Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Maggie Stiefvaterová: Splynutí
17. únor 2012 | 15.50 |
Pořád nemůžu uvěřit, že Splynutí je opravdu úplně posledním pokračováním vlčí trilogie Maggie Stiefvaterové (záměrně říkám vlčí a ne vlkodlačí, protože vlkodlaci z Mercy Falls nejsou žádné zmutované krvežíznivé potvory, ale vlastně normální vlci, z nichž by si někteří zoufale přáli zůstat lidmi) a je mi opravdu líto, že už se s jejími hrdiny nikde nesetkám.
Splynutí je jako každé správné finále nebezpečně koncentrované. Z Grace je vlčice a při svých prozatím krátkých jarních proměnách zpět v dívku vlastně pouze živoří, přežívá ze dne na den a téměř nic si nepamatuje, trvá jí hodně dlouho, než se zorientuje, než si vzpomene, kdo je, a v obou podobách je neuvěřitelně nejistá, což působí dost smutně. U Sama mi to tak strašné nepřišlo – nejspíš proto, že byl vlkem od začátku, takže mi to připadalo "normální", a hlavně si i ve vlčí podobě dokázal udržet vzpomínky na Grace, kdežto Grace ve vlčí podobě pouze tuší, že ji něco uniká, ale neví co.
"Lidská podoba mě zaskočila na okraji Hraničního lesa. Netušila jsem, který okraj to je, tyhle lesy jsou ohromné, táhnou se na míle a míle daleko. Ve vlčí podobě nebyl problém je proběhnout. V té dívčí už to bude horší. Bylo příjemně teplo, podle kritérií jara v Minnesotě přímo nádherně. Pokud jste v tom krásném dni nestáli nazí a ztracení.
Všechno mě bolelo. Z kostí jako by mi někdo uhnětl plastelínové hady, pak je proměnil v kosti a zase zpátky v plastelínu. Kůže mě svědila, ze všeho nejvíc na kotnících, loktech a kolenou. V jednom uchu mi zvonilo a točila se mi hlava, před očima mi všechno plavalo. A k tomu ten divný pocit, že to nezažívám poprvé.
Bylo mi nanic, a navíc jsem si uvědomovala, že jsem nejen ztracená a nahá někde v lesích, ale že jsem nahá v lesích kousek od civilizace. Kolem mě líně bzučely mouchy. Zvedla jsem se a rozhlédla se po okolí. U nohou mi ležel potrhaný černý pytel na odpadky a kolem se válel jeho obsah. Podezřele to připomínalo cosi, na čem jsem si dost možná pochutnávala k snídani, ale nechtělo se mi o tom moc přemýšlet.
Vlastně se mi nechtělo přemýšlet vůbec o ničem. Myšlenky přicházely v nárazech a vlnách, připlouvaly a zaostřovaly se jako napůl zapomenuté sny.
Vracela se mi schopnost myslet a já si vybavila, že přesně stejnou situaci, přesně stejný rozmlžený pocit z nově nabyté lidské podoby jsem už zažila nesčetněkrát předtím, pokaždé v jiném prostředí. Pomalu mi docházelo, že tohle není poprvé, kdy jsem se letos proměnila. Jen jsem si nepamatovala nic z toho, co bylo mezi tím. Nebo skoro nic.
Pevně jsem stiskla víčka. Jeho tvář jsem si dokázala vybavit, jeho žluté oči a tmavé vlasy. Pamatovala jsem si, jak snadno vklouzla moje dlaň do jeho. Pamatovala jsem si, jak vedle něj sedím v autě, které už nejspíš ani neexistuje.
Ale jeho jméno jsem si vybavit nedokázala. Jak jsem jen mohla zapomenout, jak se jmenuje?...
Otevřela jsem oči. Nemá smysl o tom přemýšlet. K ničemu to není. Však ono se mi všechno časem vybaví. Musím se soustředit na tady a teď." (str. 15-16)
Sam bez Grace je tak bezradný a opuštěný, že vám to trhá srdce, a jeho "spolubydlící" Cole se těm dvěma snaží pomoct (samozřejmě po svém :o) a dostat je zase dohromady. Jenže pak je nedaleko Beckova – teď už vlastně Samova – domu nalezeno nahé mrtvé tělo Graceiny kamarádky Olivie a policie začne nezdravě mlčenlivého Sama (když se nad tím tak zamyslím, Sam opravdu nemá moc přímé řeči, ale při čtení vám to vůbec nepřijde, protože čtete jeho myšlenky a těch má naopak spoustu :o) podezřívat, že má s rostoucím počtem nezvěstných dívek v Mercy Falls něco společného. Navíc Isabelin táta díky svým stykům se senátory dostane povolení k odstřelu jinak zákonem chráněných vlků, a to rovnou sakumprásk celé smečky. Problémů je tedy k řešení víc než dost...
