Protože se mi nakonec Mandlová madona od Mariny Fiorato tolik zalíbila, sáhla jsem po další její knize a naivně jsem si ji vzala s sebou do čekárny u doktora :o) Jenže Tajemství mistra Botticelliho je úplně z jiného těsta než předchozí kniha (i když jsem to nejspíš mohla čekat, když je hlavní hrdinkou florentská prostitutka :o), a tak jsem ji s ohledem na hustou koncentraci obscénností v té čekárně velice rychle zaklapla a nechala si čtení na doma, neb bych se červenala až za ušima a neustále bych trnula hrůzou, co si o mně budou myslet ostatní čekající pacienti, kdyby jim náhodou zabloudil zrak na stránky mé knihy.
Každopádně se mi tahle autorka líbí čím dál víc, protože každá její kniha je naprosto jiná, a to nejen dějem nebo hlavními postavami, ale i stylem, což mi přijde obdivuhodné. Marina Fiorato je zkrátka takový chameleon, co se dokáže naprosto dokonale převtělit do svých postav a přizpůsobit jim svůj styl psaní, čímž mě opět překvapila. A nutno dodat, že nebýt předchozí zkušenosti, asi by mě u Tajemství mistra Botticelliho právě ten vulgární styl odradil od dalšího čtení. Jenže se tak nestalo, a i když jsem se nemohla s hlavní hrdinkou ztotožnit, protože Luciana je řekla bych mým naprostým opakem (což mi obvykle vadí v tom, abych knihu dočetla nebo aby se mi líbila), čtení mě bavilo a kniha mě opět nenechala v klidu, je napínavá, dost často šokuje (teda alespoň takové puritány jako jsem já – i když musím říct, že se to množství choulostivých scén a výrazů s ubíhajícím dějem postupně zlepší, ale upřímně řečeno, doufala jsem, že to bude mnohem lepší, takhle čtete, je to dobrý, dobrý a pak na vás zničehonic zase vybafne nějaká oplzlá příhoda – nejspíš abyste nevyšli ze cviku :o) a od samého začátku má poměrně akční děj, zkrátka žádné ukolébávání, samá krev a pletichy. Zápletkou s luštěním tajného vzkazu z obrazu mi trochu připomínala Šifru mistra Leonarda, ale tím veškerá podobnost končí.
"A zrovna v tu chvíli ke mně přistoupil bratr Guido. V ruce držel pamflet.
V duchu jsem zasténala. Rychle bych se ho zbavila použitím nějaké vhodně zvolené nadávky (znám jich spoustu), ale když přišel blíž, všimla jsem si, že je neobyčejně hezký.
Primo fatto: Měl černé vlnité vlasy, lesklé jako stračí hrudní peří.
Secondo fatto: Měl úžasné oči ve stejném odstínu modré jako rondely Della Robia v Santa Croce.
Terzo fatto: Viděla jsem, že ještě nemá tonzuru, takže musel být novic (mezi námi, ne že by složení řeholního slibu 
znamenalo nějakou závažnou překážku..., kdybych nemohla spoléhat na hojný příliv klientů z řad duchovních, moc daleko bych to v kšeftě nedotáhla. Ať se starají o své duše, a já se zase postarám o tu svou.
Ale tohle duchovní mládě se zřejmě nechtělo podílet na mém spasení. Načrtl mi nad hlavou kříž a popřál mi pokoj. Pak mi podal pamflet. Povzdychla jsem si a řekla mu: "Bratře, tohle mi k ničemu není."
Tvář mu ihned ožila. "Sestro, možná jsi přesvědčená, že ta psaná slova nejsou určená tobě." Měl sladký, tichý hlas. Učený. Nóbl. "Ale Bůh miluje všechny, dokonce i ty padlé. Myslím, že i ty bys v těch stránkách mohla najít pomoc."...
