Když je na pensylvánské farmě nalezeno mrtvé tělíčko novorozence pečlivě schované pod vrstvou dek a oblečení, je to pro zdejší policii začátkem nepříjemného vyšetřování, o to nepříjemnějšího, že tělíčko bylo nalezeno na amišské farmě rodiny Fisherových, a jak se ukáže, jeho matkou je jejich neprovdaná osmnáctiletá dcera Katie. Ta však popírá, že by vůbec byla těhotná.
"Lizzie vešla do nemocničního pokoje ve čtyři hodiny ráno, ale Katie byla vzhůru a sama. Obrátila k policistce doširoka otevřené modré oči, protože ji překvapilo, že tady Lizzii vidí. "Dobrý den."
Lizzie se usmála a posadila se vedle postele. "Jak se cítíte?"
"Líp," řekla Katie tiše. "Jsem silnější."
Lizzie shlédla Katii do klína a uviděla bibli, v níž si četla. "Přinesl mi ji Samuel," řekla dívka, kterou zmátlo, když se ta žena zamračila. "To se tady nesmí?"
"Ale ano, může," řekla Lizzie. Měla pocit, jako by se ta věž z důkazů, kterou pečlivě stavěla čtyřiadvacet hodin, začala otřásat v základech: Je to Amiška. Mohl by tenhle jediný důvod, tahle okatá nesrovnalost, všechno zbortit? "Katie, vysvětlil vám lékař, co se vám stalo?"
Katie k ní vzhlédla, položila prst na stránku, se zašustěním knihu zavřela, pak přikývla.
"Když jsme se včera viděly, říkala jste mi, že jste dítě neměla." Lizzie se zhluboka nadechla. "Přemýšlím, proč jste to tvrdila."
"Protože je to pravda."
Lizzie nevěřícně zavrtěla hlavou. "Tak proč potom krvácíte?"
Katii se z výstřihu nemocniční košile začala šířit červeň až na tváře. "To je pravidelné krvácení," řekla klidně. Odvrátila se a vzpamatovala. "Jsem sice Amiška, detektive, ale nejsem pitomec. Nemyslíte, že bych věděla, kdybych měla dítě?"
Ta odpověď byla tak otevřená, tak upřímná, až se Lizzie v duchu zarazila. Co dělám špatně? Vyslýchala stovky lidí, stovky lhářů – ale pokud si vzpomínala, pod kůži se jí dokázala dostat jedině Katie Fisherová. Vyhlédla z okna na chvějící se načervenalý obzor a uvědomila si, v čem spočívá ten rozdíl: ona nic nehraje. Katie Fisherová věří každému slovu, které říká." (str. 49-50)
Jodi Picoultová vás ve své další skvělé knize hodí rovnýma nohama do vyšetřování příčin smrti nalezeného novorozence a snah o usvědčení pachatele, resp. pachatelky, protože hlavní a jedinou obviněnou je právě Katie Fisherová. Téměř od první stránky jste také konfrontování se světem Amišů, kteří i v 21. století žijí podle své víry co nejprostším životem, bez elektřiny a dalších vymožeností moderní doby, řídí se vlastními poměrně přísnými pravidly a hospodaří na rodinných farmách pokud možno v co největší izolaci od okolního světa "Angličanů", jak říkají ostatním lidem-neamišům, což zahrnuje i nechuť nechat svoji dceru u soudu jakkoli obhajovat. Katiiny obhajoby se nakonec čirou shodou náhod ujme její vzdálená sestřenice, mladá advokátka Ellie, která si přijela k tetě na venkov pročistit hlavu po jednom zvlášť nepěkném vyhraném případu a rozchodu s přítelem, s kterým strávila osm let života. Z jejího pohledu máte také možnost se postupně seznamovat s životem Amišů, jeho klady, zápory a s mnohdy pro nás "normální" lidi nepochopitelnými pravidly, která amišská komunita vyžaduje.
"Proč jsi mi neřekla, že máš bratra?"
Katiiny ruce strnuly uprostřed pohybu na hadici, kterou připevňovala ke kohoutku venku. Odvrátila pohled. Kdybych ji neznala, uvěřila bych, že teď přemýšlí, jestli mi má zalhat. "Měla jsem bratra," řekla.
"Prý pořád žije a na univerzitě se mu daří." Uvázala jsem si zástěru, kterou mi dala Sarah, sundala tenisky a nasoukala se do gumáků, které mi taky půjčila. Cenu za nejlepší model bych takhle nezískala, ale stejně jsem šla jen sprchovat jalovice. "Prý ho občas taky navštěvuješ."
Katie otočila kohoutkem a ověřila si, že je hadice dobře usazená. "O Jacobovi nikdy nemluvíme. Otec to nemá rád."
"Já nejsem tvůj otec." Katie zamířila s hadicí na pole, já šla krok za ní a odháněla přitom hejno komárů, kteří mi kroužili před obličejem. "Není to fuška jezdit za ním tajně?"
