Mezi moje nejoblíbenější knihy od Maggie Stiefvaterové patří trilogie o vlcích/... a tahle kniha mi ji v mnoha ohledech připomínala. Ať už fyzickým vzezřením a designem (opět kvalitní práce nakladatelství Argo se stránkami ze silného papíru a látkovou záložkou), tak i celkovým laděním příběhu. Není sice tak snivá jako zmiňovaná trilogie, ale taky se odehrává na specifickém místě, které se vyznačuje zvýšenou koncentrací bájných bytostí – v případě ostrova Thisby to jsou vodní koně zvaní capaill uisce – a dvojicí mladých lidí, které svedou okolnosti příběhu dohromady. Na ostrově Thisby však není přítomnost bájných mořských koní žádným tajemstvím, ale naopak proslulou turistickou atrakcí, která vrcholí smrtelně nebezpečnými závody Ve znamení Štíra (konají se začátkem listopadu, proto ten název) na capaillech, kteří jsou nejrychlejší na světě (asi díky tomu, že místo trávy žerou maso :o)
"Vítr ode mě odsává zvuky, takže když se ocitnu blíž, muži působí jako němí. Zápas vypadá skoro ladně, dokud se člověk nedostane na dosah. Čtyři chlapi drží chyceného vodního šediváka kolem krku a za spěnku zadní nohy, hned nad kopytem. Tahají a uskakují zpátky, podle toho, jak kůň vyráží vpřed a couvá, jsou ale na špatném místě a vědí o tom. Drží tygra za ocas a právě jim došlo, že ocas není dost dlouhý, aby na ně nedosáhly drápy.
"Kendrick!" vykřikne někdo. Nedokážu říct, kdo to byl. "Kde je Brian?"
"Sean Kendrick?" zvolá další a tentokrát vím, že je to Mutt, který drží provaz přehozený koni přes hlavu. Poznám ho podle siluety, širokých ramen a krku tlustého tak, že mu splývá s bradou. "Kdo se prosil, aby sem ten parchant chodil? Běž si zas lehnout, burane – mám to tady pod kontrolou!"
Mutt má koně pod kontrolou asi tak, jako má rybářská bárka pod kontrolou moře. Teď vidím, že druhý provaz drží Padgett, starší chlap, kterému mohlo dojít, že není radno Muttovi svěřovat do rukou svůj život. V krátké pauze mezi nárazy větru zaslechnu po straně tichý zvuk; podívám se tím směrem a v místě, 
kde útesy přecházejí v pláž, sedí u skalní stěny další Muttův kamarád. Je celý schoulený a opatrně si podpírá jednu ruku. Vypadá zlomená. Zvuk, který jsem předtím slyšel, byl jeho nářek.
"Nepleť se do toho Kendricku!" zakřičí Mutt.
Založím si ruce na prsou a vyčkávám. Kůň na chvíli přestal bojovat. Proti světlé křídě útesů vidím roztřesená temná lana, která vedou k jeho tělu. Kůň začíná být unavený, ostatní ale také. Muttovy svalnaté paže se chvějí stejně jako lana. Ostatní chlapi se plíží kolem a kladou na pláž provazové smyčky v naději, že kůň do některé šlápne. Kdo nezná vodní koně, mohl by si snadno myslet, že capall uisce, který tam stojí a ztěžka oddechuje, až se mu dmou boky, je poražený. Já ale vidím, jak má hlavu staženou dozadu, dravčím způsobem, spíš jako šelma než kůň, a vím, že to ještě bude ošklivé.
"Mutte," zavolám. Mutt ani neotočí hlavu, ale aspoň jsem to zkusil.
Provaz, kterým muži drží koně za spěnku, se najednou napne a šedý capall zaútočí na Mutta. Zahrabe kopyty a mě zasype sprška písku a oblázků. Vzduch proříznou výkřiky. Padgett se zmítá na laně a tahá za něj ve snaze strhnout koně stranou. Mutt má tolik práce sám se sebou, že mu jeho pomoc neoplatí. Provaz kolem koňského krku najednou povolí a zvíře se obrátí k Padgettovi. Kopyta opíšou v písku kruhy. A vtom už je kůň na Padgettovi, stojí na zadních a předníma nohama objímá mužovo tělo, zuby zaryté do jeho ramene. Zdá se nemožné, aby Padgett pod tou váhou nepadl k zemi, ale kůň ho svým sevřením na krátký okamžik podrží zpříma, než klesne na kolena a Padgetta přimáčkne hrudí.
To už Mutt tahá za lano, které má kůň kolem krku, ale je to málo a pozdě a co zmůže proti vodnímu koni?
