Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Dorothy Dunnettová: Lov jednorožce - 1. kapitola
8. říjen 2009 | 17.20 |
Na knihy britské autorky Dorothy Dunnettové jsem narazila úplnou náhodou a přestože její styl působí trochu všedně, laviny událostí a krkolomné dějové zvraty dodávají knihám potřebné napětí a čtivost, přičemž nejvíc mě fascinovalo neskutečné množství historicky přesných detailů a informací (nic z toho vám na hodině dějepisu neřeknou a rozhodně ne tak poutavou formou). Neumím si představit, jaké hromady zdrojů musela Dorothy prostudovat a kolik informací musela udržet v paměti při žonglování s velkým množstvím postav a ještě větším množstvím událostí. A to prosím začala s psaním románů jen proto, že jí došly dobré knihy ke čtení :o) Sympatická dáma, co říkáte?
V krátké době jsem nadšeně zhltla vše, co od ní bylo u nás vydáno, což jsou bohužel jen první čtyři díly historické série s názvem Společnost Niccolò (Niccoló přichází, Jaro ve znamení skopce, Souboj štírů a Váhy na zlato). Zbývající čtyři díly, stejně jako další historická série Lymondova kronika, v češtině vůbec nevyšly. A protože jsem tvrdohlavá a chtěla jsem vědět, jak to s hlavním hrdinou Nicholasem nakonec všechno dopadne, objednala jsem si knihy v angličtině. Krátce na to se v mé hlavě zrodil nápad, že bych je mohla zkusit přeložit...
Kapitola 1
Henrymu se nelíbilo vše, co se týkalo jeho děda, a často uvažoval, že ho zabije.
Dnes měl zvlášť silné nutkání, když přes Kilmirrenský padací most viděl z okna přijíždět starého muže osobně. Zahlédl jeho velký klobouk a praporce, i muly se zavazadly a muže v lehkém brnění, kteří měli chránit jejich obsah. Netroubili, ale lidé dole na nádvoří běhali všemi směry, pokoušeli se pomáhat s koňmi nebo jednoduše utíkali pryč. Henryho děda neměl nikdo rád.
Služebnictvo mu říkalo Monseigneur Jourdain, znamená Pan Nočník. Jeho pravé jméno bylo Jordan de St. Pol, vikomt de Ribérac, a celý hrad Kilmirren byl jeho, stejně jako pole a stromy a chýše, na které Henry shlížel, a úrodná zemědělská půda s vesnicemi kousek odtud, o které se měl starat Henryho otec.
Kilmirren byl Monseigneurovo skotské sídlo, na které po většinu roku dohlížel. Zbývající čas trávil ve Francii.
Obvykle ale nepřijížděl bez ohlášení. Poslal by otci zprávu nejméně týden předem, ten by klel a všichni by měli špatnou náladu, jak by se snažili dát věci do pořádku. Pak by v den příjezdu stál otec v bráně s Henrym, svým jediným synem, po boku a oba by tlustého Otce Jordana, jak se o něm před Henrym zmiňoval, vítali jako by ho rádi viděli.
Dnes ale přijel bez varování, což bylo zlé. A nikdo nevěděl lépe než Henry, jak zlé to ve skutečnosti bylo. Odložil jestřába, kterého právě krmil, seběhl dolů a rozrazil dveře otcovy velké ložnice.
Závěsy nad postelí byly jen napůl stažené, takže mohl se zájmem sledovat, co se za nimi děje. Poznal, že bude lepší otce nerušit, i když se jednalo o naléhavou záležitost. Když bylo po všem (signály už Henry dobře znal), zakřičel: "Otče! Otče! Monseigneur je tady!"
