Jarmila Loukotková: Není římského lidu

25. březen 2014 | 23.01 |
blog › 
Jarmila Loukotková: Není římského lidu
Tahle kniha je jedna z mých úplně nejoblíbenějších. Všehovšudy jsem ji četla už nejmíň třikrát a pokaždé mě bavila, i když už některé pasáže znám skoro nazpaměť. Tentokrát (přesněji vloni) mě k jejímu přečtení ponoukl náš výlet do Říma – jak jsem tak chodila po Palatinu a Foru Romanu, nemohla jsem si na tuhle úžasnou knihu nevzpomenout :o)
Pro ty z vás, kteří Není římského lidu nečetli v rámci doporučené literatury k maturitě (alespoň tedy za nás na seznamu byla), shrnu, že jde o historický román z doby antického Říma za vlády císaře Nerona, který na pozadí historických událostí líčí pohnuté životní osudy básníka Petronia. Ten, ačkoli byl vlastně dítětem Štěstěny, protože se mu bez velké snahy (de facto jen kouzlem své osobnosti) podařilo získat přízeň hned tří po sobě vládnoucích císařů – Kaliguly, který si špatně vyložil Petroniovu mladickou opěvnou báseň o Apollónovi a vztáhl si ji na svou osobu (a podle ní pak rozhazoval ze střechy Juliovy baziliky zlaté mince do davu), Klaudia, který si vážil jeho moudrosti a dobrého vkusu, a Nerona, který by se mu v jeho uměleckém cítění rád vyrovnal – celý život toužil jen po milující ženě a klidném rodinném životě. Naneštěstí se ale narodil do bouřlivých dob, a protože je jedním z mála čestných a spravedlivých lidí v Římě, nemůže zůstat jen tak stát stranou. Má pocit, že tím, že jako první oslovil mladého Nerona coby císaře, nese vinu za jeho korunovaci i vládu a snaží se ho ze všech sil udržovat v určitých mezích.

"Odešla do neznáma. Zmizela právě tak nenadále, jako se objevila. Zasněná, přeludná Epicharis.
V Gaiově životě následovaly tři roky prázdnoty, nudy, nedůvěry k lidem, bohům i životu samému. Starost o hospodářství a sady ho už nelákala. Svěřil péči o statek správci a sám dlel v Římě a jen přijímal do pokladnice peníze. Za čas se mu zdálo, že bez přičinění vydělává zbytečně mnoho. Co s takovými spoustami zlata? Nařídil tedy omezit pěstování přepychového ovoce a lahůdek pro vznešené stoly; obilí pak rozkázal skládat zdarma do obecních sýpek. Pro koho by shromažďoval bohatství? Je sám a sám. Ženu nenašel a děti – –
Děti! Měl svůj nesplněný sen o hrstce dětí. Představoval si ženu – neměla v jeho mysli určitou podobu, byl to jen světlý zjev, který by prohřál a důvěrně provoněl jeho vznešený, ale chladný dům. Představoval si ji, jak vláčně prochází místnostmi a každého hladí vlídným úsměvem.

Měla by teplé, něžné dlaně, ale pevný stisk ruky. Byla by to žena laskavá, mírná a poddajná – ale běda, hrozilo-li by rodině nebezpečí, tu by se změnila v pohotovou bojovnici, obětavou a rvavou. Není římského liduDovedla by rozladěného muže až k spánku ztišit konejšivým šepotem, ale uměla by ho také podepřít a povzbudit k boji. Byla by moudrou i veselou vychovatelkou; měl by čtyři nebo pět dětí, smavých a kučeravých. Vznikly by z vřelé a oddané lásky, a proto by byly hezké; miloval by je jako živá ztělesnění citu, jako budoucnost sebe a své ženy, miloval by je a vážil by si jich jako největšího štěstí, jaké může člověka na tomto světě vůbec potkat. Představoval si je, snědé pacholíčky, jak se batolí nazí po zahradě a házejí po sobě hrsti vody z kašen; jak se jejich tělíčka lesknou v slunci; jak se schovávají ve vysoké trávě a za kmeny stromů; chlapečkové trhají květiny a splétají holčičkám vínky do vlasů; děvčátka si zpívají a tančí, společně si pak budují chrámy v písku; perou se a líbají a naplňují dům vysokými hlásky nevinnosti a mládí.