Padgett začíná vypadat podivně; jako by ztrácel podobu člověka a stával se jen hroudou masa. "Kendricku," zaslechnu naříkavý hlas jednoho z chlapů. Vykročím vpřed, a sotva jsem u koně, plivnu si na prsty levé ruky a popadnu ho za hřívu na temeni, hned za ušima. Pravou rukou vytáhnu z kapsy kabátu červenou stuhu a přitisknu ji koni na kostnatou část nosu. Kůň sebou trhne, já ho ale pevně svírám za lebku i krk. Zašeptám mu do ucha a on potácivě ucouvne, přičemž nabere Padgettovo tělo kopytem, jak se snaží najít zase pevnou půdu pod nohama. O Padgetta mi nejde. Mojí starostí je, že držím na provaze tunové divoké zvíře, které už zmrzačilo dva chlapy, a je třeba dostat ho pryč od ostatních, než se vymaní z mého chabého sevření.
"Neopovaž se toho koně pustit," varuje mě Mutt. "Ne po tom všem. Doveď ho do stáje. Ať tohle všechno nepřijde nazmar."
Mám chuť mu říct, že je to capall uisce, ne pes, a že odvést ho do vnitrozemí, pryč od málem listopadového moře, je kousek, na který se v danou chvíli necítím. Nechci ale křičet a připomínat koni, že stojím těsně u něj.
"Dělej, co je potřeba, Kendricku!" zaječí Brian, který konečně seběhl dolů na pláž.
"Neopovažuj se toho koně pustit," zařve znovu Mutt.
Byl by výkon už jen to, kdyby se mi je všechny z toho podařilo vysekat živé. Už jenom dostat koně dolů na břeh a pustit ho dost daleko do oceánu, abychom se mohli bezpečně vzdálit, by bylo působivé. Já ale dokážu víc než dostat chlapy bezpečně pryč, a oni to všichni vědí, Mutt ze všech nejlíp.
Zašeptám však koni do ucha tak, jak mu šeptává moře, a o krok ustoupím od těkajících světel baterek. O krok dál od lidí, o krok blíž k oceánu. Příliv mi zmáčí ponožku. Šedivák se mi chvěje pod rukama.
Otočím se, abych se podíval na Mutta, a pak koně pustím." (str. 34-37)
Sice mi celkem dlouho trvalo, než jsem se srovnala s představou masožravých zabijáckých koní, ale jakmile jsem se do knihy začetla, nemohla jsem se odtrhnout. I když je atmosféra vyprávění hodně drsná a taková seversky sychravá, teskná a lehce depresivní, Maggie Stiefvaterová ví, jak zaujmout (tedy alespoň mě určitě). V přesně odměřených dávkách servíruje jednotlivé dílky příběhu (na začátku to sice působí až trochu nesouvisle, než se všechno začne propojovat dohromady) a neustále vás udržuje v napětí, přičemž než se dočtete na konec, protečou na stránkách knihy kromě jiného hektolitry krve a padne docela dost mrtvých. Ostrov Thisby je totiž poměrně nehostinné místo – živit se tu dá buď rybolovem, nebo závoděním na capaillech (příp. částečně prodejem nějakých těch cetek turistům, kteří se jednou do roka přijedou podívat na závody), a tak se tu těžko najde člověk, kterému by vodní koně nezabili někoho z rodiny.
"Dove sebou trhne a zpozorní.
Ze strany do přístřešku nahlídne dlouhá černá tvář.
Je to ďábel.
Musím sebrat veškerou sílu, abych nezaúpěla. Tvor je černý jako rašelina o půlnoci a děsivě se šklebí s roztaženými pysky. Uši má zlověstně zašpičatělé a otočené proti sobě, spíš jako démon než kůň. Připomínají mi váčky se žraločími vajíčky. Nozdry jsou protáhlé a úzké, aby se do nich nedostala mořská voda. Oči černé a olejnatě lesklé: oči ryby.
Capall ještě páchne oceánem. Jako odliv a naplaveniny zachycené na balvanech. V podstatě to ani není kůň.
Má hlad.
Capall uisce strčil hlavu přes plot a stočil ji kolem bočního sloupku přístřešku. Mezi námi a jeho podivně bezstarostným šklebem jsou tři prkna, která jsem sama přitloukla pod máminým dohledem. Každé třemi hřebíky, ne dvěma, protože poníci, jak řekla máma, dají všemu zabrat.
A teď na prkna tlačí hrudí tenhle kůň černý jako noc. Ne moc silně. Jenom tolik, jako předtím tlačil na stěnu přístřešku.
Hřebíky skřípou.
Slyším svoje nebo Finnovo srdce, nebo možná srdce nás obou, a buší tak rychle a hlasitě, že nemůžu dýchat. V zaťatých pěstech svírám seno a nehty se mi zarývají do dlaní.
Jsme schovaní, nevidíš nás, jdi pryč.
