybychom byli všichni dokonalí – duše jsou z 90% všechny stejné, jedna jako druhá jsou hodné, laskavé, ale také se neumí pro nic nadchnout, nic milovat a nic nenávidět, jsou zkrátka takové sterilní. Víc než symbolické mi taky připadalo to, že přítomnost parazita v lidském těle je poznat na očích (mimozemšťané házejí stříbrné odlesky, viz, přebal :o)
Každopádně Stephenie Meyerová chytře vystavěla příběh na pozadí "krizové" situace, čímž získala prostor pro mnohem krystaličtější emoce, s vědomím neustále hrozícího konce je láska i nenávist mnohem silnější, intenzivnější a pro přetvářku není místo, všechno je mnohem opravdovější, je to tady a teď, kdežto v našem normálním světě nemá nikdo pocit, že mu něco utíká mezi prsty, a tak hodně věcí odkládáme, tolerujeme a neříkáme...
Taky jsem si nemohla nevšimnout, že se Stephenie neubránila své slabosti pro mladé hlavní hrdiny (sedmnáct je asi hraniční věk :o) a jejich starší protějšky, ale oceňuju vývoj, kterým prošla hlavní postava Poutnice. Z mužských postav jsem si nejvíc zamilovala Doktora a Iana – a to přesně v tomhle pořadí, protože Doktora přece jen halí troška toho tajemna, jak to má u správného romantického hrdiny být, kdežto Ian je takový ten prvoplánový chápavý silák. Jeb na druhou stranu plní funkci pohádkového dědečka s naprosto nepřekonatelným smyslem pro humor :o)
Jediné, co mi tak na Hostiteli vadilo, byly tiskové chyby (přepisy v osobách, skloňování apod.), ty mě vytáčely opravdu dost a bohužel je to jedna z věcí, které budu mít s touhle knihou už navždy spojené. Nepochopím, jak je možné, že když už si dá někdo tu práci a vydá takhle tlustou knihu v pevné vazbě, nevěnuje pozornost jejímu obsahu. Mě by hanba fackovala, kdybych v práci odeslala něco, co jsem si po sobě ani nepřečetla, a oni se nestydí účtovat si za takovéhle lajdáctví čtyři stovky :o(
Taky doufám, že podle knihy nenatočí film. Většina Hostitele je podle mě nezfilmovatelná a výsledek by byl nejspíš ještě tragičtější než u Stmívání.
