O tři týdny později, přijel Jordan de St. Pol, vikomt de Ribérac, na druhou stranu Skotska do svého domu v Cowgate v Edinburgu a odtamtud učinil několik návštěv. Ta poslední byla u burgundského vyslance.
Anselm Adorne ho přijal poklidně ve velkém sále domu v High Street, patřícímu obchodníkovi, jehož pohostinnosti právě využíval.
Stejně jako všichni burgundští Vlámové, i Adorne obchodoval s Francií navzdory všemu. Jeho nejstarší syn mluvil nejen italsky a vlámsky, ale hovořil také vybranou francouzštinou pařížských profesorů. Anselm sám znal jména všech skotských šlechticů, kteří výměnou za bohatství, tituly a pozemky zůstali ve službách lstivého a velmi nadaného krále Ludvíka a ve Francii bojovali proti Anglii. D'Aubigny. Monypenny. A de Ribérac. Věděl také o tažení, které tento stárnoucí, odpudivě tlustý muž už léta vedl, aby odvrátil tvrzení učně Claese vander Poela, kterými by se mohl pokoušet vnutit do jeho rodiny. Nicholas, syn Simonovy první manželky, kterou odvrhl.
Nyní ho Adorne uvítal slovy: "Rád vás vidím, mylorde. Vaše kůže a usně patří k nejlepším, které dovážíme. Doufám, že můžeme počítat s vaší pomocí při urovnávání rozdílných názorů na potřeby skotských kupců v Bruggách. Jsme obchodníci, muži znalí světa. Rozepře poškozují nás všechny."
"Potom vás musím varovat," odpověděl tlustý muž, sedící naproti němu v jediném velkém křesle, s pohárem ve své široké ruce s prsteny. "Ta škoda bude mnohem větší, než si umíte představit, jestli náš společný přítel vander Poele dostane příležitost. Není příznivcem Janova. Zítra by klidně mohl zavřít svůj obchod ve Flandech, stáhnout se do Benátek, a ponechat Skotsko, aby obchodovalo s hanzou nebo s Florencií a Benátkami prostřednictvím Anglie."
"Pokládáte ho za tak nebezpečného?" zeptal se Adorne. Byl docela rád, že Sersanders a Metteneye byli pryč. Žádný z nich by nebyl pro stárnoucího muže, který byl mazaný jako liška a jehož inteligence se skrývala za přivřenýma očima, tváří s několika bradami a obrovským masivním tělem zabaleným v sametu, rovnocenným soupeřem. Adorne dodal: "Slyšel jsem, že v Bruggách ukončil spor s vaší rodinou. Dokonce si změnil jméno z vašeho na jméno své matky. A neslyšel jsem ho pronést jedinou výhružku od té doby, co sem přijel."
"Nesprávně jste mě pochopil. Ať už si říká jakkoli, vander Poele nemůže být nikdy nebezpečný," řekl de Ribérac. "Ale rozvratný určitě. Úkladný, ano. Nespolehlivý, jistě také. Kdybych byl pánem této země, doporučil bych mu, aby se vrátil do Benátek. Navštívil jsem ho v jeho domě, abych mu to řekl, ale nebyl tam."
"Byl s královským dvorem na severu, stejně jako já. V každém případě mi bylo řečeno, že zřídka využívá svůj dům v Edinburgu. Lépe mu vyhovuje žít pod kopcem, v Canongate, v osadě Abbota z Holyroodu. Staví tam dům, a to marnotratně. Dokonce, i kdyby odjel, jeho kancelář s množstvím zástupců by tu zůstala."
"Včetně lidí jako Mick Crackbene?" zeptal se tlustý muž. "Já proti tomu samozřejmě nemám žádné námitky, pokud je nemají vander Poelovi zákazníci. Myslel bych si, že od zaměstnávání toho muže upustí."
"Crackbene?" divil se Adorne. Byl to námořník a ziskuchtivec, který stejnou měrou sloužil svému zaměstnavateli i jeho nepřátelům. "Jsem překvapen."
"Vy jste to nevěděl? Levoboček Bonkle, blázen Julius a profesionální přeběhlík Crackbene. Ti tvoří vander Poelovu skotskou společnost. Udělají, co bude chtít. Řekněme, že obrátí králův rozmar proti obchodování s Bruggami? Nabídne, že sem přivede svoji armádu? Přesvědčí Skotsko, aby zvětšilo svoji podporu Yorkům v téhle odporné anglické válce mezi králi? Mohl by se vander Poele – teď jen naznačuji – pro vás stát nebezpečným?"