Dove je úplně nehybná.
Capall uisce se na ni podívá, otevře tlamu a pak vydá zvuk, při kterém mi krev ztuhne v led. Je to syčivý výdech provázený hlubokým mlaskavým kvokáním, které mu vychází odkudsi z hloubky hrdla: kaaaaaaaaaaaaaaau.
Dove sklopí uši těsně ke krku, ale nepohne se. Kolikrát nám říkali, že capaill uisce mají rádi pohyblivé cíle? Že pohnout se znamená umřít?
Z Dove se stala socha.
Capall uisce zase zatlačí. Prkna znovu zaskřípou.
Slyším Finnův povzdech. Vím, že nikdo jiný by ho nezaslechl, jak je tichý, a já ho slyším jenom proto, že celý život poslouchám všechny zvuky, které mí bratři dokážou vydat. Je to tichý, vyděšený hlásek, který jsem od něj už dlouho neslyšela.
Vtom se ozve zakvílení.
Přichází zvenku z pastviny. Dove i capall uisce tím směrem střihnou ušima.
Zazní to znovu a žaludek se mi změní v bezednou propast." (str. 209-211)
Hlavní hrdinka Kate "Šotek" Connollyová a její dva bratři přišli o rodiče na rybolovu a už nějakou dobu se protloukají, jak mohou (nemají moc peněz ani na jídlo, takže většinu času přežívají na fazolích a třeba takový pomeranč je pro ně známkou luxusu). Kate má navíc dost často pocit, že mezi nimi zeje obrovská propast, protože zatímco její dva bratři se spolu domluví i beze slov, ona má potíže je pochopit. Když se pak nejstarší Gabe rozhodne odejít na pevninu, snaží se Kate udržet trosky rodiny pohromadě tím, že se se svojí kobylkou Dove přihlásí do závodů. V první chvíli to i mně samotné přišlo jako nebetyčná hloupost, bláznivý vrtoch, kterým se Kate snaží zdržet bratra na ostrově o chvíli déle, ale jak děj knihy postupuje a vrší se další a další události, Kate zjišťuje, že dostih musí jet i kvůli penězům a že ho dokonce bude muset vyhrát, jinak přijdou o střechu nad hlavou. Jenže to je nemožný úkol, a přestože si Kate moc dobře uvědomuje, jak mizivé jsou její šance na výhru na běžné kobylce mezi capailly, nevzdává se a tvrdohlavě pokračuje v přípravách.
"Přišel jsem vás vystěhovat."
Chvíli mi jeho slova nedávají smysl a pak se vrávoravě postavím. V hlavě mi buší, jako by mi do ní narážel příboj, ve kterém mě kopl ten vodní kůň. V duchu si neustále přemílám Malvernovu větu.
Malvern pokračuje: "Za tenhle dům už rok nikdo nezaplatil poplatky, a tak jsem chtěl vědět, kdo tu bydlí. Chtěl jsem vidět váš výraz, až vám to povím."
V tu chvíli mě napadne, že ze všech netvorů, kteří obývají náš ostrov, je Malvern ten největší. Trvá dlouho, než se mi odlepí jazyk. "Myslela jsem, že poplatky jsou zaplacené. Nevěděla jsem, že ne."
"Gabriel Connolly byl informován líp, už dost dlouhou dobu," sdělí mi Malvern klidným hlasem. Pozorně sleduje, jak budu reagovat. Nemůžu uvěřit, že jsem mu nabídla čaj.
Podívám se na něj a pevně stisknu rty. Chci mít jistotu, že neřeknu něco, čeho budu litovat... Nakonec ze sebe vypravím: "A co teď právě vidíte v mém obličeji? Je v něm to, na co jste se přišel podívat?"
Vyzní to jako provokace, Malvern ale nevypadá, že by se nechal vyvést z míry. Jenom zlehka přikývne. "Ano. Myslím, že ano. A teď mi pověz jedno: Co jste s bratry ochotní udělat, abyste si dům udrželi?"...
"Dejte mi tři týdny," řeknu.
Malvern nechodí okolo horké kaše. "Po dostizích."...
Jenom přikývnu.
"Nemáš nejmenší šanci," ujistí mě Malvern, ale není v tom zloba. "Na tom poníkovi. Proč zrovna na ní?"
Na koni, pomyslím si. "Capaill uisce mi zabili rodiče. Nehodlám pošpinit jejich památku tím, že pojedu na vodním koni."
Malvern se neusměje, ale čelo se mu rozjasní, jako by to bral v úvahu. "Ušlechtilé. Ale není to náhodou tím, že tě na capalla nikdo nepustil?"
"Měla jsem možnost jet na pětiny," vpálím mu do tváře. "Rozhodla jsem se, že nepojedu."
