Rebarbora | Pražský koncert MUSE

Byli úžasní, neskuteční, prostě dokonalí a celá nadupaná O2 Aréna jim zobala z ruky. Jednoduše zážitek na celý život. Než se ale dostanu k superlativnímu rozplývání se nad mými jedinečnými Muse, je potřeba pro příští generace zachovat vše, co tomu předcházelo, tedy všechny události onoho památného dne, čtvrtka 22. listopadu 2012, protože svět už nikdy nebude jako dřív :o)

Znáte takové to těšení, které by mělo být nedílnou součástí každé velké životní události? Tak to jsem bohužel nějak nestíhala :o(. Z každodenního vysokorychlostního kolotoče jsem de facto skočila rovnýma nohama přímo do O2 Arény. Ve čtvrtek ráno jsem ještě dopisovala článek na blog a dělala k němu fotky, tašku jsem si navzdory všem předsevzetím a racionálním důvodům balila taky na poslední chvíli až ve čtvrtek ráno, takže jsem pobíhala po bytě a snášela na hromadu všechno, co jsem si předtím zapomněla napsat na seznam, s chlupem jsem pak stíhala MHD a potažmo i vlak do Prahy, zkrátka nervy tekly proudem a to nemluvím o tom, že jsem si ještě ráno přelakovávala nehty, aby dostaly alespoň lehký, něžně růžový perleťový nádech, protože jsem na to za celý týden neměla čas :o)

Jak jsem si já bláhová mohla myslet, že si to budu užívat? Že si udělám luxusně pohodový den, kdy se pěkně prospím a pak se budu až do večera rozmazlovat? Místo pohody mě zachvátila neurčitá, zato všudypřítomná nervozita, která mě nenechala dospat a ve větších či menších vlnách se po celý den vracela pokaždé, když jsem se zrovna neměla čím zaměstnat (skoro jako bych ten koncert měla odehrát já sama, heh :o). Po cestě vlakem jsem si proto četla Nářek od Maggie Stiefvaterové, který mě kupodivu na ty necelé tři hodiny úspěšně přivedl na jiné myšlenky, a já se aspoň trochu uklidnila. Po příjezdu do Prahy jsem se držela vytýčeného programu – nejdřív se zajet metrem podívat k O2 Aréně a ještě za světla si zmapovat terén (plus udělat pár fotek), potom si na Florenci zajít na jídlo (objevila jsem tam snad jedinou bezlepkovou restauraci v Praze), a nakonec se ubytovat v hotelu na Andělu (opět se slevou z Vykupto).

Před odjezdem jsem si dala tu práci a porozhlédla se na internetu po nějaké bezlepkově vařící restauraci, kam bych si mohla dojít na oběd. Překvapivě jsem žádnou jinou kromě té Na Zlaté křižovatce nenašla, buď se na internetu špatně prezentují, a i když dělají bezlepková meníčka, nikde se to nedočtete, nebo jsou v tomhle Budějovice opravdu výjimečné (v centru vím minimálně o čtyřech restauracích, kde dělají alespoň bezlepková obědová menu). Každopádně restaurace Na Zlaté křižovatce se chlubí tím, že je 100% bezlepková, takže si můžete vybrat, cokoliv vám padne do oka, včetně dezertů, a mě tam moc chutnalo. Dala jsem si špíz z vepřové panenky a kuřecího masa s rozmarýnovou bramborou a zeleninovou oblohou z jídelního lístku (sice jsem z něj vypreparovala poměrně velké množství paprik, ale i tak byl výtečný), jako couvert byl výborný čerstvý chlebík, máslo a jakási delikatesní olivová pasta, no a když už jsem si tak debužírovala, neodpustila jsem si ani jablkový závin s ořechy a kapučíno na závěr (na mě teda docela silné, ale po naředění přiloženou vodou se dalo). Asi nemusím zdůrazňovat, že jsem se nacpala téměř k prasknutí a do večera jsem už nepotřebovala konzumovat nic dalšího, že? Každopádně v restauraci bylo překvapivě prázdno – při mém příchodu asi tři hosté, a než mi donesli jídlo, úplně liduprázdno, takže jsem tam seděla sama samotinká, což bylo trochu zvláštní, nicméně ve vedlejší části prý probíhala jakási soukromá oslava, takže nouzi o zákazníky snad nemají. Jinak jsem se docela zapotila, než jsem restauraci vůbec našla – jaksi jsem vylezla špatným východem z metra a pak se bez většího přemýšlení vydala první ulicí, takže jsem nakonec musela vytáhnout mapku a vrátit se. Ale po dobrém jídle se mi aspoň uklidnili motýli třepotající se mi kolem žaludku a poprvé za celý den jsem měla pocit, že si to užívám (to asi ty endorfiny z cukru :o)

