Suzanne Collinsová: Hunger Games – Aréna smrti

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Hunger Games jsou jedním z mála příkladů, kdy jsem nejdřív viděla film a teprve až potom jsem si na jeho základě koupila a přečetla knihu (respektive nechala jsem si celou trilogii koupit jako narozeninový dárek :o). Film byl pro mě takovým experimentem, nic velkého jsem od něj nečekala a o to příjemněji jsem pak byla překvapená. Navíc, jak jsem později zjistila, se nezvykle věrně drží knižní předlohy a nechybí mu ani skvělá hudba na dotvoření té správné atmosféry – především krásně minimalistická a zároveň bojová Abraham‘s Daughter od Arcade Fire nebo Taylor Swift ve spolupráci s The Civil Wars a jejich neskutečně lyrická Safe And Sound u závěrečných titulků :o).

Děj je zasazen do blíže neurčené budoucnosti, kdy je území dnešních Spojených států rozděleno do dvanácti krajů, kterým vládne tvrdou rukou hlavní město Kapitol. Jednou ročně jsou jako připomínka jeho vítězství nad vzbouřenými kraji z každého kraje vylosováni dva mladí lidé ve věku od dvanácti do osmnácti let – jeden chlapec a jedna dívka (tzv. splátci), kteří se v brutální reality show nazvané Hladové hry (odtud ten název Hunger Games :o) budou vzájemně bít na život a na smrt. Vítězem se stává poslední, kdo v novodobé a zpravidla uměle vytvořené aréně přežije. Ten má pak zajištěno doživotní bohatství a blahobyt a jeho kraj dostává po celý rok vyšší příděly jídla. Problém ale je, že Hladové hry tradičně vyhrávají splátci z Prvního a Druhého kraje, kteří jsou zpravidla trénovaní (přestože je to oficiálně nepřípustné) a dobře živení, protože jejich kraje patří k nejbohatším a být splátcem je tam považováno za čest.

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou celého příběhu je však šestnáctiletá Katniss Everdeenová z kraje Dvanáctého, která se od smrti otce při důlním neštěstí (Dvanáctý kraj je krajem horníků, kteří zde těží uhlí) stará o matku a mladší sestru, a přestože je to zakázané, chodí za plot ohraničující jejich město (který tam je údajně kvůli ochraně obyvatel před dravou zvěří a měl by být pod proudem, ale Dvanáctý kraj je chudý, a tak je plot kvůli nedostatku elektřiny většinu času vypnutý) a v okolních lesích sbírá jedlé rostliny a loví s lukem zvěř – obojí ji naučil otec – a to i navzdory tomu, že výroba a držení zbraní se v Panemu trestá smrtí. Jinak by totiž už dávno všechny tři umřely hlady. Stejný způsob obrany proti hladovění si zvolil i Katnissin o dva roky starší nejlepší kamarád Hurikán, který o svého otce přišel při stejném výbuchu v dole jako Katniss a má mnohem víc mladších sourozenců než ona, jeho specialitou je však kladení pastí.

S Katniss se potkali právě při lovu a za těch několik let se z nich stali nejdřív lovečtí parťáci a nakonec i přátelé.

---

"Na poslední chvíli si vzpomínám na Madgein zlatý špendlík. Poprvé si ho pozorně prohlížím. Vypadá, jako by někdo vymodeloval malého zlatého ptáka a pak kolem něj dotvořil kruh, s nímž je pták spojen jen špičkami křídel. Náhle ho poznávám. Reprodrozd.

To jsou legrační ptáci a představují způsob, jak popíchnout Kapitol. Během vzpoury Kapitol vyšlechtil řadu geneticky změněných zvířat, která mu sloužila jako zbraně. Běžně se jim říkalo mutanti nebo mutové. Jedním z nich byl i pták jménem reprozob, který si uměl ukládat do paměti celé lidské rozhovory a pak je opakovat. Používali se výhradně samci, kteří byli vypouštěni do oblastí, kde se schovávali nepřátelé Kapitolu, a jakmile ptáci nashromáždili dostatek rozhovorů, odletěli zpátky do svých domovských center, kde zopakovali, co se naučili. Lidem chvíli trvalo, než jim došlo, jakým způsobem jsou odposlouchávány jejich soukromé rozhovory. Od té chvíle vzbouřenci pochopitelně začali krmit Kapitol nekonečnými výmysly, takže se karta obrátila. Centra byla uzavřena a ptáci byli ponecháni svému osudu v divočině.