Malvern to všechno zváží. "Skutečný peníze dostaneš, jenom když vyhraješ."
"Já vím," odseknu.
"Vážně si myslíš, že vám dám odklad s vidinou, že ty a ten ostrovní poník proběhnete cílem dřív než kdokoli jiný?"
Podívám se na jeho pitomý šálek s tím jeho pitomým čajem. To mu nebyl normální čaj dost dobrý? Kdo pije čaj s máslem a solí? Jenom znudění dědkové, kteří spravují své ostrovy, jako by hráli partii šachu. "Myslím, že vás zajímá, jak se to vyvine," prohlásím. "A už jste čekal dvanáct měsíců."
Malvern odsune židli od stolu a vstane. Z kapsy vyndá list papíru, rozloží ho a položí na stůl. Je to úřední listina. U dolního okraje poznám Malvernův podpis. A taky tátův. "Já nejsem velkorysý člověk, Kate Connollyová."
Neodpovím. Díváme se jeden na druhého.
Malvern mi dvěma prsty listinu přistrčí. "Ukaž to staršímu bratrovi. Přijdu si pro to, až budeš mrtvá." (str. 100-101)
Nejlepším jezdcem na ostrově a čtyřnásobným vítězem závodů Ve znamení Štíra je devatenáctiletý Sean Kendrick, který je mimo jiné také nejlepším "krotitelem" a trenérem vodních i normálních koní široko daleko. Sean pracuje pro místního bosse Benjamina Malverna, jemuž patří vyhlášený hřebčín a k tomu většina Thisby. Dobrou pověst a prvotřídní kvalitu Malvernových koní má samozřejmě na svědomí Sean, který pro nabubřelého boháče pracuje a snáší nevybíravé útoky jeho neschopného syna jen proto, aby mohl být s rudým vodním hřebcem Correm. Moc rád by koně od Malverna koupil, ale ten si velmi dobře uvědomuje, že Corr je to jediné, co u něj Seana drží, a že by jeho hřebčín i koně byli bez Seana bezcenné.
"Klisna je úchvatná. Vodní koně mají všechny barvy jako normální suchozemští koně, ale stejně jako obyčejní koně to většinou bývají hnědáci nebo ryzáci. Méně často plaváci, žluťáci, vraníci nebo siváci. Je velká vzácnost najít strakatého vodního koně, s vyváženým poměrem černé a bílé, s ostře ohraničenými bílými obláčky v černém poli. Ale fajnová barva nevyhrává dostihy.
Strakatá klisna má docela dobrý chod. A taky pěkné plece. Capaill uisce mívají pěkné plece. Bez nadšení pozoruju černé kormorány kroužící oblohou. Jejich siluety připomínají dráčky.
Gorry dovede klisnu ke mně. Vyhoupnu se jí na hřbet a podívám se dolů na Gorryho. "Je to nejrychlejší capall uisce, na jakýho si kdy sedneš," prohlásí Gorry svým drsným hlasem.
Nejrychlejší capall uisce, na jakém jsem kdy seděl, je Corr.
Klisna pode mnou je cítit mědí a tlejícími chaluhami. Z oka, natočeného ke mně, jí kane mořská voda. Nemám z ní dobrý pocit – kroutí se a dá se jen obtížně udržet –, ale je fakt, že jsem zvyklý na Corra.
"Vezmi ji proběhnout," vybídne mě Gorry. "A řekni, jestli bys našel něco rychlejšího."
Nechám jí klusat; klisna drobnými kroky tepe uhlazený písek a míří k vodě, uši přišpendlené k hřívě. Palci vylovím z rukávů železné amulety a proti směru hodinových ručiček jimi přejedu klisně po kohoutku, přímo na bílé skvrně ve tvaru srdce. Klisna se zachvěje a uhne tělem před mým dotykem. Nelíbí se mi sklon její hlavy, který vůbec nepůsobí koňsky, ani to, že nikdy nepostaví uši. Žádnému z těch koní se nedá věřit. Jí ale věřím ještě míň než většině ostatních.
Gorry na mě naléhá, abych ji nacválal. Abych sám pocítil, jak je rychlá. Pochybuju, že dokáže ve cvalu cokoli, co by mě přesvědčilo, že to, jaká je v klusu, stojí za to. Povolím jí však otěže a pobídnu ji.
Přelétne pláž, jako když se orlovec střemhlav vrhá na rybu. Je rychlá, až to bere dech. A neustále vnímá vodu, táhne k moři. A zase to kroucení, kluzký pohyb. Připadá mi daleko víc jako mořský tvor než jako kůň, dokonce i teď, uprostřed října, na suché zemi. I když jí šeptám do ucha.
