Původně jsem o povodních nechtěla vůbec psát. Koneckonců je jich už tak všude plno (internetové stránky a televizní zpravodajství jimi doslova přetékají). Dokonce i po pondělní adrenalinové služební cestě, kdy jsme měli na nějakých zhruba třiceti kilometrech plné ruce práce s tím, abychom v tom dešti a na těch špatně značených silničkách mezi polozapomenutými obcemi a vesničkami nezabloudili, a zaplaveným oblastem jsme se nakonec vyhnuli spíš jen štěstím než rozumem (ono taky narazit někde na webu nebo v rádiu či v televizi na informace o tom, jak to vypadá jinde než v Praze, by vyžadovalo notnou dávku detektivních schopností), jsem byla odhodlaná zarputile mlčet.
Jenže pak se minulou středu začala nebezpečně zvedat hladina Dunaje a já jsem pojala menší podezření, jestli když v sobotu nasedneme do vlaku směr Budapešť, vůbec dojedeme do cílové stanice a případně jestli pak během našeho pobytu v maďarské metropoli nebudeme k plavkám potřebovat i nafukovací člun. Odebrala jsem se tudíž do Čedoku, který nám ubytování v budapešťském hotelu zajišťoval, abych se zeptala, jak to v naší destinaci s povodněmi vypadá a jestli jim nepřišlo nějaké varování. Dvojice dam mi s úsměvem sdělila, že žádné zprávy o povodních nemají a že je v Budapešti všechno v pořádku, že je sice škoda, že to s tím počasím nevypadá nic moc, ale že je naprosto bezpečné na naši dovolenou vyrazit.
Být to někdo jiný, možná by jim uvěřil a vyrazil. Jenže já jsem člověk od přírody nedůvěřivý, a tak mi to jejich "bezpečné" tvrzení přišlo divné, když v rádiu celý den mluvili o tom, jak se v Bratislavě Dunaj zvedá a vylévá z břehů. Vlezla jsem tedy na internet a nestačila jsem se divit – článků sice nebylo moc (už jsem říkala, že hledat na českých zpravodajských webech nějaké užitečné informace je jako pátrat po jehle v kupce sena), i tak se ale hned v jednom z prvních psalo, že Budapešť má problémy, že tam má povodeň kulminovat v pondělí (tedy třetí den naší dovolené) a že už teď je Markétin ostrov uprostřed Dunaje pod vodou. To mě vyděsilo a rozčílilo zároveň – přece po mě nikdo racionálně uvažující nemůže chtít, abych dobrovolně odjela na dovolenou do míst, kam se řítí povodně a kde je velká pravděpodobnost, že si na vlastní kůži vyzkouším buď rovnou evakuaci, nebo budu celý týden živořit zavřená v hotelu bez elektřiny, topení apod.
Vidina prošustrovaných peněz a žádné dovolené mě rozohnila natolik, že jsem se na dámy z Čedoku vyprdla a začala jednat na vlastní pěst. Nejdřív jsem napsala mail do hotelu (anglicky :o), pak na českou ambasádu v Budapešti, přičemž jsem se od obou snažila zjistit, jak moc zlé to s těmi povodněmi má být (přiznám se, že jsem doufala, že mi česká ambasáda potvrdí, že vycestovat do Budapešti za téhle situace není rozumné, a že ten mail pak budu moct v cestovce omlátit dámám o hlavu a požadovat vrácení peněz). Z ambasády nicméně neodpověděli vůbec (resp. odpověděli dnes, tj. třetí den po našem plánovaném odjezdu, a poslali mi jen obecný odkaz na stránky Ministerstva zahraničních věcí :o( a z hotelu mi napsali, že v Budapešti jsou sice některé komunikace zaplavené a tím pádem že je omezena veřejná doprava a že náš vlak bude při příjezdu nejspíš odkloněn příp. nahrazen autobusem, ale že můžeme bez obav přijet (a to bylo prosím někdy ve čtvrtek; chyběl mi u toho jen ten přeslazený úsměv).
Asi nemusím říkat, že se mi v tu chvíli nikam moc odjíždět nechtělo. Nejsem vyznavač adrenalinových dovolených, ani povodňové turistiky :o(. Učinila jsem tedy poslední zoufalý pokus a napsala znovu do hotelu s dotazem, jestli bychom si nemohli termín našeho pobytu posunout (připomínám, že to bylo ve čtvrtek večer a do odjezdu nám tím pádem zbýval více méně den) a trochu jsem zalhala, že nám ambasáda nedoporučila vycestovat. Zároveň jsem pod heslem "líná huba, holý neštěstí" napsala dotaz na České dráhy, jestli, když nám kvůli povodním posunuli termín dovolené (opět malá neškodná lež), by nám náhodou nevrátili peníze za koupené jízdenky. V pátek ráno na mě v mailu čekala odpověď z hotelu, že to není problém a hned jsme se domluvili na novém termínu v srpnu :o) Odpoledne se mi ozvali z Českých drah, že nám cenu jízdenek vrátí na účet do deseti dnů... Připadala jsem si jako v jiném světě. Jako ve světě, kde vládne spravedlnost a ochrana zdraví má přednost před hamižným ždímáním peněz od smolných zákazníků. Každopádně to bylo neuvěřitelně milé a mě spadl ze srdce obrovský povodňový kámen :o) Teď už musím jen doufat, že v srpnu nepřijde druhá vlna...
Zdroj obrázků: Google