Jako první se objevila ženská tvář. Henry ji znal už z dřívějška. Byla zardělá, ale nechichotala se jako Beth, ani se nezakryla přikrývkou jako ty ostatní. Tahle dáma se na něj zamračila, ale pak se sklonila pro své šaty jako by se nic nestalo. Stejně jako všechny otcovy milenky, byla i ona velmi dobře stavěná, pokud šlo o hruď. O jeho vkusu se hrdě zmiňovalo nejen služebnictvo, ale i všichni Henryho přátelé. Občas býval zvědavý, jestli jeho matka byla také taková. Zemřela, když byly Henrymu tři roky, ale nijak zvlášť mu nechyběla. Nechápal, proč si lidé myslí, že by se mu po ní mělo stýskat. Ještě jednou řekl: "Otče?" pro případ, že by usnul.
"Pro Kristovy rány," zavrčel otec, převalil se na bok a vstal.
I když se zlobil, byl Henryho otec Simon hezký. Světlovlasý, s modrýma očima, navíc nejlepší rytíř a nejskvělejší jezdec v celém Skotsku. Kdyby Henryho děd zemřel, byl by z jeho otce pán tohoto hradu a přiléhajících pastvin ve středozápadním Skotsku. Vlastnil by dědův hrad ve Francii, jeho lodě, mlýny a vinice. Byl by z něho Simon de St. Pol, vikomt de Ribérac, a Henry by byl jeho jediný syn a dědic, rytíř obklopený dámami, se kterými by skotačil v posteli. S poněkud méně vyvinutými dámami, aby byl Henry přesný, těm dával přednost.
Vtom ho někdo udeřil do zad. Bůh? napadlo ho. Bůh Henryho znervózňoval. S úlevou zjistil, že ho odstrčily prudce se otvírající dveře. Pocit úlevy však rychle pohasl. Ve dveřích stál Jordan de St. Pol, vikomt de Ribérac, který byl tlustší než Bůh a hladce oholen. Monseigneur Jourdain, jeho děd, utrousil: "Zbav se té běhny."
"Běhny!" vykřikla žena.
"Prosím o prominutí," řekl děd, když si ji prohlédl. "Má paní, omluvíte nás? A – Henry? Vidím, že tvůj otec ti rozšiřuje vzdělání?"
Henry nevěděl, co říct. "Jdi!" zamručel otec neurčitým směrem.
"Raději bych se napřed oblékla," zaprotestovala žena.
"Potom prosím, račte," řekl Monseigneur. "Je vidět, že vám nevadí obecenstvo. Mohl bych být dokonce uznalejší než sedmiletý chlapec. Henry, s tebou si promluvím později."
"Simone?" zeptala se žena.
"Myslím, že by ses raději měla obléci v Henryho pokoji," navrhl otec, "Henry ti ukáže cestu. Za vikomta se omlouvám. Ačkoli nebydlí v tomto křídle, zdá se, že se cítí být oprávněn vcházet, kam se mu zlíbí. Henry?"
"Může jít někam jinam. Mám ve svém pokoji jestřábi."
"Ti mají samozřejmě přednost. Tak ji odveď někam jinam, Henry," řekl jeho děd. "A potom se vrať do svého pokoje, dokud pro tebe nepošlu."
Henry tedy vzal ženu "někam jinam", ale místo toho, aby se vrátil do svého pokoje, připlížil se zpátky ke zpola otevřeným dveřím ložnice, za nimiž děd káral jeho otce. Když trochu poodhrnul tapisérii, mohl je i vidět. Být otcem, srazil by starého muže k zemi. Jestli na otce vztáhne ruku, vrazí do pokoje a zabije ho. Kleštěmi na oheň. Čímkoli. Zaposlouchal se.