Rychlá ale je. Dlouhými skoky polyká písek. Zátoku, která značí konec dobrého povrchu, mineme v pouhých vteřinách. Zmocní se mě opojení z rychlosti, jako když se bubliny rozprsknou na vodní hladině. Bráním se pomyšlení, že je klisna rychlejší než Corr, ale skoro se mu vyrovná. A stejně, jak to mám poznat, když tu Corr není?
Zem začíná být kamenitá. Když se odhodlám klisnu zpomalit, vzepne se na zadní. Chňapá zuby jako šelma.
Z ničeho nic začne být cítit mořem, až se z toho zalykám. Není to pach pláže, který většina lidí považuje za pach moře. Necítím z ní chaluhy ani sůl, ale zmocňuje se mě pocit, jako bych sám měl hlavu pod hladinou, vdechoval vodu oceánu a měl jí plné plíce. Ženeme se k vodě a železo neúčinkuje.
Prsty pročesávám klisně hřívu, vážu jí na ní uzly po třech a po sedmi. Zpívám jí do ucha a po celou dobu ji stáčím na vnitřní ruku pořád v menších a menších kruzích, pokaždé dál od vody. Na nic se nedá spoléhat.
Jak tak dusáme pískem, vábí mě zrádné kouzlo, které má klisna v sobě. Dotýkám se jí zatraceně malým kouskem holé kůže – možná tak zápěstím na jejím krku, holeně mi ale chrání vysoké boty. Stejně však mnou prochvívá její pulz. Ukolébává mě k důvěře. Nutí mě, abych ji následoval do moře. Jedině díky deseti letům stráveným ježděním na tuctech vodních koní se dokážu vzpamatovat.
A ještě jenom stěží.
Všechno v mém nitru mi říká, abych boj vzdal. Abych s klisnou vletěl do vody.
Trojky. Sedmičky. Železo v dlani.
Zašeptám: "Ty nebudeš kůň, co mě utopí."
Připadá mi, že uběhly minuty, než klisnu zpomalím a vydám se s ní zpátky ke Gorrymu, nejspíš to ale byly jen vteřiny. A celou dobu z jejího krku čiší úskočnost a ona pořád cení zuby, jak by je žádný suchozemský kůň nikdy neukazoval. Chvěje se pode mnou.
Je těžké zapomenout, jak byla hbitá.
"Neříkal jsem, že na rychlejším zvířeti jsi v životě nejel?" zeptá se Gorry.
Sklouznu z klisny a podám Gorrymu otěže. Vezme je s tajemným výrazem ve tváři, která beztak budí rozpaky.
"Tahle kobyla někoho zabije," řeknu.
"Ale jdi," namítne Gory. A dodá: "Každej z nich někoho zabil."
"Nechci s ní nic mít," prohlásím, třebaže někde hluboko v sobě cítím, že bych ji bral.
"Koupí ji někdo jinej," ujistí mě Gorry. "A pak budeš litovat."
"Ten někdo bude mrtvej," já na to. "Pusť ji zpátky."
Otočím se a jdu pryč.
"Je rychlejší než ten tvůj ryšavej hřebec," slyším za sebou Gorryho.
"Pusť ji zpátky," odpovím, aniž bych se otočil.
Vím, že Gorry klisnu nepustí." (str. 41-43)
Kate se s Seanem poprvé setká na pláži při tréninku na závody a přes Seanovy počáteční antipatie (nemá rád amatéry, protože ví, jak nebezpečné to díky nim může na pláži být, navíc se s jedním takovým hlupákem s přehnaným sebevědomím v podobě Mutta Malverna musí vypořádávat den co den) si Kate nakonec svojí odvahou získá jeho respekt a souhrou náhod začnou trénovat na závody společně. Při tom se samozřejmě pozvolna a nenápadně sblíží – i když je Kate hodně velký samorost, který má pěkně prořízlou pusu, s nikým se moc nepáře a nenechá si nic líbit, a Sean toho pro změnu moc nenamluví, oba spojuje láska k jejich koním a k ostrovu Thisby, i když je život na něm tak zatraceně těžký.
"Sean tady určitě někde musí být. Chvíli mi trvá, než si ho všimnu, teď už ale vím, kde po něm pátrat: je třeba hledat klidné, osamělé místo a člověka stojícího trochu stranou od ostatních. A nepletu se, Sean stojí zády k útesu, jednu ruku založenou pod žebry, druhou se o ni opírá loktem. Tiskne si ke rtům klouby zaťaté pěsti, tvář má ale bez výrazu. Na tom, jak stojí a dívá se, je něco strašného. Není jenom nehybný, je přímo zkamenělý.
O kus dál na pláži Corr znovu zakvílí a Mutt mu na spěnku těsně nad kopytem navlékne šarlatovou stuhu ověšenou zvonky. Při jejich zacinkání ryšavý hřebec ucukne, jako by mu zvonky působily fyzickou bolest, a já s překvapením uctím v očích slzy.
