Ani letos jsem si nenechala ujít snookerové mistrovství světa. Ostatní snookerové turnaje většinou nestíhám nebo je na Eurosportu nevysílají, ale z mistrovství světa už se u mě stává pomalu tradice :o) A kvůli nefunkčnímu notebooku jsem na něj dokonce letos měla mnohem víc času (zkrátka všechno zlé je k něčemu dobré, že?). Po dlouhé době jsem tak sledovala zápasy už od prvního dne, tedy soboty 20. dubna, kdy svádělo boj posledních 32 hráčů (ne, že bych koukala na všechny, ale vychutnala jsem s/... :o).
Z osmifinále jsem koukala opět na Judda Trumpa, který hrál proti Marcovi Fu, ale tentokrát mě kluci moc nebavili :o( Komentátor Tomáš Kejla trefně poznamenal, že jakmile se situace na stole zkomplikuje, Trumpa to rychle přestává bavit, a musím říct, že já jsem na tom úplně stejně. Hra s Marcem Fu byla přesně tím typem zápasu, kdy se to vleče, celá hra je taková nedomrlá, stůl rozbordelený a Trumpovi se tím pádem moc nevedlo (teda ve srovnání se zápasem s Dominicem Dalem, kterého nekompromisně drtil, protože nad Marcem Fu se mu samozřejmě podařilo nakonec vyhrát). Byla to dokonce taková bída, že jsem u jejich hry v sobotu 27. dubna odpoledne usnula :o). Naštěstí jsem v sobotu dopoledne viděla i opakování závěru večerního zápasu Graema Dotta s Shaunem Murphym. Do hry jsem vpadla v 21. framu za stavu 10-10 a po cca hodině hry skončili v 24. framu na skóre 52-52 s prázdným stolem, takže se musela vracet černá koule, kterou Dott z rozstřelového pole bohužel zkazil :o( Každopádně to byl nejtěsnější závěr zápasu, jaký jsem během celého mistrovství viděla, a musím říct, že mi bylo Dotta upřímně líto, protože bojoval opravdu srdnatě :o(
Moc pěkně v sobotu hráli taky Ronnie O'Sullivan s Ali Carterem (Ronnie dokonce během oněch prvních osmi framů zahrál 125 :o) Pokračování jejich souboje, resp. jeho závěr, jsem sledovala až v pondělí 29. dubna večer, kdy Ronnie porazil Aliho Cartera 13-8. A ano, i Cartera mi bylo celkem líto, protože hrál fakt výborně, jenom měl tu smůlu, že narazil na Ronnieho, který byl letos v sakra dobré formě.
Od úterý 30. dubna jsem pak sledovala čtvrtfinále, a to především zápas Ronnieho O'Sullivana se Stuartem Binghamem, který mě mimořádně bavil, protože Ronnie byl famózní a Binghama solidně válcoval (první část skončila výsledkem 7-1). Ve hře pokračovali i ve středu 1. května, a jelikož bylo mimořádně hnusné počasí, které nám znechutilo jakýkoli pokus o výlet, nerušeně jsem pokračovala ve sledování Ronnieho spanilé jízdy, i když nutno připsat Binghamovi k dobru, že se na poslední tři framy vzchopil a mid-session skončili s výsledkem 12-4. Ve středu odpoledne jsem pak viděla hrát svého druhého oblíbence Judda Trumpa proti Shaunu Murphymu a musím říct, že jejich zápas byl neskutečně vyrovnaný a tudíž napínavý, hoši bojovali o každý bod a doslova o každou kouli. Nakonec tenhle nervydrásající duel vyhrál s výsledkem 13-12 třiadvacetiletý Trump. Mimochodem kameru i komentátory fascinovaly Trumpovy extravagantní boty za 2000 liber, jen už si nepamatuju, během kterého zápasu si je nazul :o)
Ve čtvrtek 2. května jsem po příchodu z práce stihla už jen závěr semifinálového opening session Judda Trumpa s O'Sullivanem. Jejich hodně těsný zápas skončil s výsledkem 4-4 a přestože oba patří mezi mé nejvíc nejoblíbenější hráče, bylo mi vzhledem k tomu, jak ďábelsky dobře Ronnie letos hrál, poměrně jasné, že si s Trumpem poradí (přece jen není čtyřnásobným mistrem světa jen tak pro nic za nic :o). Trochu mě sice zamrzely ty Ronnieho řeči o tom, že se snookerem končí, že na mistrovství světa přišel jen proto, aby zaplatil dětem školné a splnil sponzorské smlouvy, a že letošní sezóna je jeho poslední, protože s ohledem na to, jak mu to šlo, by to byla velká škoda. Na jednu stranu si říkám, že jestli ho snooker už opravdu nebaví, tak ať ho nehraje, ale na stranu druhou, známe Ronnieho – řekla bych, že ani on sám někdy neví, co chce, a navíc hrozně rád trousí poznámky, co přivádějí média do varu, takže čert ví, jak to příští sezónu vlastně bude :o)
Pokračování souboje Trump vs. O'Sullivan jsem sledovala jak v pátek 3. května večer, kdy Ronnie dostal od rozhodčí Michaely Tabbové výstrahu za obscesivní gesta (já osobně jsem si teda ničeho nevšimla; dělání ksichtů je, řekla bych, u O'Sullivana normální, když mu hra nejde podle jeho perfekcionistických představ :o), tak v sobotu odpoledne, kdy dle mého očekávání zkušenější sedmatřicetiletý O'Sullivan porazil Trumpa 17-11 a postoupil tak do finále, aby v pondělí 6. května večer obhájil svůj loňský titul mistra světa v zápase s Barry Hawkinsem (mimochodem kvůli závěrečné session v pondělí od osmi večer jsem si obsadila televizi v obýváku a nepřímo jsem tak donutila koukat na snooker celou naší rodinu :o) O'Sullivanovo vítězství 18-12 v sheffieldském divadle Crucible, které je pátým v jeho kariéře, mi udělalo opravdu radost. A líbilo se mi, i jak si během zápasu s Hawkinsem sem tam pohladil zelený semiš snookerového stolu. Jen doufám, že to nebylo gesto loučení, ale spíš bezmyšlenkovitá pomůcka v promýšlení dalšího strku, uklidňující láskyplný rituál, kterým si udržoval vyrovnanost a chladnou hlavu :o) Moc ráda bych totiž Ronnieho viděla i v příštím ročníku.