Žel, byla to jen snění ve chvílích samoty, a takové chvíle přicházely často. O statek se přestal vůbec starat. Společnosti se vyhýbal. Ženy ho obletovaly, a to ho odpuzovalo. Vdané v něm viděly možné povyražení ze zaběhnuté jednotvárnosti manželské počestnosti, svobodné by v něm byly rády spatřily vhodného ženicha a pohodlně zabezpečenou budoucnost. A poněvadž nebylo společnosti, kde by se takové ženy nenabízely, uzavřel se raději doma mezi spisy básníků, dějepisců a filosofů...
V městě se o něm začalo říkat, že zahálí, že celé dny prospí a celé noci prohýří v prostopášných společnostech. Avšak nikdo nemohl naurčito říci, že by ho byl tu či onde za noci potkal nebo ho za bílého dne zastihl na lůžku. Gaius se jen omrzele usmíval, když o klevetách slyšel. Vznešená římská společnost. Věčně si musí někým proplachovat ústa. Jen ať se podívají na sebe, všechny ty Messaliny, Flavie Flavy a jejich strýcové a neteře. Ze zhýralosti už nevědí, jak by se oblékali, co by jedli, jak by se milovali. Ani kapka vkusu není v nikom z nich. Ani kapka vkusu." (str. 164 – 166)

Pamatuju si, že když jsem knihu četla poprvé, zapůsobila na mě ta úvodní kapitola, kdy je na hostině císař Klaudius otráven svojí manželkou Agrippinou, tak silně, že se mi pak v noci zdál hodně nepříjemný a hodně živý sen o tom, že mě chtěl někdo otrávit :o) Což jen dokazuje, jak neskutečně barvitý styl vyprávění Jarmila Loukotková má. Je to, jako by slovy malovala živoucí obraz, přičemž dokáže každou postavu dokonale vystihnout i se všemi jejími malichernými vlastnostmi a vtisknout jim tak jedinečnou osobnost. Dokonce ani na hlavním hrdinovi Petroniovi nenechá nit suchou, a přestože všechny ostatní mužské postavy svými kladnými vlastnostmi převyšuje, vtiskne mu i pár těch ne příliš sympatických – jako když ohrnuje nos nad Ostoriem, který vtrhl na hostinu prosit za svoji matku, jen proto, že mu to připadá příliš teatrální :o) Líbí se mi to, jak Loukotková při vyprávění pracuje s barvami a jak skvěle dokáže vystihnout popisované scény, dojmy, pocity... prostě ten její styl zbožňuju a jednou bych si přála umět taky tak skvěle psát.

"Ještě je daleko do svítání.
Ze zahrad stoupají do tmavých oken paláce rozjařené výkřiky hodovníků. Císařovnin hlas však mezi nimi slyšet není.
Římská Venuše odešla do ložnice. Co v téhle duchaprázdné společnosti? Předstírala sama sobě, ale ne dlouho, protože už se přesvědčila, že zahlazováním skutečnosti a vymýšlením lichých snů a lichotivých nepravd si člověk způsobuje nejen škodu, ale i bolestné rozčarování, které trvá neskonale déle než slast blouznění.
Nealcé se tedy jmenuje. Ani slovo nepromluvila, jako němá si počínala. Je krásná. Je krásnější než já. Všichni to poznali a obraceli se na mě, co tomu budu říkat, jak se zachovám. Bylo to trapné. Nějaká otrokyně, přivlečená kdoví odkud, předčí krásou římskou císařovnu, císařovnu, která si po léta udržuje jméno nejsličnější ženy v městě. Ano, po léta, a v tom je právě ten háček, jen si nic nezastírat. Nic není nedotknutelné. Co jsem měla dělat? Nejraději bych byla okamžitě odešla. Ale nemohla jsem, musila jsem zůstat a snést pokoření – proč? Protože jsem celou duší toužila vychutnat Petroniovo zoufalství.
Já jsem ti nebyla dost krásná a vznešená, do služky ses zahleděl? K čemu bude tvoje láska? Nejdříve se s ní potěší Nero, a až ho omrzí – a to bude brzy, taková zelená panenka se nevyzná v rozkoších, jakými je možno udržet muže tak smyslného, jako je on – až ho tedy omrzí, pohraje si s ní kdejaký voják od osobní stráže. Jak se na to bude tvářit soudce krásy? Zachová si svůj lehýnký vtip?
