Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Nicholas Sparks: Talisman
22. březen 2013 | 18.34 |
Nicholase Sparkse jsem si půjčila v knihovně, když mě popadla neodolatelná chuť po romantice, a s ohledem na zápletku jsem čekala hořkosladký příběh s nevyhnutelně tragickým koncem, jenže místo toho jsem narazila na lidsky vtipné dialogy a neuvěřitelně pohodovou auru, která připomíná líné letní odpoledne. Tedy ne že by nad hlavními postavami nevisel onen příslib tragédie, ten se dějem plíživě proplétá od samého začátku, ale příjemně ho vyvažuje spousta jiných věcí, takže nakonec není tak tíživý, abyste museli ronit slzy.
Hlavním hrdinou je vysloužilý mariňák Logan Thibault (nenechte se mýlit tím slovem "vysloužilý" – přestože má za sebou službu ve Vietnamu, Grenadě, Perském zálivu a tři mise v Iráku, je Loganovi pouhopouhých osmadvacet let), který před pěti lety našel při své první misi v Kuvajtu na pláži zalaminovanou fotku usměvavé blondýnky. Původně ji chtěl vrátit jejímu pravému majiteli, ale když se o obrázek nikdo nepřihlásil, nechal si ho a od té doby se ho drží štěstí – vyhráváním v pokeru počínaje a přežitím všech přestřelek a bombových útoků konče. I když tomu tak úplně nevěří, je fotografie jakýmsi jeho talismanem, a kamarád Viktor ho po skončení služby v armádě přesvědčí, aby onu blondýnku našel a nějak jí to všechno oplatil. Logan se proto vydává pěšky přes půl Států a společnost mu dělá jen jeho německý ovčák Zoro, který je mimochodem taky velký sympaťák :o)
"Rád jedl u vody. Rozložitý dub s větvemi sklánějícími se hodně nízko nad zem a ověnčenými chuchvalci luisiánského mechu propůjčoval tomu místu téměř prehistorickou atmosféru. I Zoro se tam cítil dobře. Thibault si tentokrát skrz listoví všiml domku v koruně stromu na druhém břehu a visutého mostku z desek a lan, jakoby postaveného ze zbytků, a hlavně někým, kdo si nebyl tak docela jistý, co vlastně chce postavit. Zoro jako obvykle vlezl do vody nejprve po kyčle, aby se zchladil, a teprve pak ponořil pod hladinu i hlavu a začal štěkat. Bláznivý pes.
"Co dělá?" ozvalo se.
Thibault se otočil a uviděl na okraji mýtinky Bena. "Nemám tušení," odpověděl a pokrčil rameny. "Asi štěká na ryby."
pise.cz/img/299858.jpg">
Ben si posunul brýle. "Dělá to často?"
"Pokaždé když sem přijdeme."
"Divné," poznamenal hoch.
"To jo."
Zoro zaregistroval Benovu přítomnost, přesvědčil se, že nepředstavuje žádnou hrozbu, a pak znovu strčil hlavu pod vodu a začal štěkat. Ben zůstal stát na okraji mýtiny. Thibault nevěděl, co říct, a tak se zakousl do sendviče...
"Jak jste přišel na jméno Zoro?"
Thibault se neubránil úsměvu. Zapomněl, jak zvědavé umějí děti být. "Jmenoval se tak, už když jsem ho dostal."
"Proč jste mu nedal nějaké jiné jméno, které by se vám líbilo víc?"
"Nevím. Asi mě to nenapadlo."...
Ben s vážným výrazem ve tváři nerozhodně zašoupal nohama. "Umí Zoro aportovat?"
"Přímo skvěle. Ale jen několikrát po sobě. Pak většinou ztratí zájem. Chceš mu hodit klacek?"
"Můžu?"
Thibault si přiložil dlaně k ústům a zavolal Zora jménem. Ovčák vyskákal z vody, pár metrů od pána se zastavil a otřepal. Soustředil veškerou pozornost na Thibaulta.