Byl to stále ten starý příběh. Řekli byste, že nezáleží na tom, jestli bylo obilí zaseto o chvilku později, jestli nebyly kůže vždy dokonale vyčiněny, jestli byla rašelina příliš dlouho ponechána vyrytá nebo jestli byly kovářské výrobky nestejnorodé. S penězi z Madeiry a z výpravy do Afriky měli dost na to, aby si mohli po léta kupovat oblečení, stříbrné postroje, jestřábi a rytířskou výzbroj – dokonce i jeho hloupá teta Lucia to říkala. Viděl otcovo nové brnění na rytířské turnaje. Řekli byste, že třeba i jeho děd bude ohromen místo toho, aby vyhrožoval, že se zbaví Huga a Steena, kteří spravovali dům a pozemky po celou dobu, kdy byl otec na Madeiře, ve Flandrech a v Portugalsku. A pokud byli Hugo a Steen tak špatní, proč byl jeho otec obviňován, že nezůstal ve Flandrech?
Flandry byly země daleko na jihu, mnohem jižněji než Anglie, na druhé straně mořské úžiny. Ve Flandrech vládl vévoda Burgundský, nejbohatší princ na světě. Henry ve Flandrech ještě nikdy nebyl.
"Zkrátil jsem svoji návštěvu Brugg," pokračoval děd, "protože nesu francouzský titul a jsem dalek toho, abych byl vítán na svatbě Burgundského vévody. Avšak Kilmirren posílá lodní náklad do Flander. Proč jsi odjel?"
Nočník Jordan. Obsadil jediné velké křeslo jako trůn. Všechno na něm bylo velké: do výšky i do šířky, ohromný zahnutý klobouk na jeho hlavě, tlustý kabát, dlouhá tunika i masivní boty. Měl šedivé vlasy a bělmo jeho očí bylo žluté. Byl starý. Bylo mu přes šedesát let a jak otec říkal, nebude žít věčně, protože musí skládat účty ďáblu. Otec vstal z postele a beze spěchu si navlékl rozepnutý župan. Měl vysokou, štíhlou postavu jako Ježíš. "Setkal ses s Nicholasem," poznamenal starý muž.
"S kým?" otec se posadil na postel a obul si trepky. Potom se zvedl a bez omluvy zmizel za dveřmi klozetu. Henryho polilo horko. Věděl, kdo je Nicholas. Nicholas vander Poele byl sprostý obchodník z Brugg, který nenáviděl otce a podváděl ho, kdy mohl. Ale Henryho otec vždy vyhrál.
Když se otec vrátil, posadil se zpět na postel. "Dobrá. Už máš pohodlí?" zajímal se děd. "Je to politováníhodné, ale zdá se, že se vždy setkáváme, když jsou tvé tělo i mysl oslabeny. Ptal jsem se na tvé setkání s Nicholasem. Bylo to, jak si vzpomínám, kvůli určení dalšího osudu dvou soudních případů. Jaký je výsledek?"
Otec se zasmál a do obličeje se mu vrátila barva. "Co myslíš? Vzdal to. Slíbil, že nás nepožene k soudu kvůli jedné lodi, pokud budeme souhlasit s tím, že se nebudeme přít o vlastnictví té druhé. Měli jsme štěstí. Mohl nám způsobit potíže."
"Tak proč to neudělal?" divil se stařec.
Otec se začal oblékat. Od pobytu na Madeiře bylo veškeré jeho oblečení z hedvábí. "Kdo ví? Třeba má z afrického slunce místo mozku sulc. Dokonce už o nás netvrdí, že jsme příbuzní. Přál bych si, aby to řekl dřív. Mohl jsem poněkud ušetřit matrace."
Pohled, který Henryho děsil, zmrazil rysy v tváři jeho děda. "Nejsem si jistý, co tím myslíš."
"Myslím tím, že jsem si užil s Gelis van Borselen," odpověděl otec. "Přímo tady. Letos v létě. Udělala malou návštěvu Skotska šest týdnů před tím, než si ji vander Poele vzal. Teď se on žení s mými bývalými milenkami. Jak mu asi je?" pokračoval v zavazování košile. Po chvíli vzhlédl.
"Sestru tvoji zesnulé manželky," řekl děd Jordan přemítavě. "Svedl jsi svoji švagrovou, Gelis van Borselen de Veere, příbuznou vladařů Skotska a Burgundska? Znásilnil jsi ji ještě před její svatbou, protože byl jejím snoubencem Nicholas vander Poele?"