Z restaurace jsem se pak vydala rovnou na hotel (všechno jsem měla pěkně na jedné lince metra). Bohužel jsem ale i na Andělu vylezla špatnými schody a chvíli jsem bloudila po nákupní třídě, než mi došla trpělivost a zeptala jsem se jedné babči na ulici Radlickou (samozřejmě byla hned za rohem :o) Nevím, čím to, ale ve čtvrtek jsem se na svůj orientační smysl nemohla absolutně spolehnout – pokaždé, když jsem se řídila instinktem, stoprocentně jsem to vzala opačným směrem, než jsem potřebovala :o( No ale co. Na pokoj jsem se dostala ve výborném čase někdy kolem půl čtvrté odpoledne, převlekla jsem se do bílého trička s britskou vlajkou (nechtěla jsem si brát museovské triko, protože jsem si říkala, že ho budou mít všichni; v tom jsem pouze přijela vlakem a druhé jsem měla schované na zpáteční cestu :o), namalovala si oči a pak, abych nezačala z dlouhé chvíle zase vyšilovat, jsem si pustila televizi. Kupodivu jsem se na místní Pětce trefila zrovna do kratičké reportáže o chystaném koncertu Muse v Praze, takže mě na chvíli odpoutala od chmurných myšlenek, jak se budu před půlnocí dostávat z O2 Arény na hotel a jestli je bezpečnější taxi nebo metro. Pak jsem ale chtě nechtě začala být nervózní jako pes a tak jsem v pět hodin radši vypadla z hotelu a rozjela se metrem do Českomoravské.

Ukázalo se to jako skvělý nápad, protože v hlučícím davu čekajících fanoušků mi bylo příjemně a všechna ta nervozita ze mě konečně spadla. Sice jsme nakonec čekali skoro hodinu, než nás o půl sedmé pustili dovnitř, ale bylo fajn cítit onu sounáležitost a nechat se bavit skupinkami kolemstojících, které si krátili chvíli společným (a taky pěkně falešným :o) zpěvem Plug In Baby nebo Time Is Running Out. Poté co jsme prošli detektory kovů, se dav rozprchnul na záchody a kolem krámků se suvenýry a s občerstvením – ani já jsem neodolala davové psychóze a koupila si černé tričko k turné za rovných 500,- Kč :o) Pak jsem si pro jistotu koupila jednu malou vodu a šla si najít svoje místo. Překvapilo mě, že ačkoliv jsem seděla ve třetí řadě na tribuně, byla jsem nějakých pouhopouhých dvacet metrů od pódia a maximálně dva metry od lidí na ploše (na plánku při objednávání lístků to vypadalo mnohem hůř a nebyla jsem si jistá, jestli vůbec něco uvidím :o).

Zhruba v půl osmé nastoupila britská předkapela Everything Everything, která byla neskutečně přehlušená a jejíž frontman zpíval zatvrzele falešně. Výkon nezachránili ani ostatní dva zpěváci, kteří byli v druhých hlasech schopni udržet tón. Naštěstí jejich agónie netrvala nijak dlouho a zhruba ve čtvrt na devět už na pódium naběhlo dobrých dvacet lidí, aby upravili scénu pro hlavní hvězdy :o) Museli smotat a odnést haldy kabelů, postavit mikrofony, přinést k nim koberce a Mattův nezbytný větrák, několikery schůdky, aby, jak jsem později zjistila, mohli Matt s Chrisem přebíhat po celém pódiu, a pak začali zkoušet ozvučení nástrojů i mikrofonů a zjišťovat, jestli některý z nich nevazbí. Potom nastala zhruba půlhodinová pauza, během níž se konečně zaplnily i tribuny (měla jsem docela strach, jestli nezůstanou tak poloprázdné, jako byli na předkapelu), a kolem deváté vypukla ona nezapomenutelná show.