"Najdi si klacek."
Zoro okamžitě přiblížil čumák k zemi, začal pobíhal kolem a očichávat změť padlých větví na zemi. Nakonec si vybral nějaký klacík a přiklusal k Thibaultovi.
Thibault zavrtěl hlavou. "Dones větší." Pes na něj chvíli bez hnutí hleděl, a zdálo se, že zklamaně, ale pak se otočil, pustil dřevo a začal hledat nové. "Při hře se pokaždé rozdivočí, a když mu hodíš moc malý klacek, napoprvé ho překousne vejpůl," dodal Thibault na vysvětlenou.
Ben přikývl a tvářil se důležitě.
Zoro se vrátil a přinesl pánovi větší kus větve. Thibault z něj olámal boční proutky, aby byl hladší, a podal ho zpět Zorovi.
"Odnes to Benovi."
Zoro zjevně pokyn nechápal. Naklonil hlavu na stranu a napřímil uši. Thibault ukázal na Bena. "Ben je tamhle," pobídl ho. "Dej mu klacek."
Ovčák s kusem větve v tlamě poslušně odběhl k chlapci. Položil ho Benovi k nohám, poté udělal další krok, aby si ho očichal, a dokonce se od něj nechal pohladit.
"Copak ví, jak se jmenuju?"
"Teď už ano."
"Navždycky?"
"Nejspíš jo. Když už si tě i očichal."
"Jak se může učit tak rychle?"
"Je prostě takový. Většinou pochopí hned, co se po něm chce."
Zoro se posunul ještě o kousek blíž, olízl Benovi obličej a zase se stáhl. Očima jezdil z Bena na klacek a zase zpátky.
"Nemůže se dočkat," ozval se Thibault. "Takhle tě prosí, abys už hodil."
Ben popadl dřevo a zdálo se, že o něčem uvažuje. "Můžu i do vody?"
"Bude nadšený."
Ben mrskl klacek do pomalu tekoucího potoka. Zoro se vrhl do proudu, popadl ho a vyběhl s ním na břeh. Pár metrů od Bena zůstal stát a oklepal se a teprve pak přiběhl blíž a pustil klacek na zem.
"Naučil jsem ho, aby se otřepával dál od člověka. Vadilo mi, že mě pokaždé postříkal," poznamenal Thibault.
"To je paráda," ocenil Ben a hodil klacek znovu. Thibault se pobaveně usmál.
"Co ještě umí?"
"Spoustu věcí. Například... se s ním dá skvěle hrát na schovávanou. Najde tě všude."
"Můžeme to někdy zkusit?"
"Kdykoli budeš chtít."
"Úžasné. A umí i zaútočit?"
"Ano. Ale většinou je jako beránek."
Thibault sledoval, jak Ben psovi hází, a při tom v poklidu dojedl oběd. Při posledním aportu Zoro sice pro klacek zaběhl, ale už se s ním k Benovi nevrátil. Poodešel stranou, lehl si do trávy, jednou tlapou si dřevo přidržel a začal ho kousat.
"To znamená, že má dost," podotkl Thibault. "Mimochodem, docela dobře házíš. Hraješ baseball?"
"Minulý rok jsem hrál. Ale nevím jistě, jestli budu i letos. Rád bych začal chodit do houslí."
"Jako dítě jsem na ně taky hrával," utrousil Thibault.
"Opravdu?" V Benově tváři se zračilo překvapení.
"I na klavír. Osm let." (str. 96 – 100)
Jenže jak asi správně tušíte, tím, že Logan onu dívku najde, to všechno teprve začíná. Do děje vlastně vpadnete ve chvíli, kdy na Thibaulta narazí jeden opravdu nechutný úchylák v policejní uniformě, kterého sice Logan s klidem přečůrá, ale zároveň ho tím slušně řečeno naštve. Nejdřív jsem si říkala, co má sakra nějaký šmírák společného se zápletkou, kterou slibovala anotace, ale v okamžiku, kdy se na scéně objevil Thibault, mi bylo jasné, že mám co dělat s hlavním hrdinou a že mu jeho dobrý skutek ještě pěkně zkomplikuje život (hotový Rambo jednička :o). Když se pak o pár kapitol dál ukázalo, že onen policejní úchylák je bývalým manželem ženy z Loganovy fotografie, došla jsem k závěru, že to na 100% nedopadne dobře.
