Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Pikora, Šichtařová: Nahá pravda
4. červen 2013 | 18.28 |
Uznávám, že kniha ekonomů Vladimíra Pikory a Markéty Šichtařové z roku 2012 Nahá pravda aneb Co nám neřekli o našich penězích a budoucnosti není zrovna můj obvyklý šálek kávy (nebeletrii, kterou jsem za posledních několik let přečetla, bych nejspíš spočítala na prstech jedné ruky :o). Přesto si neodpustím se o ni s vámi podělit, protože se mi opravdu hodně líbila a navíc jsem se z ní dozvěděla poměrně dost zajímavých informací. Přestože se kniha týká ekonomie, peněz a politiky, klasickému žánru odborné literatury se přece jen poněkud vymyká – je totiž psaná hodně neotřele a vtipně, její dva autoři, kteří si střídavě berou slovo, si neustále jeden druhého dobírají a uvádí (občas i s nadsázkou) spoustu historek tzv. "ze života", na kterých názorně ukazují fungování ekonomických pouček a zákonitostí a díky nimž vše pochopíte (a zapamatujete si), aniž byste si museli moc namáhat hlavu.
"Jde o to, že podle některých názorů by se veřejné výdaje neměly k hospodářskému růstu přičítat, ale spíš se od něho odečítat, protože jsou to vlastně, trochu drsně řečeno, jen "ukradené daně" či další odvody. Ale kde je řečeno, že vláda s těmito "ukradenými daněmi" udělá něco užitečného? Že je skutečně použije na zvýšení blahobytu obyvatel? Co nás vůbec opravňuje myslet si, že vládní výdaje jsou něčím pozitivním, nějakou přidanou hodnotou?
Řeknu to asi takhle: To ráno jsem to myslel nejlíp, jak jsem uměl. S pokud možno nevinným úsměvem jsem Šichtařové zaklepal na rameno, jestli by mi nepůjčila pětistovku. Ve své roztržitosti mi pětistovku nepůjčila, ona mi ji dokonce věnovala! Super. Odpoledne jsem k ní znovu nakráčel. S tím, že si to sice za svou hubatost nezaslouží, ale když má ty narozeniny, mám pro ni kytici. No to jsem si dal! Jak ta se zatvářila!
Že prý co má zrovna ona dělat s květinami, na jejichž pyl má alergii. A které do tří dnů stejně zvadnou. Prostě totálně vyhozené pětikilo. Já ztratil hodinu hledáním květinářství, Šichtařová ztratila dvě hodiny hledáním vázy (své šroubováky má pořád po ruce, ale místo vázy nakonec musela použít sklenici od okurek), a ještě mne hnala do lékárny pro kapky proti alergii. A k tomu byla o 500 Kč lehčí (což mne naštěstí zase tolik netrápilo.) Kdybych si – byť v dobré vůli – žádné peníze nebral, užitek všech zúčastněných by byl vyšší.
A zrovínka tak to funguje s vládou a daněmi.
Vláda (někdy dokonce i v dobré vůli) obírá obyvatelstvo o jeho peníze, že prý s nimi bude dělat užitečné věci.
Ale kolik z nás má stejný názor jako vláda na to, co je pro nás užitečné? Třeba kdo z nás si myslí, že předražené veřejné zakázky financující české kmotry jsou pro nás užitečné? Kdyby nám peníze zůstaly, nepoužili bychom je náhodou pro svou vlastní potřebu daleko užitečněji?
Kdo z nás by skutečně došel k názoru, že máme naše soukromé peníze použít na financování zahraničních válečných misí? Pokud pošleme naše vojáky do Afghánistánu, budeme tím bohatší? Zvýší se tím naše životní úroveň? Protože mluvíme-li o HDP, máme na mysli právě naši životní úroveň. Spojení "růst životní úrovně" bývá používán zaměnitelně se spojením "růst HDP".