Jenže reprozobové nevymřeli a místo toho se spářili se samicemi drozda mnohohlasého a dali vznik reprodrozdům – úplně novému druhu, který dokáže napodobovat ptačí zpěv i lidské melodie. Ztratili schopnost vyslovovat slova, ale stále umějí vydávat celou škálu lidských zvuků, od dětského pištivého švitoření po podstatně hlubší tóny dospělého muže. A umějí přezpívávat písně. Nejen pár not, ale celé písničky s řadou slok, pokud máte dostatek trpělivosti, abyste jim zpívali, a jim se líbí váš hlas." (str. 43-44)

---

Katnissin příběh začíná v Den sklizně, tzn. v den, kdy se v jednotlivých krajích losují splátci do 74. ročníku Hladových her. Je to první rok, kdy je v osudí i její o čtyři roky mladší sestra Prim, a přestože to odporuje všem zákonům pravděpodobnosti, protože Prim je na rozdíl od spousty ostatních v osudí jen jednou (to, kolikrát bude vaše jméno v osudí, určuje váš věk – za každý rok od dvanácti do osmnácti let se dostanete do osudí jedenkrát, tzn. v osmnácti jste tam minimálně sedmkrát – a také to, kolikrát si zažádáte o příděly jídla navíc), je vylosováno právě její jméno. Katniss, která Prim miluje ze všech lidí nejvíc, téměř jako vlastní dítě, ví, že by Prim v aréně nepřežila a nehodlá přihlížet její smrti, proto se přihlásí na její místo jako dobrovolník (z Dvanáctého kraje je úplně prvním dobrovolníkem, protože pravidla her znemožňují, aby se místo svých dětí mohli hlásit jejich rodiče). Z chlapců je vylosován pekařův syn Peeta Mellark, se kterým pojí Katniss jedna stará vzpomínka (kdysi jí hodil bochník spáleného chleba, když hladověla) – i když mám pocit, že ve Dvanáctém kraji se prostě všichni znají minimálně od vidění.

---

"Pomalu jsem vstřebávala skutečnost, že nemám nic, co bych mohla donést domů rodině. Podlomila se mi kolena a sklouzla jsem podél kmene ke kořenům stromu. Bylo toho na mě moc. Byla jsem příliš podchlazená a vyčerpaná, tak vyčerpaná... Jen ať zavolají mírotvorce a odvedou nás do sirotčince, pomyslela jsem si. Nebo mě nech zemřít přímo tady v tom dešti.

V pekařství se ozval nějaký rachot a já jsem slyšela, jak ta žena opět křičí. Následoval zvuk rány a já jsem matně uvažovala, co se asi děje. Bahnem ke mně čvachtaly něčí kroky. Pomyslela jsem si: To je ona. Jde mě zahnat s holí. Mýlila jsem se. Byl to ten kluk. V náručí nesl dva obrovské bochníky chleba, které patrně spadly do ohně, protože jejich kůrka byla černá jako uhel.

Jeho matka ječela: "Zkrm je prasatům, ty hlupáku! Co s nimi jiného? Žádný slušný člověk si nekoupí spálený chleba!"

Chlapec začal odlamovat kusy hmoty ze zčernalého bochníku a házel je do koryta. Doneslo se ke mně zacinkání předních dveří pekařského obchodu a chlapcova matka zmizela, aby obsloužila zákazníka.

Kluk se nepodíval mým směrem, ale já jsem ho sledovala. Kvůli tomu chlebu a kvůli červenému pruhu na jeho tváři. Čím ho uhodila? Moji rodiče mě nikdy nemlátili. Ani jsem si to nedokázala představit. Chlapec se ohlédl k pekařství, jako by si ověřoval, že je čistý vzduch, pak se obrátil zpátky k praseti a hodil bochník chleba směrem ke mně. Druhý rychle následoval a vzápětí chlapec odčvachtal do domu a zavřel za sebou kuchyňské dveře.

