Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Scott Westerfeld: Speciálové
14. březen 2013 | 19.53 |
Vzhledem k tomu, že mi druhý díl Tallyiných dobrodružství s názvem Krásní nepřipadal nic moc, docela dlouho jsem se ke Speciálům odhodlávala a raději jsem si "odskočila" k Hunger Games a jiným titulům, ale nakonec mě stejně neminuli a myslím, že to je dobře.
Počáteční popisování toho, jak speciálové skvěle vidí, skvěle slyší, jak se umí skvěle maskovat a podobně byl sice trochu nudný, ale naštěstí ho velice záhy vystřídala akce, kdy s Tally a ostatními speciály při jednom ze svých kousků pěkně vyběhnou obyvatelé Nového Kouře :o) Sice je trochu zvláštní, když místo "oficiální" hlavní hrdince fandíte de facto jejím nepřátelům, ale aspoň to bylo originální a od tohohle momentu můžu s klidným svědomím říct, že mě čtení začalo opravdu bavit :o)
"Otevřela oči, a když se přizpůsobily šeru, hned je uviděla: pět nezřetelných obrysů lidských postav rozptýlených po lese. Jejich maskovací obleky téměř splývaly s tmavou zemí.
Pak si všimnula, jak postavy stojí. Nohy rozkročené, jedna paže vzadu, druhá vystrčená dopředu. V tu chvíli si uvědomila, co ty zvuky znamenají.
Napjaté tětivy luků.
"Léčka," řekla a zároveň si uvědomila, že vypnula spojení.
Zapnula je v okamžiku, kdy první šíp opustil tětivu.
Vzduchem se prohnaly šípy.
Tally se vrhla na zmrzlé jehličí. Něco zasvištělo tak blízko, že ucítila závan větru ve vlasech.
Dvacet metrů od ní šíp zasáhl cíl a zabzučení, jako by byla přetížená síť, pohltilo Tachsovo heknutí. Další šíp zasáhl Fausta a Tally zaslechla jeho zachroptění, než spojení ztichlo. Plazila se za nejbližší strom a slyšela, jak dvě těla dopadla na zem.
"Shay?" sykla.
"Minuli mě," ozvala se odpověď. "Zahlédla jsem šíp."
"Mě taky. Rozhodně mají maskovací obleky." Tally se schovala za silný kmen a hledala siluety mezi stromy.
"A taky infra," opáčila chladně Shay.
Tally pohlédla na své ruce, které v infračerveném spektru jasně žhnuly, a polkla. "Takže oni nás dokonale vidí, a my je ne?"
"Myslím, že jsem tvého přítele podcenila, Tally-wa."
"Možná kdybys nezapomínala, že byl i tvým přítelem, tak bys..." Něco se mezi stromy pohnulo a ještě než její slova dozněla, zaslechla zadrnčení tětivy. Uskočila stranou, šíp narazil do stromu, zabzučel jako paralyzer a na okamžik opředl kmen pavučinou mihotavého světla.
Odplazila se do místa, kde se proplétaly větve dvou stromů. Vmáčkla se do úzké mezery mezi nimi a řekla: "A jaký je plán teď, šéfe?"
"Plán je takový, že jim nakopeme zadek, Tally-wa," zašeptala Shay. "My jsme speciálové. V prvním kole vedou, ale pořád jsou jenom náhodní." Znovu zadrnčela tětiva, Shay hekla a vzápětí se ozval dupot nohou.
Tětivy se znovu rozdrnčely a Tally se tiskla k zemi, ale šípy svištěly někam za ustupující Shay. Lesem se míhaly rozmazané stíny doprovázené prskáním elektrických výbojů.
"Zase vedle," zasmála se Shay.
Tally ztěžka polkla, snažila se naslouchat přes divoký tlukot svého srdce a proklínala skutečnost, že se Řezači neobtěžovali s maskovacími obleky, vrhacími zbraněmi nebo vůbec něčím, co by teď mohli použít. Měla jen nůž, nehty a vylepšené reflexy a svaly.
Nepříjemné bylo, že se úlohy obrátily. Opravdu je za těmi stromy schovaná? Nebo se teď útočník dívá přímo na ni a chladnokrevně míří?
Zvedla hlavu ke hvězdám, ale větve dělily oblohu do nečitelných obrazců. Čekala a zvolna dýchala, aby se uklidnila. Když po ní znovu nevystřelili, znamená to, že je z dohledu.
Ale má se dát na útěk? Nebo nehybně sedět?