Ale nějak jsem si nevšimnul, když českému vojákovi ustřelí mina v Afghánistánu nohu (a já to zafinancuji ze svých daní), že by se tím má životní úroveň zvýšila." (str. 25-26)
Knihu bych určitě doporučila všem studentům ekonomie, kteří mají čas kromě "bible" Samuelsona přečíst ještě něco jiného (kdyby mi někdo vykládal ekonomii na škole takhle, nemusela jsem z ní u státnic rupnout :o), i když je otázkou, jestli by se nezvyklý pohled na věc dua autorů Pikora & Šichtařová zamlouval i zkostnatělým vysokoškolským profesorům. Každopádně jsem při jejím čtení měla stále silnější pocit, že by měla být zařazena do povinné četby hlavně a především ve vládě a ve vedení EU, ale znáte to – mlať blbce po hlavě baterkou, stejně se mu nerozsvítí :o(
To, že je to "trhák" svým způsobem naznačuje i fakt, že fronta rezervací na ni byla v knihovně dlouhá skoro jako na Padesát odstínů šedi :o), přičemž na mě se dostala řada v rozumném termínu jen proto, že jsem si ji fikaně zarezervovala v pobočce na kraji města. A co že tak převratného jsem se v ní dočetla? Kupříkladu to, že za celou současnou krizí stojí neustále rostoucí předlužení států, které je způsobené zejména jejich posedlostí ekonomickým růstem, resp. růstem HDP (každému logicky uvažujícímu člověku je ale myslím jasné, že nekonečný růst čehokoli prostě není možný) a jeho umělým podporováním. Pro někoho možná známá věc, ale pro mě celkem novinka (zvlášť pokud jde o příběhy, jak se jednotlivé země EU do svého dluhového bahna dostaly). Snahy Evropské centrální banky a ostatních nadnárodních organizací vytáhnout zadlužené státy z krize tím, že jim umožní zadlužit se ještě víc, pak vyznívá celkem kontraproduktivně (i když se snaha "zachránit" krachující státy může nezasvěceným zdát na první podívání velmi líbivá a solidární).
"Povím vám příběh na motivy pohádky Císařovy nové šaty. Byla jednou jedna žena. Ta žena jako dárek dostala šátek na nošení dětí přivezený od jihoamerických indiánů. Dlouho nějak nevěděla, co s tou bizarní věcí dělat. Na transport dětí jsou přeci kočárky. Protože ta žena navíc měla ve zvyku chodit do práce v černém kostýmu vyhovujícím trapně sucharskému bankovnímu stylu, jevil se šátek na nošení dětí jako prazvláštní kuriozita: Kostým totiž nemožně mačkal.
Pak jednoho dne ta žena zkusila jen tak z legrace své maličké děťátko do šátku uvázat – a byla šokována jeho proměnou. Z rozmrzelého uzlíčku dožadujícího se pozornosti se stalo nejspokojenější miminko pod sluncem. Tím bylo rozhodnuto. Drahý kočárek byl odložen, miminko bylo od té doby ke své výsostné spokojenosti nošeno v šátku. Ať se muchlá, co chce.
Jednoho dne ta žena s dítětem v šátku šla na procházku kolem domu, kde bydleli. Potkali jinou paní, moderně a na první pohled velmi luxusně oblečenou dámu vezoucí velmi drahý kočárek. Žena s šátkem bezelstně pozdravila. Nic. Pozdravila podruhé. Zase nic.
A pak, když už se míjely, procedila dáma mezi zuby tak, aby ji ta druhá zcela jistě slyšela. "To je hrozný, jak to ty socky pořád tahají, nemají na kočár..." Děťátko v jejím velmi drahém kočárku v tom okamžiku kvílelo, jak když ho na nože berou, a zoufale kopalo nožičkami. Chybělo mu teplo člověka. Bylo mu šumafuk, kolik (desítek) tisíc jeho vozítko stálo. Druhé miminko, jemně se houpající v indiánském šátku, si v tu chvíli spokojeně broukalo. I jemu bylo jedno, že jeho levňoučké nosítko bylo právě označeno za dopravní prostředek "pro socky". (Vzpomínáte, paní sousedko...?)
Co že to má společného s císařovými novými šaty? Stejně jako v té pohádce o císařovi, konvencemi a předsudky dosud nezkažené dítě nám sundalo klapky z očí.
A co že to má společného s HDP? Předsudky dosud nezkažené dítě nám ukázalo, že v nákladné spotřebě štěstí ukryto není." (str. 63)
Autoři se také zabývají penzijními fondy – upozorňují na to, že penzijní fondy jsou nuceny kupovat státní dluhopisy coby bezpečné investice, ale např. v případě Řecka a dalších evropských průserářů jsou už de facto jediní, kdo tenhle cituji: "radioaktivní odpad" nakupuje, a výsledkem nebude nic jiného, než nulové důchody pro budoucí spořící důchodce. Stejně tak kritizují zavedení poplatků z finančních transakcí, protože ostatní instituce na finančním trhu si nějak poradí a poplatky obejdou, ale penzijní fondy, které mají opět danou povinnost investovat, je pěkně zacvakají :o(
"Vezměme si třeba Británii. Británie v listopadu 2011 čelila největší stávce státních zaměstnanců za desítky let. A byla to již několikátá ze série stávek. A teď co je na tom nejlepší: Čekal bych, že taková mela, zvláště u stoicky klidných Britů, už musí mít pořádnou příčinu. Třeba plán postavit na Trafalgar Square v Londýně atomovou elektrárnu. Nebo pokus o vystěhování královny z Windsoru do kozího chlívku pod Ještědem. Ale ne. Více než dva miliony lidí stávkovaly kvůli penzijní reformě.