Nevěřícně jsem zírala na bochníky. Byly dobré, vlastně přímo skvělé, až na několik spálených míst. Chtěl, abych si je vzala? Určitě, protože mi ležely přímo u nohou. Než si kdokoliv stačil všimnout, co se stalo, nacpala jsem si je pod košili, zakryla je pečlivě loveckým kabátem a spěšně jsem se vydala pryč. Horkost bochníků mě pálila do kůže, ale sevřela jsem je ještě pevněji, protože pro mě představovaly život." (str. 33-34)

---

Oba pak putují vlakem rovnou do Kapitolu, kde se mají během pouhých několika dní připravit na vstup do arény – absolvují jakýsi rychlovýcvik nejen v zacházení se zbraněmi, ale i v nejrůznějších dovednostech pro přežití, které by se jim mohly v aréně hodit, a vezme si je do parády také tým vizážistů (mimochodem Katnissina vrchního vizážistu Cinnu hraje ve filmu Lenny Kravitz). Přece jen je to televizní reality show, kterou mají zhýčkaní a znudění obyvatelé Kapitolu zvlášť v oblibě, takže samotným hrám předchází velkolepé zahájení a rozhovory se splátci (zkrátka podobný cirkus jako u naší Superstar a podobných počinů). Součástí Katnissina a Peetova přípravného týmu je také Haymitch Abernathy, který je jediným vítězem Hladových her z Dvanáctého kraje a který jim má dávat rady, jak v aréně přežít, během jejich účasti v hrách shánět sponzory (dary od sponzorů mohou splátcům v aréně zachránit život a poskytnout jim výhodu nad ostatními) a celkově určovat jejich strategii. Haymitch je však pijan, takže dá Katniss a Peetovi dost práce vydolovat z něj něco užitečného (navíc si s Katniss moc nesednou, protože ta slíbila sestře, že se pokusí vyhrát a Haymitchův přístup ji mírně řečeno dráždí :o). Taky má docela dilema, co si počít s přátelským a milým Peetou – nechce si ho moc pouštět k tělu, protože se bojí, že by pak měla problém ho zabít, ale je to docela těžké, protože Peeta je neskutečně ušlechtilý člověk a navíc se Katniss kvůli onomu chlebu od začátku cítí jako jeho dlužník.

---

"Střecha není v noci osvětlená, ale jakmile bosými chodidly došlapuji na dlážděný povrch, vidím jeho siluetu, černě vyrýsovanou proti pozadí světel, která v Kapitolu nikdy nezhasínají. V ulicích se hemží docela dost lidí, doléhá k nám hudba, zpěv a troubení klaksonů aut – nic z toho neslyším přes silné okno ve svém pokoji. Mohla bych se zase vzdálit, aniž by si mě všiml; přes ten ruch z ulice mě jistě neslyšel. Noční vzduch je ale tak svěží, že se nedokážu vrátit do své zatuchlé klece. A jaký je v tom rozdíl, jestli spolu budeme mluvit nebo ne?

Neslyšně kráčím po dlaždicích. Když jsem pouhý metr za ním, říkám: "Měl by ses trochu vyspat."

Trhne sebou, ale neotočí se. Vidím, že mírně vrtí hlavou. "Nechtěl jsem přijít o mejdan. Koneckonců je na naši počest."

Stavím se vedle něj a vykláním se přes zábradlí. Široké ulice jsou plné tancujících lidí. Mhouřím oči, abych rozeznala jejich drobné postavičky...

"Taky nemůžeš spát?"

"Nedokážu si vyčistit hlavu," říkám.

"Myslíš na svou rodinu?" ptá se.

"Ne," připouštím trochu provinile. "Pořád si představuji, jaké to bude zítra. Což samozřejmě nemá cenu." Ve světle z ulice nyní vidím jeho tvář i to, jak nemotorně drží ovázané ruce. "Je mi opravdu moc líto těch rukou."

"Na tom nezáleží, Katniss," říká. "Nikdy jsem v těchhle hrách neměl opravdovou šanci."

"Takhle bys k tomu neměl přistupovat," napomínám ho.

