O tom, že Benátky jsou pro mě srdcovou záležitostí, už jsem tu psala. Takže proč se nezajet podívat na zdejší proslulý karneval? Pár let jsem si s tou myšlenkou pohrávala, no, a když se letos objevil karnevalový zájezd na Vykupto, riskla jsem to :o)
Věděla jsem, že to bude svým způsobem adrenalinový zájezd, protože nás čekaly noční přejezdy a tudíž dvě noci neuspokojivého spánku v autobuse plus celá sobota strávená na nohách, navíc s nevyzkoušenou CK České kormidlo a přes slevomat, takže člověk nemůže čekat žádné zázraky. Každopádně jsem tentokrát nepodcenila domácí přípravu a měla jsem s sebou několikero map, nachystanou trasu a vytipováno, co bych chtěla vidět. Počítala jsem, že 2. února bude v Benátkách zima, možná i sníh, že bude zataženo a pochmurno, ale na celodenní průtržový liják jsem připravená nebyla. I když deštník jsem s sebou samozřejmě měla. Bohužel v některých chvílích mi moc platný nebyl :o(
Už když jsme stavěli na posledním odpočívadle v italském Autogrilu a poprchalo, bylo mi jasné, že kromě předpovídaného zatažena dojde v Benátkách nejspíš i na paraple. Když jsme však dorazili do přístavu Punta Sabbioni a původní poprchání zesílilo v liják, který se nestydím označit povodňovým, achátově zelené moře se durdilo a pěnilo jako medvěd probuzený ze zimního spánku a ocelově šedé nebe mělo od obzoru k obzoru jednolitou strukturu nacucané houby, poprvé mě napadlo, že asi jen tak pršet nepřestane. A taky že nepřestalo :o( Ale nebudu předbíhat.
Vzhledem k tomu, že náš autobus zaparkoval na jakémsi provizorním parkovišti na louce kilometr od přístavu (a to nekecám), slušně jsme namokli, ještě než jsme dorazili k lodi. V přístavu jsme pak díky "úžasné" organizaci (od stejné CK nás jely celkem tři autobusy a tudíž tři delegátky, a přestože ta naše podle názorů ostatních cestujících vyšla jako nejlepší, měla své mouchy) čekali v lijáku na molu dobrých dvacet minut, než dorazila naše deklarovaná "soukromá loď pro přepravu z přístavu do Benátek". V praxi však tenhle honosný pojem znamenal jen to, že na rozdíl od linkové veřejné dopravy jsme na ni museli čekat (a to na otevřeném molu místo v kryté boudě s lavičkami), přestože jsme měli předem dohodnutý čas odjezdu (teda alespoň předpokládám, že to tak bylo a ta naše pseudodelegátka jim nevolala až ve chvíli, kdy nás všechny dotáhla od autobusu do přístavu), a člun (ano, lodí se to nazvat netroufnu), který se poté objevil, se až nápadně podobal dobytčáku (čili vagónu k přepravě dobytčat). Nahnali nás dovnitř všechny tři autobusy, takže dobrá polovina lidí stála (nakonec se to ukázalo jako lepší varianta, protože vzhledem k tomu dešti by si člověk při dosednutí promáčel ještě další, prozatím suchá místa), ze zamlžených oken nebylo vidět ven, takže povídání paní delegátky důchodového věku z druhého autobusu o tom, co vidíme napravo či nalevo vyznívalo trochu sarkasticky (kdyby mi nebylo takové mokro a nepohodlí, připadalo by mi to i vtipné), stejně jako upozornění naší paní delegátky, ať si všichni prohlédneme zastávku u náměstí San Marco, kde vystupovala třetí slovenská skupina, protože tam budeme večer na loď nastupovat...
Protože jsem na to slušně řečeno neměla nervy (moje nasranost dosáhla svého vrcholu dávno před tím, než jsme dorazili k Pietě) a měla jsem už dopředu svůj vlastní program (běhání za delegátkou, při kterém nemá člověk čas ani pořídit nějakou fotku, mě už nějaký pátek nebere), vystoupila jsem se Slováky. Vtipné bylo, že dle dohody z autobusu jsme ti, kdo nechtěli chodit se skupinou, měli tuto skutečnost paní delegátce během plavby nahlásit a vzít si od ní pro všechny případy telefonní číslo – jenže v "dobytčáku" na stojáka a namačkaná mezi ostatními promočenými cestujícími jsem jaksi delegátku ani nezahlédla, natož abych se k ní mohla dostat, takže jsem při vystupování z lodi požádala delegátku "důchodkyni", aby té mojí vyřídila, že bude mít skupinu o jednoho človíčka menší (na její divené "Proč?" jsem bohužel už neměla co slušného říct).