"Znásilnil ji?" mírně zaprotestoval otec. "Kdy jsem k čertu měl něco takového zapotřebí? Ta holka má vášeň v krvi, jako její sestra."
Starý muž zaskřípal zuby a pak shrnul situaci: "Navzdory čemuž se vrátila zpět do Brugg a vdala se?"
"Samozřejmě, že se vdala!" hájil se otec. "Daroval jí polovinu svého jmění – polovinu zlata, které přivezl z Afriky. Bude z ní nejbohatší žena ve Flandrech, bude zabezpečená. On se o té noci nemusí nikdy dozvědět. Vyšlapaná cesta, jak se říká, neprozradí žádné stopy."
Usmál se nad tím přirovnáním a jeho úsměv se rozšířil do zívnutí. "Já k tomu nemám nejmenší výhrady a ona bude mít na co vzpomínat. Chtěla zjistit, jak si její sestra užívala, a to se jí podařilo." Přestal se usmívat a vymrštil ruku. "Hrom do tebe!" vykřikl.
Všechno se seběhlo tak rychle – pohyb dědova zápěstí, po kterém pomander zasáhl svůj cíl a pak stříbrná děrovaná kulička s třesknutím dopadla na podlahu. Henry se nestihl ani hnout, než uslyšel svého otce vykřiknout a zahlédl stopu po úderu na jeho čele, kde kůže začala měnit barvu na modročervenou. Pak otec znovu zaburácel: "Čert tě vem!"
Tohle byl důvod, proč tu Henry byl: aby chránil svého otce. Měl své pěsti, uměl kopat. Vyskočil na nohy, ale jeho výpad skrz dveře byl zmařen dvěma páry rukou, které ho zadržely. Navíc byl umlčen další ocelově pevnou paží na svých ústech. To se na něho zezadu vrhli muži v livrejích jeho tety a odváděli ho pryč.
Bojoval, jak jen mohl, ale zvedli ho do vzduchu a vlekli dolů po schodišti, pryč z cesty, zatímco otcova sestra Lucia – Ten špeh! Ten zrádce! – poklekla ke dveřím na jeho místo.
Aniž by toho byl Henry de St. Pol dále svědkem, zůstal vikomt de Ribérac sedět uvnitř pokoje a díval se na svého klejícího syna, jak si drží pohmožděnou hlavu.
"Měl jsem to udělat dávno," prohlásilo jeho lordstvo. "Tvůj slovník by zostudil i prasečí chlívek. Tohle téma je dost nechutné samo o sobě. Dokončeme to. Ty a ta holka jste posloužili jeden druhému. Ona se provdala. Teď, když je po svatbě, ji možná pobaví říct vander Poelovi, co se stalo."
"Kriste!" řekl Simon de St. Pol. "Jak to mám vědět? Doufám, že ne. Chci mu to říct sám. Rád bych, aby věděl, z čí náruče k němu přišla. Měl jsem v plánu říct mu to už v Bruggách, hned jak se vzali a my jsme dostali koncesi."
"Ale neudělal jsi to?" odtušil vikomt de Ribérac.
"Ne. Vždyť městu hrozil mor. Ty jsi nezůstal ani na burgundskou svatbu. Po ní vévoda odjel do Holandska a jeho vévodkyně vyrazila na cesty. Nikdo tam nezůstal."
"Dokonce ani vander Poele?" chtěl vědět Jordan de Ribérac. "Nejel se svou nevěstou?"
"Těžko mohl jet s vévodkyní," odpověděl Simon. "Možná skončil ve vévodově družině. Nezastihl jsem ho. Ale nedělej si starosti, řeknu mu to. Vyberu si chvíli, na kterou nikdy nezapomene."