Zaregistrovala jsem neúmyslnou urážku ve slovech "dokonce i ty padlé" a rozhodla se, že se s ním trochu pobavím. "Máte pravdu," hlesla jsem kajícně. Vzala jsem si od něj papír, utřela si s ním zadek a zahodila ho do zpěněných vln Arna. "Velice mi to pomohlo, děkuji," prohodila jsem sladce.
Sledoval moje pohyby a teprve v tom okamžiku mu svitlo, že na mě promluvil, zatímco jsem si ulevovala. Po tváři se mu rozlil hluboký ruměnec a viděla jsem, jak zápasí se svým svědomím. Nic si nepřál víc než tu nevděčnou děvku opustit, ale jeho poslání mu nařizovalo se aspoň pokusit přivést do stáda každou zbloudilou ovečku.
Vytáhl další pamflet ze svazku, který měl upevněný na provaze pod sutanou. "Jsem bratr Guido della Torre, novic z kláštera Santa Croce. Tohle učení je důležité, sestro, protože v něm jde o spasení našich duší."
To už jsem se začala bavit. "O sprasení našich duší?" Pokusila jsem se udržet vážnou tvář. "A vy myslíte, že je to důležité?"
"Nic nemůže být důležitější."
"A vy se za sprasení modlíte?" pokračovala jsem vážným tónem.
"Každou noc."
"A když budu litovat svých hříchů a vydám se cestou ctnosti, myslíte, že moje duše může být ještě sprasená?"
Jeho oči zbožným zanícením zmodraly ještě víc. "Rozhodně, sestro. Protože pokud usilujeme o spásu a modlíme se, jednoho dne se naše duše znovu setkají na nebesích."
Moudře jsem přikývla. "Takže se dá říct, že jednoho dne bude nebe plné sprasených?"
Jeho oči se při té představě přivřely tichou radostí. "To jistě."
"Tak aspoň na tomhle se shodneme." Chudáček. Rozhodla jsem se nad ním smilovat. "Ale i když jsme se tak shodli, vaše pamflety mi nejsou k ničemu. Protože neumím číst." Typičtí mniši: tisknou traktáty pro kurvy, které jsou tak nevzdělané, že by nepřečetly ani "čurák", kdyby to viděly napsané na zdi." (str. 10-11)
Ústředními hrdiny jsou florentská prostitutka Luciana Vetra, která díky své kráse patří k "lepší sortě" a mimo jiné je i milenkou bohatého Benvolia Malatesty přezdívaného Bembo. Ten ji také přemluví, aby stála modelem malíři Botticellimu pro obraz Primavera, čímž to všechno začne. Luciana nechtěnou souhrou náhod ukradne zmenšeninu obrazu a od té chvíle ji někdo pronásleduje a vraždí všechny její známé, včetně Bemba, u kterého chtěla hledat pomoc. Luciana proto v zoufalé snaze o záchranu vyhledá mladého františkánského mnicha, který jí ten den ráno dával pamflet a nabádal ji k nápravě, a společně se tak ocitnou na útěku před nemilosrdnými vrahy chránícími tajné spiknutí a zároveň na cestě za rozluštěním hádanky, kterou obraz ukrývá. Při svém putování navštíví Pisu, Neapol, Benátky a další italská města a setkají se s vládci i s naprosto obyčejnými lidmi.
"Jedna z těch tří se usmála víc než ostatní. "Opravdu jsme vás přišly obléknout," prohlásila zřetelnou neapolštinou, i když proloženou španělskými sykavkami jako košík hadů. "Ale nejsme komorné. Jsme urozené dámy aragonského dvora."
"A máme zvláštní vztah k donu Ferrantovi," dodala druhá.
"Podobně jako vy k donu Niccolòvi," uzavřela třetí.
Tak o tom jsem dost pochybovala. Ledaže by tahle trojice byla na útěku z Florencie před úkladnými vrahy, protože ukradly obrázek, a požádaly o pomoc naprosto cizího muže, mnicha, který předstíral, že je šlechtic. Ale pochopila jsem, jak to myslely.
"Vy jste jeho... milenky?"
Naráz přikývly.
