Tak jsem minulý čtvrtek nakonec přece jen vyrazila na Terapii láskou do kina. Od kamarádky jsem si půjčila cinestarovskou klubovou kartu (lístek mě tak vyšel na přijatelných 119,- Kč) a rovnou z práce pádila na premiéru zlepšit si náladu :o) Výsledek ale bohužel nesplnil moje očekávání.
Čekala jsem, že s ohledem na téma to nebude žádná přeslazená romantická komedie, na jakou chodí páry na Valentýna, že v ní půjde spíš o tuny černého humoru a sarkasmu, u kterých se budou moct všichni, komu lezou růžovoučká mainstreamová klišé krkem, od srdce zasmát, případně se spokojeně křenit, ale že pořád půjde o komedii (alespoň podle traileru to tak vypadalo). Jenže Terapie láskou není komedie ani omylem. Chybí jí nadhled, který třeba námětově blízkému Lepší už to nebude dodává potřebný vtip a kouzlo, díky němuž se na film s oblibou kouknete znovu i přesto, že třeba stejně jako já nemáte rádi Nicholsona. Terapie láskou naproti tomu zůstává jen nepříjemně vážným uslzeným údolím s předvídatelnou zápletkou (to, že ve filmu nepůjde o nic jiného než o to, jak se hlavní hrdina čerstvě propuštěný z psychiatrické léčebny, kam se dostal poté, co se mu rozpadlo manželství, dá dohromady s mírně praštěnou vdovou, se dočtete na každém rohu) a s hodně násilným hollywoodským happyendem :o(
Nejvíc asi zamrzí ten nevyužitý potenciál, z kterého se dalo s tak poměrně hvězdným hereckým obsazením vytřískat mnohem víc než dva až tři okamžiky, kdy jsem se dané situaci pousmála. Hlavní hrdinové se ve svých problémech spíš jen bezmocně plácají, než aby jimi pobavili, takže vám jich je ve výsledku líto a celý příběh působí docela depresivně. Nejspíš proto se to tvůrci snažili zachránit oním dost nereálným koncem, aby diváci nešli z kina úplně otrávení. Na mě to teda ale nezafungovalo :o(