Během prvních tónů Unsustainable nakráčeli za našeho nadšeného potlesku a výskání všichni tři na pódium (jako vždycky jim navíc "vypomáhal" Morgan Nichols, který se ale objevil za vesmírně světélkujícími klávesami s podstavcem do tvaru V dávno před nimi) a bez váhání se pustili do svých kytarových zvěrstev. Doteď nechápu, že se Matt při každém prohrábnutí strun mezi krkem a hlavou (přesně v tom zranitelném místě, kde se napínají k ladícím kolíkům) nebojí, že si tu kytaru rozladí :o) Každopádně jsou pořád stejně nejistí a skromní jako vždycky, protože ať se snažili tvářit sebevíc jako machři a předstírat sebevědomý nástup skrz megalomanské kytarové orgie a nedat vám tak jinou možnost, než si je zamilovat, stejně bylo z toho, jak se na začátku tísnili kolem Dominicových drum kitů zády k publiku, jasné, že se tím jen snaží zamaskovat trému. Jakmile se totiž rozehřáli, rozprchli se během Supremacy a mojí oblíbené Map Of Problematique na svá "místa" a bylo znát, jak se postupně víc a víc osmělují. Celá hala totiž znala texty i nových písniček a nepřestávala nadšeně tleskat do rytmu, takže se záhy mihl Mattovou tváří i nejeden úsměv :o). Při Panic Station se pak nad Dominicem spustila ona avizovaná obrácená pyramida tvořená obrazovkami, na kterých se promítaly nejrůznější animace, tančícím monstrem jako vystřiženým z Mužů v černém a zeleným mimozemšťanem hrajícím na trubku počínaje a videoklipy nebo texty písniček konče.

Další pořadí písniček vám ale neřeknu, protože mě atmosféra uvnitř haly doslova převálcovala :o) Nicméně za ty dvě hodiny, co koncert trval, stihli Muse přehrát téměř celé album The 2nd Law (až na Big Freeze a Liquid State) a k tomu řadu starších věcí, které tvořily příjemný průřez jejich dosavadní tvorbou. Zazněly tak například Resistance, Supermassive Black Hole nebo už tradiční Time Is Running Out a Starlight (ty snad nesmí chybět na žádném z jejich živých koncertů :o). Každopádně jsem konečně docenila Knights Of Cydonia, které jsem do čtvrtka zas až tolik nemusela, protože naživo se na ně fakt dobře fandí a ještě líp skáče :o). Docela mě překvapilo, že Matt při Undisclosed Desires nehrál na svoji keytaru, ale vystačil si s prázdnýma rukama a mikrofonem. Stejně dopadla i Follow Me, která je podle mě historicky první písničkou, při níž prvoplánově nedrží naživo v ruce žádný inštrument a jen a pouze zpívá. Nezapomněl ji ale náležitě prožívat a na předvojovém ostrůvku vytrčeném do publika padal i na kolena :o). V úvodu Madness zas bylo hezké, jak si nasadil další ze svých extravagantních slunečních brýlí – tentokrát jako vystřižených z filmů o tajných agentech –, na kterých se mu promítal text (stejně jako na horních obrazovkách pyramidy za ním), zatímco spodní části pyramidy vévodil detail jeho obličeje natáčený kamerou umístěnou těsně u mikrofonu a silně připomínající pohled do širokoúhlého kukátka :o) Když se pak přes horní okraj brýlí světácky podíval na diváky, bylo o nadšené výskání postaráno :o) Jinak se mi taky líbilo, jak si kluci (Matt a Dominic) něco domlouvali, zatímco si Chris vepředu vyléval srdíčko při svém Save Me, a jakmile se k němu přidali, začal se s nimi celý podstavec s bubny otáčet, abychom si je mohli prohlédnout pěkně z 360 stupňů :o)

