Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Maggie Stiefvaterová: Váhání
4. leden 2012 | 21.41 |
Zatímco Mrazení byl duet Sama a Grace, ve Váhání se počet postav, kterým "vidíte do hlavy", rozšíří o sestru problémového vlka Jacka Culpepera, Isabel, a dekadentního rockového zpěváka Colea, který se stal dobrovolně novým přírůstkem vlčí smečky v Mercy Falls.
"Zelený plyš koberce mě pálil do prstů u nohou, jak se mi do nich začínal vracet cit. Bolest byla dobré znamení. Pořád ve mně tedy ještě koluje krev.
"Ani hnout."
Ženský hlas mě zarazil na místě. Nezazníval z něj strach, jak by se dalo čekat, když někdo najde uprostřed domu nahého chlapa, a tak jsem čekal, že až se otočím, budu se dívat do hledí namířené pušky. Ostře jsem si uvědomoval pravidelný tlukot svého srdce v hrudníku. Páni, že mi ale scházela trocha adrenalinu.
Obrátil jsem se.
Byla to dívka. Naprosto nádherná, přesně ten typ, co člověku div neutrhne srdce – ohromné modré oči částečně skryté pod zubatou záclonou blond vlasů. A z toho, jak držela ramena, bylo znát, že to ví. Přejela mě očima od hlavy k patě a zpátky a já věděl, že mě odhaduje a shledává nedostatečným.
Zkusmo jsem se usmál. "Ahoj. Omlouvám se, jsem nahý."
"Těší mě. Já jsem Isabel," řekla. "Co děláš v našem domě?"
Na tuhle otázku v podstatě nebylo co odpovědět.
Pod námi klaply dveře a my sebou oba trhli a podívali se po zvuku. Srdce mi krátce poplašeně zakníkalo a já si překvapeně uvědomil, že mám strach – že po té dlouhé hluché době doopravdy něco cítím.
Nedokázal jsem se pohnout.
"Kristepane!" Na úpatí schodů stála jakási žena a dívala se skrze zábradlí přímo na mě. Pak jí oči přeskočily na Isabel. "Kristepane! Co to..."
Čekala mě smrt z rukou dvou generací krásných žen. A navíc umřu nahý.
"Mami," nenechala ji Isabel domluvit. "Mohla bys laskavě přestat zírat? Je to perverzní."
Já i matka jsme překvapeně zamrkali.
Isabel ke mně popošla blíž a opřela se o zábradlí. "Co takhle dopřát člověku trochu soukromí?" houkla dolů.
To matku vzkřísilo k životu. Začala na dceru křičet, a přitom pořád přidávala na hlasitosti: "Isabel Rosemary Culpeperová, mohla bys mi laskavě vysvětlit, co dělá v tomhle domě nahý kluk?"
"Co bys asi tak řekla?" odsekla Isabel...
Otočila se ke mně a zatvářila se najednou neskonale něžně. "Nechci, abys mě viděl v tomhle stavu, broučku," řekla milionkrát lehčím tónem. "Co kdyby ses vrátil do mého pokoje?"
Stal jsem se hercem ve svém vlastním životě.
Matka si o patro níž třela dlaní čelo a snažila se nedívat naším směrem. "Moc tě prosím, hlavně mu řekni, ať si vezme něco na sebe, než se vrátí tvůj otec. Já si zatím dojdu dát něco k pití. A už ho tady nechci vidět."
Jakmile se matka otočila, Isabel mě popadla za paži – dotyk jejích rukou na kůži mě překvapivě zaskočil – a odtáhla mě po chodbě k jedněm z řady dveří. Ukázalo se, že je to koupelna. Byla vydlaždičkovaná kombinací černé a bílé a skoro celou ji zabírala obrovská vana na zvířecích nohách.
Isabel mě postrčila dovnitř tak prudce, že jsem se málem střemhlav zřítil přímo do vany, a pak za námi přibouchla dveře.
"Co děláš tak brzo v lidské podobě, sakra práce?" obořila se na mě.