"To si myslíš ty," řekl jeho otec. Vstal, vytáhl svůj meč, přešel místnost a tam na jeho špičku navlékl spadlý pomander, takže na ostří visel jako jablko. Potom svoji zbraň pozvedl, prohlédl si ji od jednoho konce k druhému a pak zvedl oči ke svému synovi.
"Jak jsi zkažený. Teď mě poslouchej: nebudeš se vander Poelovi vychloubat, že jsi zneuctil jeho dámu, a ujistíš se, že jeho žena nic nepřizná. Pokud ti to působí potěšení, můžeš mu čelit ve sportu, v obchodě nebo v rytířství, jak budeš chtít, a porazíš ho, když to bude v tvých silách, ale nebudeš, nebudeš rozhlašovat svoje cizoložství se členem rodiny van Borselenů. Jsou příliš mocní na to, abys je mohl urážet."
"Starý Henry? Nebo Wolfaert?" opáčil Simon. "Očekáváš od nich, že připlují a napadnou mě?"
"Předpokládám, že tvoje obchody – naše obchody – s Flandry by se zastavily. Připomínám ti, že Henry van Borselen, lord de Veere, je prastrýc toho nešťastného dítěte, které tu před chvílí bylo přítomno, a je strýcem Gelis van Borselen. Dále ti připomínám, že Gelis van Borselen ve Skotsku vykonávala královskou službu: čestné burgundské úřední postavení u královy starší sestry. A nakonec, ačkoli jsem si jist, že ty bys to nebral v tomto pořadí, bych chtěl poukázat na to, že je zde někdo, kdo, pokud by se o tom dozvěděl, by jistě zanechal příměří a neprodleně by připlul, aby se s tebou vypořádal."
"Vander Poele?" ozval se jeho syn. "Snažíš se mě vyděsit paroháčem samotným?"
"Naopak," namítl vikomt, "řekl jsem, že s tím by sis měl dělat starosti ze všeho nejméně. Uvedl jsem ti dost jiných důvodů, proč nebudeš šířit tohle svoje neblahé vítězství."
"Nebo uděláš co?" zeptal se Simon de St. Pol. "Probodneš mě? Přestaneš vyrovnávat mé dluhy za víno? Jak mi můžeš ublížit?"
Starý muž se na něj podíval, navzdory váze meče mu zatím nedovolil klesnout. "Můžu tě ještě jednou praštit a tentokrát ti dovolím zareagovat. Jestli je to hrozba nebo jen zbrklá výzva, nechám na tvém úsudku."
"Nejspíš jen zbrklá výzva," odpověděl Simon a kromě podlitiny na čele o poznání zbledl.
"Myslím," pokračoval jeho otec, "že sám sobě rozumíš jen velmi málo. Přesto mi dovol jmenovat další důvody..."
Jordan znovu jednal rychleji, než na co byl Simon připravený. Švihl mečem a uvolněný pomander zasvištěl pokojem. Vystrčil závěs ze dveří, přičemž narazil do něčeho odolného, ale měkkého. Ozval se ženský výkřik.
"Oh," uniklo Jordanu de Ribérac. Sklonil meč a výraz v jeho tváři se částečně uvolnil. "Obávám se, má drahá, že jsem tebe i svého vnuka podcenil. Jsi zraněná? Věř mi, že jsem to neudělal schválně."
"Samozřejmě, že udělal," řekla jeho ovdovělá dcera, když vcházela do pokoje. Stále si třela paži. "Znám tě. Řekl jsi Henrymu, aby přivedl tu běhnu do mého pokoje. A nejspíš sis přál, aby se vrátil a poslouchal. Pokud slyšel to, co já, co si bude to ubohé dítě myslet o své matce a o Gelis?" Otočila se ke svému bratrovi: "Gelis! Jak jsi mohl?"
Kdysi bývala Lucia krásná. Stále měla jasně plavé vlasy a vše, řetízek, manžety, rukáv i záhyb na závoji, bylo přesně na svém místě. Držela si paži a upřeně na ně hleděla.