Jediným mínusem bylo snad to, že kdykoli se Matt posadil za své prosklené piano (které samozřejmě vyjelo na pódium až během představení), tzn. například během Sunburn nebo Explorers, vůbec jsme na něj z našich míst neviděli :o(. A pokud jde o ten jeho úžasně plynulý přechod od piana ke kytaře jako by se v rámci jedné jediné písničky jednalo o něco naprosto všedního (tím mě od začátku uchvátil), ten předvedl až v závěrečném Survival (dřív to bývalo v New Born), během kterého navíc kolem okrajů pódia upouštěli páru prostřednictvím efektních šesti sloupů dýmu :o) Když už je řeč o vizuálních efektech, nejpůsobivější podle mě bylo, když na konci první části koncertu všechny čtyři přiklopila ona obří pyramida :o) Jinak jsem je vnímala spíš jako doplňkový bonus, protože co si budeme povídat, ve srovnání s faktem, že kousek přede mnou hráli naživo opravdoví Muse, byly podružné.

Během pauzy se "sklopenou" pyramidou nám pustili Isolated System (včetně klipu, mimochodem až tady jsem si všimla SPZky auta "HELIUM 3") a při jejich návratu s revolucionářským Uprising nechali Doma ještě chvíli "pod pokličkou", zatímco na pyramidě pustili docela vtipný "komiks", ve kterém Dominic bojoval s dorážejícími chlapíky (občas i za pomoci nějakého toho kung-fu chvatu :o) v animaci silně připomínající stařičké počítačové hry, a když se pak pyramida konečně zvedla, měl na sobě stejný červený "neopren" jako v promítaném arkádovém komiksu :o) Co se týče oblečení, Matt měl na sobě blyštivé sako s černostříbrnými trojúhelníky, které mimochodem moc hezky korespondovaly s pestrobarevnými trojúhelníčky, ve které se v jednu chvíli na obrazovkách pyramidy rozpadl duhový chomáč z přebalu alba, a k němu černé triko s výstřihem do V, černé kalhoty a neodmyslitelné kecky (taky černé :o). Dominic začal v bílém tričku a černých kožených kaťatech, ale potom se převlekl právě do jednoho ze svých lehce úchylných "spidermanských" kostýmů. A Chris odehrál celý koncert v černém tričku a kalhotách.

V rámci efektů pak nechyběla ani ruleta, s jejíž pomocí losovali jednu ze starších písniček (vyhrála to Stockholme Syndromme) a díky níž mě Matt opět dostal, protože když se o tom zmiňoval v jednom z rozhovorů, bláhově jsem to považovala za planou ztřeštěnost (to je prostě celý on :o). Každopádně nejsilnější moment podle mě nastal, když Matt seběhl z pódia a šel si během Undisclosed Desires podávat ruce s fanoušky stojícími v první řadě (samozřejmě se kolem něj hned srotili sekuriťáci). To jsem ho ještě nikdy předtím na koncertě dělat neviděla (a že jich mám z youtube a DVD shlídnutou pěknou řádku :o). Na druhou stranu dirigování davu k hromadnému "hoj" během Uprising nebo roztleskávání při Starlight už jsou zaběhnutým standardem :o) A nechybělo ani Mattovo sjíždění pódia po kolenou, rockové klátění a poskakování doplňované nezbytnými opičími grimasami nebo hraní před zesilovačem :o). Při tom všem samozřejmě nevydržel chvilku na místě a pobíhal po scéně z jedné strany na druhou jako neposedný satelit, takže se nikdo z diváků nemohl cítit ošizený. Zkrátka patřilo mu celé to obří pódium a měla jsem pocit, že by klidně zvládl i větší, jak tam tak rázoval po půlkruhovém ochozu jako tygr v kleci. Líbí se mi i to jeho odvracení hlavy do strany, když zpívá ve výškách – je to jako by se bál, aby nám nepopraskaly bubínky :o) I když abych byla upřímná, pokud budu mít z koncertu poškozený sluch, bude to od fanoušků a rozhodně ne od kapely. Nejvíc totiž dostávaly moje uši zabrat, když zhasla všechna světla a celá O2 Aréna se dožadovala přídavku.

