V pátek 24. května byla i v našem městě tzv. Noc kostelů, a přestože do poslední chvíle vlastně vůbec nebylo jisté, jestli skutečně někam vyrazíme, nakonec se mi okružní "jízda" po kostelech náramně líbila. Podle programu na webových stránkách jsme si vybrali ty nejzajímavější kostely, které byly přiměřeně blízko u sebe, aby se to vůbec dalo časově zvládnout, a už to frčelo.
Krasojízdu jsme zahájili v Kostele sv. Jana Nepomuckého, který je tak trochu na periferii a před naší výpravou jsem o něm neměla vůbec tušení. Uvnitř nás čekal neformální a poměrně krátký výklad pana faráře – kostel byl prý postaven v roce 1915 v rádoby novorománském slohu (vypadal opravdu hodně moderně a dojem nevylepšily ani koupelnové kachličky na podlaze) a obraz hlavního oltáře byl kostelu darován z boční lodi Katedrály sv. Mikuláše. Počet návštěvníků nepřekročil dvacítku, takže jsme se po chvíli osmělili a došli jsme se podívat na nejhezčí část kostela – baldachýn s obrazem – pěkně zblízka. Bývali bychom se odvážili vylézt i na ochoz k varhanům (údajně nefunkčním, ale přesto na nich měl varhaník později provozovat koncertní improvizaci, což mohlo být poměrně zajímavé, leč kvůli nedostatku času jsme toho nebyli svědky), ale pokaždé, když jsme se začali nenápadně přibližovat ke dveřím vedoucím na ochoz, shlukla se kolem nás skupinka úplně cizích lidí, kteří se zdáli být odhodlaní nás následovat naprosto kamkoliv (asi jsme vypadali jako znalci :o), takže jsme to nakonec vzdali a vydali se k dalšímu kostelu na našem seznamu.
Cesta ke Kostelu Panny Marie Růžencové nám trvala déle, než jsme předpokládali (venku totiž začalo celkem vytrvale pršet), takže jsme jeho komentovanou prohlídku nestihli úplně od začátku, nicméně i tak to bylo poměrně zajímavé. Tenhle kostel z roku 1900 je totiž už ze své podstaty hodně nekonvenční a extravagantní – nejen, že se na první pohled tváří jako součást městské zástavby a vůbec nevypadá jako kostel, ale má na průčelí téměř byzantské fresky a i uvnitř je hodně barevný, přičemž ty plnobarevné stěny (skoro se zdálo, že jde o tapety) v kombinaci s všudypřítomnými zlatými ornamenty působí těžce a cizokrajně. Jedná se prý o tzv. beuronskou uměleckou školu, která kombinuje prvky řecké antiky (písmo), egyptského umění (stejné "ploché" zobrazování postav, u vchodu je navíc reliéf dvou postav jako vystřižených ze sarkofágu) a dalších stylů (na zdech byly třeba i arabské palmy), což podle mě chvílemi hraničí až s kýčem, ale rozhodně to stojí za zhlédnutí. V kostele prý sídlí mužský řeholní řád Petrinů, který je řádem řemeslníků a jeho příslušníci založili na počátku minulého století u kostela školu pro sirotky. Po skončení oficiálního komentáře jsme měli možnost si celý kostel pěkně detailně prošmejdit a prohlédnout si všechno, co nás zajímalo (a samozřejmě nafotit :o).
Další zastávku jsme si udělali lehce neplánovaně (hlavně kvůli lijáku) v Kostele sv. Rodiny, který jsme měli po cestě a který nás přilákal, protože normálně není veřejnosti přístupný. Kostel byl součástí kláštera, kde je v současnosti gymnázium (budovy jsou propojené, takže z kostela můžete projít přímo na školní chodbu :o), a přestože je malinkatý, je moc krásný (při pohledu na ty gotické lomené oblouky a vysoká okna mé srdce spokojeně plesalo :o) a ze všech navštívených kostelů měl nejpůsobivější atmosféru, protože byl osvětlený jenom svíčkami (včetně schodů na kůr). Sice jsme se o kostele jako takovém moc nedozvěděli (až dodatečně jsem si na internetu vyhledala, že jde o novogotickou stavbu z 80. let 19. století), ale zato jsme si mohli při poslechu koncertu se sborem místních dětí a v té téměř stoprocentní tmě poskládat origami :o) Zážitkově tak tenhle kostel zaručeně vedl mezi všemi, které jsme tu noc navštívili (fakt, že se organizace celého programu ujali studenti, byl sympaticky roztomilý), a vůbec nevadilo, že se nám náš jeřáb moc nepovedl :o).