Knihu jsem hltala jedním dechem (přečetla jsem ji asi za týden), napnutá, co se stane dál, protože se to s každou stránkou víc a víc komplikovalo, navíc Logan je skvělý mužský, na kterého narazíte jen na stránkách románů (hodný, chytrý, dostatečně mužný a opravdu hluboce zamilovaný do své dámy, přičemž rád čte, hraje minimálně na dva hudební nástroje a je schopný opravit dům i rozbité auto :o). Elizabeth, žena z jeho fotografie, je taktéž sympatickou postavou, pere se s životem, jak nejlépe umí, a žije s úžasnou babičkou, která je mírně řečeno svérázná a které pomáhá vést výcvikové středisko a hotel pro psy. Sparksovi se zkrátka podařilo vytvořit hrdiny, se kterými je moc příjemné pobýt, a záporáka, kterého se štítíte od první stránky (číst jeho zvrácené myšlenkové pochody bylo celkem děsivé, celou dobu jsem trnula, že Loganovy otráví psa nebo nějak ublíží Elizabeth, až mu ujedou nervy). Jako autor mě příjemně překvapil, takže jsem se začala shánět po jeho dalších knihách a můžu vám slíbit, že se s ním u mě na blogu ještě setkáte.
"Po příjezdové cestě přicházel muž s německým ovčákem u nohy... Odhadla, že dorazí ke kanceláři současně, a tak mávla muži na pozdrav. Poněkud ji překvapilo, když se zastavil a zůstal na ni zírat. Pes udělal totéž, a ještě k tomu napřímil uši. Okamžitě ji napadlo, že vypadá skoro jako Oliver, německý ovčák, kterého Nana přivedla, když bylo Beth třináct. Taky byl černý se žlutými znaky, stejně klopil hlavu a v přítomnosti cizích lidí zaujímal stejně výhružný postoj. Ne že by se Olivera někdy bála. Přes den patřil spíš Drakeovi, ale v noci spával u její postele, protože se tam cítil dobře.
Vzpomínky na Drakea a Olivera ji zaskočily. Proto jí okamžik trvalo, než si všimla, že muž dosud stojí na místě. Nehýbal se ani nepromluvil. Divné. Možná čekal Nanu. Jelikož měl tvář schovanou ve stínu, nemohla z jeho výrazu nic poznat, ale bez ohledu na rozpaky z nastalé situace pokračovala v chůzi. Když dorazila ke dveřím kanceláře, sundala z nich vzkaz a nechala otevřené dveře. Však on přijde, až bude chtít, řekla si...
Rozhodla se, že mezitím připraví pro nově příchozího zákazníka potřebné papíry. Popadla z přihrádky formulář a připevnila ho k psací desce, poté našla na stole pero a obojí položila na přijímací pult. Zrovna v tu chvíli muž s ovčákem vstoupil do místnosti. Usmál se na ni, a když se jejich oči setkaly, nedostávalo se jí slov.
A ne proto, že na ni zíral. Spíš ji uzemnilo, jak na ni zíral. Mohlo to znít bláznivě, ale díval se na ni, jako by ji poznával. Přitom ona ho nikdy neviděla, tím si byla jistá. Kdyby se už někdy setkali, pamatovala by si jej. Minimálně proto, že jí připomínal Drakea. Stejně jako její bratr měřil téměř metr devadesát, měl široká ramena, štíhlou postavu a šlachovité paže, a sotva vstoupil do místnosti, jako by ji ovládl. Působil trochu neupraveně, patrně zejména kvůli džínům a tričku vyšisovaným sluncem.