Ve fandění si myslím, že jsme byli bez nadsázky hodně dobří, tedy především lidi dole na ploše, tribuny byly kapitolou samy pro sebe, ale o tom až později (já osobně jsem se cítila být součástí toho vytrvale ječícího, skákajícího a zpívajícího davu dole :o). Připadalo mi, že jsme kluky svým nasazením příjemně překvapili, že to nečekali. Samozřejmě by to nebyli oni, kdyby se z nás na základě toho nesnažili vyždímat maximum a neponoukali nás, abychom pařili víc a víc :o). Možná i tohle byl důvod, proč se Matt rozhodl jít mezi lidi, že si prostě nemohl pomoct a chtěl nám naše nadšení nějak oplatit (buď to, anebo to na tomhle turné zařadil do programu :o(. Ale spíš se přikláním k té první možnosti, protože zhruba v půlce koncertu s odzbrojujícím úsměvem prohlásil, že jsme tak úžasné publikum, že se budou muset do Prahy vrátit :o). Celkově bylo hrozně hezké, jak si užívali to, že mají celý stadion na své straně. Přišlo mi to takové roztomilé, jak hltali naše fandění jako drogu a nebáli se dávat najevo, že naši chválu potřebují (což je jeden z důvodů, proč je tolik miluju, že jsou tak skromní, až téměř plaší, nezkažení a upřímní :o). Dominic vyjádřil svůj dík tím, že na konci hodil do publika svoje paličky (mám pocit, že na tohle turné nedostal k bubnům mikrofon, takže se v průběhu koncertu moc vyjadřovat nemohl), Chris přidal celou hrst trsátek, pro která se během děkovačky ještě vracel :o), a pak nastal ten smutný okamžik a jejich koncert definitivně skončil :o(

A co že se mi na něm tolik líbilo? To, že nezklamali a odehráli perfektní představení, se dalo čekat – fakt, že jim nedělá problémy přehrát všechny svoje skladby naživo de facto bez chyb, že znějí téměř jako z desky, nebýt drobných úprav, které vždycky v živých aranžmá dělají, mě fascinuje a je jedním z hlavních důvodů mého bezmezného obdivu k nim. Už ve chvíli, kdy jsem si kupovala lístek, jsem věděla, že to bude skvělý, ale nebyla jsem připravená na ty emoce. Ta jejich radost z hraní, to, že je baví to, co dělají, radost z toho, že tam jsou s námi a pro nás, která z nich sálala v neuvěřitelné koncentraci, mě skoro odrovnala. A taky fakt, že jsem je viděla hrát na vlastní oči, kousíček ode mě, to byl hodně zvláštní pocit (pořád se mi tomu nechtělo věřit :o). Prostě celá ta atmosféra v hale, to, že jste součástí tak velkého davu...

Nedivte se proto, že jsem fandila jako o život, že jsem s nima odzpívala celý koncert – nevím, jestli celou dobu, ale ke konci jistojistě falešně, protože mi pak začal selhávat hlas už při pouhém uuóóóóóó :o) nicméně mám pocit, že už se můžu považovat za skalní fanynku, protože jsem vždycky už od prvního tónu přesně věděla, co přichází za písničku, i když kvůli tomu, jak jsem si poslední dobou pouštěla jen a jen The 2nd Law, jsem trochu pozapomněla, a tudíž přehazovala texty ve slokách starších písniček, za což se ještě teď smutně rdím – že jsem tleskala, až jsem necítila dlaně (druhý den jsem měla pocit, že na nich mám modřiny :o), že jsem nevydržela sedět, že mě od nadšeného skákání neodradili ani sjíždějící džíny a že mi bylo fuk, jestli lidi za mnou vidí, protože upřímně řečeno osazenstvo na tribunách připomínalo spíš zombie – jen tam seděli, netleskali, skoro nezpívali, ba naopak ještě si v průběhu koncertu chodili pro pivo a na záchod, což považuju za vrchol naprostého barbarství :o( – já za celou dobu neodlepila oči z pódia a po prvních pár písničkách jsem pustila z hlavy starosti, jestli na mě někdo kouká nebo jestli při svých snahách bránit fanouškovskou čest na tribunách nevypadám blbě, protože kousíček ode mě přece hráli Muse a ti mě bez skurpulí strhli do oné všeobecné euforie s sebou... Příště jdu rozhodně na stojáka, pěkně do chumlu :o)

