Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Osvobozování sentimentu
25. červen 2013 | 18.45 |
I tentokrát mě na výstavu Alšovy jihočeské galerie nalákal trefně nastražený billboard a i tentokrát jsem vyrazila na komentovanou prohlídku :o) Rozdílem však bylo, že výstava Osvobozování sentimentu – podoby středoevropského romantismu a biedermeieru probíhala v zámecké jízdárně v Hluboké nad Vltavou, takže jsem si ve čtvrtek 23. května udělala i malý výlet.
Na Hlubokou jsem samozřejmě přijela jak jinak než dřív, takže jsem měla dostatek času projít se kousek parkem (a udělat pár fotek), omrknout prohlídkové trasy zámku a ceny vstupného, odskočit si na WC apod. Malinko před pátou jsem nakonec zabrousila do galerie, kde jsem se při snaze koupit si lístek dozvěděla, že vstup (dokonce i na komentovanou prohlídku) je zdarma :o) Mile mě to překvapilo (celý výlet mě tak přišel na 33,- Kč za autobus :o), i když jsem si notnou chvíli lámala hlavu nad tím, z čeho že ta galerie teda vlastně žije, ale pak mi došlo, že předchozí výstava Odlesk perly byla ze soukromé sbírky Patrika Šimona, kdežto obrazy a díla zapůjčená na Osvobozování sentimentu jsou ve vlastnictví Národního památkového ústavu nebo ze sbírek nejrůznějších státních zámků.
U vstupu jsme dostali asi třístránkový sylabus k prohlídce, což bylo velmi praktické – i když jsem si ho nestihla před začátkem prohlídky přečíst, měla jsem si alespoň kam dělat poznámky (na Odlesku perly mi něco takového chybělo :o) a do sálu s vystavenými díly nás pustili dokonce ještě před začátkem prohlídky, takže jsme si je mohli prohlédnout v předstihu. Prohlídka jako taková začínala u dvou klasicistních reliéfů od Thorvaldsena s názvem Noc a Den, které měly kruhový tvar a jejichž sněhobílý mramor byl plný symbolů a nejrůznějších odkazů – Noc měla ve vlasech zapletené makovice, kolem ní poletoval sýček a zatímco její roucho klidně splývalo jako by stála na místě, nesla v náručí dvě spící děti (podle komentáře jedno spící a jedno mrtvé, protože noc představuje i smrt), kdežto Den byla v jednom kole (rozuměj: v pohybu) a její roucho za ní splašeně povlávalo, během letu rozsýpala kvítí a na zádech nesla rozjařené dítě s pochodní v ruce (což podle mě symbolizovalo Slunce).
Výstavou nás tentokrát provázel sám ředitel Alšovy jihočeské galerie, Mgr. Aleš Seifert, což je velice sympatický a mladistvě vypadající pán :o) ve spolupráci s paní Monikou Sybolovou z Národního památkového ústavu (její jméno si pamatuju jen díky tomu, že bylo uvedené na sylabu :o), kteří si prý dali za úkol poučit nás během naší komentované prohlídky především o rozdílech mezi klasicismem, romantismem a biedermeierem a naučit nás díla správně zařadit. Proto jsme hned v úvodu měli srovnávat zmíněné mramorové reliéfy s romantickou sochou sv. Ludmily, která byla původně určena pro Katedrálu sv. Víta v Praze, a všímat si rozdílů. Společnými silami jsme tak dali dohromady, že klasicistní díla se zpravidla odvolávají na antiku, obsahují hodně symbolů a celkově jsou taková schématicky odtažitá, jako když se ve škole vykládá učivo, zatímco romantismus se vyznačuje spíš citovostí, odkazuje se na středověk a křesťanství, klade důraz na vlastenectví a libuje si v kontrastech a dramatu, především co se počasí týče (romantický obraz se většinou neobejde bez bouře dodávající příslib nebezpečí, nebo naopak bez západu či východu slunce pro patřičnou truchlivost) a zachycuje tuláky, hrobníky nebo jiné vnitřně rozervané individuality :o) Biedermeier pak je ve znamení klidné domácí atmosféry, pohodlí a malých radostí, včetně dostatku jídla (přece jen přišel na svět po napoleonských válkách).