Mazaný jako liška. Ale de Ribérac nejednal se Sersandersem nebo Metteneyem. Anselm Adorne se usmál a řekl: "Proč pro všechno na světě by měl a jak by mě mohl ohrozit? V anglické válce se nepřikláním na žádnou stranu, pokud nepokládáte za závazek to, že jsem poslal svoji dceru ke královskému dvoru. Slouží matce anglického krále. Měl bych snad vyvážit svoji zainteresovanost nějakým gestem také lancasterské straně? Nebo to stěží stojí za námahu?"
Vikomt ani nemrkl. "Skotský král je mladý."
"Skotskému králi je šestnáct. Jeho rádcům však ne. Ačkoli musí královský dvůr zápolit s mladickou nevázaností, je, jak jistě víte, lépe stabilizovaný než může nedostatek jeho úředníků naznačovat, Nikdo zvenčí neovlivní vládce tohoto království. A jeho armáda, jak jistě víte, bojuje pro burgundského vévodu na francouzských hranicích. Kapitán Astorre se té smlouvy, která střídavě spoléhá na přítomnost společnosti Niccolò v Bruggách, jen tak nevzdá. Já nehodlám uspíšit vander Poelův odjezd domů, ani kvůli vám ne. V současné době dokonce ani neobchoduje."
"Tak proč je potom tady?" zeptal se de Ribérac. "Totiž kromě toho, že toto místo pokládá za nevěstinec? Žádná služka, dáma ani měšťanská dcera, jak mi bylo řečeno, není v bezpečí před jeho pozornostmi."
"O tomhle nic nevím." pronesl Anselm chladně. "Předpokládám, že sem přijel, aby nabídl své služby coby bankéř, obchodník a zprostředkovatel. Věřím, že byl požádán, aby pomohl řídit královu oslavu Vánoc a královskou svatbu."
"Tomu bych rozuměl," namítl vikomt, "pokud by jeho vlastní svatba nebyla tak nedávno a jeho manželství nebylo tak spěšně konzumováno. Říká se, že jeho žena opustila vévodkynin dvůr a odjela na venkov."
"O tom jsem nic neslyšel," řekl Adorne. Tentokrát to však nebyla tak úplně pravda. Podle právníka Julia, měl Nicholas už po krk černošek a nyní se zavázal k poněkud menší rozmanitosti. Gelis (poznamenal Julius) nebyla žádná jeptiška. Zdálo se, že se k sobě s Nicholasem velmi dobře hodí: Julius neslyšel, že by jeden druhého nudili. Bůh ví, že byli tím nejpaličatějším párem, s jakým se kdy setkal, ale kdyby bylo něco špatně, Nicholas by se vrátil a všechno urovnal. A to neudělal, což znamenalo, že je vše v pořádku.
Adorne tehdy poslouchal a přikyvoval, protože bylo snadné souhlasit. S de Ribéracem nyní mluvil mírně: "Mohu vám pouze říct to, co každý ví: že vander Poele a jeho žena už si byli blízcí dlouho před svatbou. Z toho důvodu odloučení, jako je toto, tedy prospěšné obchodu, může být snášeno, ne-li vítáno oběma."
"Takže říkáte, že jsou stále zamilovaní? A tahle ukázka chlípnosti je jen výsledkem krutého odloučení? To je jedna teorie," řekl de Ribérac. "Musím přivést Simona ke dvoru a zjistit, jestli nemůže vander Poelovi poradit v jeho prekérní situaci. Je to oblast, ve které vždycky chybuje. A jeden z vašich synů je zde? Maarten je právě v St. Andreas?"
Výslech nabral jiný směr. Adorne to vše snášel s klidnou nestranností. Jeho syn skutečně studoval u biskupa. Jeho neteř Katelijne byla navíc ve své královské službě šťastná, podobně jako její sestřenice v Anglii – rovnováha, která nesměla být znovu zkoušena. Jejich rozhovor skončil; vikomt zrovna vstával, když se otevřely dveře a v nich se objevil doktor Andreas.