Tally vmáčknutá mezi stromy si teď připadala jako nahá. Lidé z Kouře takhle nikdy nebojovali. Jakmile se ukázali speciálové, utekli a poschovávali se. Řezači se cvičili jen ve sledování a zatýkání. Nikdo nikdy nemluvil o neviditelných útočnících...
"Šéfe?" zašeptala. "Možná bychom měly zavolat pravidelné speciály."
"Na to zapomeň, Tally-wa. Ne že mě znemožníš před doktorkou Cableovou." (str. 32 – 34)
Tally poté, co v druhém díle dělala trable i jako krásná a nakonec z města i s celou partou opět utekla a založili nový "povstalecký tábor" s názvem Nový Kouř, byla na jeho samém konci zajata, protože nechtěla opustit svého přítele Zaneho, a její zhrzená nejlepší "kamarádka" Shay z ní pak nechala udělat speciálku. Teď je Tally součástí Shayina týmu speciálů, který si říká Řezači, a poslouchá ji na slovo. Tedy jen do chvíle, než znovu uvidí Zaneho, který zůstal krásný a ještě stále se nevzpamatoval z toho, že mu část mozku sežraly speciální nanity, které měly zničit jeho "krásné" léze, ale vymkly se kontrole. Tally je odhodlaná Zanemu pomoct a dostat ho mezi speciály. S Shay, která se chce zároveň pomstít Davidovi a zničit Nový Kouř, vymyslí plán ve kterém bez vědomí jejich nadřízené doktorky Cableové pomůžou Zanemu s útěkem z města (musí ho zbavit identifikačního obojku a při té příležitosti se jim podaří do základů zničit městskou Zbrojnici – jakýsi sklad historických zbraní) a pak ho tajně sledují, aby je dovedl do Nového Kouře. Jenže v momentě, kdy se jim do rukou dostane navigace, která by je měla do Nového Kouře dovést i bez Zaneho pomoci, se děvčata opět rozhádají, protože Tally nechce Zaneho uprostřed divočiny opustit (bojí se, že by se mu mohlo něco stát), zatímco Shay se nechce ničím zdržovat a vyrazí hledat Nový Kouř podle navigace.
"Otočila se k němu, ale sklonila pohled a soustředila se na zip jeho bundy. "Nastražil jsi na mě past, ale proč jsi o tom neřekl ostatním Krimům?"
Zane pokrčil rameny. "Nechtěl jsem je děsit. Kdyby nám byl v patách oddíl speciálů, stejně by s tím nic nenadělali. A kdybys to byla jenom ty, nechtěl jsem, aby to ostatní věděli. Nepochopili by to."
"Co by nepochopili?" opáčila Tally polohlasem.
"Že tahle výprava není past. Že nás prostě chráníš."
Tally ztěžka polkla. Samozřejmě že původně to byla past. Ale co je to teď? Vtip? Zbytečná ztráta času? Shay, doktorka Cableová a zbytek Speciálních případů teď už na ně nejspíš čekají v Novém Kouři.
Stiskl jí paži. "Znovu tě to mění, viď?"
"Co?"
"Divočina. Takhle jsi to říkala. První cesta do Kouře z tebe udělala, co jsi."
Tally se odvrátila a znovu se zadívala na oceán. V ústech cítila jeho slanou chuť. Zane měl pravdu. Divočina ji znovu měnila. Pokaždé, když tudy sama procházela, otřáslo to pravdami, které jí město vštěpovalo. Ale tentokrát z toho nebyla nijak šťastná. "Už nevím, co vlastně jsem, Zane. Někdy si myslím, že jen to, co se mnou udělali jiní – snůška vymývání mozku, chirurgických zákroků a léčby." Zadívala se na svoji pořezanou ruku. Přeťaté tetování se neklidně chvělo. "Tohle a všechny chyby, které jsem udělala. Všichni lidé, které jsem zklamala."
Roztřeseným prstem přejel po její jizvě. Sevřela dlaň a zadívala se stranou. "Kdyby to byla pravda, Tally, nebyla bys tady. Nebyla bys neuposlechla rozkazy."
"No jo. V neposlušnosti jsem hodně dobrá."
"Podívej se na mě, Tally."
"Nevím, jestli je to dobrý nápad, Zane. Víš..."
"Já vím. Viděl jsem tehdy večer tvoji tvář. Všiml jsem si, že se na mě nemůžeš podívat. Je naprosto logické, že vám doktorka Cableová vštípila, že speciálové všechny ostatní považují za méněcenné."
Tally pokrčila rameny. Nechtělo se jí vysvětlovat, že u Zaneho je to ještě horší než u kohokoli jiného. Zčásti kvůli tomu, co k němu cítila před tím, kvůli kontrastu tehdy a nyní. A zčásti... kvůli jiným věcem.