"Bere mě do kina. A koupil mi džíny. Není to těžké, protože když jsem s ním, nejsem Katie Fisherová."
Zastavila jsem se. "
A kdo jsi?"
Pokrčila rameny. "Prostě kdokoli. Normální holka z normálního světa."
"Muselo to být opravdu strašné, když ho otec vykopnul z domu."
Katie za hadici zatahala. "Bylo to straštné už předtím, když Jacob lhal o učení. Měl se vyzpovídat v kostele."
"Aha," řekla jsem. "Jako ty. I když jsi nevinná."
Komáři se usídlili v oblouku nad Katiinou hlavou jako svatozář. "Ty nám nerozumíš," obvinila mě. "Žiješ s námi deset dní a to ještě neznamená, že víš, jaké to je, když je člověk jedním z nás."
"Tak mě pouč," vybídla jsem ji a otočila se tak, že se musela zastavit, nebo mě obejít.
"Vy se snažíte vyniknout, být nejchytřejší, nejbohatší, nejlepší. My chceme zapadnout, jako ty čtverce, co sešíváme do přikrývek. Jeden vedle druhého, na nás není nic zvláštního. Ale dej nás dohromady, a vznikne něco úžasného."
"A Jacob?"
Melancholicky se usmála. "Jacob byl jako černé vlákno na bílé látce. Rozhodl se odejít."
"Chybí ti?"
Katie přikývla. "Hodně. Už jsem ho dlouho neviděla... Můžu se tě na něco zeptat Ellie?"
"Jasně."
"Proč nemluvíš o své rodině? Jak ses sem mohla nastěhovat, a přitom jim ani nezavolat, kde jsi?"
Dívala jsem se, jak se krávy popásají na louce a sklánějí hlavy k čerstvé trávě. "Moje matka je mrtvá a s otcem jsem už pár let nemluvila." Od chvíle, kdy jsem se stala obhájkyní a on mě obvinil, že za prachy prodávám svou morálku. "Nevdala jsem se a s přítelem jsme se právě rozešli."
"Jak to?"
"Tak trochu jsme si přestali rozumět," řekla jsem a svá slova ochutnávala na rtech. "Po osmi letech to není zase takové překvapení."
"Jak jste mohli být osm let jenom přátelé a nevzít se?"
Jak mám vysvětlit složitosti devadesátých let dvacátého století amišské holce? "Víš, když jsme spolu začínali, mysleli jsme si, že jsme pro sebe stvoření. A trvalo nám právě těch osm let, než jsme zjistili, že to není pravda."
"Osm let," odfrkla si. "Za tu dobu jsi mohla mít už pěknou kupu dětí."
Při představě toho ztraceného času se mi hrdlo sevřelo slzami. Katie zabořila palec do malé blátivé loužičky, která se vytvářela pod hadicí. Styděla se, že se mě tak dotkla. "Určitě ti chybí."
"Ani moc ne, Stephen ne," namítla jsem tiše. "Jenom ta kupa dětí."
Čekala jsem, až to Katie dojde, až řekne něco, co by spojovalo její život s mým, ale zase jednou mě překvapila. "Víš, čeho jsem si všimla, když jsem byla u Jacoba? Tam u vás lidi můžou kdykoli navázat kontakt. Máte telefon a fax a přes počítač se můžeš klidně bavit s člověkem z druhého konce světa. Lidi svěřuje svoje tajemství v televizních pořadech a v časopisech vycházejí obrázky filmových hvězd, které se ukrývají doma. Pořád jste ve spojení, ale přitom mi všichni připadáte tak hrozně osamělí." (str. 152-154)
Jako vždycky jsou všechny postavy neuvěřitelně živoucí, mnohovrstevnaté – Jodi Picoultová je líčí včetně jejich bohatého "osobního" života, s nejrůznějšími zážitky, traumaty a zkušenostmi z minulosti, které ovlivňují jejich současné jednání – nikdy nejsou černobílé. Obdivuju, jak se ve svých knihách dokáže dívat na věci z různých úhlů, chápat stanoviska různých lidí a vcítit se do situace svých postav. Občas mám až pocit, že by čtenáře přiměla mít pochopení snad i pro pohnutky masového vraha :o) Jodi Picoultová mě zkrátka opět nezklamala.
Knihu Prostá pravda jsem si vzala s sebou do vlaku, když jsem jela na návštěvu ke kamarádce do Prahy, a po cestě jsem ji skoro celou přečetla (za cestu tam a zpátky jsem zvládla nějakých 210 stránek), přičemž jsem si to neskutečně užívala – při tom hektickém životním tempu, které poslední dobou vedu, bylo moc příjemné mít dvě hodiny čas jen pro sebe a nemoct dělat nic jiného konstruktivního, jen si číst :o)