Miluju nové začátky – nové projekty, nové úkoly... Dovedu se pro ně poměrně snadno nadchnout, i když pak občas mívám problémy přinutit se k jejich dokončení (nebylo by marné mít na tohle dokončování pár poskoků :o), stejně jako mívám občas problém s tím, že se mi v hlavě těch plánů a nápadů rodí tolik, že je nestíhám realizovat (asi jako když se snažíte na noční obloze dostat do zorného pole všechny hvězdy :o). Nicméně můj nedávný přechod na novou práci a s ním spojené stěhování mě jaksi vykolejil – jsem nějak nadměrně unavená, lehce otrávená a nemůžu se dokopat dělat něco kloudného (kromě jiného mi zbývá sepsat ještě asi šest článků sem na blog a vůbec mě to nebaví :o(
Každopádně mám, co jsem chtěla. Už někdy na začátku léta jsem u nás v práci rozpoutala menší bouřku, když jsem se odhodlala prosadit svou a při tom myslet trochu víc na sebe. Rozhodla jsem se totiž, že přijmu nabídku jedněch kolegyň a změním pracovní tým. V mém týmu původním to vyvolalo vlnu rozmrzelosti, která s dětinskou vytrvalostí přežívá dodnes. Je to tím, že jsme převážně ženský kolektiv, nebo se tohle osobní prožívání pracovních záležitostí vyskytuje všude a jen já jsem takový exot, že to odděluju? Mě osobně by se totiž nijak bytostně nedotklo, kdyby se někdo z mých kolegů rozhodl přejít jinam. Možná by mě mrzelo, že přijdu o kontakt se sympatickým člověkem, nebo bych si dělala starosti s tím, kdo bude dělat jeho práci a jestli na něj bude spoleh a tak, ale rozhodně bych to nepociťovala jako zradu nebo zlomyslný útok vůči mé osobě. Zvlášť, když bych věděla, že dotyčný má smlouvu na dobu určitou a jde tzv. za lepším, resp. za další smlouvou na dobu určitou, ale s podstatně vzdálenějším koncem.
Nicméně hlavní je, že to všechno i navzdory menším turbulencím nakonec klaplo a že v novém týmu už podle všeho nebudu zneužívaná na práci, kterou by měli dělat moji nadřízení. Kromě jiného jsem taky přestěhovaná do nové kanceláře (letos to bylo už druhé stěhování!), kterou mám jen sama pro sebe. Pro někoho by to možná byl trest, ale já jsem hrozný sysel a samostatná nora mi naprosto vyhovuje :o). Taky jsem na přechodnou dobu přišla o služební mobil, ale vzhledem k tomu, že ho stejně nemůžeme využívat pro soukromé účely (musíme si vést seznam hovorů) a používala jsem ho více méně jen jako přijímací zařízení pro ty z mých blízkých, kteří se upsali O2, tak mi nijak zvlášť nechybí. Nicméně to stěhování jsem nějak špatně snášela, přestože jsem měla za to, že vím, co mě čeká, že jsem na to psychicky připravená a že to tudíž bude v pohodě. Realita je zkrátka vždycky trochu jiná.
Každopádně jsem konečně už i zabydlená – sesbírala jsem po ostatních kancelářích pár skříněk od vstřícnějších kolegů, abych měla kam dávat šanony, vylepila na zdi nějaké pěkné obrázky, přitloukla nástěnku (tu jsem si tentokrát musela přinést z domova :o), našla místo pro kytky a vůbec jsem si všechno tak nějak ergonomicky přizpůsobila, takže mám konečně pocit jakéhos takéhos pracovního zázemí. Nejvíc práce mi dalo najít vhodnou polohu monitoru, protože můj nový pracovní stůl (který samozřejmě není nový, ale řádně použitý) je jiný, než na jaký jsem byla zvyklá a měl navíc jakousi polici, kvůli které jsem měla monitor buď moc vysoko, nebo moc blízko, a tak jsem ten nástavec zrušila a je to mnohem lepší, ale trvalo mi to nejmíň týden, než jsem na to přišla, a z té blbé polohy monitoru mě pěkně bolela makovice :o( Teď už si jen nechám zalaminovat jednu starší mapu Evropy a dám si ji na stůl jako pracovní podložku, abych se nemusela dívat na tu poničenou dýhu, a bude to perfektní :o)