Britská penzijní reforma přitom nikoho nenutí povinně vstoupit do nějakých pofiderních fondů, které investovaly do řeckých dluhopisů a hodlají do dvou let zbankrotovat. Penzijní reforma "jenom" plánuje zvýšit věk pro odchod do důchodu a zvýšit příspěvky do průběžného penzijního systému. No co to je za důvod z pohledu české reality?
Kdyby stát "jenom" prodlužoval věk pro odchod do důchodu a jediné, co by zvyšoval, by byly "jenom" příspěvky do průběžného penzijního systému, mohli bychom vytáhnout do ulic na oslavu, že se konečně umoudřil. Jenomže základní lidský pud velí: jsi-li připraven na dobré, ale přijde špatné, vzbuř se. A jsi-li připraven na špatné, ale přijde ještě horší, vzbuř se. Naopak jsi-li připraven na nejhorší, ale přijde "jen" špatné, drž ústa a krok a buď rád.
No a v tom je právě ten vtip. Totiž připraví-li nás politici na nejhorší, potom jim to "jen špatné" už docela snadno projde. Jeden nejmenovaný ministr se nechal slyšet, že "pokud krachne eurozóna, bude Česko bojovat o přežití". A že by prý padla tabu o sociálním státu... No, vidím to asi takhle: Pokud budeme dostatečně vyděšení, že nás bude 10 milionů bezdomovců, potom vládě nějaké to neplánované zvýšení DPH už celkem snadno projde. To proto jí tak ochotně zobeme z ruky." (str. 94-95)
Docela mě vyděsilo, že ekonomicky nejsilnější zemí EU se stává Německo, které má nejnižší zadlužení a celkem silné hospodářství (svědčí o tom prý německé státní dluhopisy, které jdou na dračku i se záporným úrokem) a v budoucnu si tak bude moci diktovat podmínky, tzn. řídit celou EU. Upřímně řečeno mi z toho běhal mráz po zádech – už samotná hospodářská krize včetně všech důsledků jako je vysoká nezaměstnanost a vysoká inflace čili vysoké ceny byť i základních potravin je dost děsivá představa, ale sílící Německo k tomu ve mně vyvolalo představu jakési Čtvrté říše :o( Děsivý je totiž i současný přístup Evropské unie – v případě, že v některých věcech nechce slyšet ne, nechá "vzbouřenecké" členské státy (resp. jejich občany v referendu) hlasovat tak dlouho, dokud se "nedopracují" požadovaného výsledku. Trochu nebezpečná kombinace, co myslíte?
"Když má Pikora výjimečně kolegiální záchvat, přinese mi odpoledne k mému notebooku kávu. A pak se s hrdým samčím výrazem otáže: "Jaký jsem?" I kdyby to ten den byla má již desátá káva, a tudíž její konzumace by automaticky znamenala výjezd koronárky za mou osobou, nemám na výběr. Prostě musím usrknout, zatvářit se uznale a pronést vážným hlasem: "Díky, jsi správný chlap, vždyť to pořád říkám." A Pikora vlastně ani jinou reakci nečeká.
Když se zase pan oddávající zeptá pana Vomáčky, zda si bere dobrovolně slečnu Polívkovou, automaticky se předpokládá, že Vomáčka odpoví "ano". A ještě že se nad svou odpovědí nebude moc rozmýšlet, protože kdyby jeho odmlka byla moc dlouhá, mohlo by to nevěstu nepěkně urazit. Zkrátka v některých situacích v životě jsme si navykli slýchat jen jeden typ odpovědi a jinou odpověď si vlastně ani nepřipouštíme. A pokud náhodou místo "ano" přijde "ne", považujeme to za celkem dobrý vtip, ale právě jen vtip, který vlastně ani není myšlen vážně.
Když jde o svatbu, budiž. Ostatně, proč by taky novomanželé stáli před oltářem, pokud by neplánovali říct si "ano"? Život je ovšem zákeřný v tom, že často kvůli pohodlnosti míváme tendenci škatulkovat a paušalizovat. I když nejde zrovna o svatbu.