"Vy všechny?" Ale už když jsem to vyslovila, vzpomněla jsem si, že don Ferrante sám hovořil o třech, a ještě o manželce. Takže už jsem na jejich přikývnutí ani nemusela čekat...
"Náš don Ferrante věděl, že nás bude těšit ustrojit takovou krásku. Pro nás je to radost!"
"Protože, a to mi můžete věřit," zase se začaly střídat v hovoru, "tenhle dvůr potřebuje krásu jako sůl. Většina zdejších dam jsou staré vdovy s velkými břichy a povislými ňadry."
Tomu jsem ráda věřila. Protože i tyhle tři půvabné dámy nebyly klasické krasavice, každá měla nějaký nedostatek. Jedna silná zápěstí, druhá ulámané zuby a třetí dech, který neprovoněl ani olej z jetelíčku, který zřejmě užívala. Předpokládala jsem, že asi poskytuje služby donu Ferrantovi pod peřinou, ne tváří v tvář. A všechny už také byly ve středním věku.
"Protože královna si přeje, aby nejvíc zářila její krása, aby jí nikdo jiný nezastínil," vysvětlovaly.
To ve mně probudilo zvědavost. "Takže královna je krásná?"
"Ano, to je. Giovanna Aragonská je veliká krasavice," pronesla velkoryse Diana a další dvě souhlasně pokývaly hlavami.
Zajímalo mě, jaký mají vztah ke královně, protože i když jsem sama nasazovala parohy mnoha vznešeným dámám, kterým jsem šukala manžely, žádnou z nich jsem doopravdy neznala. Jaké to je, dívat se do očí ženě, která ví, že zahříváte postel jejího manžela?
"Ach, máme ji rády."
"Je roztomilá."
"Jsem hrdá, že jsme jmenovkyně," ozvala se Giovanna. "O svátku našeho společného světce mi darovala růženec k misálu."
To mě zaujalo. "A ona je donu Ferrantovi věrná?"
"Ach, to jistě. Nepochybně. On není mužem, se kterým by si bylo radno zahrávat. K těm, kteří ho zradili, se chová krutě a nemilosrdně. Jistí šlechtici, kteří se proti němu vzbouřili, byli na jeho rozkaz zavražděni – a to se s nimi znal málem od kolíbky! A k ženám se chová ještě hůř."
"Když žena podvede manžela na Sicílii, má milá, on ji může ubít k smrti a zákon stojí na jeho straně."
Polkla jsem. Do uší mi zazněly úryvky neapolského popěvku, který jsem slyšela cestou v ulicích. Jesce jesce corno. Když se z muže stane paroháč, je všem k smíchu, zpívají se o něm komické popěvky. Když ho podvede žena, když na tomhle horkém a vášnivém jihu podlehne jinému, jako by se odsoudila k smrti. Král spí noc co noc se třemi milenkami své ženě pod nosem, ale královna musí být věrná. Přemýšlela jsem o tom, zatímco ty tři cupitaly kolem mě, česaly mě, pletly mi vlasy, uvazovaly stužky, zapínaly šperky a šněrovaly živůtek. Vždycky jsem žila vně práva, mimo společenské zvyklosti a nařízení, která spoutávají život jiných žen. Učila jsem se postelové triky, sotva jsem začala mít měsíční krvácení. Dokázala bych někdy žít takhle, jako "slušná" žena, tak ostře sledovaná na každém kroku, jestli se chová počestně? Opravdu král svou královnu miluje? Může k ní něco cítit, když svou přízeň tak štědře rozděluje? Ale kdyby ji nemiloval, co by mu záleželo na tom, jestli má jeho žena jiného milence? Připadalo mi to tak matoucí. Vážně, mám veliké štěstí, že nejsem šlechtična." (str. 125-127)
