Původně to vlastně začalo tím, že jsem někdy v průběhu loňského podzimu hledala na doporučení kamarádky na webu nedalekého mateřského centra jakési cvičební hodiny. Jenže cvičitelka byla tehdy nemocná a já se nejspíš cítila nevytížená, tak jsem dostala tenhle praštěný nápad zapsat se místo toho na kurz kreslení pravou hemisférou. Nakonec to ale byl poměrně zajímavý zážitek, a tak jsem se rozhodla podělit se o jeho "plody" tady na blogu :o) Poslední hodinu, resp. tříhodinovku, jsem absolvovala už na konci ledna, ale portrét, co jsme dostali za úkol, bylo potřeba ještě dokreslit (ač je to k neuvěření, tříhodinové intervaly jsou na kreslení hrozně krátká doba :o), proto o tom píšu skoro s měsíčním zpožděním (ne že bych ten obrázek tak dlouho kreslila, na dokončení stačilo jedno sobotní odpoledne, ale docela dlouho mi trvalo, než jsem se k tomu kreslení dostala).
Na první hodině 13. prosince jsme jako úplně první věc jen tak z fleku kreslili obličej a domek (oba mé výtvory byly vyložené odporné, a proto nebudou nikdy nikde zveřejněny :o). Potom jsme si od lektorky paní Lenky Kalové poslechli pár zajímavých informací o tom, jak funguje náš mozek a jak se naučit vypínat tu puntičkářsky analytickou levou hemisféru, která nám občas brání vidět to, co máme skutečně před sebou (při kreslení nás nutí uzpůsobovat věci obecným představám a schématům – např. když vám někdo řekne, abyste nakreslili oko, uděláte takový ten klasický mandlový tvar s pěkně špičatými rohy a uprostřed kulatou duhovku – jenže u živého člověka je málokdy vidět celá duhovka, ve skutečnosti je vždycky nějaká její část schovaná pod víčkem, koutky očí nejsou nikdy ostře špičaté atd.). Udělali jsme si pár cvičení na "protažení" té kreativní pravé hemisféry – jako že jsme kreslili to, co jsme sledovali na plátně očima (dráhu běhajícího světýlka :o) a nesměli jsme si při tom koukat na ruce, nebo jsme po částech kreslili černým fixem zvláštní "čárkatý" portrét (viz. foto) otočený vzhůru nohama (vždycky jsme si ho překryli prázdným papírem a pak ho postupně odkrývali a takhle ho po částech kreslili), aby nám naše levá hemisféra nemohla říkat, co právě kreslíme (jestli oko, ucho...), a našeptávat nám, jak by to mělo vypadat. Nakonec jsme si vyzkoušeli i deklarované kreslení tužkou a učili se odstupňovávat stínování – řeknu vám, nakreslit tužkou 10 různých odstínů černé je poměrně fuška. Potom jsme podobnou postupně odkrývací metodou kreslili předlohu koně jen s tím rozdílem, že jsme si nejdřív "ušmudláním" připravili tmavě šedé pozadí celého obrázku, do kterého jsme pak světlejší části gumovali a tmavší stínovali. Bohužel musím říct, že u koně mi nepomohlo, ani když jsem ho kreslila vzhůru nohama – pořád jsem přesně věděla, kterou část těla kreslím – a podle toho ten výsledek taky vypadá – je to asi můj nejslabší výtvor celého kurzu.


Následující hodinu ve čtvrtek před Vánoci jsem vynechala, takže jsem pak po Novém roce měla co dohánět. Během kurzu jsme postupně stihli nakreslit profil jakéhosi chlapíka (předcházel mu ještě pes, kterého dělali právě na té hodině, kde jsem nebyla, a tak jsem ho potom postupně dodělávala stejně jako toho zatraceného koně :o) a na jeho kabátu jsme si znova vyzkoušeli frotáž (= čmárání tužkou po strukturovaném povrchu; taky vás to jako děti tak bavilo? :o). No a potom už jsme se vrhli na kresbu lidské tváře – nejdřív jsme si "potrénovali" jednotlivé části, hodně pozornosti jsme věnovali očím, protože ty spolu se rty z podstatné části udávají, jak moc se bude váš výtvor podobat skutečnosti, a na závěr jsme si mohli vybrat z hromady fotek předlohu pro naše "absolventské" dílo. Nebudu předstírat, že mě to nevyděsilo, že se moje levá hemisféra jako už tradičně neušklíbala a netvrdila mi, že to nezvládnu, ale po třech lekcích "pozitivního myšlení" jsem nad tím už byla schopná mávnout rukou a na truc jsem si vybrala tu největší výzvu – fotku Angeliny Jolie (chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych kreslila Grace Kelly, jenže ta mi připadala jako taková ta klasická předloha s jednoduchými tahy, zkrátka jako portrét, který kreslí všichni, a já jsem si to poslední kreslení chtěla pořádně užít :o)