Takže když Irové si před časem drze troufli v referendu říci "ne" na Lisabonskou smlouvu, Evropa nasadila výraz, který beze slov hlásal: "Ale notááák, my přece víme, že se rádi předvádíte, ale teď na to zrovna není moc času, takže si to dáme ještě jednou a naostro." A Irové museli hlasovat znovu a "lépe". Evropa si prostě jinou variantu ani nepřipustila. A kdyby se to ani napodruhé "nepovedlo", pak by se Irové nechali hlasovat potřetí. (K čemu potom takové referendum ale vlastně je, když má dopředu zadaný výsledek?)" (str. 188)
Zajímavé bylo i poukázání na to, že základní myšlenky Evropské unie, tedy volný pohyb zboží, lidí a peněz, ve skutečnosti vlastně nefungují (přestože se všichni tváří, jako by to bylo přesně naopak), protože např. potraviny, které jdou na německý trh, jsou jiné než ty, které jdou k nám, protože když se budete ucházet o práci v kterémkoli členském státě, budete mít problémy s tím, aby vám uznali vaše vzdělání, a protože i přes jednotnou měnu mají státní dluhopisy jednotlivých členských zemí rozdílné úrokové sazby podle ekonomického "zdraví" jejich emitentů. Co se týče Evropské unie, neodpustí si Šichtařová s Pikorou poukázat také na to, že EU obchází své vlastní "zákony" – základním principem Evropského společenství totiž bylo, že si jednotlivé členské státy nebudou vzájemně finančně vypomáhat a hups, v současnosti jsou hlavním hitem právě finanční injekce od racionálněji hospodařících států těm rozhazovačným. Ale onen zakopaný pes už vlastně leží mnohem dále v historii, protože původně požadovaná kritéria pro vstup do EU se v průběhu doby všelijak přiohýbala (případně kandidátské země rovnou zfalšovaly účetnictví), aby se mohla eurozóna každou chvíli rozšiřovat (aneb kvantita dostala přednost před kvalitou).
"No jo, ale proč jsme vlastně tak malý trh? Anebo jinak: Jak je vůbec možné, že mluvíme o nějakém malém českém, či velkém německém trhu? Vždyť přeci když vznikala Evropská unie, povídalo se něco o jakémsi společném evropském trhu. Nic jako trh český či německý nemělo existovat... Žádné rozdíly v DPH, žádné rozdílné náklady za dopravu, žádné rozdíly v tom, jestli jednáme se supermarketem deset kilometrů na západ nebo na východ od hraniční čáry.
Jenomže společný evropský trh je fikce. Tak jako je fikce, že složení limonád je v Německu a u nás stejné (rozumějme, u nás obsahuje víc náhražek a levnějších umělých sladidel.) Je fikce že maloobchodní řetězec ABC působící v Německu a řetězec ABC působící v ČR je stejnou firmou – každá má jiné manažery. A manažeři dosazení do ČR jsou jen podřízení supermanažerům dosazeným v Německu.
Anebo, zkusili jste si někdy nakoupit nějaké ty hadříky v Anglii nebo Itálii po internetu a nechat si je poslat? U části obchodů jste patrně uspěli. U jiných nikoliv – hranice pořád existují. Jestliže zahraniční obchod nefunguje u sta procent internetových obchodů, pak prostě nefunguje. Není rozdíl nakupovat po internetu z Itálie a z USA. Což by ovšem měl být! Vlastně většinou je to přesně opačně, než byste čekali. Z Itálie coby členské země EU vám zboží často nepošlou, z Amazonu, největšího internetového obchodu v USA, ho pošlou celkem ochotně. (Už jiná věc je, že zatímco Amazon si poradí s doručením přes oceán během pár dnů, Česká pošta má následně nejspíš problém trefit z Prahy do Prahy a balíček v jejím skladu kempuje čtrnáct dní, jak jsem jednou měla tu čest zjistit.)" (str. 182)
Na paškál si berou i kamuflování dluhů členských států Evropskou centrální bankou, která od bankrotujících zemí kupuje jejich dluhopisy a "přebalené" do jakýchsi finančních derivátů je pak přeprodává dál prostřednictvím mazané organizace s názvem EFSF neboli Evropského nástroje finanční stability, který přestože není státem ani obchodní společností dostal privilegium vydávat své vlastní dluhopisy a tak si půjčovat na finanční pomoc, kterou naleje do bankrotujících členů EU (zjednodušeně řečeno jde o jakýsi gigantický mechanismus na generování ničím nezajištěných dluhů). A stranou nenechají ani energetiku a problematiku alternativních zdrojů energie. Zkrátka a dobře témat, ke kterým mají Pikora s Šichtařovou co říct, je opravdu hodně a debata je to víc než zajímavá, takže až na jejich ksichtíky na přebalu narazíte, neváhejte a kousek (nebo nejlépe rovnou celý) jejich vysoce poučného titulu si přečtěte :o)
"Mé děti se pyšní větším než malým množstvím potravinových alergií. Po několika letech praxe tak již bravurně zvládáme v hypermarketu kličkovat mezi regály plnými – pro nás nebezpečného – lepku, mléka, vajec, česneku, cibule, ryb, konzervantů... a kdejakých dalších prevítů, jejichž pozření by pro čtyři z pěti členů mé rodiny spolehlivě zajistilo jízdenku nejbližší sanitkou. Pominu detaily, jak je to nepohodlné. Pominu detaily i o tom, jak to ruinuje peněženku. I o tom, kolik koumavosti a času to stojí u plotny. (No schválně, zkuste si upéct vánoční cukroví bez mouky, vajec a mléka. A tušili jste, že průměrná šunka v sobě obsahuje stopy mléka a lepku?)