Ale tím podobnost mezi těmi dvěma končila. Zatímco Drake měl hnědé oči, při okraji do oříškova, neznámému muži svítily z obličeje duhovky barvy pomněnek; zatímco Drake se nechával stříhat nakrátko, tomuhle člověku vlasy splývaly až na ramena a působily téměř divoce. Všimla si, že ačkoli dorazil po svých, nepotí se ani zdaleka tolik, co ona...
"Máte krásného psa," poznamenala, aby přerušila trapné ticho, a přisunula k němu psací desku s formulářem. "Taky jsem kdysi mívala ovčáka. Jak se ten váš jmenuje?"
"Zoro. A děkuju za uznání."
"Nazdar, Zoro."
Pes opět sklopil hlavu ke straně.
"Budu potřebovat, abyste se mi tadyhle podepsal," promluvila znovu. "A jestli máte kopii dokumentace od veterináře, nebo aspoň kontakt na něj, budu ráda."
"Prosím?"
"Ptám se, jestli s sebou máte zdravotní kartu svého psa. Může se hodit. Přišel jste ho k nám ubytovat, nebo snad ne?"
"Ne," odpověděl a kývnutím hlavy ukázal přes rameno za sebe. "Viděl jsem tu vývěsku v okně. Hledám práci, a tak jsem se chtěl zeptat, jestli máte ještě pořád volné místo."
"Ach tak." Snažila se rychle vzpamatovat, protože něco takového nečekala.
Pokrčil rameny. "Zřejmě jsem měl předem zavolat, ale když už jsem tudy stejně šel, řekl jsem si, že se zkusím zeptat osobně. Klidně přijdu zítra, pokud si přejete."
"O to nejde. Trochu jste mě překvapil, nic víc. Není zvykem, aby lidé chodili v neděli žádat o práci." Ostatně, nechodili ani přes týden, ale tuhle informaci vynechala. "Někde tady mám formulář," dodala a otočila se ke skříňce za sebou. "Dejte mi minutku, snad ho najdu." Vytáhla spodní zásuvku a začala se probírat lejstry. "Jak se jmenujete?"
"Logan Thibault."
"To je francouzské jméno?"
"Ano, po otci."
"Nikdy jsem vás tady neviděla."
"Jsem ve městě teprve druhý den."
"Aha," řekla a vylovila ze šuplíku papír, který hledala. "Tady je."
Položila před něj na pult předvyplněnou žádost a podala mu pero. Zatímco vepisoval do příslušné kolonky jméno, všimla si, že má pokožku na rukou zhrublou, podle všeho dlouhým pobytem na slunci. U další řádku formuláře se zarazil a vzhlédl...
"Nevím jistě, co mám napsat do kolonky pro adresu. Jak jsem právě řekl, dorazil jsem teprve včera a zatím bydlím v motelu Holiday Motor Court. Ale taky bych tam mohl uvést matčinu adresu v Coloradu. Co je podle vás lepší?"
"Vy jste z Colorada?... Co vás přivádí do Hamptonu?"
Vy, pomyslel si. Přišel jsem sem hledat vás. "Vlastně nic konkrétního. Na první pohled na mě zapůsobil jako sympatické město. Tak jsem si řekl, že to tady zkusím."
"Nemáte v okolí žádné příbuzné?"
"Nikoho."
"Och," vydechla. Byl sice pohledný, ale jeho vysvětlení, proč se rozhodl usadit zrovna v Hamptonu, brala s rezervou. V hlavě jí zvonilo na poplach. A ještě něco tu nehrálo, ale hned neuměla rozluštit, o co jde. Když na to za pár vteřin přišla, bezděčně o krok couvla. "Jestli jste ve městě od včerejška, jak jste věděl, že hledáme pomocnou sílu? Tenhle týden jsem si nedala inzerát do novin."
"Přečetl jsem si to na cedulce za oknem."
"Kdy?" Přeměřila si ho přimhouřenýma očima. "Vždyť jsem vás viděla přicházet. A tu cedulku jste z takové dálky nemohl přečíst."