"Ty víš, co jsem zač?" vypravil jsem ze sebe. Hloupá otázka.
"Kristepane," protáhla. Z hlasu jí přímo crčelo pohrdání a já zjistil, že mě to nebezpečně vzrušuje. Takhle se mnou ještě nikdo, nikdo nikdy nemluvil. "Buď jsi jeden z těch od Sama, nebo se sem zatoulal nějaký nahý úchyl, co smrdí jako pes."
"Od Sama? Od Becka," opravil jsem ji.
"Ne od Becka. Teď už od Sama," nedala se Isabel. "Ale to je jedno. Hlavní je, že jsi u mě doma, jsi nahý, a přitom bys měl ještě pořád být vlk. Jak to, že nejsi vlk, kruciprdel? Jak se jmenuješ?"
Byl jsem v tu chvíli tak mimo, že jsem jí to málem pověděl." (str. 77-79)
Váhání je pořád stejně krásně obrazotvorné a emotivní, ale větší počet postav mu trochu ubírá na síle a hlavně ze začátku ho tříští, takže mu chybí potřebná kontinuita. Díky tomu mi chvíli trvalo, než jsem se do něj pořádně začetla (kdežto Mrazení, kde na sebe jednotlivé části navazovaly a jen se měnil úhel pohledu z Graceina na Samův a naopak, působilo mnohem uceleněji a "chytlo" mě hned od první stránky). Tématicky se řeší hlavně to, že zatímco Sam se zdá být s konečnou platností "vyléčený", Grace se necítí dobře. Navíc rodiče nachytají uprostřed noci Sama v jejím pokoji a zakážou jim se spolu vídat (Grace dostane domácí vězení). Zkrátka celá kniha se zase krůček po krůčku nenápadně blíží k překvapivému rozuzlení a napíná vás až do poslední stránky :o)
Maggie opět mistrně podsouvá ty nejpalčivější témata jen mezi řádky, a protože u Grace a Sama už jenom rozvíjí to, co jsme se o nich dozvěděli v prvním díle, působí dominantněji postavy Isabel, která si vyčítá smrt svého bratra Jacka, a Colea zoufale toužícího po zapomnění svého vlastního já, který postupně zjišťuje, že jsou na tom lidé i hůř (ze začátku jsem ho neměla moc ráda, protože vypadal na záporáka, který v Mercy Falls nadělá pěknou paseku, ale nakonec se z něj přece jen vyklubala slušná lidská bytost a já jsem až po zaklapnutí knihy zjistila, že jsem si ho vlastně oblíbila :o) Co se týče Sama a Grace, hodně pěkná byla pasáž z nahrávacího studia (Sam dostal hodiny ve studiu k narozeninám od Grace), která byla takovým milým "odpočinkem" před závěrečnou krizí a jen potvrzuje, že Maggie ví, o čem mluví, i co se týče hudby :o)
"GRACE
Tak tohle tedy byl Cole St. Clair. Ještě nikdy jsem nepotkala rockovou hvězdu. Ale nezklamal mě. I s koštětem a lopatkou vypadal přesně jako rocková hvězda, neskutečně a neklidně a nevypočitatelně. Ale pokud šlo o jeho oči, Sam neměl pravdu, když říkal, že jsou prázdné. Podle mě v nich toho bylo dost a dost. I když uznávám, že nejsem žádný velký znalec povah.
Podívala jsem se na něj a řekla: "Tak ty jsi Cole."
"A ty jsi Grace," odpověděl, i když jsem netušila, jak se to dozvěděl.
"Ano," přikývla jsem, opatrně došla ke křeslu a vděčně se do něj svalila. Měla jsem pocit, jako by mi celé tělo někdo zevnitř zmlátil holí. Znovu jsem se podívala na Colea. Tak tohle byl ten člověk, který měl podle Beckova očekávání zaujmout Samovo místo. S výběrem Sama prokázal nesporně dobrý odhad, a tak jsem byla ochotná nesoudit Colea příliš uspěchaně. Zaletěla jsem pohledem ke schodům, abych měla jistotu, že Sam ještě nenese vysavač, a zeptala se: "Tak co, je to takové, jak sis představoval?"