Sean Kendrick odvrátí tvář.
V tom gestu je takové zoufalství, že ho tam nedokážu nechat stát samotného. S pomocí loktů si prorazím cestu turisty i místními, kteří představení přihlížejí. Srdce mi bije v hrudi. V hlavě mi znějí Seanova slova: Na tuhle pláž se svým koněm nelez. Možná jsem poslední člověk, kterého má chuť vidět.
Postavím se vedle něj s rukama zkříženýma na prsou. Nepromluvíme... Oba se zadíváme na Corra, který se proti všem mým očekáváním zklidnil. Stojí úplně nehybně a s ušima našpicovanýma sleduje dav. Co chvíli se zachvěje, ale jinak je bez hnutí.
"Nemám prubnout jeho rychlost?" nadhodí Mutt. Otočí se v sedle, aby viděl na Seana, který nehne brvou. David Prince, pořád ještě s vodítkem v rukách, pohlédne naším směrem a ve tváři má divný výraz. Trochu provinilý, trochu omluvný a lehce rozechvělý.
"Ohó, Sean Kendrick," zavolá Prince, jako bychom se buď my, nebo on na pláži objevili teprve před chvílí. "Nemáš nějakou radu?"
"Nezapomínej na moře," odpoví Sean.
Tomu se Mutt s Princem společně zasmějí.
"Podívej, jak je Corr krotký," popíchne Mutt Seana. A má pravdu. Corr se zájmem špicuje uši. Očichá na sobě sedlo a čichne si k Muttově noze, jako by ho překvapovalo, že to není jako obvykle, a považoval to za zajímavou změnu. Zvonky na jeho uzdě při tom pohybu téměř neslyšně zacinkají. "Nic z tolik vytrubovaného čarodějnictví Seana Kendricka není třeba. Nežere tě, jaký je to nevěrník?"
Sean neodpoví...
Corr pod Muttem neklidně přešlapuje. Natáhne čumák k Princovi a otře se mu o hruď. Prince ho poškrábe na čele a odtáhne se... Vidím, jak se Corrovi pod železným náprsníkem zachvívá kůže.
"Tak dobrá, jeď," vybídne Mutta Prince. Corr má čumák u jeho klíční kosti, jak to dělá Dove, když ji k její spokojenosti škrábu v hřívě. Princovi ovane krk Corrův dech. Štolba položí hřebci rozevřenou dlaň na tvář.
"Davide!" vykřikne Sean varovně a rozběhne se, až mu písek odletí od nohou.
Prince vzhlédne.
Corr mu s hadí rychlostí zaboří tupé zuby do krku.
Mutt Malvern trhne otěžemi; Corr se zvedne na zadní. Dav se s křikem rozprchne. Druzí dva chlapi, kteří byli s Muttem, uskočí. Nevědí, jestli mají chránit sebe, nebo pomáhat Muttovi. Sean prudce zastaví, tvář má odvrácenou, aby mu do ní nevletěl písek. Prince leží na zádech a prohnutý do oblouku hrabe nohama. Nedokážu od něj odtrhnout zrak.
Corr se znovu postaví na zadní a tentokrát už se Mutt neudrží. Odkutálí se z dosahu Corrových kopyt. Je celý zakrvácený, ale ne svou krví, nýbrž Princovou. Hřebec se obrátí a je mu vidět bělmo protáčejících se očí. Upírá pohled k příboji. Všichni ostatní zírají na něj a na Seana, ale nikdo se nehýbá...
Corr se otočí a znovu zařičí; tentokrát to zní jako přiškrcený vzlyk. Na plecích mu vyvstává pavučina žil.
"Corre," promluví na něj Sean.
Není to zvolání. Nezdá se dost hlasité, aby přehlušilo údery kopyt a příboj nebo Princovo chroptění, ale ryšavý hřebec se zklidní. Sean rozpřáhne paže a pomalu se blíží. Corr má na spodní čelisti krev; pysky se mu chvějí. Uši má přilepené k hlavě...
Sean ze sebe kousek od Corra shodí kabát a nechá ho ležet na písku, pak si přes hlavu přetáhne košili. Je pod ní bledý a zjizvený. Zatím jsem nikdy neuvažovala, jestli se zlomená žebra mohou zahojit rovně. Sean na Corra mluví tichounkým hlasem. Corr se chvěje, oči stáčí k oceánu...