Tajemství mistra Botticelliho sice neřeší až tak závažné otázky a odvíjí se spíš na osobní úrovni dvojice hlavních hrdinů, ale i tak nezůstává úplně mimo širší dění a přidává alespoň spiknutí italských městských států. Líbilo se mi, že vás Marina Fiorato nechá od začátku doufat, že by se Guido nakonec nemusel stát knězem (je přeci jen teprve novic a má rok na své rozhodnutí), že by se Luciana mohla napravit a přestat dělat prostitutku (kromě jiného taky zjistíte, jak strašně mladá vlastně Luciana je – že je jí na začátku příběhu pouhých šestnáct let) nebo že by dokonce mohla mít nějaký šlechtický původ, když jako nemluvně tak tajemně připlula ve skleněné lahvi z Benátek rovnou do kláštera :o) Stejně tak tušíte, že se jí jednoho dne podaří najít její matku, i když myslím, že zrovna tohle setkání by si Luciana nakonec ráda odpustila, kdyby bývala věděla, co je její matka vlastně zač. Tajemství mistra Botticelliho je zkrátka další hodně dobrá kniha, která stojí za přečtení, a už se nemůžu dočkat, až si od téhle autorky přečtu něco dalšího :o)
"Znovu jsme sestoupily po dřevěném schodišti do vězení, do odvrácené části Benátek. Moje hrůza rostla, naskočila mi husí kůže. Světlo se změnilo v tmu, vzdušný palác v tísnivé podzemní chodby k pozzi. Do mých uší se znovu zabodly výkřiky vězněných, prosby o slitování i blábolení těch, které utrpení připravilo o rozum. Do těla se mi zakousl pronikavý chlad, po páteři mi stékal ledový pot. Na dveřích cel jsem viděla vyškrábaná čísla – vězňové ztratili svá pozemská jména a proměnili se v čísla, když tu čekali na mučení nebo smrt, nebo na propuštění, které nemělo nikdy přijít.
"Tady," prohodila lehce matka. Pokývla ke svalnatému strážci, který rozpletl paže a ustoupil ode dveří kobky.
Tázavě jsem se na matku obrátila, ale ta opět přikývla. Vstoupila jsem dovnitř a napůl čekala, že se za mnou dveře hlasitě přibouchnou. Náhle jsem si byla jistá, že matka něco ví. Do nosu mě udeřil smrad výměšků a zvratků a známý nasládlý pach. Můj nos to poznal ještě dřív než můj mozek – byla jsem zpátky v naší chatrči u Arna, stála v karmínové kaluži a dívala se na Ennu s podříznutým hrdlem.
Krev.
V rohu cely se jako dítě choulilo stvoření, kvílelo a sténalo, slzy mu stříkaly z očí a mísily se s vlhkostí, která odkapávala ze stěn. Odvrátila jsem se od něj a zadívala se na matčinu klidnou tvář. Poznamenala konverzačním tónem, jako by představovala hosty na večeři.
"Signora Bonacorsa Nivolu jistě znáš."
Tvor sebou při zvuku svého jména trhl jako dítě nebo jako pes, který nerozumí ničemu než tomu, že ho někdo volá, a obrátil svou tvář ke mně. Nedokázala jsem unést to, co jsem tam spatřila, a tak jsem sklopila oči níž, abych uzřela něco ještě horšího: Jeho punčochy byly v rozkroku roztržené a visel z nich zakrvácený camfourek, jemuž nepřirozeně chybělo něco po stranách. Jako by tahle část těla odrážela to, co se stalo s jeho obličejem. Na dřevěné stoličce ležel provinile nůž, na kterém ještě nezaschla krev, a matka ho zvedla k ústům. Přiložila si obě jeho strany k jazyku a ochutnala mužovu krev. Na jejích nenalíčených rtech zůstaly rudé skvrnky. V tu chvíli jsem vyrazila z cely, a když jsem zvracela všechno, co bylo v mém žaludku, můj mozek konečně pochopil, co jsem viděla.
Bonacorso Nivola už neměl oči ani varlata.
Když jsem zoufale dávila, uvědomila jsem si, že mi někdo masíruje záda, jako normální matka, která chce pomoci svému nemocnému dítěti." (str. 262-263)
