Z loňských cestovatelských zážitků začnu tím prvním a tedy nejstarším. V rámci letních poznávacích dovolených jsme na začátku července zamířili do Říma, kterému jsem se chtěla pořádně podívat na zoubek už strašně dlouho. I když jsem "Věčné město" navštívila předtím už dvakrát, pokaždé se jednalo jen o hodně zběžný jednodenní výlet v rámci pobytovky u moře, který mě tak akorát navnadil vidět toho víc a spíš si tohle překrásné město nadupané historií prozkoumat a vychutnat svým vlastním tempem. No a k naplnění mých snů o líných procházkách kolem Kolosea došlo vloni prostřednictvím leteckého zájezdu od Čedoku :o)
Přípravy byly jak jinak než hektické – mapy jsem dohledávala až na poslední chvíli, stejně jako zastávky metra, dokonce se mi dva dny před odletem podařilo najít i nějaké linky autobusů, kterými se budeme muset popovážet od hotelu na metro, jízdní řády už se mi však najít nepodařilo, nicméně, jak jsem pak na místě zjistila, nebyla to moje chyba – autobusy v Římě totiž žádné jízdní řády nemají, lidi prostě přijdou na zastávku a čekají až autobus přijede :o) Každopádně jsem si aspoň stihla v hlavě tak nějak sesumírovat, co bych vlastně chtěla vidět a co bude reálné, že stihneme (od začátku jsme měli jasno v tom, že nechceme chodit s průvodcem, takže nějaký itinerář bylo třeba mít). Balení kufru jsem ale nijak v předstihu nezvládla, zkrátka jsem zase nějak neměla čas se na cestu těšit :o(
Ve středu 3. července jsme pak v sedm ráno vyrazili vlakem do Prahy. Bohužel jsem nějak špatně koupila lístky (a vlastně i odhadla čas), protože jízdenky na Airport Expres autobus na letiště jsme si museli přikoupit u řidiče, a i když jsme se zvládli nacpat do nejbližšího spoje (což v tom neustále se zvětšujícím chumlu lidí taky nebylo zrovna jednoduché), byla cesta přes rozkopanou Prahu doslova o nervy. Chvílemi se až zdálo, že bychom se pěšky pohybovali mnohem rychleji, a jak ubíhal čas, začínala jsem se opravdu vážně bát, že to nestihneme a to zatracené letadlo nám uletí. Nakonec jsme měli asi půlhodinové zpoždění a musím říct, že to mělo i své výhody – u přepážky Čedoku, kam jsme si přikvačili vyzvednout letenky, nebyla žádná fronta a delegát nás dokonce znal jménem (tipuju, že jsme byli úplně poslední účastníci zájezdu :o) a při odbavení kufrů byla fronta jen malinká. Pak už to šlo ráz na ráz – honem k bezpečnostní kontrole, odskočit si na záchod a už ve chvíli, kdy jsem si na záchodě sušila ruce ve fukaru, hlásili poslední výzvu pro cestující do Říma. Něco takového se mi ještě nikdy nestalo, podobné scény znám jenom z filmů. Každopádně jsme z toalet vystřelili raketovým tempem a u liduprázdné brány k naloďovacímu tunelu nás čekající stevardi opět znali jménem :o)
Let jako takový trval jen asi hodinu a třičtvrtě, ale byl super, přestože boeingy Travel Servisu mají lehce stísněné podmínky pro cestující. Létání totiž miluju, dokonce tím víc, čím víc létám. Je to vždycky zážitek a sváteční adrenalin :o) Navíc jsme měli štěstí na krásné počasí, takže nám celou dobu svítilo na cestu sluníčko a já fotila jako divá (abyste měli představu, co to v praxi vlastně znamená, podařilo se mi za náš zhruba čtyřdenní výlet do Říma napráskat neuvěřitelných 1700 fotek!).
Po příletu na římské letiště Fiumicino nás čekalo delegátovo lehce zmatené hledání autobusu – v tu chvíli jsem si říkala, jak je dobře, že se nechystáme chodit se skupinou, protože když mu dělá problémy najít správný východ z letiště, co si počne v italské metropoli? Nakonec se ale ukázalo, že to nebylo tak úplně fér, protože Italka, která na nás měla čekat u východu, se vetřela až k výdeji kufrů, a tak jsme se tam lehce míjeli a naháněli :o) Každopádně nás ještě před ubytováním čekala autobusová okružní jízda Římem se zastávkou u Baziliky sv. Pavla (Basilica di San Paolo Fuori le Mura), která byla příjemným bonusem. Upřímně řečeno, vzhledem k tomu, že je tak trochu mimo hlavní centrum (ale zato po trase k našemu hotelu), nikdy dřív jsem o ní neslyšela, ale je velice pěkná a překvapivě veliká. Líbilo se mi její nádvoří s palmami, obehnané sloupořadím, kde na člověka dýchla exotika ála jižní Španělsko, i mohutné sochy sv. Pavla a Petra a neuvěřitelně rozlehlý interiér s bohatou výzdobou, včetně podobizen všech papežů.