V konečném důsledku bylo ale tohle pedagogické poučování trochu na obtíž, protože na můj vkus ulpívalo moc na povrchu a nutilo vás dívat se na vystavená díla jen z jednoho úhlu pohledu (pátrat po znacích jednotlivých uměleckých stylů) a vlastně vám bránilo vnímat obraz jako takový – nebo alespoň já jsem to tak měla. Přišlo mi to škoda, chyběly mi takové ty zajímavosti k jednotlivým dílům, výklad symbolů a tak (v tomhle byl Hynek Rulíšek mnohem lepší – mimochodem na naší komentované prohlídce byl také a pilně si dělal poznámky, měl totiž na starosti komentář ke dvěma následujícím prohlídkám :o) I když na obhajobu našich komentátorů nutno uvést, že sem tam přidávali k dobru nějakou tu legendu k historickým postavám na obrazech (například historku s jakousi šlechtičnou, kterou její manžel nebo budoucí manžel zachránil před medvědem, když se s ostatními účastnila lovu) i životní peripetie některých malířů, ale nebylo to úplně ono. Škatulkování obrazů zkrátka výstavě ubíralo na kráse, navíc ke spoustě z nich jsme se vůbec nedostali, včetně moc krásných květinových zátiší, což mě docela mrzelo.
Výstava se mi tak líbila mnohem míň než Odlesk perly, a to i co se vystavovaných děl týče. Nicméně líbilo se mi, jak poeticky byly na výstavě jednotlivé sekce pojmenované – např. Sametová křehkost pomíjivosti skrývala zátiší s květinami, Opojná závrať krajinky, Příběhy odvahy a vítězství historickou malbu a Podoby lásky a citu měly ve svých řadách "štítonoše" celé výstavy, obraz Dívka v kroji od Friedricha Amerlinga. Ten se mi samozřejmě líbil ze všeho nejvíc (koneckonců to byla právě tahle olejomalba, co mě na výstavu přitáhlo :o), v komentované prohlídce si ho nechali až na úplný konec – asi coby třešničku na dortu a také kvůli tomu, že čistokrevně nezapadá ani do jednoho z "probíraných" stylů, ale nachází se na pomezí romantismu (dívka se na nás z obrazu dívá pěkně zpříma) a biedermeieru (zobrazuje obyčejnou dívku, plnou života – čepec nemá úplně dokonale nasazený – a také z ní dýchá pohodlí a venkovská idylka). Obraz pochází z 2. třetiny 19. století a je součástí schwarzenberské sbírky třeboňského zámku, přičemž by podle slov našich komentátorů potřeboval zrestaurovat. Ve stejné sekci se mi ještě líbil typicky biedermeierovský a téměř pohádkovým poklidem oplývající obraz Vánoce (matka se spícím dítětem), který je prý jedním z prvních vyobrazení vánočního stromku.
Hezký byl také klasicistní obraz Karla Josepha Agricoly Amor a Venuše (1824), který údajně patří do německé školy a těmi jásavými barvami mi zpočátku připomínal italské mistry, když pak ale naši průvodci řekli, že je tenhle styl označován jako "napoleonský", bylo to přesně to označení, které jsem hledala – už jen pro ty Amorovy a Venušiny blonďaté kudrlinky :o) Vedle Amora a Venuše bylo pro srovnání ještě jedno klasicistní plátno: obrovský obraz Samson a Dalilla od Johanna Heinricha Fügera, který byl plný akce, pohybu a demonstrace síly. Z krajinek se mi líbilo třeba Chiemsee při západu slunce od Bedřicha Havránka nebo Königsee. A za zmínku určitě stojí i sádrový odlitek klasicistní mramorové sochy malého Herkula zápasícího s jedovatým hadem, který mu vlezl do kolébky, jenž byl vystavován současně s obrazem oné sochy, naaranžované v opuštěné místnosti u zrcadla. Obraz byl podle mě někde na hraně romantismu (celkem věrně odrážel emoce – osamělost a trochu tajemství) a realismu, přičemž kombinace sochy a jejího obrazu působila na výstavě docela zvláštním dojmem.
Co se týče složení naší skupiny, musím přiznat, že jsem si opět připadala jako liška v kurníku, protože komentované prohlídky se místo školní výpravy účastnili pro změnu více méně samí odborníci či lidi z branže (tedy soudě podle toho jak se při příchodu vzájemně vítali), příp. novináři (dva až tři vytrvale fotili po celou dobu prohlídky a měli objektivy velikosti Hubbleova teleskopu), takže jsem se snažila nevypadat moc přihlouple, usmívala jsem se a předstírala, že vím, co tam dělám :o)
Komentáře
| RE: Osvobozování sentimentu | boudicca | 25. 06. 2013 - 20:58 |
 RE(2x): Osvobozování sentimentu |
rebarbora | 26. 06. 2013 - 18:20 |
| RE: Osvobozování sentimentu | tlapka | 27. 06. 2013 - 14:18 |
| RE(2x): Osvobozování sentimentu |
rebarbora | 28. 06. 2013 - 16:47 |