COLE
Samova přítelkyně mi byla sympatická dokonce dřív, než otevřela pusu, a když pak promluvila, zamlouvala se mi ještě víc. Byla jiná, než jak bych si představoval Samovu slečnu. Svým zvláštně nedramatickým způsobem byla hezká a měla úžasný hlas, klidný, jasný a věcný.
Nejdřív jsem nechápal, na co se mě ptá, ale když jsem mlčel, objasnila mi to: "Být vlkem."
Docela mě vzalo, jak si sem jen tak nakráčela a vypálila právě tuhle otázku.
"Ještě lepší," přiznal jsem pravdu dřív, než jsem ji stačil zcenzurovat. Ale netvářila se znechuceně, na rozdíl od Isabel. A tak jsem se jí podíval přímo do očí a řekl jí zbytek pravdy. "Chtěl jsem být vlkem, abych sám sobě unikl, a přesně to mi vyšlo. Když jsem vlkem, nemyslím na nic kromě toho, že jsem s ostatními vlky. Nemyslím na budoucnost ani minulost, na to, kým jsem byl. Nezáleží na tom. Žiju přítomnou chvílí, jsem se smečkou, nejsem nic než koule zbystřených smyslů. Žádné termíny. Žádná očekávání. Je to fantastické. Nejlepší droga, jaká existuje."
Grace se na mě usmála, jako bych jí dal dárek. Byl to tak milý úsměv, vědoucí a upřímný, že bych v tu chvíli dal cokoli za to, abych se s ní mohl přátelit a vysloužit si takový úsměv znovu. Vzpomněl jsem si, jak mi Isabel vyprávěla, že Grace byla pokousaná, ale nikdy se neproměnila. Rád bych věděl, jestli je za to vděčná, nebo jestli si připadá ošizená.
A tak jsem se jí zeptal: "Připadáš si ošizená, že se neměníš?"
Podívala se na svou dlaň, položenou zlehka na břiše, a pak zpátky na mě. "Vždycky jsem si představovala, jaké by to asi bylo. Připadala jsem si, jako bych nikam nepatřila. Jako bych stála někde uprostřed. Vždycky jsem chtěla... já nevím." Zarazila se. "Jdeš s tím luxem na procházku, Same?"
A najednou tu byl Sam a vlekl do dveří velký vysavač. Byl pryč jen asi dvě vteřiny, ale sotva byli zase spolu, místnost se najednou prozářila, jako by byli dva prvky, které se rozsvěcují vzájemnou blízkostí. Když Grace uviděla, jak Sam nešikovně zápolí s vysavačem, usmála se novým úsměvem. Tenhle, jak jsem usoudil, patřil jen jemu. Sam ji na oplátku provrtal pohledem plným dalších významů, jaké se rodí jen z nesčetných, potmě šeptaných rozhovorů.
Vzpomněl jsem si při pohledu na ně na Isabel tam v jejich domě. Mezi námi nebylo totéž, co mezi Samem a Grace. Nebylo to pro nás ani na obzoru. Nevěřil jsem, že bychom k něčemu takovému mohli dospět, i kdybychom na to měli tisíc let." (str. 251-253)
Na závěr musím opět pochválit zpracování knihy – až u Váhání jsem si všimla, že všechny díly mají s přebalem barevně sladěné dokonce i písmo a látkovou záložku! Taková pozornost věnovaná každému detailu je něco neskutečně zbožňováníhodného, klobouk dolů před nakladatelstvím Argo! Jsem ráda, že alespoň někdo u nás vydává knihy s péčí a láskou a nechrlí je ven bez ohledu na kvalitu (viz. třeba Hostitel s tiskovými chybami :o(. Jinak mě docela překvapilo, že knihy Maggie Stiefvaterové jsou na knihcentru zařazené v kategorii od 9 do 12 let, zatímco takový Zavržený je v beletrii pro dospělé...
