Hned na samém začátku ledna na mě ze všeho toho bilancování a silvestrovského sledování videí s famózními Muse na youtube padl nějaký splín. Místo abych na sebe byla hrdá, jak se mi podařilo zvládnout všechny resty, přepadl mě pocit marnosti, průměrnosti a vůbec všeobecné nicotnosti. Poslední dobou jsem tak docela dlouho dumala nad tím, jestli jsem jen další nesmysluplné budižkničemu v miliardovém davu, které se marně pachtí životem, nabubřele spokojené se svými všedními dny bez vyšších cílů a vyšších nároků, nebo jestli ve mně dřímá něco víc.
Vždycky jsem byla jiná než ostatní a nejspíš mi to už zůstane. Vždycky jsem měla jiné priority než moji vrstevníci – například zatímco na škole všichni ostatní obráželi diskotéky, pořádali divoké mejdany a předháněli se v "duchaplných" historkách o tom, kdo se z nich včera víc zkároval a kde všude zvracel, já byla ta rozumná, ta poslušná, hodná holka, co se učí a vůbec se chová, jak se sluší a patří a alkoholu se (nejen kvůli absolvované mononukleóze) obloukem vyhýbá. No a teď, když chodím do práce, všichni kolem mě plánují svatby 
a zakládají rodiny, zatímco já mám chuť nenechat se pohřbít zaživa pod tíhou zodpovědnosti, nenechat se připoutat řetězem, ale konečně si začít užívat života, svobodně vychutnávat každý den, cestovat, kam se mi zlíbí, kupovat si všechny knihy, po kterých mé srdce zatouží, a na narozeniny se klidně ztřískat koktejly do němoty v karaoke baru :o)
Vždycky jsem se snažila utěšovat tím, že to, že nejdu s davem, vlastně znamená, že jsem svým způsobem výjimečná. Aspoň trochu. Jenže v čem vlastně? Existuje něco, čím bych vybočovala z průměru, co bych uměla líp než ostatní? Nemusela bych být nutně úplně ze všech nejlepší, stačilo by mi být lepší než třeba dejme tomu stovka dalších lidí. Někdo milosrdný řekl, že každý člověk má na něco talent, jenže k čemu mám vlohy právě já?
Hra na kytaru to asi nebude, protože i když na Kvídovi dělám určité pokroky (poslední dobou se mi daří najít si na něj víc času) a mám z nich jakožto samouk náležitou radost (pokaždé, když něčemu přijdu na kloub, připadá mi to jako malý zázrak :o), postupuju neskutečně šnečím tempem. Navíc pochybuju, že by to moje brnkání chtěl někdo poslouchat. Kvída tak mučím spíš jako určité duševní odreagování.
Docela si rozumím s počítači – v práci už jsem zvládla udělat všechny možné i nemožné wordovské formuláře, powerpointové prezentace, excelovské databáze a grafy, návrhy log a jiné "kreativní" práce s obrázky, nebojím se zkoušet nové programy a vždycky se ráda něco přiučím, protože mi to přijde zajímavé a docela mě to baví – jenže to dneska umí spousta lidí a ještě k tomu programují a dělají kouzla ve Photoshopu nebo jiných profi programech, takže tohle to taky nebude.
Kdysi jsem jezdila na koni, ale od té doby, co jsem přišla o svého jediného milovaného koníka, jsem zatím neměla odvahu vkročit do stáje a znovu se vyhoupnout do sedla. I tak mám ale pocit, že ačkoliv mě to neskutečně bavilo a ačkoliv jsem si právě se svým "vyvoleným" koněm rozuměla tolik, až to občas vypadalo, že mi snad čte myšlenky, nemyslím si, že bych byla bůhvíjaká hvězda. Spíš naopak. Nebavily mě překážky a místo střídání půl tuctu koní (na univerzitě nám "pan profesor" s oblibou dával na každou hodinu jiného koně, což mě docela deprimovalo) bych celou dobu ochotně jezdila právě jenom na svém oblíbenci :o(
Odmalička mě fascinovala slova, psaný text. Odmalička jsem ráda četla a taky v jednom kuse něco sepisovala. Zatím jsem se ale nedostala dál než k publikování svých výlevů na tomhle blogu. A i když si ho piplám jako tamagoči a i když se návštěvnost nedávno plíživě přehoupla přes 10.000 (samozřejmě zrovna, když jsem se nedívala :o), díru do světa s ním rozhodně neudělám. Moje menší krize středního věku dokonce došla tak daleko, že jsem uvažovala, jestli to nakonec není plýtvání mým časem a energií, které bych mohla využít efektivněji na něco jiného (třeba na učení se na FCE :o(, a jestli bych ho neměla zrušit. Háček je ale v tom, že mám tenhle blog ráda a prozatím si svůj život neumím a ani nechci představit bez něj. Navíc psaní, příp. překládání beletrie a podobných věcí, vypadá ze všech mých "talentů" nejreálněji, takže proč si bořit pískoviště?
Každopádně mi chybí to, jak jsem se uměla pro věci nadchnout a tvrdohlavě si na nich stát navzdory všemu a všem. Chybí mi ten pocit, že něco z toho, co dělám, dává mému životu smysl, i když to zrovna není zachraňování lidí od hladomoru. Chtěla bych se jednoho dne ohlédnout a být hrdá na to, co jsem dokázala, mít pocit, že JSEM výjimečná.
I když nemám ve zvyku dávat si předsevzetí, rozhodla jsem se být v tomhle roce odvážnější a nebát se dělat věci, které chci, jen proto, že bych mohla vypadat hloupě. Nelámat si hlavu s tím, co si o mně myslí ostatní, a snažit se myslet na to, že je pořád lepší něco zkusit a nezvládnout, než se zbytek života užírat tím, jak to mohlo dopadnout, kdybych to bývala byla zkusila. Je to koneckonců můj život a nikdo jiný ho za mě žít nebude.