"Jsem tady dneska už podruhé. Dopoledne jsem vzal Zora na procházku, a když z cesty zaslechl psí štěkot, rozběhl se sem. Šel jsem za ním a našel ten inzerát. Nikdo tady nebyl, tak jsem si řekl, že se zastavím později a zeptám se, jestli nabídka trvá."
Jeho vysvětlení dávalo smysl, ale stejně měla pocit, že jí buď lže, nebo něco podstatného vynechal. Například že dopoledne nešel kolem náhodou.
Zřejmě si všiml jejího neklidu, protože odložil pero, vytáhl z kapsy pas a rozevřený ho přistrčil k ní. Podívala se na fotku a pak na něj. Jméno sedělo, ale poplašné zvonění v její hlavě neustávalo. Hampton nepatřil k městům, kde by se náhodný návštěvník mohl v náhlém hnutí mysli usadit. Charlotte možná. Raleigh bezevšeho. Greensboro zcela určitě. Ale Hampton? Ani náhodou.
"Ach tak," řekla a najednou chtěla rozhovor co nejdříve ukončit. "Prostě tam napište svoji poštovní adresu domů. A dosavadní praxi. Kromě toho potřebuju znát jen telefonní číslo, na kterém vás zastihnu."
Zadíval se jí zpříma do tváře. "Vy mi přece stejně nezavoláte."
Má rád jasno, pomyslela si. A rozhodla se, že mu přímost oplatí. "Máte pravdu, nezavolám."
Přikývl. "V pořádku. Asi bych se na vašem místě choval stejně, kdybych měl k dispozici informace, co máte vy, ale ještě než mě unáhleně odmítnete, můžu něco dodat?"
"Do toho."
Tónem, který zvolila, mu dala jasně najevo, že nemůže říct nic, čím by změnil její názor.
"Prozatím bydlím v motelu, ale chci si tady co nejdřív najít nějaké vlastní bydlení. A práci." Neuhnul pohledem ani o píď. "A teď bych vám rád řekl něco o sobě. V roce 2002 jsem na univerzitě v Coloradu zdárně ukončil studium antropologie a hned po promoci jsem nastoupil k námořní pěchotě, odkud mě přede dvěma roky propustili za válečné zásluhy. Nikdy jsem nebyl ve vězení, nikdy mě z ničeho neobvinili, neberu drogy a nikdy mě z žádného zaměstnání nepropustili pro neschopnost. Klidně se podrobím testu na drogy, a jestli to považujete za nutné, můžete si každou z těch informací nechat ověřit. Případně můžete zavolat mému velícímu důstojníkovi a on vám všechno potvrdí. A přestože mi zákon umožňuje nevypovídat o svém zdraví, ochotně doplním, že neberu žádné léky. Jinými slovy, netrpím schizofrenií, maniodepresivní poruchou ani psychózou. Prostě jsem úplně obyčejný chlap, který potřebuje práci. A tu cedulku jsem si vážně přečetl dopoledne."
Netušila, co čekala, než spustil, ale každopádně ji šokoval.
"Ach tak," hlesla znovu, zatímco v mysli prodlévala u informace, že sloužil v armádě.
"Pořád je zbytečné, abych vyplňoval tu žádost?"
"Ještě nevím." Intuice jí napovídala, že tentokrát mluvil pravdu, ale zároveň si byla takřka jistá, že neřekl všechno podstatné. Skousla si tvář. Někoho potřebovala. A co bylo momentálně důležitější – zjistit, co jí ten chlap tají, nebo najmout pracovníka?
Stál před ní vzpřímeně a klidně, ztělesněná sebedůvěra. Jako každý voják, pomyslela si a zamračila se."
(str. 78 – 83)
Komentáře
| RE: Nicholas Sparks: Talisman | boudicca | 25. 03. 2013 - 16:48 |
 RE(2x): Nicholas Sparks: Talisman |
rebarbora | 25. 03. 2013 - 18:17 |