Jakmile ji spatřil, vypadla mu číše z ruky a víno polilo Neronovi lýtka.
"Nealcé," vykřikl s takovým zoufalstvím, že se div srdce nezastavilo.
Dívka byla nahá a po každém jejím boku stál voják. Pokorně a cudně klopila oči, liška... Umí to. Na Petroniův výkřik zvedla hlavu. Vztáhla k němu ruce v bezmocné naději, tak důvěřivě, jako kdyby se dožadovala ochrany u otce nebo staršího bratra, že to bylo až dojemné. Pohyb její ruky vypadal jako poslední vzlet zmírajícího bělostného ptáka.
Petronius k ní chtěl přiskočit. Tigellinus ho zadržel. "To je můj dar císaři," řekl...
Nero se k dívce sápal a hned jí sahal na ramena. Petronius vpadl nějakým proslovem o přátelství a o Tigellinově ničemnosti, ale řečnil nadarmo. Vždycky se nepovede, aby několika vtipně zatočenými slovy odvrátil císaře od pevného úmyslu. Nealcé není Ostorius.
"Takhle jedná přítel? Takhle jedná císař? Císař, souhrn nejkrásnějších vlastností národa, výkvět poctivosti a zář spravedlnosti? Takhle jedná Říman?" burácel Arbiter.
Beztak jsem nepochopila, nakolik žadonil doopravdy a nakolik si dělal z Nerona blázny, u něho to lze těžko poznat, je s to nechat se strhnout k výsměchu i ve chvíli nejhlubšího zoufalství." (str. 278 – 279)

V knize se navíc střídají pohledy jednotlivých postav, takže jako čtenář máte příležitost nahlédnout do duše i budoucí císařovně a Petroniově sousedce Poppaee, která básníka tajně miluje a bývalo by stačilo jeho jediné slůvko na to, aby se vzdala svého cílevědomého snu stát se císařovnou. Stejně tak poznáte jaké pohnutky má ke svým činům velitel císařské stráže Tigellinus či Neronova matka Agrippina, nebo jak žije právoplatný Klaudiův dědic Britannikus. Líbí se mi ona osudovost veškerých událostí, která mi připadá neskutečně lidská, protože mnohdy i v reálném životě stačí jediná věta nebo jediné setkání s někým a náš život se začne ubírat úplně jiným směrem, než jsme si předtím plánovali. No a pak je tu samozřejmě sám Petronius, kterého Loukotková vylíčila tak, že se do něj pokaždé, když tuhle knihu čtu, zas a znovu zamiluju – je totiž přesně tak ušlechtilý a laskavý, jak by si člověk u římského patricije představoval :o)

"Arbiter se stal v paláci pravidelným hostem. Způsob jeho života se změnil: dny téměř celé prospával, v noci se bavil a okouzloval císařovu společnost. Nejenže si získal dřívější oblibu: jeho bývalý vliv na Nerona, a tím i na celý dvůr, se ještě zvětšil. Tigellinus byl skutečně odsunut do pozadí, byly dny, kdy by si Nero na kdysi nepostradatelného společníka Tigellina ani nevzpomněl, kdyby mu jako praefectus praetorio, velitel osobní stráže, nepodával pravidelná hlášení. Jejich setkání a rozmluvy se stávaly čím dál víc úřednější. Začátek a konec všech dvorských hovorů byl Petronius: Petronius byl dnes ve veřejných lázních; Petronius jde zítra na zápasy; Petronius šel dopoledne na cvičiště a závodil v běhu s římskými jinochy; Petronius se procházel pěšky po náměstí a navýsost přívětivě děkoval na pozdravy; Petronius rozdal lidu polovinu svých pšeničných zásob.
Kdo znal Arbitrův vnitřní svět lépe, podivoval se, že opustil pohodu soukromí a ukazoval se na veřejnosti. On, jenž má nejlépe vybavené lázně v celém městě, chodí do veřejných lázní. On, který má na své zahradě cvičiště a závodní dráhu, jde cvičit s římskými chlapci. Petronius, divte se, Petronius, se svými proslulými spřeženími, výbornými vozíky, pohodlnými nosítky a nubijskými nosiči, chodí po městě pěšky.