"Ale jdi," pronesl vikomt, "nebyl to přece zásah z děla. Posaď se. Simon ti přinese trochu vína. A proč kolem toho děláš takový rozruch? Gelis byla celá dychtivá, jak jsem slyšel. A Henry není žádné neviňátko. Dávám ti své slovo, že po dnešku už určitě ne. Předpokládám, že víš, co bylo předmětem našeho rozhovoru."
Vrátil se zpět do křesla a Lucia se posadila na polstrovanou truhlu, zatímco pobavený Simon sehnal džbán s vínem. Lucia se na něj obořila: "Gelis van Borselen dychtivá? Po tom, co ses nám všem pokusil udělat na Madeiře? Tomu nevěřím. Nesnášela tě."
"To bylo okouzlení," odporoval jí bratr. "Ty vážně nemáš kapku fantazie. Celkem vzato jsme obdivovali jeden druhého. Ale momentálně se ode mě očekává, že tím nebudu vander Poela trápit. Stejně bych se nejspíš neobtěžoval."
"Pro jednou," řekl jeho otec, "sdílím tvé zklamání. Jelikož je příliš pozdě na to, abych tomu mohl zabránit, dovol mi alespoň zopakovat, že se od tebe nikdo nesmí dozvědět, co se stalo. Lucia zapomene, co slyšela. A pokud jde o vander Poela, jeho banka sídlí v Benátkách a on a jeho nevěsta jsou bez pochyby na míle daleko."
"Ne. Je tady," namítla Lucia.
Její otec prudce otočil hlavu a dokonce i Simon zapomněl na své rozhořčení a podíval se na ni. Vikomt řekl: "Kdo je kde? Mluv jasně."
"Nicholas vander Poele je ve Skotsku," odpověděla jeho dcera jízlivě. "Je tady už týdny. Králova sestra se to dozvěděla na Dean Castlu."
"Tady?" zopakoval de Ribérac.
To jediné slovo stačilo. Vždy stačilo jedině slovo, když bylo vyřčeno tímto tónem. "Ne v této části," vyjekla Lucia. "Na východním pobřeží. V Edinburgu. Má s sebou ozbrojenou stráž, ale žádnou manželku."
"Skutečně? A proč by tomu tak mohlo být?" poznamenal její otec. "Bohatý, čerstvě ženatý, s honosným bankovním domem, flotilou v jednom kole a malou armádou, proč by měl vander Poele chtít cestovat zrovna do Edinburgu a sám? Nebo vlastně s určitou vojenskou silou, jak nám bylo řečeno. Co myslíš, Simone?"
"Že by se dozvěděl o Gelis a mě?" navrhl Simon.
"To neznělo příliš radostně. Myslel jsem, že to bylo vše, po čem jsi toužil, aby měl Nicholas příležitost ocenit tvůj jedinečný – nebo to byl vícenásobný kousek?"
"Ano. To je pravda. Ale," namítl Simon, "chtěl jsem mu to říct sám."
"Pro tento případ," řekl vikomt de Ribérac, "si dopřejme trochu času, můj zbrklý chlapče, a nejdříve zjistěme, co vander Poele může vědět, co může tušit a s čím není obeznámen, abychom mohli jednat tak, jak to bude nejlépe vyhovovat našim zájmům. Ty zůstaneš na Kilmirrenu. Já zahájím pátrání a časem možná dokonce navštívím Edinburg."
"Pokud to ví -," začal Simon.
Jeho otec se na něho klidně podíval: "Jestli se s ním setkám a bude to vědět, měl bych si dát pozor na jeho duševní rozpoložení?"
"Ne," odpověděl Simon. "Pokud to ví, neříkej mu příliš mnoho detailů. Chci mu je sdělit osobně."
"To jsem myslím pochopil," odvětil jeho otec.
Z anglického originálu The Unicorn Hunt by Dorothy Dunnett přeložila © rebarbora