Železná dcera je druhým pokračováním dobrodružství teenagerky Meghan Chaseové, která je coby dcera Letního krále Oberona napůl elfkou. Poté, co se jí v prvním díle podařilo dostat svého uneseného čtyřletého bratříčka ze světa víl zpátky domů, se musí do Kdesikdys zase vrátit a splnit tak svůj slib Zimnímu princi Ashovi, že když jí pomůže zachránit bratra, půjde s ním k Zimnímu dvoru. Ocitá se tak v poměrně nepřátelském prostředí, kde musí snášet nejrůznější ústrky a zlomyslnosti (trochu jako Popelka) nejen od královny Mab, ale i od ostatních férijů, včetně Ashe, který se s příchodem "domů" změní jako mávnutím kouzelného proutku a k Meghan se chová odtažitě a neuvěřitelně povýšenecky.
"Dost," zazněl drsný hlas Mab sálem. Královna vstala a mávla rukou na férije, kteří stáli za námi. "Odejděte. Všichni odejděte. Promluvím si se svými syny o samotě."
Zástup se rozptýlil a férijové vyšli, vyklusali nebo vydupali z místnosti. Zaváhala jsem a pokoušela se zachytit Ashův pohled, protože jsem nevěděla, jestli mám být i já součástí rodinného rozhovoru. Koneckonců, vždyť jsem to byla především já, kdo o železných férijích věděl své. Podařilo se mi přilákat jeho pozornost, ale zimní princ na mě vrhl znuděný nepřátelský pohled a přimhouřil oči.
"Neslyšelas královnu, míšenko?" zeptal se chladně a mé srdce se sevřelo do malého uzlíčku. Dívala jsem se na něj s pootevřenými ústy a nedokázala jsem uvěřit, že to na mě promluvil Ash, ale on s přezíravým opovržením pokračoval: "Nejsi tady vítána. Odejdi."
Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy ukřivděné zlosti. Udělala jsem dva kroky jeho směrem a z úst se mi vydralo: "Ashi –"
Vrhl na mě pohled plný pohrdání a oči mu přitom zableskly. "Pro tebe, ty míšenko, je to lorde Ashi nebo Vaše Výsosti. A nevzpomínám si, že bych ti dovolil na mě mluvit. Pamatuj si to, protože až příště zapomeneš, kde je tvé místo, připomenu ti to svou čepelí." Odvrátil se a propustil mě jediným chladným, lhostejným gestem. Rowan se uchechtl a Mab mě pozorovala z výše svého trůnu chladným, pobaveným pohledem.
Krk se mi sevřel a kdesi za očima se mi začala zvedat potopa, která hrozila každým okamžikem vypuknout. Roztřásla jsem se, ale kousla jsem se do rtu, abych to zastavila. Nebudu brečet. Ne teď, před Mab a Rowanem a Sagem. Čekali na to. Viděla jsem jim to na obličejích, které byly plné zlomyslného očekávání. Jestli jsem chtěla přežít, nesměla jsem před Temným dvorem ukázat žádnou slabost.
Zvláště ne teď, když se Ash stal jednou z těch oblud.
S takovou dávkou důstojnosti, jakou jsem dokázala sebrat, jsem se uklonila královně Mab. "V tom případě mě omluvte, Vaše Veličenstvo," řekla jsem hlasem, který se téměř nechvěl. "Nechám vás se syny o samotě."
Mab přikývla a Rowan mě obdařil zlomyslnou, přehnaně uctivou poklonou. Ash a Sage mě okázale ignorovali. Otočila jsem se na podpatku a vyšla ze sálu s hlavou zdviženou, přestože mi srdce při každém kroku bilo jako zvon." (str. 25 – 27)
My zkušenější čtenářky už samozřejmě víme, že v románech musí hlavní hrdinové bojovat proti nepřízni osudu a chránit ty, které milují, třeba i tím, že předstírají, že jsou jim naprosto lhostejní, takže mi Meghanino zoufalství nad Ashovým chováním přišlo hodně dětinské (zvlášť když ji dokonce i sám princ po cestě na Zimní dvůr varoval, aby mu, až dorazí do cíle, nevěřila nic z toho, co řekne nebo udělá), ale Meghan je přece jen ještě pravověrná náctiletá a tak se podle toho i chová a Ashovi na jeho mimikry naletí. Když pak nastává přechod mezi vládou 
Léta a Zimy (Oberon přiveze Mab na Temný dvůr Žezlo ročních období) a během následujících slavností se na Zimní dvůr vplíží železní férijové a zabijí Mabina nejstaršího syna Sage (vypadal ze všech bratrů nejrozumnější, zrovna si šel s Meghan promluvit o tom, jak a proč se k ní chovají jeho dva mladší bratři Ash a Rowan tak, jak se chovají :o). Zároveň ukradnou Žezlo, z čehož jsou jak jinak obviněni Letní férijové, a Meghan, když se snaží Mab vysvětlit, kdo jsou skuteční viníci, je za trest uvězněna do ledové krusty.