A tak netrvá dlouho a stane se z vás profík na složení toho, co si drze říká potravina, ale co bývá ve skutečnosti často spíš hromadou škrobu obarvenou načerveno barvivem vyráběným z brouků a dochucenou trochou toho lepku. Brzy se také naučíte vynalézavě používat spoustu potravin, o kterých jste roky neměli tušení, či jejichž názvy vám zněly podobně tajemně jako jména marockých vesnic. I objevíte jednoho dne Zajíce.
Jsou prosím zajíci a Zajíci. Já myslím toho druhého. Nemá sice dlouhé slechy a kožich, zato má bílou barvu a na svém obalu píše, že je prý "alternativou kravského mléka". Když si přečtete složení, zaradujete se, protože sice nedržíte v ruce zrovna vitamínovou bombu, ale přeci jen konstatujete, že tenhle druhý Zajíc je pro vaše ratolesti zcela neškodný. A začnete z něj vařit. (Sanitku vskutku není nutno volat.)
No a teď si představte, že jednoho krásného dne, pár minut po večeři, se vaše ratolesti nějak podezřele zabarví do odstínu vařeného raka a začnou lapat po dechu, jak Michael Schumacher, kdyby ho předjela vlastní tchýně. Znovu a znovu zkoumáte, kde se mistr tesař utnul. Že by Zajíc? To stěží. Vždyť přeci na jeho obalu svítí nápis div ne velikosti telete "bez laktózy" – tedy bez mléka. A také se na něm píše "alternativa kravského mléka". Ostatně používáte ho už pár let.
No a pak si všimnete, že úplně maličkým písmem zasluhujícím lupu se na zadní straně uvádí: Obsahuje kaseinát sodný. A protože už jste ve složení rádobypotravin kovaní, víte, že jde o druhou ze dvou potenciálně nebezpečných složek kravského mléka, totiž o mléčnou bílkovinu.
A nakonec tedy musíte poněkud perplex konstatovat, že: za a) náhražka mléka obsahuje mléko, za b) dříve tomu tak nebylo, za c) výrobce změnil složení bez jakéhokoliv upozornění na novotu na obalu, za d) obal sice zcela správně uvádí, že výrobek neobsahuje laktózu, ale současně za e) všemožně budí dojem, že výrobek tedy neobsahuje žádnou složku mléka, a konečně za f) onu nově přidanou složku mléka pojmenovává pro jistotu latinsky, aby zůstala dokonale skrytá. Nevědomost? Nezájem? Neschopnost? Kdo ví.
A teď suďte: Jste vážně takový vrták, když uděláte tuhle fatální chybu? Když – byť se považujete v potravinách za lehce nadprůměrně orientované a opatrné – přehlédnete zcela zásadní informaci? A co je hlavní: Jak příště neudělat podobnou chybu? Jistě, číst složení i u jablka... a doufat, že se nedočtete, že je z naprosto nezávadného sadu, jen ohryzek je nutno zakopat čtyři metry pod zem. Což ovšem bude fungovat jen za předpokladu, že se výrobce bude obtěžovat upozornit na složení alespoň latinsky. Upřímně se přiznám: Já stoprocentně funkční řešení neznám." (str. 77-79)
Komentáře
| RE: Pikora, Šichtařová: Nahá pravda | boudicca | 05. 06. 2013 - 14:54 |
 RE(2x): Pikora, Šichtařová: Nahá pravda |
rebarbora | 05. 06. 2013 - 20:08 |
| RE(2x): Pikora, Šichtařová: Nahá pravda |
rebarbora | 06. 06. 2013 - 20:08 |