Je pravda, že i dříve rozdával lidem obilí a olivový olej, ale činil tak bez hluku, dal prostě obilí odvézt do obecních sýpek a odtud je pak podle potřeby rozdělily už úřady. Tentokrát však rozděloval pšenici jeho jménem sám správce Arbitrových statků.
S Gaiem Titem se něco stalo. Něco se v něm uvnitř zlomilo, říkal Tigellinus ve snaze postavit mezi něho a vladaře aspoň malichernou hrát. Něco se v něm napružilo ke skoku, říkala Poppaea a s přivřenými víčky si takový skok představovala." (str. 222 – 223)

Jediné, co mě zarazilo, bylo odlišné znění textu (všimla jsem si toho v jednom místě, ale možná to bylo častěji) u nového vydání, které jsem si vyprosila k narozeninám – v původním vydání, které jsem četla, si pamatuju, jak mě ten příměr k mačkání oleje z oliv místo šťávy z citrónů překvapil, ale pak se mi hrozně líbil, protože mi pro Itálii, kde jsou olivy všední součástí každého dne, přišel mnohem přirozenější. Nelíbilo se mi, že v novém vydání ten příměr nahradili oněmi prvoplánovými citróny, a vlastně si ani nejsem jistá, jestli je něco takového vůbec možné – měnit původní znění textu, když se nejedná o překlad. Každopádně pro čtení doporučuju zajít si pro nějaké starší vydání, které bude mít tu správnou patinu, do antikvariátu nebo do knihovny :o)

"Otrokář mě mohl prodat. Ale mě si nemůžeš koupit. Tak promluvila socha čistoty z živého mramoru, když ji Petronius odváděl od krámku k nosítkám. Ale získat si tě mohu, krásná, krásná...
Nezískal si ji.
Řekla mu jen, že se jmenuje Nealcé. Víc se od ní nedověděl. Nealcé. Zvláštní jméno, zvláštní dívka.
Bydlí sice v jeho domě, prochází se zahradami, hraji se se psy a hovoří se služebnictvem – ale pánovi domu se usilovně vyhýbá. S čeledí mluví řecky i latinsky. Na Petronia nemluví vůbec.
Titus Gaius se jí nevnucuje, dbá jen, aby měla pohodlí, knihy, vyšívání, všecko, nač si vzpomene. Ale svou společností jí neobtěžuje. Nealcé však je zdrženlivá. Nenosí vzácná roucha, která dal složit v jejích komnatách, a denně obléká tutéž jednoduchou světlou řízu. Odmítá šperky a pomáhá služebnictvu v práci – říká, že byla koupena jako otrokyně a otrokyně že se kupuje na práci. Vaří omáčky, drhne hrnce, zalévá květiny, utírá prach
Petronius je příliš zralý a moudrý muž, aby se opájel klamnými představami o její skromnosti a píli; pochopil velmi dobře a včas, že její počínání je projevem vzdoru a že to jsou planá, i když účinná gesta. Nicméně nevychází z domu a čeká na každou příležitost, kdy ji náhodou spatří mihnout se v sadě nebo přeběhnout chodbou, kdy ji náhodou uslyší mluvit s kuchařem nebo zahradníkem.
Nealcé ho zaujala kouzlem své dívčí nedotknutelnosti, je jako stříbrná stužka, jako zeleně zlátnoucí vzduch na pokraji lesní mýtiny, jako rozechvělý šíp...
Ztratil jsem se v ní, zapomínám na svět i na život, zapomněl jsem i na poslání a úkol, který jsem si dobrovolně předsevzal. Obestřela mě sítěmi pohledu, obetkala pouty své blízkosti. Chtěl bych se jako nezkušený mladíček ptát, kde se to vzalo, odkud to tak najednou přišlo, chtěl bych si klást bláhové otázky, proč Flavia Flava, Epicharis, Alyatta, Poppaea, proč všechny ty dívky a ženy, které jsem měl rád, i ty nesčetné, které jsem potkal, na mne nezapůsobily tak mocnou silou a nezasvítily tak čistým křišťálem...