Posledním kostelem, který jsme v rámci našeho nabitého programu stihli, byl můj oblíbený Klášterní kostel Obětování Panny Marie. Dorazili jsme tam na devátou, tedy těsně před začátkem komentované prohlídky, a svými promočenými botami, deštníky a bundami jsme se vpíjeli do dřevěných lavic a doufali, že v nich nezanecháme trvalé stopy. Pán, který měl na starosti výklad, byl doslova studnicí informací – pověděl nám, že kostel byl založen zároveň s městem v roce 1265 (resp. že neexistují doklady o založení města, ale existují doklady o přenechání pozemku na stavbu kostela), že původně patřil žebravému řádu dominikánů, ale že se postupem času řády spravující kostel a bydlící v přilehlém klášteře měnili (na chvíli zde byli i piaristé, podle kterých je pojmenované sousedící náměstí :o), že kostel dostal jméno podle obrazu Panenky Marie tzv. "za svobodna" ze 14. století v modrých svatebních šatech se zlatými klasy, který si jeden kupec (Kramerius) dovezl ze své cesty do severní Itálie a poté ho daroval kostelu, že stavba kostela začínala u oltáře, který je na východ, aby při ranní modlitbě zalévalo kostel skrz ta vysoká okna sluneční světlo, a že probíhala po etapách podle toho, jak se mnichům podařilo nasbírat peníze, přičemž střecha byla až jednou z posledních položek, což je údajně také vidět na "nastavovaných" zdech.
Kostel byl samozřejmě také několikrát přestavován a restaurován (bohužel některé "restaurace" zahrnovaly zbourání či zazdění zdevastovaných částí, nebo jejich uzavření jiným způsobem, např. přehrazením obrazem apod.), pan průvodce nás upozornil mimo jiné na stopy barokní přestavby (předtím jsem si toho vůbec nevšimla), která je vidět na zarovnaných čtvercových sloupech, jejich hlavicích a na římsách hlavní lodi, naštěstí na dokončení barokní přestavby, která by zahrnovala i překlenutí kostela rovným stropem, nebyly peníze a zůstal tak z větší části zachován ve své gotické podobě. Dozvěděli jsme se, že při nedávné téměř deset let trvající rekonstrukci kostela (dokončena byla cca před dvěma roky) byly na jeho zdech odhaleny nástěnné fresky, včetně asi desetimetrového sv. Kryštofa, který je jeho největší freskou u nás (navrch jsme se dozvěděli i legendu o sv. Kryštofovi a proč byl ve středověku tak často zobrazován). A protože kostel stojí na břehu řeky, nemá žádný hlavní vchod (který bývá obvykle na západní straně naproti oltáři, ale tam jsou v tomhle případě už městské hradby), ale pouze čtyři boční, také nemá žádné podzemní kobky a stěny sousedního kláštera prý musely být kvůli písčité půdě postaveny na pilotech.
No zkrátka pan průvodce nepřestával chrlit jednu zajímavost za druhou, dovedl nás také přímo k hlavnímu oltáři, kam se normálně chodit nesmí (nevím, jestli jenom kvůli tomu semišovému koberci na podlaze, nebo i proto, aby tam turisté něco nevyvedli), abychom si ho mohli pěkně zblízka prohlédnout včetně onoho obrazu Panny Marie, který je samozřejmě jen kopií (i když on prý i ten původní "originál" byl kopií italského obrazu, který se prodával na trhu), a povídal další podrobnosti k oltáři, že byl několikrát vykraden apod. To už se ale bohužel blížila půlnoc a kromě toho, že jsem na sobě začínala cítit únavu a že mi v promočeném oblečení a botách začínala být zima, jsem musela chytit poslední autobus domů, takže jsme se chtě nechtě museli odebrat k východu. Nutno ale dodat, že pan průvodce dalece přešvihl časový limit, který byl na prohlídku v programu vyhrazen, a soudě podle toho, že při našem odchodu byli teprve u fresky sv. Kryštofa, od které se nejspíš vydali postupně kolem celého kostela, myslím, že se prohlídka nakonec protáhla nejmíň do dvou do rána :o)
Každopádně Noc kostelů se mi moc líbila, a i přes tu nepřízeň počasí jsem si ji opravdu užila (po návratu domů samozřejmě následovala pořádně horká sprcha a k tomu preventivně Paralen). Příští rok plánuju vyrazit na spanilou jízdu po kostelech znovu a doufám, že i ve stejné sestavě – bylo totiž milé courat po kostelech se stejným bezvěrcem, jako jsem já, ale zato nadšencem do všeho zajímavého, historického a tak. Možná si příští rok zkusíme i vyslechnout nějaký ten koncert...