I když vlastně stihli zahrát hodně písniček (jako vždycky toho moc nenamluvili :o), stejně mi ten koncert přišel strašně krátký a vůbec se mi nechtělo odejít. Nic jiného mi ale nakonec nezbylo, a tak jsem se spolu s davem nalodila na metro a odjela na hotel. Byla jsem ale pořád tak nabuzená, že se mi v žádném případě nechtělo spát. Kromě toho, že jsem byla zpocená jako myš a tudíž jsem musela do sprchy, a že mi šíleně hvízdalo v uších, jsem se ze všeho potřebovala vypsat. Tohle neodbytné nutkání mě pak zachvátilo ještě mockrát, až jsem celkem nadrásala neuvěřitelných deset A-čtyřek bezprostředních dojmů (v tuto chvíli by myslím byla na místě moje omluva za tuto sáhodlouhou litanii; obdivuji a chválím všechny, kdo dočetli až sem :o) Spát jsem šla až někdy v jednu ráno, ale vzhledem k tomu, že jakmile mi přestalo hvízdat v uších, budil mě ruch na chodbách, vstávala jsem už v sedm a hned po snídani jsem se vydala zpátky domů, přičemž jsem jim na hotelu nechala rozházenou postel a neumyté hrnky od čaje. Mimochodem neužila jsem si ani ty bohaté snídaňové švédské stoly, neb se mi po pár soustech udělalo nějak blivno a ještě na Hlavním nádraží jsem musela chodit a vyhýbat se stánkům s občerstvením obklopeným pachem přepáleného oleje :o(

Po zběžném prolistování jsem si na Hlavním nádraží koupila jen Mladou frontu, kde se už podruhé na stránce "Kultura" obtěžovali s článkem o Muse (první článek vyšel po zahájení kontinentální části jejich evropského turné a pro noviny v tištěné formě jsem si nadrzo došla druhý den do Mafry – v den vydání jsem si je totiž nestihla koupit :o). Zaujalo mě, že Matt měl údajně nemocné hlasivky. Během koncertu jsme nepoznala, že je nemocný – sice mě těch pár osamocených falešných tónů zarazilo, protože se mu to běžně nestává, ale de facto jsem za ně byla ráda, protože aspoň bylo znát, že hrajou opravdu naživo. Stejně tak jsem si začala zpětně uvědomovat, že jsem v první chvíli měla pocit, jako by se v Panic Station držel zbytečně zpátky, že to byl možná i důvod, proč nás nechával tak často zpívat (původně jsem to brala jako poklonu, protože to dělá, jen když má jistotu, že to publikum zvládne :o), proto se možná víc vyhýbal hudebním nástrojům, aby ho to nesvádělo k tomu na pódiu víc řádit...

Zkrátka ať už to bylo jakkoli, Muse jsou za všech okolností velikáni a pro mě osobně jsou nesrovnatelní s kýmkoliv na světě. Jejich koncert je událost, kterou jen tak něco nepřekoná – nepoužila bych přímo slovo "monstrózní", na to byly ty emoce v hale moc ryzí, ale "nepřekonatelný" určitě – snad jen jejich další koncert (když vezmeme v potaz jejich filozofii nebýt nejlepší, ale lepší a ještě lepší :o) Každopádně jsem byla u toho, dámy a pánové! Viděla jsem MUSE!