Tito dva muži se ještě nikdy tváří v tvář nesetkali. Proto bylo překvapivé, že lékař na prahu zaváhal a tlustý muž se znatelně zarazil uprostřed pohybu, kterým vstával z křesla. Adorne je navzájem představil.
Vikomt zběžně pozdravil. Doktor si však dovolil přidat poznámku: "Máte vnuka jménem Diniz Vasquez, monseigneur?"
"Podle mého syna Simona," odpověděl Jordan de St. Pol, "jich mám několik." A odcházel ke dveřím.
"Ne," namítl doktor Andreas, "od něj, monseigneur, máte pouze jednoho."
Vikomt se otočil: "Máte důvěrné informace? Jsem fascinován. Nebo slyším, že čtete ve hvězdách? Řekněte mi víc."
"Víc toho nevím," řekl doktor Andreas. "Ale snad to stačí."
"Tedy to je jistě dobrá zpráva," pronesl vikomt přemítavě. "Samozřejmě o tom musíte informovat mistra Henryho de St. Pol, až bude starší. Jistě se mu také uleví. Do té doby bych řekl, že se jako více prospěšné mohou ukázat jiné části nebeské klenby než ta, která svítí na moji rodinu? Vlastníme myslím dostatek lustrů. Sire Anselme?"
Vikomt odešel. Adorne zavřel dveře a podíval se na svého lékaře. Andreas Vesalius sloužil jeho domácnosti, cechu a nemocnici svatého Jana v Bruggách. Adorne k němu neměl takovou úctu jako členové cechu, ačkoli respektoval jeho mimořádné schopnosti. Nyní ho vyzval: "Myslím, že byste mi měl tuhle výměnu názorů vysvětlit. Rozčílil jste ho."
"To jsem neměl v úmyslu," odpověděl Andreas. "Někdy se pravda dostane na jazyk a musí být vyřčena. Nezpochybnil to. Ale jeho vnuk se nejmenuje Henry."
"A jak tedy?" chtěl vědět Adorne.
"To nemůžu říct. Můj pane, přišel jsem kvůli vikomtovi. Co od vás žádal? Chtěl znát důvody vašeho příjezdu?"
Člověk nepotřeboval zvláštní nadání, aby to uhodl. Přesto Adorne považoval za rozumné vyzvat ho, aby se posadil a pak mu popsat právě skončené setkání. Nic nevynechal.
"Ach," vydechl doktor Andreas nakonec a uvolnil svá dobře oblečená ramena. "Ano, chápu. Teď musí monseigneur odjet, aby přivedl svého syna Simona ke dvoru. Budete varovat Mistra de Fleury?"
Dokonce ještě i teď okamžik trvalo, než si Adorne přiřadil burgundské jméno k hlučnému učni s dolíčky ve tvářích. Potom řekl: "Před čím bych ho měl varovat? Ví, že St. Pol a jeho otec jsou zde. Ten spor už skončil a vander – a de Fleury je připraven se usmířit." Pořád si dobře pamatoval jejich rozhovor. Vyhlaste tržní smír: všichni jsme obchodníci, měli bychom se k sobě chovat přátelsky.
"Máte pravdu," souhlasil doktor Andreas. "Není potřeba ho varovat: on o tom ví."
Muž, který ve dne v noci sledoval Anselma Adornea, sklouzl dolů ze svahu na High Street a prošel opevněnou bránou oddělující městskou část Edinburgu od Canongate. Po jeho levé straně byla cesta, která se hnala dolů z kopce směrem na sever k Leithu. Vpředu byla hlavní silnice do Holyrood Abbey. A mezi nimi se tísnila obchodnická kolonie, které předsedala rodina Berecroftsových a v jejímž středu stála budova Banco di Niccolò; se dvěma dokončenými patry a zbytkem v rukách zedníků.
Uvnitř byl její právník Julius stejně tak jako její pán a mecenáš. "Nuže?" promluvil Julius, když zvěd odešel. "Řekl jsi, že nejdřív Jordan vyzpovídá Adornea. Teď víš, že ho bude následovat Simon."
"Jsem skvělý," prohlásil de Fleury a na chvíli se mu z Julia udělalo mdlo. Strávili poslední tři týdny na cestách s královským dvorem, lovem, střelbou, jízdou na koni, sokolnictvím a hovorem o finančním blahu země. Po večerech hráli hry a tančili.