Odtud už jsme konečně (přece jen bylo v červenci v Římě horko a navíc jsme byli na cestě už od rána) zamířili k našemu čtyřhvězdičkovému hotelu Crisoforo Colombo ve čtvrti EUR, jež se mimo jiné pyšní několika ukázkami italské fašistické architektury, včetně mussoliniovské pyramidy, která vůbec nevypadá jako pyramida (mimochodem, když jsem ji před odjezdem viděla na fotce v průvodci, měla jsem za to, že jde o počítačovou vizualizaci) a která na nás vykukovala cestou metrem z centra na hotel (římské metro totiž nevede jen podzemními tunely, ale v některých místech vyjíždí také nad povrch). Hotel by na mě býval udělal lepší dojem (prostory recepce a haly byly moc pěkné), kdyby se nejednalo o nízkou budovu nalepenou na zadní část obřího nákupního centra a kdybychom nedostali studený a temný pokoj v přízemí, kde jsme po vytažení žaluzií koukali přímo na parkoviště a kolemchodící hosty (asi nemusím říkat, že jsme žaluzie zase velice rychle zatáhli :o( Mimochodem, když jsme při hledání pokoje hotel obcházeli, říkala jsem si při pohledu na ona zatemněná okna, že se nejspíš jedná o provozní prostory – kumbály uklízeček, prádelnu apod. – v tu chvíli mě ani ve snu nenapadlo, že jedno z těch oken bude patřit k našemu pokoji. Zašli jsme se tedy alespoň podívat do onoho nákupního centra s názvem EUROMA 2, kam jsme se dostávali "zadním vchodem" přes garáže.
To působilo téměř jako z jiného světa – přepychově luxusní, s mramorem a obelisky, ale přitom s obchody i v naší cenové kategorii (kromě těch exkluzivních), včetně supermarketu s potravinami řetězce IperCoop (obdoba naší Jednoty), kde jsme si každý večer kupovali lahodné černé olivy, mozzarellové třešničky a balenou šunku, sem tam třeba i zelené fazolky nebo nějaké to ovoce, a pak jsme si na pokoji debužírovali :o) Podle letáčku, který jsem si v centru vzala, se v něm nachází přes dvě stovky obchodů, barů a restaurací a parkoviště má kapacitu 4000 míst (mimochodem, při dokumentování vší té nádhery foťákem a kamerou nás bůhvíproč napomínala ochranka, ale my jsme se stejně nedali :o)
Každopádně první noc v hotelu stála za prd – pod prostěradlem a tenkým přehozem mi byla zima, takže jsem se ráno naštvala a zamířila na recepci s tím, jestli by nám nemohli dát pokoj v některém z vyšších pater. Naštěstí to byl přece jen čtyřhvězdičkový hotel s velice ochotným personálem, takže jsme se s recepční bez problémů dohodli, že stačí, když si sbalíme kufry, aby nám je mohli přetáhnout do nového pokoje, a protože jsme museli vyklidit trezor, domluvila jsem s ní i to, že nám na recepci schovají alespoň doklady (peníze nám tam uložit odmítli) – kvůli vysokému počtu kapesních krádeží jsem nechtěla riskovat a nosit je celý den s sebou. Od čtvrtka už se nám tím pádem začalo s hotelem blýskat na lepší časy – dostali jsme prosluněný a tudíž mnohem reprezentativnější pokoj ve druhém patře i s balkonem, kde bylo v noci příjemně teplo a ještě jsme pro všechny případy na pokoj dostali deky :o). Ve čtvrtek jsme se navíc po celodenním běhání vedrem rozpálenými antickými památkami Říma došli zchladit a zaplavat si v hotelovém bazénu, což byla ta správná lahoda pro moji přehřátou hlavu :o) Snídaně byly v hotelu taky opulentně bohaté – máslo, šunka, sýr, med, džem, čaj, káva, čokoláda, džus, zkrátka každý si mohl vybrat a sníst, co jeho srdce či žaludek ráčil, já jsem si navrch nosila jen svůj bezlepkový chleba.