Nealcé si ho zabrala pro sebe tak, že každou myšlenkou, každým hnutím mysli patří jen jí. Stejnou měrou, jak ho to blaží, ho to i roztrpčuje, klade si prozatím neřešitelnou otázku, stojí-li ta dívka skutečně tak vysoko, jak ji jeho omámené smysly postavily, a současně si odpovídá, že byť by stála sebevýš, nemůže vyvážit velikost jeho úkolu. Tomu se nesmí zpronevěřit. Buď obojí spojí, anebo se jednoho vzdá. Vzdát se může jen Nealcé. V žádném případě však pro ni nesmí déle ztrácet čas.
Přestože měl v mysli jasno, přece ještě po několik dní odkládal konečné řešení ze strachu před nezměnitelným Nealčiným odmítnutím a slídil po domě a zahradách po útržku její řeči, po cípu její suknice. Potom už v něm trpělivost a ponižující pocit doprošování nakvasily natolik, že jednoho večera zavolal sluhu, která má na starosti hodiny.
"Je pozdě?"
"Čeleď už se chystá k spánku."
"Řekni Nealcé, aby ke mně přišla."
Za chvíli se sluha vrací a mlčky, jen omluvně pokrčí rameny, protože mu je trapné říci pánovi, že dívka odmítla.
"Kde je?"
"V atriu."
Petronius tedy sestoupí do atria. Služebníci tu už zhasínají světla a okolkuje zde i několik takových, kteří tu nemají nic na práci, ale přišli sem ze zvědavosti, jak si pán s dívčinou neposlušností poradí. Mezi nimi stojí Nealcé a na čele má ještě oblak spokojenosti, že Arbitrovu přání nevyhověla.
Titus stanul na předposledním schodu a beze slova se na Nealcé dívá. Otroci předstírají práci, ani nedutají a oči mají na stopkách. Nealcé se s ním okamžik měří očima a pak se k němu otočí zády. Vzápětí dostává políček od starší otrokyně, která stojí vedle ní. Nealcé v úžasu pootevře ústa, ale žena ji nevybíravě otočí zpátky obličejem k pánovi domu. Nealcé cítí, jak jí žhne tvář, cítí, jak její krása i důstojnost jsou směšně porušeny, do očí se jí derou slzy a nejraději by se propadla. Všimne si, že se Petroniovi chvěje spodní ret, a dostane strach. A tak když jí Arbiter vztaženou paží mlčky pokyne po schodech nahoru, skloní hlavu a bez odporu a zahanbeně jde.
Vešli do jeho pracovny. Nealcé se stále ještě trochu bojí, ale zároveň už v ní narůstá nový vzdor.
"Posaď se, čeká tě delší rozhovor. A bude to rozhovor, rozumíš, krásko, rozhovor; ne samomluva jako dosud, kdy já jsem mluvil a ty ses na mě jen nevyzpytatelně dívala."
Nealcé neříká nic a opět se jen dívá.
"Tvůj pohled je sice velmi půvabný, ale tvůj hlas neméně – dej vyniknout oběma."
Nealcé se posadila hned u dveří, takže celá místnost zeje mezi nimi.
"Musila by sis příliš namáhat hlas, až mi budeš odpovídat.
Prosím, aby ses posadila naproti mně ke stolu."
Poslechne ho mlčky, ale se zřejmým vzdorem. Chvíli se na ni dívá, neví, jak začít; má toho na srdci tolik, že vlastně neví, co chce.
"Vidím, že jsi nešťastná. Rád bych věděl proč."
Nealcé mlčí. Dívá se a dívá. Zřítelnice se jí rozšířily do tůní.
"Ptám se tě, proč jsi nešťastná. Prosím, abys mi dopověděla. Mluvě tvých očí nerozumím, nedala jsi mi příležitost, abych se jí naučil rozumět."
Dívka kloní hlavu. V jejím schýlení je cosi dojemného, a Petronius je citlivý. Mračí se, aby se posílil a nepodlehl.
"Co jsi říkala?"
Výsměch ji vydráždil k řeči. Pyšně zvedá hlavu:
"Protože jsem otrokyně!"
"Asi skutečně jsi," odpovídá jí klidně, "protože se tak cítíš a také se tak chováš. Nepočínáš si jako svobodný člověk, nýbrž jako vzbouřený otrok."