"Proč ne? Je to pravda. To nejlepší, v co mohu doufat, je, že si neudělám ostudu a..." Váhá.

"A dál?" pobízím ho.

"Nevím, jak bych to měl přesně vyjádřit. Jenom... chci zemřít jako já. Dává to smysl?" ptá se. Vrtím hlavou. Jak by mohl zemřít jako někdo jiný? "Nechci, aby mě tam změnili. Aby mě proměnili v netvora."

Koušu se do rtu a připadám si vedle něj méněcenná. Zatímco já dumám o dostupnosti stromů, Peeta se snaží přijít na to, jak si zachovat vlastní totožnost. Čistotu duše." (str. 131-132)

---

Už od cesty vlakem je obklopuje kapitolský přepych a nadbytek, mají dostatek toho nejvybranějšího jídla, prostorné a pohodlné pokoje, všudypřítomnou armádu sluhů, ale i neustálý dohled elektrických polí (nejen, že splátcům není dovolen útěk, ale ani sebevražda – kde by pak tak narychlo hledali náhradníka?). Na konci výcviku jsou pak splátci posuzováni komisí, která je za přípravu her zodpovědná, a na základě jejich bodového hodnocení, které de facto vyjadřuje jejich šance na přežití, se pak na jednotlivé splátce uzavírají sázky a také si tím získávají sponzory. Katniss si v tomhle ohledu nedává moc velké šance, protože podle vlastního hodnocení nemá talent získat si snadno přátele, o sympatiích diváků nemluvě. Je málomluvná, nedůvěřivá a o Kapitolu nemá zrovna to nejlepší mínění. Mě si ale získala docela rychle :o)

---

"Zhruba po čtvrt hodině volají mé jméno. Uhlazuji si vlasy, narovnávám ramena a kráčím do tělocvičny. Okamžitě je mi jasné, že jsem v maléru. Tvůrci her tu sedí už příliš dlouho. Museli přetrpět třiadvacet dalších vystoupení. Většina z nich taky vypila příliš mnoho vína. Víc než cokoliv jiného chtějí jít konečně domů.

Nemohu dělat nic jiného, než pokračovat podle plánu. Jdu ke stanovišti lukostřelby. Ach, ty zbraně! Celé dny mě svrběly dlaně. Jsou tu luky vyrobené ze dřeva, plastu, kovu i z materiálů, jaké nedokážu ani pojmenovat. Šípy s pírky seřazenými do bezchybně rovnoměrných řad. Vybírám si luk, napínám jej a beru si přes rameno odpovídající toulec se šípy. Je tu řada terčů, ale připadá mi příliš svazující. Obvyklé býčí oči a lidské postavy. Kráčím do středu tělocvičny a vybírám si první terč. Figurínu používanou ke cvičení vrhání nožů. Jakmile natahuji tětivu, vím, že je cosi v nepořádku. Tětiva je tužší než ta, jakou používám doma. Šíp je méně ohebný. Míjím figurínu o několik centimetrů a přicházím o tu trochu pozornosti, kterou se mi podařilo vyvolat. Zahanbeně odcházím zpátky k býčímu oku. Střílím stále znovu, dokud neznámou zbraň dokonale nezvládám.

Znovu uprostřed tělocvičny zaujímám původní pozici a tentokrát můj šíp zasahuje figurínu přímo do srdce. Následně přesekávám šípem provaz, který drží pytel s pískem určený k boxování, a pytel se po dopadu na zem otvírá. Aniž bych se zastavila, dělám kotoul přes rameno, zvedám se na jedno koleno a plynulým pohybem vysílám šíp do jednoho ze zavěšených světel vysoko nad podlahou tělocvičny. Ze světla se snáší k zemi sprška jisker.

Je to skvělý zásah. Otáčím se k tvůrcům her. Několik na mě uznale kývá, ale většina se soustředí na pečené sele, které jim právě donesli na hodovní stůl.

Popadá mě vztek. V sázce je můj život a oni nemají ani dost slušnosti, aby mi věnovali pozornost. Raději si prohlížejí mrtvé sele. Zrychluje se mi tep a cítím, jak se mi do obličeje hrne krev. Bez přemýšlení vytahuji z toulce další šíp a vysílám jej přímo ke stolu tvůrců her. Slyším poplašené výkřiky a lidé polekaně uskakují. Šíp zasahuje jablko zastrčené v tlamě selete a přišpendluje je ke stěně za ním. Všichni na mě nevěřícně zírají.

