Na tuhle knihu, kde se všechno točí kolem impresionistů a malířů obecně, jsem se těšila a měla jsem od ní velká očekávání, protože podle anotace a ukázek vypadala na zajímavé čtení ve stylu Davidsonova Srdce netvora, jen v trochu uhlazenější podobě. Ale jak už to tak bývá, přehnaná očekávání přináší velká zklamání, a tak jsem i já byla s další a další přečtenou stránkou zklamanější, znuděnější a otrávenější.
Sama o sobě to vlastně není špatná kniha. Zápletka, ve které psychiatr a "amatérský" malíř, doktor Andrew Marlow přijme jako svého pacienta poměrně slavného malíře Roberta Olivera, který byl zatčen kvůli tomu, že ve washingtonské Národní galerii napadl obraz Ledy, a od té doby odmítá s kýmkoli komunikovat, je poměrně zajímavá. Jeho pátrání po příčině Robertova jednání a zjišťování, kdo je ona záhadná žena, kterou pořád znovu a znovu zpaměti maluje je poměrně poutavé a dobře napsané.
"Když jsem vstoupil k Robertovi do pokoje ten druhý týden, co byl u nás, všiml jsem si, že něco kreslí do skicáku. Byl to jednoduchý obrázek ženské hlavy z tříčtvrtečního profilu, s letmo načrtnutými tmavými kudrnatými vlasy. Okamžitě jsem poznal, jak výjimečně dobrá a expresivní je to kresba; doslova to z obrázku čišelo. Je snadné říct, proč je nějaká skica slabá, ale hůř se vysvětluje soudržnost a vnitřní energie, která oživuje ty dobré. Oliverovy kresby byly živé, víc než živé. Pokud jsem se ho ptal, jestli kreslí své představy, nebo zda je to nějaká skutečná žena, ignoroval mě nápadněji než jindy, zavřel skicák a odložil ho...
To, co uměl na papíře, mě zajímalo, stejně jako fakt, že měl skutečné renomé; i když se obvykle vyhýbám zbytečnému pátrání po internetu, jeho jsem si počítačem vyhledal. Robert měl titul magistra umění z jedné z nejprestižnějších newyorských uměleckých škol a také tam krátce učil, stejně jako na Greenhill College a ještě na jedné škole ve státě New York. Umístil se druhý v každoroční portrétní soutěži pořádané Národní galerií, dostal několik federálních stipendií a stáží a měl samostatné výstavy v New Yorku, Chicagu a Greenhillu. Jeho díla skutečně vyšla na obálkách několika velkých uměleckých časopisů. Bylo tu i pár fotografií obrazů, které za ta léta prodal – portréty a krajiny, včetně dvou portrétů bez názvu, na nichž byla tmavovlasá žena podobná té, kterou črtal ve svém pokoji.
Nenašel jsem žádná umělecká prohlášení ani rozhovory; měl jsem pocit, že Robert mlčí na internetu úplně stejně, jako to dělá v mé přítomnosti. Napadlo mě, že jeho dílo by mohlo být účinným prostředkem komunikace, a po několika prvních dnech jsem mu věnoval kreslicí papír, uhly, tužky a pera, které jsem sám donesl z domova. Pomocí toho všeho dál kreslil tu ženskou hlavu, když zrovna nečetl dopisy. Začal své kresby vystavovat po pokoji, a když jsem mu v pokoji nechal lepicí pásku, začal je lepit na zdi, až vznikla jakási chaotická galerie. Jak už jsem řekl, kreslil neobyčejně dobře; viděl jsem v tom dlouhý trénink i obrovský talent, stejně jako později v jeho obrazech. Brzo začal tvář kreslit ne z poloprofilu, ale přímo; viděl jsem její jemné rysy a velké temné oči. Někdy se usmívala, někdy vypadala rozzlobená; to bylo častější...
Když byl Robert Oliver v Goldengrove už třetí týden a pořád nemluvil, napadlo mě vybavit jeho pokoj jako ateliér... O dva dny později jsem ho našel, jak velmi soustředěně maluje na první plátno, které si zřejmě přes noc pro ten účel připravil. Vůbec nedal najevo, že o mé přítomnosti ví, ale dovolil mi ho pozorovat a prohlédnout si obraz – byl to portrét. Prostudoval jsem si ho s nejvyšším zájmem; sám jsem především portrétista, i když krajinomalbu mám rád také, a je mi velice líto, že vzhledem k tomu, jak moc jsem zaměstnaný, nemůžu pravidelně malovat podle živých modelů. Pracuji s fotografiemi, když to jinak nejde, i když je to v rozporu s mým přirozeným purismem. Je to lepší než nic a přinejmenším se pocvičím.
Ale Robert, pokud jsem věděl, namaloval svůj obraz dokonce i bez fotografie, a přitom až neuvěřitelně životný. Byla to jako obvykle ženská hlava – tentokrát samozřejmě barevná – ve stejném tradicionalistickém stylu jako jeho kresby. Měla neobyčejně skutečnou tvář s tmavýma očima, které hleděly přímo z plátna na diváka – sebejistý, ale zamyšlený pohled. Vlasy kudrnaté a tmavé s několika kaštanovými proužky; jemný nos, hranatá brada s důlkem na pravé straně, pobavená smyslná ústa. Čelo měla vysoké a bílé a to málo, co jsem viděl z jejího oblečení, bylo zelené se žlutým volánem kolem hlubokého véčkového výstřihu a křivky odhalené pleti. Dnes vypadala skoro šťastná, jako by ji těšilo, že se konečně objevuje v barvě." (str. 28-31)
Samozřejmě se velice záhy ukáže, že Robertovou múzou není jeho manželka Kate, se kterou má dvě děti a kterou doktor Marlow zajede navštívit jako první, aby se o svém pacientovi dozvěděl co nejvíce (Katino vyprávění o tom, jak se s Robertem Oliverem poznali, se nakonec ukázalo být nejzábavnější částí celé knihy). Překvapivě ale není Robertovou inspirací ani jeho milenka Mary Bertisonová. Prolínání psychiatrova pátrání v současnosti s příběhem francouzské malířky Béatrice de Clerval Vignotové žijící na konci 19. století, které se začíná postupně rozmáhat nejdřív prostřednictvím dopisů, které doktor Marlow u Roberta najde, a posléze i samostatným vyprávěním, dává tušit jakousi souvislost s dějem současným, ale je to natolik natahované, že ani v půlce knihy nevíte, kdo ta zatracená ženská z Robertových obrazů vlastně je a jaký je k sobě váže vztah. Celý příběh tím pro mě začal ztrácet na atraktivnosti a psychiatrovo rozvleklé objíždění a zpovídání Robertových blízkých mi po nějakých třech stech, čtyřech stech stránek už lezlo krkem. Veškeré vyprávění Robertova života je totiž jen zprostředkované od ostatních osob z jeho okolí (jeho manželky, milenky, kolegů apod.), on celý čas zarytě mlčí, a to mě docela štvalo, protože by mě zajímal právě jeho pohled na věc, jeho pocity, aspoň jako vysvětlení na závěr. Bleskový rádoby happyend, kdy doktor Marlow odhalí příčinu Robertovy posedlosti téměř lusknutím prstu během posledních dvou kapitol, mě naopak pěkně otrávil a stal se vlastně i důvodem mojí nespokojenosti a zklamání, protože celkem zajímavému příběhu chyběla pořádná pointa, která by všemu tomu zdlouhavému, nemastnému neslanému sledu událostí dala smysl.