Co se týče počasí, asi pro vás nebude žádným překvapením, že je v Římě začátkem července pěkné vedro. Jako upomínku jsem si odtamtud přivezla mimo jiné na zádech "vypálený" batoh – já trubka jsem se totiž první den nějak zapomněla mazat :o( Večer jsme sice sem tam zažili i nějakou tu bouřku s deštěm, ale ráno už sluníčko vždycky hřálo nanovo a člověk se neustále potil. Výhodou je, že zejména v historickém centru Říma nemáte problém s dodržováním pitného režimu, protože téměř na každém kroku čekají na turisty kohoutky s ledově chladnou pitnou vodou pamatující antický viadukt (a na rozdíl od pokoutných přistěhovaleckých prodejců vody lahvové je zdarma :o)
Veřejná doprava v Římě je až na onu absenci jízdních řádů autobusů bezproblémová a celkem pohodlná. Tedy když pominu "hudebníky", kteří s námi občas cestovali metrem a za svůj výkon se dožadovali odměny (takový trochu jiný způsob žebroty, až na to, že by člověk občas raději vystoupil, než poslouchal to jejich muzicírování – po dlouhém dni na slunci s téměř prochozenými podrážkami mi to připadalo celkem otravné :o( Lístek na jednu jízdu stojí 1,5 eura a můžete s ním v rámci intervalu 100 minut i jednou přestoupit, takže nám na naši cestu z hotelu do centra bohatě stačil. Původně jsem uvažovala o třídenním lístku, ale nakonec jsme cvakali jednotlivé jízdy a vyšlo to cenově asi na stejno. Pro odvážné je ale v hlavním italském městě přecházení přes silnici, a to prosím i na přechodu pro chodce – řidiči mají neustále pocit, že jako chodci jdete moc pomalu, a popohánějí vás nekompromisní jízdou či troubením (občas jsem měla dojem, že chybí jen milimetry, aby mi nepřejeli paty :o(
Jinak můžu konstatovat, že detailní poznávání Říma bylo poměrně náročné. Hned první den jsem si stihla udělat puchýř a celkově mě nějak moc bolely nohy (hlavně chodidla) a zmáhala únava. Výsledkem bylo, že jsem vzdala původně plánovaný sobotní výlet do cca 30 km vzdáleného Tivoli (úplně původně mělo být možné si výlet k zájezdu dokoupit v organizované formě, ale vzhledem k tomu, že jsme neměli čedokácký autobus, ale pouze pronajatý místní stroj, výlety byly zrušené), protože jsem pochybovala, že bychom oním znaveným tempem vůbec stihli něco vidět – jedna cesta by od hotelu zabrala nejmíň hodinu a půl (přeci jen jsme byli dost od centra) a navíc jsem už neměla sílu nikoho popohánět a byla jsem lehce zdeptaná ze všeho toho předchozího bloudění v římských uličkách, takže jsem měla strach, že bychom v Tivoli mohli ztratit spoustu drahocenného času, jenom abychom se zorientovali :o( Raději jsme proto vyrazili na ony líné procházky kolem Kolosea a napravit těch několik restů, které mi v itineráři zbývaly :o)
V odjezdový den jsme pak využili doslova každé chvíle – protože byl odjezd na letiště až v poledne, přičemž z pokoje nás chtěli vystrnadit už v půl jedenácté, vyrazili jsme místo bezduchého zevlování na hotelu nebo povalování u bazénu na místní trhy u nejbližší zastávky metra. Já jsem si tam koupila jedny kraťasy a vyzkoušeli jsme si bezpočet celkem hezkých, ale po vyzkoušení nijak zvlášť pohodlných bot, přičemž vám můžu říct, že od "bobošáckých" prodavačů je lepší se držet dál – nejdřív vás lákají a volají vás zpátky, i když už jste dobré dva stánky pryč, a pak, když si boty nekoupíte, nebo nedejbože chcete vyzkoušet obě boty z páru, tak se rozčilují, nadávají a celkově jsou poměrně nepříjemní – zlatí Vietnamci! Trhy jsme tím pádem prošli docela rychle a pak jsme se vrátili zpět k hotelu a vyrazili ještě do nákupního centra, které otvíralo v deset hodin dopoledne a zrovna v něm začaly slevy v obchodech s oblečením :o) Neodolala jsem a koupila si tam jedny moc pěkné džíny za neuvěřitelných 16 euro, což je cena jako z tržiště, jen s tím rozdílem, že byly z kamenného obchodu s názvem Stradivarius :o)
Zpátky na hotel jsme se dostali někdy po půl dvanácté, vyzvedli jsme si uložené kufry, převlekli se do dlouhých kalhot na cestu, zabalili kufry do potravinové fólie, aby nám je moc nepotloukli, a ještě nám zbyl nějaký čas, kdy jsme jen tak čekali, než dorazí italský řidič s autobusem (jako typický Ital si s přesností hlavu nijak zvlášť nelámal :o) Na letišti nás čekaly nějaké ty fronty u odbavení a pak asi hodinové zpoždění letadla, které jsme proseděli v letištní hale s ovocným salátem z jedné restaurace. Zpáteční let byl zase prosluněný a nádherný. Do Prahy jsme se dostali po šesté a než jsme se dopravili z letiště na Hlavní nádraží, stíhali jsme tak akorát vlak ve čtvrt na osm domů, kam jsme dorazili až v deset večer. Vybalování kufrů jsem tudíž nechala až na druhý den, jen jsem prosvištěla sprchou a někdy v půl jedenácté šupla do postele utahaná jako kotě. Vstřebávání dojmů se konalo až druhý den po vydatném odpočinku :o)