Sean se pomalu blíží ke Corrovi a celou dobu promlouvá týmž tichým hlasem. Je od hřebce tři kroky. Dva. Jeden. Corr zvedne hlavu a ucouvne, zkrvavené zuby má vyceněné; třese se stejně jako Prince. Sean sbalí košili a přitiskne ji Corrovi na čenich. Čeká tak dlouho, dokud Corr necítí nic jiného než Seana Kendricka. Potom Corrovi utře krev z tlamy. Hřebec stojí, ani se nehne. Sean košili složí krvavou skvrnou vzhůru a zakryje s ní Corrovy nozdry a oči...
Sean kývne k otěžím, které Corrovi visí od ohlávky. "Podrž to. Podržíš? Potřebuju..." Ryšavý hřebec se pořád ještě chvěje pod maskou Seanovy košile. Z neznámého důvodu se nebojím – jako by ve mně strach zalezl kamsi hodně hluboko. Je třeba podržet koně. Já koně podržet umím. Otřu si zkrvavenou dlaň o kalhoty a vykročím vpřed. Zhluboka se nadechnu a natáhnu ruku.
Sean mi do ní vtiskne otěže a kus látky, nestará se, jestli jsem připravená. Takhle zblízka slyším slabé kovové ševelení a dojde mi, že jsou to zvonky kolem Corrovy ohlávky a spěnek. Hřebec se chvěje tak jemně a nepřerušovaně, že srdce zvonků cvrčí jako kovové cikády.
Sean zkontroluje, zda hřebce držím pevně, a potom se hbitě a bez zaváhání skrčí a vklouzne pod něj. Z kapsy vytáhne nůž a přejede dlaní Corrovi po noze.
"Jsem tady," řekne a Corrovi se zachvěje ucho a stočí se, aby zachytilo Seanův hlas.
Sean obratně jednu po druhé odřízne červené stuhy a zlostně je s tichým zacinkáním odhodí za sebe. Leknu se, když se hřebec pohne. Zbavený zvonečků se roztancuje, jako by klusal na místě. Sean zprudka vydechne; snaží se sundat náprsník, ale Corr sebou příliš šije. Nevím, jestli se se zabijáckým capall uisce zachází jinak, než jak já zacházím s Dove, chovám se proto stejně. Rázným pohybem hřebci přehodím otěže a on trhne hlavou vzhůru. Zdá se mi, že se chvěje míň, ale těžko říct, když už na něm necinkají zvonečky, podle kterých bych to poznala. Snažím se nemyslet na to, že mám dlaň pořád ještě vlhkou od Princovy krve. Usilovně vzpomínám, co jsem kdy viděla dělat s koňmi Seana.
Ššššš, ššššš, promluvím na Corra hlasem oceánu. Hřebec ke mně ihned našpicuje uši, ocas mu poprvé zůstane viset bez hnutí. I když má zakryté oči, jeho pozornost mě zrovna netěší.
Sean se na mě krátce zadívá přes Corrův kohoutek a ve tváři se mu mihne zvláštní výraz – že by uznání? Potom za sebe do písku ke zvonkům odhodí železný náprsník.
"Už si Corra vezmu... Díky," poděkuje Sean.
"Cože?" Mezitím mi ale dojde, co řekl, mozek mi znovu začne pracovat v reálném čase. Sean mi vyčte z tváře, že jsem pochopila, a krátce kývne. Stáhne Corrovi hlavu níž, něco mu pošeptá a pak mu položí ruku na bok. Kůň sebou trhne, jako by Seanova ruka byla rozžhavená, ale nevykopne. Sean ho vede pryč z pláže a zpátky k útesům. Zastaví se jenom jednou, na délku paže od Mutta. Z mého místa se bez košile zdá bledý a šlachovitý, obyčejný kluk s krvavě rudým koněm.
"Pane Malverne," osloví Sean Mutta, "nemáte zájem odvést si svého koně zpátky do stáje?" (str. 235-244)
Kate taky postupně poznává všechny okolnosti závodů a zjišťuje, že vlastně neměla tušení, do čeho jde, když se do nich přihlašovala, ani co všechno budou dostihy obnášet. Ještě než k závodu vůbec dojde, semele se spousta věcí a Kate se naskytne jedinečná příležitost k sebepoznání i k poznání ostrova, na kterém celý svůj život žije, a jeho obyvatel. Svým způsobem nechybí příběhu i lehce feministická linie, protože Kate je v celé historii ostrova první žena, která se dostihů zúčastní, a navíc místo capaill uisce pojede na normálním koni.
"Ona nemůže jet," praví Eaton.
Srdce se mi sevře. Dove! Je to kvůli Dove. Měla jsem si vzít strakatou klisnu, dokud byla k mání.
"Od samého počátku dostihů v nich nikdy nejela žena," prohlásí Eaton. "A letošek na tom nic nezmění."
Zírám na Eatona a chlapy kolem něj. Z jejich semknutého houfu vyzařuje jakási důvěrná soudržnost. Jsou jako stádo poníků shluklých proti větru. Nebo jako ovce zírající obezřetně na kolii, která je chce popohnat. Já jsem mimo. Jsem žena.
