Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Luisa May Alcottová: Malé ženy
19. leden 2010 | 16.27 |
Tuhle nevinně romantickou knihu jsem dostala k svátku a pustila jsem se do ní během Vánoc, ale protože má asi 480 stran, podařilo se mi ji dočíst až teď. Děj by se dal shrnout větou, že román Malé ženy vypráví životní osudy čtyř sester ze zchudlé americké rodiny v době války Jihu proti Severu (a nejspíš i po ní, protože v druhé části se už o válce vůbec nemluví).
Nejstarší Meg je hezká, trochu marnivá parádnice, která možná i proto, že si ještě pamatuje "lepší časy" rodiny Marchových, touží po přepychu a dost často ho ostatním závidí. Na konci první části se však zamiluje do Johna Brookea, chudého vychovatele jejich kamaráda Laurieho, a stane se šťastnou ženou v domácnosti a matkou dvojčat Daisy a Demíka.
"Už ty rozinky nech, Demíku, bude ti špatně," povídá maminka mládenečkovi, který pokaždé velice ochotně pomáhá v kuchyni, když se vaří švestkový nákyp.
"Já mám lád, dyž je mi špatně."
"Ale já ne. Běž si hrát s Daisy, dělá bábovičky."
Nerad uposlechne, ale ta nespravedlnost ho hryže, a jakmile se naskytne příležitost, podaří se mu maminku obelstít a chytře ji dožene k neuváženému slibu.
"Tak, děti, byly jste hodné, takže si budeme hrát, na co chcete," řekne Meg, když pudink kypí v bezpečí na plotně a ona vede kuchtíky nahoru.
"Dooplavdy, mami?" zeptá se Demík a v jeho pomoučněné hlavičce se líhne geniální nápad.
"Doopravdy, cokoli vás jen napadne," potvrdí krátkozraký rodič a tuší, že bude muset desetkrát dokola zpívat "Skákal pes" nebo donekonečna chodit s Nanynkou do zelí.
Demík ji ale doběhne, protože nehne ani brvou a prohlásí: "Tak pudem a sníme šecky rozinky." (str. 459)
Jo je vášnivá rebelantka se spisovatelským duchem, která se nejlíp cítí ve společnosti malých kluků (a to i v dospělosti), protože si s nimi dobře rozumí. Je zbrklá a společenské konvence ji nijak zvlášť netrápí. Díky její bezprostřednosti se sestry spřátelí s chlapcem ze sousedství, vnukem pana Laurence, přezdívaným Laurie.
Nahoru vyletěla hrst mokrého sněhu a hlava se okamžitě otočila. Objevila se tvář, která ve chvilce ztratila lhostejný výraz – velké oči se rozzářily a ústa se začala usmívat. Jo rozradostněně kývla, zamávala koštětem a zavolala: "Jak se máš? Jsi nemocný?"
Laurie otevřel okno a zakrákoral chraptivě jako havran: "Už je mi líp, děkuju. Měl jsem ošklivou chřipku a celý týden jsem byl zavřený doma."
"To je mi moc líto. Co děláš?"
"Nic. Je tady zábava jak na hřbitově."
"Nečteš si?"
"Moc ne. Nemám to dovolené."
"Copak ti nemůže někdo předčítat?"
"Dědeček mi někdy čte, ale moje knížky ho nezajímají a já nechci pořád prosit Brookea."
"Tak si pozvi někoho na návštěvu."
"O žádné návštěvy nestojím. Kluci dělají hrozný kravál a mě bolí hlava."
"Co nějaká milá dívka, která by ti četla a zabavila tě? Dívky jsou tiché a rády si hrají na ošetřovatelky."
"Žádnou takovou neznám."
"Znáš mě," vyhrkla Jo, pak se zasmála a zmlkla.
"No jistě! Přijdeš, prosím?" vykřikl Laurie." (str. 57-58)
Myslím, že právě postava Jo v sobě odráží mírnou autobiografii Luisy M. Alcottové (Jo se už v mládí podaří vydávat v novinách své povídky a získat tak vedlejší příjem). Navíc v Malých ženách nechybí lehce mravokárné pasáže a poměrně velký důraz na náboženství (otec Jo byl pastor).