Od Piety, kde mě náš člun vysadil, jsem se vydala k náměstí San Marco odskočit si na WC (veřejné linkové lodě ho mají na palubě, ovšem na té naší soukromé jsem neměla odvahu ani prostor se po něm pídit) a pak jsem vyrazila na svoji trasu (viz. fotodokumentace s komentářem na konci článku :o), samozřejmě s deštníkem v ruce a batohem na zádech. Kupodivu nebyla až taková zima a když jsem byla v pohybu, nestudily mě ani nohy. Prošla jsem si to, co jsem chtěla nejvíc vidět (především se mi podařilo najít Palazzo Contarini del Bovolo :o) a byla jsem na sebe hrdá, že se moje poctivé plánování vyplatilo. Co se týče karnevalu, kvůli kterému jsme tam vlastně hlavně jeli, ten se v ulicích moc neprojevoval – na hlavních "tazích" u náměstí a v jeho okolí až k Rialtu byly sice davy lidí, ale neřekla bych, že byly větší, než obvykle, dokonce možná o malinko menší (nejspíš kvůli tomu nepřejícnému počasí). V postranních uličkách, kudy jsem chodila já, pak bylo příjemně volno a člověk se nemusel přetlačovat v davu s ostatními deštníky a promočenými turisty.
Představovala jsem si, že se bude nábřeží a náměstí San Marco jen hemžit maskami a kostýmy, že bude hrát hudba apod., ale nakonec jsem masek jako takových moc neviděla (nejvíc jich na sobě paradoxně měli turisti a někteří dokonce i včetně saténového pláště a tak). Za celý den jsem všehovšudy potkala asi čtyři páry těch pravých okostýmovaných "originálů" a ty buď strážily vchod na soukromý večírek v jedné kavárně (a byla kolem nich děsná tlačenice), nebo se sem tam promenádovaly podloubím kolem náměstí. Ale musím jim připsat k dobru, že se nechávaly celkem ochotně fotit, sice většinou někým jiným, než mnou – nevím, jestli jsem vždycky přišla pozdě nebo co, ale u mě byly pokaždé na odchodu a už se nechtěly zastavovat :o( Při svých pochůzkách jsem pak ještě narazila na jakousi partičku "zelených mužíčků", kteří hráli na bubny jak vzteklí a snažili se tak aspoň trochu rozproudit upadající zábavu. Program na hlavním náměstí (od tří do šesti tam kromě jiného měla být přehlídka masek) se totiž jaksi vůbec nekonal, takže ono užívání si nefalšované karnevalové atmosféry, ke kterému nás nabádala delegátka a kvůli kterému jsme odjížděli až v osm večer, mírně neklaplo. Ani noční osvětlené náměstí mě nijak zvlášť nenadchlo, protože to nejkrásnější z něj – Dóžecí palác – byl prakticky ve tmě :o(
Náš zájezd se tak spíš než v cokoli jiného zvrtl v kurz přežití v extrémních podmínkách. Nejdůležitější bylo udržet se v teple, což znamenalo být pořád v pohybu, příp. zaměstnat mysl nějakým úkolem – například když jsem se ze své poněkud zkrácené pochůzky vrátila na náměstí San Marco, odložila jsem si za odměnu batoh do úschovny u Baziliky (sice jen na třičtvrtě hodiny, protože kvůli karnevalu zavírali dřív, ale taky dobrý; přece jen jsem ho nosila celý den a nebyl zrovna nejlehčí, i když jsem se postupně nutila vypít alespoň vodu) a vyrazila jsem na okruh podloubím kolem náměstí s tím, že uspořádám fotohon na masky. S postupem času a padajícím soumrakem, ale začala nepříjemně klesat teplota, pomalé šlapání v davu na způsob arktických tučňáků moc tepla neposkytovalo, a tak jsem nakonec rezignovala a vyrazila si najít nějaké útočiště. Původně jsem chtěla zkusit najít McDonalda, ale protože už byla tma a můj orientační smysl v benátských uličkách má občas výpadky, netroufla jsem si moc se