"Děkuji vám za pozornost," říkám. Pak se mírně ukláním a kráčím rovnou k východu, aniž by mě propustili." (str. 94-96)

---

Samotné hry jsou nemilosrdnou řeží, ve které se Katniss daří přežívat hlavně díky jejím znalostem přírody z domova a umění šplhat do nejvyšších větví stromů. Jakmile se ocitnou v aréně, smrsknou se všechny její starosti jen na to, jak zahnat žízeň nebo hlad, jak se co nejrychleji vylízat z utržených zranění a jak přelstít soupeře a tím se udržet co nejdéle při životě. Katniss si nedělá iluze, že by se jí podařilo porazit všech třiadvacet splátců, ale slíbila Prim, že se pokusí vyhrát, a tak to za žádnou cenu nehodlá vzdát. Protože má ale srdce na správném místě, neodolá, a když narazí na dvanáctiletou dívenku Routu ze zemědělského Jedenáctého kraje, uzavře s ní spojenectví (svojí křehkostí jí připomíná Prim a navíc mám pocit, že by chladnokrevné zabití kohokoli dělalo Katniss problémy, připadá mi, že by musela mít důvod, ten dotyčný by jí musel ohrožovat, proto se podle mě i tolik bojí toho, že až nastane čas, nebude moct Peetu zabít). A z toho samého důvodu pak pomáhá i těžce zraněnému Peetovi, když tvůrci vyhlásí, že ze stejného kraje mohou být vítězi oba splátci (na tom oznámení má samozřejmě zásluhu především Haymitchova strategie, při které využil Peetovo prohlášení v rozhovorech, že je do Katniss už od dětství beznadějně zamilovaný, a pro diváky z nich dělá mladý milenecký pár pronásledovaný osudem).

---

"Vím, že jsme slíbili Haymitchovi, že uděláme přesně to, co nám řeknou, ale myslím, že ho nenapadlo tohle."

"Kde je vlastně Haymitch? Neměl by nás chránit před podobnými věcmi?" ptá se Peeta.

"Vzhledem k tomu, jak je nasáklý alkoholem, by od něj patrně nebylo moudré, aby se zdržoval u otevřeného ohně," odpovídám.

Najednou se oba smějeme. Patrně jsme natolik nervózní z her a bezprostředně taky vyděšení z toho, že se brzy změníme v živé pochodně, že nejednáme rozumně.

Ozývá se zahajovací hudba... Splátci z Prvního kraje vyjíždějí na válečném voze taženém sněhobílými koňmi. Oba soutěžící vypadají nádherně, celí se stříbrně lesknou a jejich vkusné tuniky se třpytí drahokamy. První kraj vyrábí luxusní zboží pro Kapitol. Je slyšet povykování davu. Splátci z Prvního kraje jsou vždycky miláčky místních lidí.

Druhý kraj se připravuje, aby následoval své předchůdce. Čas letí jako vítr a najednou se blížíme k bráně i my... Přistupuje k nám Cinna se zapálenou pochodní. "Tak jdeme na to," říká, a než stačíme zareagovat, podpaluje naše kápě. Lapám po dechu a čekám na závan horka, ale cítím jen slabé šimrání... Jemně mi zvedá prsty bradu. "Nezapomeň, hlavu vzhůru. Usmívej se. Budou tě milovat!"

Seskakuje z vozu a zřejmě ho ještě něco napadá. Křičí na nás, ale přes hlasitou hudbu není slyšet, co říká. Znovu křičí a posunkuje...

"Myslím, že chce, abychom se drželi za ruce," říká Peeta. Bere mou pravou ruku do své levé a díváme se na Cinnu pro potvrzení. Přikyvuje, ukazuje vztyčený palec a to je poslední, co vidíme před výjezdem do města.