No a pak už je to klasická zápletka – Ash, přestože je to považováno za zradu, Meghan z ledového zajetí bez kyslíku vysvobodí, konečně přizná pravdu (vyzná jí lásku :o) a vše jí vysvětlí (svoje předchozí chování i jeho důvody), včetně toho, že nikdy nemohou být spolu, protože láska mezi příslušníky Letního a Zimního dvora je zakázaná pod trestem smrti nebo doživotního vyhnanství (tak trochu Romeo a Julie, co?). Ash pak s Meghan uteče z Temného dvora a chce ji odvést k Oberonovi na dvůr Letní, ale cestu jim komplikují všudypřítomné stráže a pronásledování železnými fériji. Naštěstí se na scénu v pravý okamžik vrátí i uzdravený Puk (v prvním díle ho Ash s Meghan museli nechat "zarostlého" ve stromu, aby měl vůbec naději uzdravit se z útoku železných férijů), který Ashovi pomůže proti obrovské přesile železných férijů v podobě záludných robůtků připomínajících pavouky a nabídne se, že Meghan na Letní dvůr odvede. Ash tím pádem konečně může vyrazit hledat ukradené Žezlo a pokusit se tak zabránit válce mezi Zimním a Letním dvorem (přičemž Meghan dá jasně najevo, že mezi nimi dvěma to nemá žádnou budoucnost).
Puk Meghan dokonce nabídne, že pokud nechce k Letnímu dvoru, doprovodí ji domů do lidského světa. Jenže Meghan zůstane věrná svému označení "hrdinka" a rozhodne se taky pátrat po Žezle, protože má (celkem oprávněné) obavy, že osamocený Ash proti armádě železných férijů nemá moc velkou šanci. Po cestě ale maličko zabloudí a s Pukem se ocitnou v Mezičase u Temné múzy, což se stane opět zhruba uprostřed knihy a v rámci všeho toho vyčkávání a přešlapování na místě se děj podobně jako v prvním dílu opět jaksi zadrhne (i když Pukovo občasné lumpačení – vykrádání kuchyně a jiné škádlení sloužících – bylo celkem vtipné). Začínám mít pocit, že v téhle sérii je to nepříjemným pravidlem, že děj připomíná vozík na horské dráze – na začátku se to vždycky rozjede pěkně z kopce a frčí to až vám vlajou oči, pak se ale uprostřed objeví kopec a děj se zpomalí až skoro k nevydržení (zvlášť když z něj vypadne charismatický princ Ash), načež nakonec zase začne odsýpat, aby vás nechal na holičkách v tu nejméně vhodnou chvíli, kdy se budete těšit na další pokračování. Autorka si navíc bohužel neodpustila ani tolik ohrané klišé s nerozhodností hlavní hrdinky mezi dvěma kluky (ano, Puk Meghan taky vyzná lásku, což se mimochodem dalo čekat už podle jeho chování z prvního dílu), takže druhý díl na mě působil jako malinko slabší, než ten první.
"Tady jste, miláčkové." Do místnosti vplula Děsopaní. Za ní vlály poloprůsvitné černé šaty a dlouhý šál ze stejného materiálu. "Jsem moc ráda, že jsem vás zastihla ještě předtím, než odjedu. Charlesi, drahoušku, potřebuju si teď promluvit s našimi hosty. Tak huš, huš." Zatřepala prsty, Charles se zvedl z gauče, vrhl na mě poslední pohled a vyšel z místnosti.
"Odjíždíš, paní?" přeletěla jsem pohledem její oblečení a kabelku. "Proč?"
"Neviděla jsi Puka, zlatíčko?" Temná múza nedbala mé otázky, místo toho se rozhlížela po knihovně. "Potřebovala bych si s ním chviličku promluvit. Stěžoval si kuchař, že mu chybí nějaké drobnosti z kuchyně, hlavní služebná se tajně zamilovala do věšáku na šaty a můj osobní komorník celou noc pronásledoval ve vstupní hale myši." Povzdechla si, sevřela si prsty můstek u nosu a zavřela oči. "No dobře. Každopádně... kdybys viděla Puka, drahoušku, buď tak zlatá a řekni mu, že ho prosím, aby obrátil to Okouzlení, které uvalil na mou ubohou služebnou, a aby přestal krást koláče z trouby, jinak se mi rozteče kuchař. Třesu se strachy, když si představím, do čeho bych se mohla vrátit, ale prostě a jednoduše tu nemůžu zůstat."
"Kam jedeš?"