vzdalovat od náměstí San Marco a raději jsem zapadla do American Snack Baru kousek od Baziliky. Chvíli jsem se tam jen tak nezávazně nahřívala, pak jsem si dala kapučíno, další notnou chvíli jsem se zas jen schovávala před větrem a venkovní slotou, snažila se nepřekážet a vůbec být nenápadná a nakonec jsem neodolala, a protože mi začínala být zima i navzdory tomu, že jsem byla uvnitř, dala jsem ji ještě laté za dalšího 2,5 eura. Obsluhu musím moc pochválit, že promrzlé turisty nevyhazovala, ani když si nic neobjednali. Prostě je tam nechali se ohřát a postávat, jak dlouho chtěli, a ještě se na ně usmívali. Právě pro tohle mám Itálii hrozně ráda, pro ty sympatické lidi :o)
Nakonec jsem ale stejně chtě nechtě musela kavárnu opustit a vydat se do tmy a nepohody. Ze všeho nejdřív jsem zamířila opět na WC, protože jsem si nedělala iluze, že by tahle stránka cestování naší paní delegátku nějak stresovala, a já měla promočené nohy a v sobě dvě kafata. A pak na nábřeží, kde jsme v obrovském chumlu nejrůznějších národnostních skupiny, které měly všechny sraz na stejném místě pod hodinami na rohu cihlové budovy Palazzo Navagero jako my, čekali, až se dostaví naše průvodkyně. To už jsem měla v botách totální povodeň (řekla bych tak dvoucentimetrovou hladinku) a z postávání na místě mi začínala být opravdu zima. Delegátka měla jak jinak než zpoždění (sraz jsme měli ve třičtvrtě na osm, abychom mohli v osm hodin odjet lodí do přístavu – ha, zlatý voči!), při kontrole, jestli jsme všichni, jí dva lidi chyběli, a tak neměla žádný lepší nápad, než stát na místě a do houkání sirén lodí a hovoru několikasethlavého davu svým slabým hlasem vykřikovat jejich jména. Nakonec se naštěstí na radu několika cestujících po nich vydala podívat, a když jsme se dohledali a byli všichni, pro změnu se zjistilo, že se na loď všichni nevejdeme a musíme se rozdělit na dvě skupiny, z nichž ta jedna bude čekat na další člun. U zaplacené soukromé lodě trochu nepochopitelné, nicméně jsem za žádnou cenu nehodlala dál mrznout a nadrzo jsem se zařadila mezi odjíždějící.
Dostat se ale k molu a nastoupit na člun chtělo nervy jako špagáty, protože zatímco jsem se snažila držet skupiny, musela jsem se prodírat nekonečnými davy postávajících a procházejících lidí, proboxovávat se mezi jejich deštníky a především se nenechat dotlačit davem příliš blízko ke kraji nábřeží (v jednu chvíli jsem procházela takových třicet centimetrů od okraje a řeknu vám, že to nebylo nic příjemného – zaprvé nevím, jestli by si vůbec někdo všimnul, kdybych tam zahučela, zadruhé by ta voda byla zaručeně nekřesťansky ledová a zatřetí nevím, jestli bych ještě vůbec měla sílu plavat a nešla ke dnu jako nacucaný balvan). Každopádně jsem se na loď nakonec protlačila, i když jsem si nebyla jistá, jestli je to loď správná, protože těch pár známých tváří z našeho autobusu mi zmizelo z dohledu a český delegát u nástupní lávky vykřikoval něco o autobuse číslo čtyři. Ale řekla jsem si, že všechny čluny stejně plují do Punta Sabbioni a tam že už holt náš autobus nějak najdu. Mimochodem namačkaní v "dobytčáku" jsme bůhvíproč čekali další půl hodiny, než se loď odhodlala vyplout, a popravdě řečeno to byla snad nejdelší půlhodina celého dne, protože do promočených a studených chodidel mě z toho stání "na jedné noze" chytaly křeče, byla jsem utahaná a nemohla jsem se dočkat, až budu v autobuse.
