Poslední dobou je toho na mě nějak moc. Pořád jsem v jednom kole, nic nestíhám, jsem z toho utahaná a, jak jste si asi všimli, i deprimovaná. V práci se to na mě sype a hroutí ze všech stran – softwarové harakiri našeho pana ministra už proběhlo i médii, na vlastní kůži je to ale teprve to pravé sado. Navíc když se člověk ani od nejvyššího vedení nedozví nic kloudného, netuší, jak bude situace vypadat další den, co bude fungovat a co ne, v jakém databázovém systému má vlastně pracovat, jestli v novém nebo ve starém, a jaké výmluvy si bude muset vymýšlet pro "ty z venku". Každý den vaříme tzv. z vody, a přestože se nemáme čeho chytit, snažíme se zůstat v provozu a udržet hlavu nad hladinou. Jo, není nad to být státním úředníkem :o(
Nicméně za to, že nic nestíhám, může především můj přehnaný časový optimismus. Vždycky si totiž naplánuju hafo věcí, které chci v daný den zvládnout a pak se večer divím a nespokojeně brblám nad tím, co všechno se mi stihnout nepodařilo. Evidentně mám špatný odhad a příliš často zapomínám, že když chodím minimálně dva dny v týdnu pozdě domů, logicky nemůžu stíhat všechny ty své megalomanské plány o tom, jak si uvařím něco dobrého bezlepkového na další den a k tomu si zopakuju angličtinu, napíšu něco na blog, zahraju si na kytaru, přečtu si knížku atd. Na každý další den tak před sebou hrnu hromadu "restů", kterou se snažím zkrotit aspoň o víkendu.
Navíc se mi toho teď mele v hlavě hrozně moc a potřebovala bych na chvíli vypnout. Víte, jedno krásně hlasité "cvak" a myšlenky by se usadily jako kal na dno mixéru. Asi nejvíc mě štve, jak jsem nerozhodná. Ještě pořád totiž nevím, který hotel v Budapešti vybrat a jestli si ho nechat zajistit přes Čedok nebo se do toho pustit na vlastní pěst, ani jestli si mám vzít úvěr na nábytek. Nesnáším, když takhle přešlapuju na místě a nevím, kam se vrtnout.
K tomu všemu mi teď doma nic nefunguje. Počítač. Telefon. Oba se rozhodli stávkovat. Notebook se zasekl, resp. nasadil super ultra vražedně pomalé pracovní tempo, ze kterého by mě trefil šlak, někdy minulou středu a od té doby se ho snažím resuscitovat, ale zatím nepomohl ani antivir, ani scandisk, ani defragmentace... Nakonec mi asi nezbyde nic jiného než mu znovu nakopnout operační systém, příp. dokoupit rychlejší RAMku. Problém je ale v tom, jak zálohovat svých cca 120 GB dat. Vypalování se ukázalo jako blbost, protože s jeho závratnou rychlostí bych to nestihla ani do Vánoc, takže mě nejspíš čekají další výdaje a budu muset chtě nechtě zainvestovat do externího harddisku, kam by se mi doufám mohlo podařit vše důležité nějak "přetáhnout" a neztratit při tom nervy (je štěstí, že nemáme doma sekyru, protože už jsem ji měla několikrát sto chutí na tu potvoru Aspiráckou použít). Ještě že mě moje zlatá maměnka pustila na svůj notebook – sice byste mohli říct, že je to "předpotopní" veterán, ale rozhodně je plně funkční a o to mi jde v poslední době především!
Telefon se mi rozhodl vzdorovat v neděli – odmítl spustit hudební přehrávač, když jsem si chtěla pustit do uší něco k vaření oběda. Nestalo se to poprvé, ale poprvé se mi ho nepodařilo "rozchodit". Je to pro mě docela rána, protože jsem si zvykla zpříjemňovat si přinejmenším cestu do práce i z práce poslechem hudby a jiný přenosný přehrávač nemám. Porouchanou MPtrojku jsem kdysi dávno vyměnila právě za svůj skvělý hudební telefon, který mě teď nechal ve štychu. Vytrvale totiž ignoruje vloženou paměťovou SD kartu a všechno, co na ní je. Teď jenom nevím, jestli si mám za pár stovek koupit nějaký "primitivní" mp3 přehrávač a dát svoji Nokii 5610 Express Music do servisu nebo si koupit fungl nový telefon – moc se mi do toho nechce, protože momentálně jsou hitem dotykové telefony, které mě neberou, a nová nokiácká řada hudebních telefonů má neuvěřitelně zaostalý foťák (nevím, kterého inteligenta napadlo snížit cenu telefonu tím, že do něj dá foťák, který neumí zaostřit!) a čert ví, jak okrouhali hudební přehrávač nebo třeba sluchátka. Je sice pravdou, že koupí telefonu za cca 1.800,- Kč by aspoň nevykrvácela moje peněženka, ale nejsem si jistá, jestli takový "šit" vůbec chci.
Každopádně musím trochu ubrat, zpomalit, nechtít toho po sobě tolik, dát si pauzu a naučit se nějaké relaxační techniky, jinak brzy skončím v péči psychiatrů. Taky by nebylo od věci konečně rozseknout všechny nerozhodné otázky a pročistit si hlavu. Jenom nevím, jak se mi to při všem tom zmatku v práci a s čím dál reálnější vidinou práce i o víkendu podaří...