Nakonec mi teda ta Angelina dala neskutečně zabrat, a i když jsem přitmavila pozadí i celý obličej, jak mi to doporučila lektorka Lenka, a celou věčnost si "hrála" s očima a se rty a pořád dokola jsem je předělávala, jednou přitmavovala, jednou zesvětlovala, přidávala, ubírala, nepodařilo se mi přijít na to, v čem vězí ten Angelinin kulišácký výraz, natož abych ho zvládla dostat do své kresby :o( Doma jsem sice za svůj výtvor dostala pochvalu, ale já jako správný perfekcionista v područí diktátu levé hemisféry tak úplně spokojená nejsem. Pro pocit vnitřní spokojenosti a zadostiučinění by se ze mě nejspíš musel stát portrétista psů, protože ten, ačkoli mi na začátku připadal, že kazím, na co sáhnu, ve výsledku dopadl hodně dobře (alespoň podle mého). Kreslit lidskou tvář je oproti tomu strašně těžké, zvlášť když toho člověka znáte – je těžké zachytit jeho podstatu, charakteristický rys, který dává jeho tváři právě ten výraz, díky kterému na první pohled poznáte, o koho se jedná.
Každopádně s kreslením nekončím, naopak v něm hodlám pokračovat a pokoušet svou pravou hemisféru, až se z ní bude kouřit :o) Před kurzem bych nikdy nevěřila, jaká může být naše levá hemisféra potvora, jak mě nutí se neustále hodnotit a zrazuje mě od všech volnotvořivých disciplín, kde nejsou žádná pevně daná pravidla a k vyjádření sebe sama se používají jiné prostředky než slova. Hlavně ze začátku kurzu jsem musela dost často překonávat hlas rozumu, který žbrblal a bouřil se, že budu tři hodiny ztrácet čas kreslením, které vlastně není k ničemu dobré apod., vždycky jsem se musela hodně přemlouvat, abych šla na další hodinu, a přitom se mi tam potom tolik líbilo a domů jsem se vracela nadšená.
Nejednou mě sice poléval studený pot, když před nás paní Lenka dala předlohu, která vypadala dokonale, prostě malé umělecké dílo, a chtěla ho po nás nakreslit. Pokaždé mi prolétlo hlavou, že takhle se mi to v žádném případě nemůže povést a bylo mi z toho krapet smutno. Pak jsem ale sebrala odvahu a prostě jsem začala kreslit bez ohledu na to, jakými skeptickými poznámkami mě moje levá hemisféra častovala, pěkně kousek po kousku, jeden flíček za druhým a ono to na konci vypadalo překvapivě dobře. Samozřejmě nejsem žádný da Vinci a moje obrázky se od původní předlohy v lecčem liší – sem tam jsem udělala něco tlustší, delší, širší, placatější – ale subjektivně to vždycky dopadlo líp, než jsem na začátku čekala :o) Na kurzu jsem tak nabyla dojmu, že kreslit vlastně umí každý z nás a že to není nic tak těžkého – jde jen o to správně zachytit všechny ty světlé a tmavé skvrny :o) Naučila jsem se tolik nepodceňovat a nebát se prostě to zkusit a nechat se překvapit, jak to dopadne. Hodiny kreslení pro mě byly příjemným odreagováním, protože při nich člověk musí chtě nechtě začít uvažovat jinak, a vřele bych je doporučila všem, kdo chtějí vyzkoušet jiný pohled na svět. Nečekejte, že během kurzu navážete bůhvíjak vřelé přátelské vztahy, spíš se dozvíte něco o sobě a pokud budete tak naivní jako já, můžete být lehce překvapení, že je to opravdu ryze o kreslení :o)

Protože by mi srovnávání "absolventského" portrétu s obrázkem kresleným první den kurzu z paměti připadalo jako hodně laciné cirkusové číslo (jako bych srovnávala jablka a hrušky – ačkoli výsledek by byl hodně efektní...), rozhodla jsem se dát sem raději fotky svých starších výtvorů, které jsem kdysi dávno kreslila podle předlohy jako občasné odreagování a neměla jsem ani tušení, že vůbec nějaké kurzy kreslení pravou hemisférou existují. Bylo docela zajímavé vytáhnout je po x letech ze skříně a podívat se na ně kritickýma očima odstupu času – kupodivu mi teď připadaly lepší ty kresby, které se mi, co si pamatuju, v době vzniku moc nelíbily, a naopak :o)