Jenže ani to nebylo tak úplně jednoduché. Přestože jsem totiž po vystoupení z lodi napínala oči, jestli nezahlédnu někoho od nás, musela jsem po chvíli váhání zkonstatovat neúspěch a vyrazit k autobusu sama samotinká. Byla to docela dobrodružná vycházka, protože v noci vypadá okolní krajina přece jen jinak než ve dne a když už jsem v tom lijavci a vichřici (za dvě minuty jsem promokla tak, jak se mi to nepodařilo celý den a zhruba od pasu dolů jsem připomínala vodníka) pochodovala nějakou chvíli (a podotýkám, že tímhle směrem jsem šla opravdu sama), začala jsem pochybovat, jestli jdu vůbec správně. Nicméně pamatovala jsem si, že to bylo od přístavu pěkný kus cesty a šla neoblomně pořád dál – když jsem minula kruhový objezd a dvě zastávky linkového autobusu, vytýčila jsem si jako cíl zelený neon v dálce, s tím, že se u něj kdyžtak otočím a pošlapu zase zpátky, přičemž po cestě zavolám řidičům a zeptám se, kde že vlastně stojí. Nakonec to ale dopadlo dobře. Můj orientační smysl zdá se pracuje v noci a chladu na 150% a na rozdíl od odpoledních drobných selhání v benátských uličkách mě k našemu autobusu dovedl v pořádku. Mimochodem to, že jsem šla k našemu autobusu z přístavu sama, jen dokazuje, že jsme parkovali na tom nejblbějším možném místě – všichni ostatní totiž měli autobus na parkovišti hned u přístaviště – nemluvě o tom, že se ona travnatá louka během dne proměnila v jedno velké bahniště :o(
Pokud jde o zpáteční cestu, řidiči nám prozíravě nabídli, že si můžeme promočené bundy schovat do zavazadlového prostoru, a já v rámci zachování zdraví odložila stud a kromě vodnatých sněhulí a ponožek jsem sundala i vodou nacucané džíny a zabalila se do flísové deky, kterou jsem si s sebou původně brala jako nadstandard pro pohodlnější noční přejezdy a teď jsem si za to blahořečila, protože se mi díky ní podařilo poměrně brzy zahřát a zároveň jsem mohla sušit kalhoty na sedadle přede mnou. Nejhorší tak bylo, když jsem po nějakých šesti nebo osmi hodinách (zkrátka po dvou vynechaných zastávkách) musela na záchod – znamenalo to totiž vylézt ze zahřátého "pelíšku" a nazout si jako houba nacucané, ledově studené ponožky a sněhule. Džíny už mi za tu dobu naštěstí celkem proschly, ale náhradní ponožky jsem já blbka tahala celý den s sebou po Benátkách v batohu, takže mi taky namokly a přestože byly míň mokré, než ty, ve kterých jsem chodila, přece jen potřebovaly k vysušení ještě nějakou tu hodinu, no a náhradní boty mě nějak sbalit nenapadlo :o( Stejný teplotní šok mě pak samozřejmě čekal i při vystupování z autobusu v neděli v šest hodin ráno, kdy už mi sice uschly ty náhradní ponožky, ale sněhule byly pořád stejně ďábelsky studené a tak mokré, že se moje čerstvě usušené ponožky během vteřiny stejně nacucly durch :o( Naštěstí si pro mě k autobusu přijel jeden z milujících rodičů a tak jsem zakrátko skončila v teple domova :o)
Kdybych to měla shrnout, byl karneval v Benátkách rozhodně nezapomenutelným zážitkem, v tom cestovka nekecala. Jen bych pro příště brala, kdyby se pokaždé, když jsem si řekla, že už to nemůže být horší, situace vždycky ještě o fous nepodělala – například když jsem si ráno říkala, že sice prší, ale neleje, a ono pak začalo, nebo když jsem si myslela, že sice poměrně dost leje, ale naštěstí není moc velká zima, a on se odpoledne rozfoukal ledový vítr od moře (který jen tak mimochodem nebohým turistům v lepším případě obracel deštníky naruby, v tom horším jim rovnou serval látku z ocelové kostry, takže se do večera všechny odpadkové koše a návětrné kouty nábřeží zaplnily odhozenými poničenými paraplaty – můj deštník to všechno kupodivu hrdinně vydržel a pak jsem ho při vystupování zapomněla v autobuse :o( Zdaleka nejhorší však byla ona túra z přístavu k autobusu, a to jsem se na lodi naivně utěšovala, že už mám to nejhorší za sebou, že stačí jenom vydržet plavbu dobytčákem a budu cobydup v autobuse, kde se usuším a bude to dobré. Když se to ale vezme kolem a kolem, měli jsme vlastně obrovské štěstí, protože vyrazit na zájezd o týden později, možná jsme se dočkali i povodní Acqua Alta – nejpozději 12. února totiž podle videa a fotek na idnes stoupla voda v Benátkách o půl druhého metru :o(
Zvláštní ale je, že jsem si ten výlet navzdory všem nesnázím a nepřízni osudu vlastně užila. Přesvědčila jsem se totiž, co všechno jsem schopná zvládnout, a překvapeně jsem zjistila, že nejsem žádná padavka, protože věřte nevěřte jsem to martýrium ani neodstonala. Je teda pravda, že v tom mohla hrát určitou roli autosugesce, protože jsem si skoro celou zpáteční cestu naštvaně brblala pod vousy, že z toho odmítám omarodit, protože to by mě už opravdu naštvalo :o) Každopádně jako vzpomínku jsem si přivezla krásnou karnevalovou masku za pět euro z jednoho krámku na Strada Nuova. Mimochodem kousek vedle byl Lidl, kde jsem koupila něco sladkého pro rodinku domů a kde jsem také uzmula dva igelitové sáčky, do kterých jsem pak zabalila cestovního průvodce s peněženkou a Speciály, které jsem celou dobu tahala v promočeném batohu s sebou (po návratu domů jsem je musela dát trochu vylisovat, protože ten jeden vodou nacucaný roh jaksi nabobtnal :o). Ale zpátky k masce – v rámci takové té ponávratové euforie jsem si dokonce představovala, že by nebylo marné spíchnout si k ní nějaký krásný zateplený historický kostým plný krajek, perliček a zlatých nití a vyrazit v něm příště na karneval jakožto jeho aktivní součást. Víte, užít si ho (samozřejmě za poněkud suššího počasí) trochu jinak, z opačného úhlu – být středem pozornosti a ukrytá za maskou se nadouvat do fotoaparátů jako páv :o) Ale to už mám hlavu hodně v oblacích...