Prvotní znepokojení davu se rychle mění v povzbudivé výkřiky a skandování "Dvanáctka!" Všichni se otáčejí k nám – strháváme na sebe i pozornost lidí, kolem nichž projíždějí tři vozy před námi. Nejprve stojím jako přimražená, ale když se zahlédnu na velké televizní obrazovce, vidím, jak úžasně vypadáme. V houstnoucím šeru nám oheň osvětluje tváře. Zdá se, že za sebou necháváme ohnivou stopu z našich kápí. Cinna udělal dobře, když použil jen minimum líčidla: oba vypadáme přitažlivě, ale zároveň nejsme změněni k nepoznání.

Nezapomeň, hlavu vzhůru. Usmívej se. Budou tě milovat! zní mi v uších Cinnův hlas. Zvedám bradu o trochu výš, nasazuji ten nejlíbeznější úsměv, jakého jsme schopná, a volnou rukou mávám. Jsem ráda, že se držím Peety, který je nehybný a pevný jako skála. Jak stoupá má sebedůvěra, posílám davu několik vzdušných polibků. Obyvatelé Kapitolu šílí, zasypávají nás květy a křičí naše jména, naše křestní jména, která se obtěžovali najít v programech.

Dunící hudba, skandování a obdiv davu mi stoupají do hlavy a já nedokážu potlačit vzrušení. Cinna mi poskytl obrovskou výhodu. Nikdo na mě nezapomene. Na to, jak vypadám, ani na to, jak se jmenuji. Katniss. Dívka v plamenech." (str. 67-68)

"Koho napadlo, aby se drželi za ruce?" ptá se Haymitch... "Krásný náznak vzpurnosti... Dokonalé."

Vzpurnosti? Nad tím se musím na okamžik zamyslet. Když si ale vzpomenu na ostatní dvojice, které stály prkenně vedle sebe a nijak nedávaly najevo, že si vůbec uvědomují přítomnost jeden druhého, jako by hry už začaly, chápu, co tím Haymitch myslí. Tím, že jsme se představili jako přátelé a nikoliv jako protivníci, jsme se od ostatních odlišili stejně jako ohnivými kostýmy." (str.76)

---

Jak to všechno dopadne a kdo v aréně přežil či zemřel, vám prozrazovat nebudu – přečtěte si knihu nebo koukněte na film. Jen shrnu, že přestože jsem díky filmu vlastně věděla, co bude dál i jak to nakonec dopadne, stejně mě čtení hodně bavilo a knížka obohatila můj filmový zážitek o spoustu detailů, které z filmu jen vytušíte, např. jak zlé ve skutečnosti bylo hladovění ve Dvanáctém kraji, Katnissinu počáteční nedůvěru vůči Peetovi (zdál se jí až nepřirozeně milý :o), to, že si v 90% zachovává kamennou tvář jen s vypětím sil, protože si je vědoma toho, že jí zabírají kamery, a nechce dát najevo slabost, nebo důvod, proč si tak oblíbila Routu. Celá kniha je psaná v přítomném čase, což je docela neobvyklé a vyvolává to pocit neustálého napětí, jako že ani sama vypravěčka vlastně neví, co se stane a jestli přežije příští minuty. Na druhou stranu se mi ve filmu víc líbilo to, jak bylo přímo vidět, že tvůrci dělají umělé katastrofy, aby dostali jednotlivé splátce blíž k sobě a vyprovokovali tak boj, že na ně posílají zmutované potvory (přijde mi, že na ty si Kapitolané obzvlášť potrpí) apod. V knize je z toho Katniss jen v duchu podezřívá, takže to nevyzní tak nefér jako ve filmu, navíc má spoustu starostí sama se sebou, které tuhle nenápadnou myšlenku snadno přehlušily.

Kdo by chtěl v knize hledat nějaké poselství, myslím, že jsou Hunger Games slušným příměrem pro kontrast mezi vyspělými zeměmi, jejichž obyvatelé neví roupama, co dělat a jak se zabavit, aby se nenudili, a chudými státy, kde lidé hladoví a bojují o holé přežití.

PS: Vím, že jsem ostuda, když o Hunger Games píšu až teď a film jsem při tom viděla někdy v půlce srpna a knihu dočetla začátkem října, ale dřív se mi to fakt sepsat nepodařilo.

Zpět na hlavní stranu blogu