Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Zámek Červená Lhota
13. září 2012 | 16.18 |
Do svého elektronického deníčku nemůžu zapomenout zaznamenat ani náš překvapivě spontánní výlet na Červenou Lhotu. Tenhle zámek je pro naši rodinu tak trochu zakletý (resp. byl), protože když jsme se k němu vypravili kdysi dávno, jednoduše jsme ho nenašli a z výletu jsme se vrátili domů s nepořízenou, díky čemuž se z něho stal jakýsi kostlivec ve skříni (zámek, který jsme vždycky chtěli vidět, ale nikdy se nám to nepodařilo). Letošní výlet naštěstí dopadl dobře – podle mapy ze Seznamu jsme Červenou Lhotu našli hned napoprvé (i když při kličkování bezpočtem malebných vesniček jsme na chvíli pochybovali o správnosti našeho směru) a užili jsme si neuvěřitelně příjemnou srpnovou neděli :o)
Vzhledem k tomu, že počasí bylo doslova a do písmene polojasné a právě po našem příjezdu se přímo nad zámkem uhnízdil mrak, který schoval slunce, začali jsme prohlídkou toho, co zámek skrývá uvnitř, konkrétně hlavní expozicí zámeckých interiérů v prvním patře (cca 50 min. prohlídková trasa za 90,- Kč/osobu). Od mladinké průvodkyně jsme se v každém pokoji dozvěděli spoustu zajímavostí, např. v krásně středověkém Věžním pokoji nám bylo názorně ukázáno, že současná podoba zámku vznikla propojením původní tvrze s ostatními prvky opevnění do jediné budovy, přičemž rozdíly ve výšce podlah apod. se řešily schody :o) Ve Věžním pokoji také visí obraz pěti dětí rytíře Jana Káby, které zemřeli na mor. Rytířský rod Kábů, který zámek vlastnil někdy od roku 1530, mu podle lidové pověsti dal také jméno Červená Lhota – během jedné údajné hádky mezi katolickým manželem a jeho protestantskou manželkou, totiž měla chtít madam Kábová vyhodit manželův rodinný krucifix do rybníka a vypadnout při tom z okna, přičemž dopadla na skálu pod zámkem tak nešťastně, že na zdech zanechala skvrny od krve, které nešly smýt, a celý zámek tak musel být přetřen načerveno.
Po bitvě na Bílé hoře pak zámek obsadil rytmistr císařského vojska, italský šlechtic Antonio Brucci, který nejen že region ubránil před poválečným rabováním, ale dokázal mu také zajistit hospodářskou prosperitu.
Navíc byl posledním majitelem Červené Lhoty, který ji používal jako své stálé sídlo. Po jeho smrti přešel zámek do rukou rodu Slavatů, jejichž osud byl taky poměrně zajímavý. Rod totiž vymřel po meči, přestože se jeho poslední dědic dožil celkem vysokého věku a v mládí byl dokonce zasnoubený. Než se stihl oženit, potkala ho ale na honu nehoda, při které spadl z koně do hluboké jámy, kde se zdálo, že ho nikdy nenajdou (strávil tam celou noc), takže se modlil za záchranu a slíbil Bohu, že pokud přežije, stane se knězem. Ráno ho skutečně zachránili a on, přestože se se svojí nastávající hluboce milovali, dodržel své slovo (nutno dodat, že jeho vyvolená vstoupila do kláštera také :o).
Posledním šlechtickým rodem, kterému Červená Lhota patřila, byli knížata Schönburg-Hartenstein. První z nich, Heinrich Eduard (1787–1872), se oženil s Paulínou von Schwarzenberg, když se však Paulína v pouhých třiadvaceti letech zabila při pádu z koně, vzal si její o pět let mladší sestru Louisu a za její věno koupili právě Červenou Lhotu. Jejich syn Alexander (1826–1896) se zase oženil s Karolínou Josefínou z rodu Lichtensteinů, která byla údajně nejkrásnější zdejší zámeckou paní (její portrét visí v Salonu). Červenou Lhotu pak zdědil jejich nejmladší syn Johann, který byl velice úspěšný diplomat – byl nositelem řádu zlatého rouna, Maltézského řádu a spousty dalších jiných řádů a ze svých cest přivezl na Červenou Lhotu nejen velmi vzácný kratér na mísení vína z doby Periklovy, starý asi dva a půl tisíce let (ve skutečnosti vypadal spíš jako černá váza :o), ale např. i vatikánské svíce a další exponáty.
