Hostitel

Jak už jsem se tady zmiňovala, v polovině dubna jsem byla v kině na Hostiteli, a protože se mi knižní předloha od Stephenie Meyerové líbila mnohem víc, než celá série Twilight ságy dohromady, nemusel mě tentokrát nikdo přemlouvat. Na film jsem se hodně těšila (částečně kvůli hudbě Imagine Dragons, částečně proto, že jsem nutně potřebovala vypnout a na chvíli si odpočinout od práce). Byla jsem odhodlaná vyrazit na Hostitele do kina klidně i sama, kdyby to s holkama neklaplo – nějaký ten týden nám totiž trvalo, než jsme se domluvily na termínu a mě už upřímně řečeno docházela trpělivost (tak moc jsem byla z trailerů natěšená :o).

Co se týče filmu jako takového, myslím, že jsem měla neoddiskutovatelnou výhodu v tom, že jsem knihu četla už poměrně dávno (konkrétně asi před dvěma lety), takže jsem se z největšího vyhnula rozčarování nad nedokonalostmi filmového zpracování a spíš jsem si vychutnávala přidanou hodnotu v podobě obrazu k mým dosavadním čtenářským představám. Líbilo se mi, jak ve filmu vypadaly mimozemské duše – když jsem četla knihu, představovala jsem si je mnohem odpornější, opravdu víc jako hmyz, ale myslím, že jejich filmová podoba spíš odpovídá tomu, jak to autorka myslela, už jenom kvůli těm desetitisícům "tykadel" k propojení s hostitelem :o) A povedený byl i způsob, jakým si tvůrci poradili s vnitřní rozpolceností hlavní hrdinky, že nechali obě mysli soupeřící v jednom těle postupně rozmluvit (to mi upřímně spadl kámen ze srdce, protože podle trailerů to skoro vypadalo, že ji většinu času nechají jen tupě zírat a mlčet). Pěkné byly i podzemní jeskyně a hodně minimalistická hudba, která hlavně v úvodu zdařile navozuje zvláštně chladnou atmosféru plnou napětí.

Naneštěstí se filmovým tvůrcům podařilo i pár hodně okatých přehmatů, které mi vadily bez ohledu na to, před jak dlouhou dobou jsem knihu četla. Asi nejhorší to bylo s hereckým obsazením Doktora – čekala jsem vychrtlého "šíleného" vědátora, vysokého blonďáka, který mi byl v knize tolik sympatický (po přečtení jmen herců jsem tipovala, že ho bude hrát William Hurt), místo něj je ale ve filmu jakýsi tupohlavý černoch s příšerně odstávajícíma ušima :o( Trvalo mi hooodně dlouho, než mi došlo, že TOHLE je Doktor (pořád jsem si říkala, co se tam ten moula motá, tady měl přece přijít Doktor) a pokaždé, když se objevil na scéně, jsem si touhle zdlouhavou rozpoznávací agonií prošla znovu :o( Své utrpěla i postava Hledačky – v knize drobná černovláska s olivovou pletí, ve filmu blonďatá Diane Kruger – ale u téhle postavy mě to bolelo nejmíň. Horší to bylo s Ianem, ten by si jakožto třetí vrchol milostného trojúhelníku zasloužil někoho hezčího a hlavně urostlejšího (podle knihy to měl být chlap jak hora :o), jeho herecký protagonista podle mě vypadá jako ňouma, co neumí do pěti napočítat, zkrátka takový jižanský vidlák a ještě k tomu střízlík :o( A špatně dopadla i Wanda, která měla být dětsky křehkou blondýnkou se sklonem k hihňání, místo aby se za každou cenu měla typově co nejvíc podobat Melanii (ve výsledku s těma divně zešikmenýma očima vypadá jako její karikatura). Výběr Saoirse Ronan coby Melanie se mi zezačátku sice taky moc nezdál, ale nakonec jsem se s ním nějak smířila (pravdou je, že v knížce se taky nepopisuje jako bůhvíjaká krasavice).

Taky mi vadilo, jak Saoirse po nasazení stříbrných kontaktních čoček až příliš často civěla doprázdna, skoro jako slepec, ale možná to byl záměr režiséra, aby herci ovládnutí parazitem působili jako frankensteini, jako že nemají svá nová těla tak úplně pod kontrolou a pohybují se proto maličko nepřirozeně. Každopádně mi film v původním anglickém znění s titulky konečně objasnil, jak strýček Jeb přišel na jméno Wanda – že je to vlastně zkratka z Wonderer čili Poutnice, což dává mnohem větší smysl :o) A vzala jsem na milost i všechny ty na první pohled samoúčelné akční scény s přestřelkou a honičkou v autech, protože když se nad tím tak zamyslím, jsou de facto obohacením knižního děje, kde se jen dozvíte, že se z výpravy někdo nevrátil. Samozřejmě toho ve filmu ve srovnání s knihou taky spousta chybí, ale tak už to chodí. A nenechte se mýlit, navzdory všem mým stížnostem se mi film líbil a v kině jsem si ho náležitě užila, dokonce jsem po jeho shlédnutí dostala neodolatelnu chuť znovu si přečíst oněch 550 stránek knižní předlohy :o)