"Já? Mířím do Nashville. Jeden úžasný mladý zpěvák tam potřebuje inspiraci. Je hrozné, když má někdo takový tvůrčí blok, ale nedělej si starosti. Už brzy budou všichni milovat tu jeho húúdbúú!" Poslední slovo zazpívala a já se musela kousnout do rtu, abych potlačila neodolatelnou touhu tančit. Temná múza si toho nevšímala a pokračovala. "Taky musím navštívit Noční čarodějku, abych zjistila, jestli pro nás nemá nějaké informace. Vrátím se za den za dva lidského času. Čau, drahoušku." Zamávala na mě prsty a zmizela v třpytném obláčku.
Zamrkala jsem a potlačila nutkání kýchnout.
"Předvádí se," zabručel Puk, když se vynořil za jednou skříní s knihami, jako by tam čekal jen na to, až Temná múza zmizí. Přešel místnost, usadil se na opěradle pohovky a zakoulel očima." (str. 185-186)
Každopádně můj subjektivní dojem pořád zůstává takový, že jakmile může Pukovi v ději sekundovat princ Ash, má kniha říz a vtip – to jejich věčné kamarádské popichování a soupeření je přece jen hodně zábavné (Puk sám se samozřejmě taky snaží, ale bez Ashe to není vyloženě ono :o(. A když to v knize vypadalo, že Ash zemře (Meghan s Pukem museli na jistou chvíli pustit hledání Žezla z hlavy, protože poskok Železného krále, Vira, Ashe přemohla a ovládaného železným parazitem ho poslala, aby zabil Meghaninu rodinu), byla jsem upřímně naštvaná a přešla mě chuť číst dál (představte si, že dokonce i Meghan byla odhodlaná Ashe zabít!).
Z postav ve druhém dílu potkáte i věčně nabručeného kocoura Grimalkina, který opět působí jako jakýsi katalyzátor a posouvá hrdiny na jejich cestě dál (vždycky se zničehonic objeví a přivede je na další stopu), a nechybí ani hřmotňácký Oceloř, který tentokrát stojí na straně hlavních hrdinů, nikoli proti nim. A Meghan se v doprovodu svých dvou férijských kavalírů dočká i školního plesu (každá správná americká středoškolačka přece musí mít svůj ples :o) Mimochodem čím víc nad tím přemýšlím, tím víc bych řekla, že Ash je prototypem muže (vážný, zodpovědný, rozumný) a Puk chlapce (neposedný, rozverný, impulzivní), ale to už je moc hloubkový rozbor. Uvidíme, jak bude vypadat třetí pokračování :o)
"Ash zamířil ke mně. Tělo se mi napjalo a srdce se rozeběhlo rychleji. Celou tu dobu, během níž jsem pozorovala, jak oba férijové bojují, jsem podvědomě tušila, co mě čeká. Když se mi Ashův meč začal snášet na hlavu, vrhla jsem se kupředu a uslyšela jsem zlověstné zazvonění čepele o ledovou stěnu. Rychle jsem se odkulila stranou, ohlédla se a znovu jsem nad svou hlavou spatřila pozdvižený meč. Podařilo se mi bleskově překulit na opačnou stranu, a tak se jako zázrakem vyhnout i druhé ráně. Tentokrát se čepel zaťala do ledem pokryté podlahy a zasypala mě sprškou ledových úlomků. Narazila jsem na stěnu, a když jsem se otočila, viděla jsem nad sebou stát rozkročeného Ashe s vysoko pozdviženým mečem. Nebylo kam uniknout. Zadívala jsem se mu do tváře, viděla jsem, jak se mu svaly na čelisti napjaly i jak se mu roztřásla ruka, když se setkaly naše oči. Na okamžik meč zaváhal a Ash zavřel oči...
A v té chvíli se jakoby odniku vynořil Puk a s chraptivým výkřikem mu vrazil do prsou dýku.
Čas se zastavil. Výkřik mi uvázl v hrdle. Puk a Ash se dívali jeden na druhého, Pukova ramena se trhaně zvedala a já nedokázala odhadnout, jestli namáhavě oddychuje, nebo vzlyká. Chvilku tam stáli a svírali se v děsivém objetí, ale pak Puk vydal podivný, přiškrcený zvuk, odtrhl se od Ashe a ve spršce rudých krůpějí vytrhl dýku z rány. Meč vypadl Ashovi z ruky a se zvonivým zařinčením, které se rozlehlo celým domem, dopadl na podlahu.
Ash se zapotácel, rukama si svíral břicho a ještě chvíli se mu dařilo udržet se na nohou. Pak se zakymácel, opřel se zády o stěnu a temná krev pod nim na zemi začala tvořit kalužinu, která se rychle zvětšovala. Když se mi konečně podařilo najít hlas a vykřiknout jeho jméno, pozvedl hlavu a vrhl na mě unavený úsměv. Pak se ty stříbrné oči zakalily, jako když slunce zmizí za mraky, a Ash se sesunul na podlahu." (str. 258-259)