Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Koncert 4TETu
11. leden 2014 | 15.10 |
Poslední listopadový týden loňského roku byl u mě ve znamení kultury. V pondělí 25. listopadu jsme totiž vyrazili do místní malé divadelní scény na koncert 4TETu (konkrétně šlo o III. verzi :o). Rozhodnutí vyrazit na něco, co vlastně hudebně není zrovna můj obvyklý šálek čaje, se zrodilo někdy v polovině října, kdy jsem si všimla billboardu a řekla si, že by to mohl být zajímavý experiment. Znala jsem jejich zpěv bez doprovodu jakýchkoli dalších hudebních nástrojů z televize a tak a vždycky mi to připadalo obdivuhodné. Nenapadlo mě ale, že bude takový problém sehnat lístky, víc než měsíc před koncertem už totiž bylo beznadějně vyprodáno a já se k lístkům dostala jen náhodou, když mi to nedalo (jsem palice paličatá, dubová) a došla jsem se zeptat přímo na pokladnu divadla, kam zrovna ten den někdo lístky vrátil. Prostě klika jako hrom :o)
Koncert jako takový ve skutečnosti nebyl úplně klasický koncert, hodně připomínal divadelní představení. Mezi jednotlivými písničkami a vlastně už i v samotném úvodu byly scénky, které mi svým situačním humorem trošku připomínaly Partičku. Hlavní protagonisté si v jednom kuse dělají legraci ze sebe navzájem a nejvíc z výškového rozdílu Kollár-Škorpík (viz. třeba klobouk pověšený na rohu kulisy :o) Sice se to celkem těžko popisuje nebo vypráví někomu, kdo tam nebyl, a interpretací to hodně vtipu ztratí, ale přímo na místě jsem se opravdu dobře bavila a od srdce jsem se zasmála – úvodní narážkou na Nedvěda "Doufám, že nepřijde." u Stánků počínaje, přes Škorpíkovo "Nechápu, proč v tý tmě musíme nosit černý brejle." ve scénce s nefungujícím osvětlením, kde si pak celkem efektně nasvěcovali obličeje mobilem či tabletem (k čemuž taky nechyběl vtipný dialog Kollár-Škorpík: "Jak se to zapíná? Zadejte PIN." "Ukaž, já ti s tím pomůžu." "Zadejte PUK. Datum narození manželky. No jo, ale který? Mám dvě." :o) až například po Škorpíkovy taneční kreace s "chrastítky", která si šoumensky otloukal o bříško, nebo "pantomimu" doprovázející text písně Robinson, při které byl právě díky "chrastítkům" v ruce lehce "handicapovaný" :o)
Kromě scének se mezi písničkami také promítala předtočená videa o každém z protagonistů – co mají rádi, jaké mají koníčky, oblíbená barva, zpěvák apod. – což mě až tak moc nenadchlo. Po každém videu následoval sólo výstup, ze kterých se mi nejvíc líbilo Uličníkovo skvěle zazpívané Ave Maria a Škorpíkova píseň z vlastní tvorby, při které se doprovázel na ukulele (trochu mě překvapil, že je ve své podstatě tak vážný :o).
Ostatní sólová vystoupení už se mi tak moc nelíbila – Jiří Korn samozřejmě stepoval (a protože měl takový ten mikrofon těsně u pusy, dost u toho funěl, ale pak byl schopen i zpívat, což se musí ocenit), ale jinak byl na mě ten jeho výstup moc překombinovaný, moc všeho naráz, a Kollárova rádoby vtipná scénka na téma, že si vlastně nic nepřipravil, mi moc vtipná nepřipadala, spíš mi to připomínalo naše školní vánoční besídky :o(
Co se týče písniček, zaznělo kromě zmiňovaných Stánků i jejich klasické Lion sleeps tonight, při kterém jsme měli zpívat s nimi, More than words nebo She's got a ticket to ride, tedy minimálně tyhle písničky si pamatuju, protože se mi líbily. Působivě si pohrávají s melodií a aranžmá známých písniček, takže pak zní úplně jinak (a moc dobře), umí je upravit tak, že by to člověka ve snu nenapadlo, a to na nich oceňuju. Je zkrátka znát, že jsou opravdu dobří hudebníci (a kromě zpěvu zvládají třeba i hru na fujaru :o). Taky jsou nadmíru dobře sezpívaní, což je potom radost poslouchat. Sice mě jejich koncert nevytrhl ze sedadla, ani mě nepřinutil podupávat si do rytmu (jen jsem se dle potřeby přidala k davovému tleskání), ale to neznamená, že jsem si ho neužila. Byl to zas úplně jiný zážitek, neobvyklý, zajímavý a rozhodně příjemný. Navíc bylo moc fajn se po dlouhé době pořádně vyfiknout :o)