"Já vím, že je to potřeba řešit," protáhla jsem unaveně. Žaludek se mi znovu zhoupl. "Musíme je někam přestěhovat, ale v tuhle chvíli mě nenapadá, jak by se to dalo provést."
"Přestěhovat?"
Pomalu jsem popošla k dalšímu zvířeti. Nějaký druh husy, v běhu a s rozepjatými křídly. Nejspíš měla vypadat, jako by přistávala na zemi... "Musíme je dostat někam z dosahu tvého táty, to je snad jasné. On s tím nepřestane. Někde by přece mohli být v bezpečí."
Isabel se zasmála, nebo spíš kratičce, nevesele zasykla. "To je fakt paráda, jak ze sebe během dvou vteřin vysypeš řešení, kdežto Sam a Cole si s tím lámou hlavu už dva měsíce, a na nic nepřišli."
Podívala jsem se na ni. Dívala se na mě trochu potměšile, se zdviženým obočím. Nejspíš to měl být obdivný pohled...
Když jí zazvonil telefon, obě jsme nadskočily leknutím.
"To je pro tebe," řekla ještě dřív, než ho vylovila z kabelky. Rychle mrkla na displej a podala mi ho.
Žaludek mi udělal kotrmelec, těžko říct, jestli za to mohl ten vlk ve mně, nebo mě znenadání přepadla nepochopitelná nervozita...
"Ahoj," vypravila jsem ze sebe. Znělo to jako zaskřehotání.
"Ahoj," vydechl Sam tak potichu, že jsem ho stěží slyšela. "Jak jsi na tom?"
Palčivě jsem si uvědomovala Isabel vedle sebe. Obrátila jsem se k huse. Moje kůže jako by mi najednou nepatřila. "Už je to lepší."
Nevěděla jsem, co bych ze sebe měla během dvou minut vysypat, když jsme se už dva měsíce neviděli. Nechtělo se mi mluvit. Nejradši bych se k němu stočila a usnula. Nic lepšího jsem si neuměla představit. Přála jsem si, abych ho mohla zase vidět, abych v jeho očích našla ujištění, že to mezi námi bylo doopravdy a že není někdo cizí. Nestála jsem o velká gesta a duchaplnou konverzaci, chtěla jsem jen mít jistotu, že i když je všechno jinak, něco se přece jen nezměnilo. Zmocnil se mě vztek – na telefon, co není k ničemu, na svoje nejisté tělo, na vlky, kteří mě stvořili i zničili.
"Jedu za tebou," řekl. "Za deset minut jsem tam."
Nestihne mě o osm minut. V kostech mě bolelo. "Vážně bych..." Musela jsem se odmlčet a zatnout zuby, aby mi necvakaly. Celá jsem se třásla. Tahle fáze byla ze všeho nejhorší – když už mě všechno doopravdy bolelo a já věděla, že to bude čím dál horší. "...si dala kakao, až budu zpátky. Čokoláda mi dost chybí."
Sam se tiše zajíkl. Věděl, co se děje, a to mě bolelo víc než celá proměna. "Dobře vím, jak je to zlé. Mysli na léto, Grace. Nezapomínej, že to přejde."
Pálily mě oči. Nahrbila jsem ramena, schoulila se do sebe dál od Isabel.
"Já chci, aby to přešlo hned," zašeptala jsem. Teď, když jsem to přiznala nahlas, jsem si připadala úplně hrozně." (str. 68-69)
I poslední kniha Maggie Stiefvaterové je naprosto úžasná, i když (nebo právě proto, že) se v ní vrací teskný podtón prvního dílu způsobený dalším nemilosrdným odloučením Sama a Grace, tentokrát však v prohozených rolích, navíc okořeněný plachým sbližováním Colea a Isabel, které svou křehkostí připomíná dotyk motýlích křídel (Cole je uvolněnější, otevřenější a přece jen trochu vyrovnanější, začíná se vypořádávat se svou minulostí a už se tak zoufale nesnaží udržet si Isabel a vlastně kohokoli od těla, a Isabelina pečlivě budovaná pevná slupka taky začíná mít pukliny). Líbilo se mi, jak se Cole zachoval jako hrdina, když se Samem tahali topící se vlčici Grace z nádrže s vodou (a vůbec, že se jim snažil za každou cenu pomoct), i miniepizoda s letními šaty pro Grace a rozhodně by mě zajímalo, co se honilo Beckovi hlavou, když si se Samem "vyříkávali", proč ho jako malého proměnil ve vlka (Beckovi vlastně nebylo nikdy "vidět do hlavy", což je podle mě škoda :o(.Zajímavý mi taky přišel fakt, že ačkoliv se Grace celou dobu "tváří" jako hlavní postava, v klíčové chvíli se z ní vyklube vlastně jen holka hlavní postavy, jakási Bond Girl (resp. Sam Girl :o), protože není natolik výjimečná, aby mohla smečku odvést do bezpečí (coby vlk nedokáže udržet myšlenku). Každopádně konec zůstává v mnoha ohledech nedořečený a hodně otevřený, což ve mně ještě víc ponoukalo touhu po dalším pokračování :o(
Nakonec si neodpustím už téměř tradiční pochvalu nakladatelství Argo za péči, jakou svým knihám věnuje (i když ve Splynutí se poprvé v celé sérii sem tam objevilo pár překlepů), a za přirozený, nenucený překlad Dominiky Křesťanové, které bohužel zdaleka nebývají samozřejmostí.