"Zkus to, Tally."
Odvrátila se a skoro si přála, aby nebyla speciální, aby její oči nebyly tak dokonale vyladěny, aby odhalily každičkou jeho nedokonalost. Aby její mysl nebyla nastavena proti všemu náhodnému, průměrnému a... zmrzačenému.
"Nemůžu, Zane." (str. 145 – 147)
Tally nakonec do cíle uprchlíků také dorazí, ale na místo primitivního tábora na ni čeká město podobné tomu, odkud pochází, jen s tím rozdílem, že všichni jeho obyvatelé už jsou vyléčení. V Diegu panuje naprostá svoboda v plastických operacích a vzhledu, což Tally na nějakou dobu solidně vykolejí a chvíli jí trvá, než se v novém prostředí zorientuje. Když pak konečně zase najde Shay a ostatní Řezače, zjišťuje, že s nimi není něco v pořádku – už nemají onu speciální jiskru v oku, nejsou tak vzteklí, netrpěliví, zkrátka jsou vyléčení a přemýšlí vlastní hlavou, místo aby poslouchali své speciální instinkty, které jim velely bojovat za každých okolností. Tally před nimi musí utéct, protože ji chtějí také vyléčit a ona nemá v úmyslu přijít o svoji jasnou speciální mysl, jenže při útěku ji chytí městský dozor a Tally skončí v místní nemocnici. Diego je zděšené jejími morfologickými úpravami, které z ní udělaly chodící zbraň (v ostatních městech žádné Speciální případy nemají), a v zájmu bezpečí chtějí Tally proti její vůli operovat a udělat tzv. despecializaci (takže se vlastně dostala z bláta do louže :o(.
"Tally vyskočila a přeběhla k nejbližší stěně. Sevřela ruku v pěst a vší silou udeřila. Prolétla jí bolest.
"Přestaňte prosím, Tally."
"Na to zapomeňte!" zatnula zuby a znovu udeřila. Když si začne ubližovat, někdo ty dveře musí otevřít.
A pak poznají, jak nebezpečná doopravdy je.
"Tally, prosím."
Znovu se rozpřáhla a udeřila. Cítila, že se její klouby mohou roztříštit o tvrdý podklad. Bolestivě sykla a na polstrování se objevily krvavé skvrny, ale nepřestala. Vědí, jak je silná, a tohle musí vypadat opravdově.
"Nedáváte nám na vybranou."
"Dobře. Tak pojďte a zkuste mě zastavit."
Znovu udeřila do stěny, unikl jí další bolestný vzlyk... další krev.
Pak ucítila ještě něco jiného než bolest. Závrať.
"Ne," řekla. "To není fér."
Cítila to pod všemi nemocničními pachy dezinfekce a lůžkových mís, tak slabě, že normální člověk by si ničeho nevšiml. Speciálové byli odolní vůči uspávacím plynům, ale Diego už znalo její tajemství. Mohli jí ho připravit na míru...
Tally se svezla na kolena. Opatrně a mělce dýchala a snažila se zklidnit, aby do sebe dostávala co nejméně vzduchu. Možná nevědí, jak dokonale je nastavena, aby se vypořádala s jakýmkoli druhem útoku, jak rychle dokáže neutralizovat jedy.
Opřela se o stěnu a každou vteřinou si připadala slabší. Polstrování bylo náhle tak pohodlné, jako kdyby tu někdo všude rozprostřel polštáře. Levou rukou udělala několik pohybů a nastavila software, aby ji signálem vzbudil každých deset minut. Tally musí být vzhůru dřív, než začnou s operací.
Snažila se soustředit, myslet dopředu, ale lesk čoček v polstrování byl tak rozkošný. Pomalu se jí zavíraly oči. Musí utéct, ale napřed se Tally prospí." (str. 193 – 194)
Jenže pak dojde k útoku na Diego a všechno se neskutečně zkomplikuje (ukáže se, že poslední trik, při kterém Tally a Shay nešťastnou náhodou zničili Zbrojnici svého rodného města, rozpoutal válku mezi New Pretty Townem a Diegem). Zkrátka poslední díl "Ošklivé" trilogie má zase šťávu a nenechá vás ani na chvilku vydechnout. Navíc jeho závěru nechybí nečekaně velké filozofické myšlenky, jako že svoboda s sebou nese i ničení – Diego kvůli proudícím davům nově příchozích uprchlíků expanduje do divočiny novou zástavbou, což by dřív bylo nemyslitelné – nebo že někdy není nutné uzdravit všechny, ale jen jednoho :o)