Mistr de Fleury vyhrál, bez větších potíží, velké množství peněz v kartách a dosáhl, také bez větších potíží, vlídné pochvaly za to, že vymyslel nový druh společensky přijatelných radovánek. Stalo se zvykem, že byl zřídka neochotný zpívat a v soukromí předváděl talent naprosto přesně napodobit druhé, což se doneslo k uším krále i jeho bratra. Na druhou stranu, o královu pozornost nijak neusiloval. Svá obchodní jednání vedl s královskými úředníky. On a Julius byli občasnými hosty ve velice rozsáhlé domácnosti, která čas od času zahrnovala také burgundského vyslance a jeho doprovod. Anselm Adorne a Nicholas de Fleury z Brugg spolu měli několik rozhovorů, vždy příjemných.
Ten nevázaný večer v Leithu už se neopakoval. Šlechtici, kterým byl svěřen dohled nad králem a jeho sourozenci, se svojí mocí nakládali chytře a cvičení na pobřeží omezili. Což Nicholasi de Fleurymu prozradilo to, co už věděl, a sice že tohle byl dobře organizovaný královský dvůr takové velikosti, že ho mohla vést hrstka dobrých mužů. Ze všech ostatních aktérů té noci měl zájem jen o Anselma Adornea. Dívka jménem Beth, na kterou myslel raději, se vrátila zpět ke svému otci.
Od té doby sice nežil v celibátu, ale ještě se mu nepodařilo zlákat do postele, nebo vlastně kamkoliv, konkrétní ženu, která ho skutečně zajímala. Ten problém ho těšil. Pokládal za zábavné zdůrazňovat své tělesné klady: oblékat se jako vždy do černé, každý den s nějakým drahokamem umístěným na rukavici, klobouku nebo hrudi, všechny zasazené do nejtěžšího zlata, jako ten dokonale zpracovaný řetěz, který se táhl napříč přes jeho ramena. Měl také starý byzantský ceremoniální vykládaný meč. Trabzonský vladař, který mu jej daroval, byl pošetilec a zvrhlík a jeho dvořané nebyli dobří k ničemu jinému než k polehávání ve stínu a diskutování.
Nicholas de Fleury nejen nebyl pošetilec: byl umělec. Ve svých šatech se pohyboval s pozoruhodnou volností, stejně výmluvnou jako by na sobě neměl vůbec nic. Byl odborně vycvičen a nadto nedávno strávil většinu svého času v podnebí, kde byly šaty nepodstatné. Nepochyboval, že ona jediná dáma, kterou chtěl, se k němu nakonec vrátí. Možná do Vánoc. Určitě před koncem ledna: déle čekat nemohl. Ale nejdřív, kromě tisíce ožehavých úkolů, musel navštívit Haddington. Zamýšlel to udělat brzy, dřív než do města přijede Simon. Měl za to, že nastal čas zpravit o tom Julia.
Julius popíjel červené víno, zatímco čekal, až mu bude řečeno, co si má myslet. Nicholas si nalil pohár vody, a když na hladinu vyplavala špína ze stavby, hodil ho bez jediného slova na protější zeď.
Sedmnáct mil východně od Edinburgu, u řeky protékající podzimní zemědělskou půdou, přeplněnou tlustými cisterciáckými ovcemi a velkým, pasoucím se cisterciáckým dobytkem, zoranou do vláčných úrodných brázd pro zdravé cisterciácké obilí a skrz na skrz osázenou ovocnými stromy a zeleninou, leželo Haddingtonské převorství, čtvrté největší město skotského království. Mlýnská kola zde neustále naříkala; zvony vyzváněly; psi štěkali a vozíky rachotily pryč k činícím jámám, k tkalcům a k tržištím. Převorka a jejích dvacet bíle oděných jeptišek byly k vidění stejně tak často venku za obvodními zdmi, společně s obrovskou armádou světských dělníků a chasy, jako uvnitř při svých modlitbách. Haddingtonské převorství nebylo jen bohatou usedlostí s vlastními pozemky, bylo venkovským ubytováním, výstavním sídlem a školou pro vznešené dámy.