"Nevzpomínala jsem si, že by mě něco probudilo. Vzpomínala jsem si jen, že jsem naživu. Posadila jsem se a přimhouřila oči před ostrým světlem. Schovala jsem tvář do dlaní. Všechno mě bolelo, ale jinak než jako dozvuk proměny, spíš jako by na mě spadla lavina. Na zemi pode mnou studily tvrdé neúprosné dlaždice. Nebylo tu okno, ale řada oslepujících žárovek nad umyvadlem vytvářela dojem věčného dne.
Chvíli mi trvalo, než jsem se dala dohromady a začala se rozhlížet kolem sebe, a další mi zabralo uvědomit si, co vlastně vidím. Koupelna. Vedle umyvadla zarámovaná pohlednice nějakých hor. Sprcha obestavěná skleněnými stěnami, bez vany. Zavřené dveře. Najednou se mi všechno poskládalo dohromady – tohle je přece horní koupelna v Beckově domě. No tohle. Rázem mi došlo, co to znamená: povedlo se mi dostat se zpátky do Mercy Falls. Povedlo se mi dostat se k Samovi.
Vyhrabala jsem se na nohy, ohromená tím vším natolik, že jsem ani nedokázala docenit, co všechno to znamená. Dlažba pod mými chodidly byla zanesená bahnem a pískem. Při pohledu na jeho ohavně žlutou barvu jsem se rozkašlala, jako bych se dusila neexistující vodou...
Na kraji umyvadla ležela hromádka oblečení poskládaná tak úhledně, že to bylo dílo někoho, kdo takovou činnost provádí buď mimořádně často, nebo vůbec ne. Poznala jsem šaty z batůžku, který jsem si do Beckova domu přinesla před těžko říct kolika měsíci. Natáhla jsem si svoje oblíbené tričko s dlouhými rukávy a přes něj modré tričko. Bylo to jako znovu se setkat se starými přáteli. Pak džíny a ponožky. Bez podprsenky, bez bot. Obojí zůstalo v nemocnici, nebo kam se to dávají věci, které po sobě v nemocničním pokoji nechávají zraněná děvčata.
Vyplynulo z toho následující: Byla jsem dívka, která se proměnila ve vlka, málem jsem přišla o život, a teď mě bude celý den ze všeho nejvíc trápit okolnost, že musím chodit bez podprsenky.
Pod oblečením ležel papírek se vzkazem. Když jsem uviděla Samovo dobře známé písmo, stlačené k sobě a skoro k nepřečtení, podivně mě zašimralo v žaludku.
GRACE, TOHLE JE DOST MOŽNÁ NEJHORŠÍ VĚC, JAKOU JSEM V ŽIVOTĚ UDĚLAL, ZAVŘÍT SVOJE DĚVČE DO VLASTNÍ KOUPELNY, ALE NEVĚDĚLI JSME, CO S TEBOU JINÉHO, DOKUD SE NEPROMĚNÍŠ. DAL JSEM TI SEM ŠATY. DVEŘE NEJSOU ZAMČENÉ, TAKŽE JAKMILE BUDEŠ MÍT PRSTY, STAČÍ VZÍT ZA KLIKU. NEMŮŽU SE DOČKAT, AŽ TĚ UVIDÍM. – S
Štěstí. To byl ten pocit. Držela jsem vzkaz v rukou a snažila se rozpomenout na události, o kterých psal. Snažila jsem se vybavit si, jak mě tu zavřeli, jak mě dostali ven z lesa. Bylo to jako pátrat v hlavě po jménu nějakého herce, když vám někdo ukáže fotku vzdáleně povědomé tváře. Myšlenky mi tancovaly k zbláznění na dosah, a přesto zůstaly nepolapitelné." (str. 141-143)
Komentáře
| RE: Maggie Stiefvaterová: Splynutí | newold®blbne.cz | 17. 02. 2012 - 16:47 |
 RE(2x): Maggie Stiefvaterová: Splynutí |
rebarbora | 17. 02. 2012 - 17:24 |
| RE(3x): Maggie Stiefvaterová: Splynutí |
newold®blbne.cz | 17. 02. 2012 - 17:31 |
| RE(4x): Maggie Stiefvaterová: Splynutí |
rebarbora | 17. 02. 2012 - 17:45 |