Ze všech věcí, které se mohly postavit mezi mě a závod, by mě zrovna tohle nenapadlo.
Začervenám se. Uvědomuju si, že mě tady nahoře na kameni vidí stovky lidí. Navzdory tomu se mi ale vrátí hlas. "V pravidlech o tom není ani slovo. Přečetla jsem si je. Jedno po druhém."
Eaton se podívá na chlapa vedle sebe. Ten si olízne rty a řekne: "Jsou pravidla na papíře a potom pravidla tak zásadní, že by je papír neunes."
Chvíli mi trvá, než pochopím, co to znamená. Totiž že opravdu neexistuje pravidlo, které by mou účast zakazovalo, ale oni mi stejně nedovolí jet. Jako když jsme v dětství hráli s Gabem nějakou hru – sotva jsem se přiblížila vítězství, změnil bratr pravidla v můj neprospěch.
A stejně jako tenkrát mě z té nespravedlnosti pálí na hrudi.
"K čemu jsou potom pravidla na papíře dobrá?" ozvu se.
"Některé věci jsou natolik zřejmé, že není třeba je zapisovat," prohlásí chlap vedle Eatona. Má na sobě pečlivě upravený trojdílný oblek s šálem místo saka. Úhledný trojúhelník vesty, tmavě šedý na bílém pozadí, vidím zřetelněji než jeho obličej.
"Tak pojď dolů," vyzve mě Eaton.
U paty kamene, v místě, kudy jsem právě vystoupila, stojí třetí chlap a natahuje ke mně ruku, abych se ho chytila a slezla dolů.
Ani se nehnu. "Mně to tak zřejmé nepřipadá."
Eaton se na zlomek okamžiku zamračí... "No tak, neber si to osobně," vyzve mě...
"Pro mě to je osobní záležitost."
Teď už jsou chlapi otrávení. Mysleli si, že slezu při prvním náznaku nesouhlasu, a když se tak nestalo, přestávám být pouhým námětem pro pozdější tlachání a stávám se aktuální výzvou k boji. "V říjnu můžeš provozovat i jiné věci, Kate Connollyová... Ty tam nahoru nepatříš. Takže toho nech. Slez dolů a přestaň se chovat jako malá."...
Pomyslím na mámu na koňském hřbetě, jak mě učila jezdit, sama s koněm dočista srostlá. Nemůžou mi tvrdit, že sem nahoru nepatřím. Můžou mě přinutit, abych slezla, bez ohledu na to, co řeknu, ale nemůžou mi říkat, že sem nepatřím.
"Budu dodržovat pravidla, která jsem dostala," prohlásím. "Nebudu se řídit něčím, co není psáno."
"Kate Connollyová," osloví mě muž ve vestě. "Na pláži nikdy nejela žena a ty po nás chceš, abychom to od letoška změnili? Kdo jsi, že žádáš něco takového?"
Na jakýsi nevyřčený signál začne muž, který ke mně předtím natahoval ruku, abych slezla, stoupat vzhůru po schodech; když nepůjdu sama, sundají mě...
"Já se za ni přimlouvám."
Všechny tváře se otočí k místu trochu stranou od davu, kde stojí Sean Kendrick s rukama založenýma na prsou.
"Tenhle ostrov žije z odvahy, ne z krve," řekne Sean. Stojí tváří ke mně, oči ale upírá na Eatona a jeho partu. V tichu, které následuje po jeho slovech, slyším, jak mi srdce buší v uších.
Vidím, že chlapi jeho slova zvažují. Jejich tváře hovoří jasně: Rádi by Seana ignorovali, ale rozmýšlejí, zda slova někoho, kdo v dostihu tolikrát ošálil smrt, nevzít vážně...
"Takže říkáš, abychom ji nechali jet," ozve se Eaton nakonec. "Navzdory všemu."
"Navzdory čemu?" odvětí Sean. "Ať rozhodne moře, co je správně a co špatně." (str. 178-181)
Až do poslední chvíle jsem si vůbec nebyla jistá, jak to vlastně všechno dopadne. V hlavě mi probíhaly nekonečné řady možných scénářů – od těch pohádkově optimistických, které jsem si přála, kdy budou žít všichni šťastně a spokojeně až do smrti, až po veškeré ty realisticky pesimistické varianty, ke kterým nabádalo celkové ladění knihy. A stejně jsem se ani jednou nestrefila :o) Ve znamení Štíra je zkrátka další moc dobrá kniha od Maggie Stiefvaterové, tentokrát o síle přátelství mezi člověkem a koněm a také o tom, že největším zlem na světě je lidská hloupost kombinovaná s příliš velkým sebevědomím.