A teď k tomu, co všechno jsem vlastně stihla za ten jeden promáčený obejít. První na seznamu byl Palazzo Contarini del Bovolo na ostrově San Marco, který dostal název podle skvostného spirálového schodiště, jemuž se v benátském dialektu říká "bovolo". Líbí se mi ten kontrast červenohnědých cihel a bílých balustrád, oblouků a sloupů. Dlouho jsem si plánovala, že ho jednou ve spleti benátských uliček najdu – a povedlo se, i když to dalo trochu práce :o) Jenom škoda, že nebylo sluníčko :o(
Přes "profláknutý" Ponte Rialto jsem se dostala na ostrov San Polo. V okolí mostu je kromě jiného krásná budova Fondaca dei Tedeschi. Pragmatická bílá budova dostala jméno nejen podle německých obchodníků, kteří zde bývali ubytováni, ale i podle svého architekta, a jednalo se o nejdůležitější skladiště a úřad Benátské republiky pro cizí obchodníky, protože právě sem se chodili po příjezdu "nahlásit".
Kousek dál za ohybem Kanálu je jeden z nejpůvabnějších benátských paláců, Ca'd'Oro neboli "Zlatý dům", který má překrásnou mramorovou fasádu, střešní římsu připomínající korunku a nádherné šestidílné lancetové okno v muslimském dekorativním stylu. Přišlo mi poměrně vtipné, že takhle nazdobenou má jenom fasádu otočenou na Canal Grande, přičemž zbývající stěny jsou obyčejné cihlové :o) Jinak celková fotka je pořízena z protějšího břehu od rybího trhu, což je mile civilní místo, kde se moc turistů nepohybuje a kde za normálních podmínek funguje gondolový přívoz.
Za dalším ohybem a na opačném břehu než Ca'd'Oro pak je další dvojice "skladišť", a sice Fontego dei Turchi ze 13. století s poměrně pestrobarevnou fasádou, které původně patřilo rodině Pesarů, ale od 17. století bylo pronajímáno Turkům jako obchodní středisko (odtud jeho název). A hned vedle cihlové Magazzini del Megio (neboli skladiště prosa) s nepřehlédnutelným reliéfem lva sv. Marka. Abych se na tyhle budovy mohla podívat, musela jsem se vrátit k Ponte Rialto, přejít na druhý břeh a vydat se po Strada Nuova.
Na stejném břehu, ale z druhé strany Ponte Rialto (tzn. směrem k náměstí San Marco) jsou pak paláce: Palazzo Manin-Dolfin, který původně patřil prokurátorovi čtvrti San Marco a na konci 18. století se stal sídlem posledního benátského dóžete Ludovica Manina, a cihlově červený Palazzo Bembo.
Bělostný Palazzo Loredan-Corner, ve kterém benátský kupec Frederico Corner hostil v polovině 14. století kyperského krále Petra z Lusignanu, za což byl odměněn pozemky na Kypru, kde rodina mohla pěstovat a rafinovat cukrovou třtinu (nyní palác slouží jako benátská radnice), a v jeho těsné blízkosti Palazzo Dandolo-Farsetti.
O kus dál je pak Palazzo Grimani postavený v korintském stylu pro senátora Girolama Grimaniho, s poměrně originální fasádou z istrijského mramoru, které dominuje výrazný vchodový oblouk.