Plachá, skromná a pracovitá Beth, která miluje hudbu a ráda hraje na klavír, se bohužel nakazí spálou, a i když nemoc překoná, zůstane už napořád oslabená a velmi snadno se unaví. Z pasáží, které se jí týkaly, se mi nejvíc líbila část, kde jí pan Laurence nabídl, že si může do jeho domu chodit zahrát na piano.
"Chlapec teď hudbu zanedbává a já jsem rád, protože k ní začínal chovat přílišnou náklonnost. Ale klavíru nesvědčí, když na něj nikdo nehraje. Nechtěla by k nám některá z vašich děvenek občas zaběhnout a cvičit na něm, aby se nerozladil, madam? ... Nemusejí za nikým chodit ani s nikým mluvit, můžou přiběhnout kdykoli, protože já bývám skoro pořád ve své pracovně na opačné straně domu, Laurie je většinou venku a kolem přijímacího pokoje už po deváté není ani služebnictvo." Pak vstal a chystal se k odchodu. "Vzkažte prosím mladým dámám, co jsem řekl, a když nebudou chtít přijít, no, nevadí."
V tu chvíli vklouzla do jeho dlaně malá ručka, Beth k němu s tváří plnou vděčnosti vzhlédla a vážně, plaše řekla: "Ach pane, chtějí, moc a moc chtějí!"...
Hnědý čepeček pak proklouzl živým plotem skoro každý den a hudbymilovná víla přicházela do velkého přijímacího pokoje a zase odcházela, aniž ji někdo spatřil. Neměla ani tušení, že pan Laurence často otevírá dveře pracovny a poslouchá staromódní melodie, které měl rád; nikdy si nevšimla, že Laurie drží stráž v hale a odhání služebnictvo, nikdy ji nenapadlo, že cvičné skladby a nové písně, které nachází na stojanu, tam dává zvlášť pro ni..." (str. 69-70)
Amy je ze sester nejmladší, je trochu rozmazlená a kromě toho, že má výtvarné sklony, je ambiciózní, neustále by chtěla napravit svůj nos, který ji nepřipadá dost hezký, a až vyroste, chce být pravou dámou. Už jako malá si hodně zakládá na dobrém vystupování, i když při své snaze působit vzdělaně používá spoustu zkomolenin cizích slov. Její uhlazené chování se jí nakonec vyplatí, protože si díky němu vyslouží možnost doprovázet rodinnou přítelkyni na cestě po Evropě. Tam dospěje a zmoudří, čímž se z ní stane dáma, jakou si vždycky přála být, a získá si i Laurieho srdce.
"Ten hoch je hotový kyklop, že?" řekla Amy jednoho dne, když okolo na koni procválal Laurie a zamával přitom bičíkem.
"Jak se opovažuješ něco takového tvrdit? Vždyť má dvě oči a navíc takové hezké," vykřikla Jo, která nesnesla, aby o jejím kamarádovi někdo říkal něco urážlivého.
"O jeho očích jsem vůbec nemluvila a nechápu, proč se rozčiluješ, když obdivuji jeho jezdecké schopnosti."
"To mě podrž! Ta husička si plete kyklopa s kentaurem," zvolala Jo a vybuchla smíchy.
"Nemusíš být hned hrubá, je to jen lapšus linke, jak říká pan Davis," odsekla Amy a svou latinou sestru úplně odrovnala." (str. 74)
Oproti filmovému zpracování, které znám, s Winonou Ryder v roli Jo a Christianem Balem coby Lauriem, je kniha bohatší na děj i postavy (např. pan Laurence má v knize víc prostoru) a všechny postavy působí mnohem plastičtěji díky jejich úvahám a pohledům, které se v jednotlivých kapitolách střídají. Takže pokud se vám film líbil, bude se vám líbit i kniha, a pokud filmové Malé ženy neznáte, vřele doporučuji obojí.