Jinak návštěvnicky nejpopulárnější je prý portrét ošklivé vévodkyně Markéty Pyskaté, se kterou byl některý ze zámeckých pánů v mládí dokonce zasnoubený (ale nepamatuju si který) a zasnoubení pak bylo zrušeno. Mě osobně se ale vůbec nelíbí :o( Spíš mě uchvátil nádherný lustr "čtvero ročních období", který visí v pracovně, a také množství loveckých trofejí – ne že bych byla takový fanda do myslivosti, ale spíš proto, že na nich bylo vidět, jak moc příslušníci rodu Schönburg-Hartenstein cestovali a kde všude byli, byl z toho cítit takový ten hezky zahálčivý život šlechty, který jim občas závidím – jako příklad asi stačí trofej buvola z jejich výpravy do Afriky v předsíni nebo ona vycpaná medvědice s podnosem na poštu v pracovně, která byla zastřelena na Sibiři. Nádherná byla také plastická štuková výzdoba v jídelně i všechna ta kachlová kamna nebo dosud fungující hodiny, které během naší prohlídky odbíjely snad v každé druhé místnosti :o)
Přestože je celý tenhle renesanční zámek poměrně malý a všechny místnosti mají miniaturní rozměry panelákové garsonky, jsou příjemně vybavené rozličným nábytkem, obrazy a různými drobnostmi, takže působí moc útulně (líbilo se mi třeba nedokončené vyšívání na stole v budoáru – budilo to dojem, že si jeho obyvatelka jen na chvilku odskočila a co nevidět se vrátí – mimochodem takovýhle budoár, kde bych měla prostor čistě na svoje knihy, ruční práce a psaní, bych si taky nechala líbit :o). Za zmínku pak stojí i fakt, že v některých částech (tam, kde jsou zazděná okna na nádvoří) je zámek široký jen několik metrů – de facto na šířku jednoho pokoje. Nachází se tam dámská a pánská ložnice s šatnou a dalším příslušenstvím a v zimě prý byl docela problém tyhle pokoje vytopit. (PS: Zdrojem všech obrázků interiéru jsou oficiální webové stránky zámku.)
Po prohlídce zámku jsme odevzdali papuče a šli jsme se porozhlédnout po obědě. Zatímco zbytek výpravy zůstal sedět v selské restauraci hned u zámku, já jsem z batůžku vytáhla svoje bezlepkové sušenky a šla jsem se projít po "hrázi" rybníka, abych si Červenou Lhotu prohlédla pěkně ze všech stran. Pěšina na břehu Zámeckého rybníka byla sice hodně frekventovaná (evidentně jsem nebyla jediná, kdo dostal nápad se projít) a poměrně úzká, místy ji dokonce nahrazovala jen dřevěná lávka nebo se naopak člověk musel šplhat po skalních "schodech", i tak to ale byla moc pěkná vycházka, která mi zabrala zhruba půl hodiny (a to jsem se docela courala a co chvíli mačkala spoušť foťáku :o). Kdybych s sebou měla peníze, nejspíš bych si vyzkoušela i střelbu z luku, kterou za nějakých 70,- Kč nabízeli na louce pod lesem na západním břehu rybníka.
Každopádně když jsme se zase sešli dohromady coby výprava, přemluvila jsem vzpouzející se účastníky ještě aspoň k půlhodinové projížďce na lodičkách (za 80,- Kč) a po dlouhé době jsem si zase vyzkoušela veslování na pramici. Plavba jako taková se vydařila přímo ukázkově – svítilo sluníčko, červená silueta zámku se romanticky odrážela na hladině, kultivovaná příroda anglického parku byla téměř na dosah ruky, o krásném kamenném mostu ani nemluvě... I když musím přiznat, že někteří pasažéři ani ne po pěti minutách zcela vážně trvali na tom, že si vystoupí, a tak jsme je vysadily na protějším břehu :o)
No a to je více méně všechno. Při cestě na hlídané placené parkoviště, kde jsme nechali auto, se ještě náš řidič dojedl párkem v rohlíku, neb si dal k obědu jenom gazpacho (údajně nevěřil, že mu skutečně přinesou studenou polévku :o), a zhruba kolem půl čtvrté jsme vyrazili domů.
Komentáře
| RE: Zámek Červená Lhota | tlapka | 13. 09. 2012 - 21:01 |
 RE(2x): Zámek Červená Lhota |
rebarbora | 16. 09. 2012 - 16:52 |
| RE: Zámek Červená Lhota | boudicca | 16. 09. 2012 - 23:53 |
| RE(2x): Zámek Červená Lhota |
rebarbora | 17. 09. 2012 - 19:40 |
| RE(3x): Zámek Červená Lhota |
rebarbora | 17. 09. 2012 - 19:40 |