Dívka zrudne hněvem a hanbou, až se jí Petroniovi zželelo. "Všichni sluhové a služky v mém domě jsou svobodní," pokračuje už laskavěji, "jsou u mne proto, že u mne být chtějí. Dostávají za svou práci mzdu. Mohou kdykoli odejít. Nikoho nedržím. I tebe propustím na svobodu. Hned zítra, bude-li ti libo. Myslím, že s tebou jednám slušně. Myslím tedy, že je záhodno, abys tak jednala i ty se mnou. Zatím se mi té cti ještě nedostalo."
Dívce se opět zachvěla víčka, obličej však zůstal strnulý.
"Nechci být ani služkou."
"Můžeš tu být paní!" vyhrkl na ni a vzápětí si uvědomil, že tím vlastně surově a jakoby obchodnicky vyřkl to, co jí chtěl říci tolika něžnými slovy.
"Nejsem na prodej!"
Její odpověď ho rozzuřila. Vyskočil a začal přecházet.
"Na prodej! Tvá krása ti zastínila rozum, takže tvoje slepota se opravdu nedá penězi zaplatit. To už není hrdost, to už není cudnost, to už je skutečně... řekněme zpozdilost."
"A co si tedy ode mne přeješ?" ptá se ho s lehkým výsměchem.
Petronius přechází dál a vykřikuje na ni krátké zlostné věty, přerývané rozčileným dechem.
"Že nejsi rodem otrokyně, to jsem poznal, jak jsem tě uviděl. Nemusíš se rdít. Byla jsi krásná. Jsi krásná. Nemáš se zač stydět. Ptal jsem se tě několikrát na tvůj původ. Mlčela jsi. Ptal jsem se tě na tvůj osud. Mlčela jsi. Řekl jsem ti, že tě ctím a že ti chci být přítelem. Mlčela jsi. Setrvala jsi bezdůvodně ve vzdorném a vlastně nepřátelském mlčení. Bezdůvodně. Já přece za to nemohu, že ses dostala do otroctví. Není přece mou vinou, že jsem se s tebou seznámil na trhu otroků. Říkáš, že nejsi na prodej. Co si vlastně myslíš? Domníváš se, že si chci koupit tvoji náklonnost? Nebo dokonce lásku? Láska musí tryskat jako pramen – nedá se mačkat jako olej z olivy. Nemohu tě k ní nutit. A nenutil jsem tě k ní. Rozzlobila jsi mě. Můžeš na to být hrdá, to se hned tak nikomu nepovede. Teď se tě ptám už jen na jedno: co vlastně chceš? Ne, co si přeji já od tebe, ale co si přeješ ty. Žádám jasnou a stručnou odpověď. Co si přeješ?"
Odpovídá trpce a smutně: "To mi nemůžeš dát."
Její smutek mu zchladil zlost. Zastavil se před ní. Nepohnula se.
"Chci ti dát nezištně všecko, co je v mé moci. Mluv."
A tu slyší Petronius slova, pronesená v cizí řeči v domnění, že jim neporozumí, slova, která však znějí známými a jemu tak milými zvuky.
"Je možné, že jsi opravdu tak ušlechtilý člověk? Bojím se ti věřit, jsi Říman."
Radostně zvolá její mateřštinou: "Ty jsi z Bithynie! Mám tolik rád tvoji vlast! Prosím tě, vyprávěj mi o sobě."
Tehdy už se Nealcé neovládla. Rozplakala se. Její rodná řeč plynula z Petroniových úst lehce a útěšně, i když ji trochu zkresloval cizí přízvuk. Arbiter jí náhle připadá jako krajan, jako přítel, zmizela představa pyšného pána, který si koupil pro pobavení hezkou dívku." (str. 241 – 248)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Jarmila Loukotková: Není římského lidu zlomenymec 26. 03. 2014 - 23:00
RE(2x): Jarmila Loukotková: Není římského lidu rebarbora 28. 03. 2014 - 18:43
RE(3x): Jarmila Loukotková: Není římského lidu zlomenymec 29. 03. 2014 - 11:55
RE(4x): Jarmila Loukotková: Není římského lidu rebarbora 29. 03. 2014 - 18:53
RE: Jarmila Loukotková: Není římského lidu boudicca 02. 04. 2014 - 22:31
RE(2x): Jarmila Loukotková: Není římského lidu rebarbora 03. 04. 2014 - 19:22