Katelijne Sersandersová se o tom přesvědčila na vlastní kůži. Tak docela nevěřila, že by unikla tomu druhu ženských klášterů, kde přebývaly její sestřenice, obklopeny tichem a zbožností. Ale Haddington si mohl dovolit přepychové vybavení královského dvora, protože královským dvorem byl: Margaret nebyla prvním královským dítětem, které zde bylo vychováváno. Všechny jeptišky byly urozeného původu a byly pečlivě vybírány z klášterů po celé Evropě. Byla tu jedna z opatství Waverley v Anglii; a další ze samotného Cîteaux. A jako společnice pro privilegovanou vrstvu, zde byly další dámy a děti, které sem buď odešly do ústraní (nebo téměř do ústraní) a mohly si dovolit zaplatit za svůj pobyt, nebo byly dostatečně důležité na to, aby jim byl zaplacen.
Převorství stejně dobře zastávalo i jiné funkce. Vysocí královští úředníci a měšťané byli známí tím, že se scházeli v jeho prostorném Velkém sále. Nocovali zde vyslanci a kurýři; král se sem mohl přijet podívat na své mladé příbuzné, zatímco byl na lovu; nejlepší učitelé dostávali zaplaceno, aby Haddington navštívili a předali svoji moudrost královským dětem jako jejich opatrovníci. Nicméně nebyla zde nouze o zábavu, sport nebo samozřejmě práci.
Katelijne Sersandersková, královská společnice, měla s osmiletou lady Margaret živý vztah, i když se občas neobešel bez výhružek, ale sdílela své povinnosti s několika dalšími, od ošetřovatelky Marioty, po Alisii, jeptišku pocházející z dobré rodiny, která dítě učila literatuře a společenskému chování, základům latiny a francouzštiny, a několika jednoduchým vyšívacím technikám.
Celkově měla Katelijne nejraději sestřenice Sinclairovi, které byly tak nepodobné jedna druhé. Slečna Phemie Dunbarová byla neprovdaná dáma zahořklého chování, v soukromí oddaná poezii a obratná v umění bez zdánlivé snahy urovnávat spory. Neteř její matky, paní Betha Sinclairová, už vychovala jednu princeznu a byla ovdovělou matkou tří obzvláště poddajných mladých dívek, které sebou někdy, především kvůli síle jejího hlasu, trhly, když je míjela. V záležitostech správného chování, byly slečna Phemie a paní Betha, obě dcery hraběte, učitelkami, kterým nebylo rovno.
Nejméně ze všeho se Katelijne líbily dny, kdy se převorka rozhodla, že bude vyučovat sama, i když lady Elizabeth byla mocná žena, obchodující samostatně přímo s Bruggami, a zároveň připravená v případě nutnosti obsadit vnější opevnění, které nechávala stavět jako bezpečnostní opatření proti Anglii, jejich momentálně přívětivému sousedovi za skotsko-anglickou hranicí, posádkou a velet jí.
Ze všeho nejvíc si Katelijne vychutnávala své lekce hudby s Willem Rogerem. Nejlepší bylo, když Margaret chyběla a na hodině byli jen jeden nebo dva chlapci a ona se svojí služebnou Emmelotou, která jim dělala gardedámu a navzdory hluku spala v koutě. Bylo to právě po jednom takovém veselém odpoledni, když zběžně vyhlédla na nádvoří, zatímco mistr Willie hovořil vedle ní, a uviděla, co za nového hosta se vynořilo ze strážního domku.
Zdálo se, že byl očekáván. Viděla, jak ho dveřník uvádí na druhou stranu; správce vyšel ven, aby nasměroval jeho muže; podkoní pospíchali, aby jim odvedli koně. Nově příchozí měl s sebou dva sluhy, deset jezdců, všechny v černém, a hřmotný doprovod neurčitého původu, který zůstal po jeho boku.
"Míče!" zvolala Katelijne Sersandersová.
"Cože?" zeptal se její učitel.
"Vzpomínáte? Míče," odpověděla princeznina společnice. "A já mám pořád jeho dýku. Řekněte mu to. Já ji přinesu." Když se otočila, srazila se se soustředěnou postavou slečny Phemie, nad čímž měla tu slušnost se začervenat.
Slečna Phemie, ve svém obvyklém úboru z roucha upnutého až ke krku a upraveného čepce, na sobě nedala znát žádné znepokojení, protože pokud šlo o její pozornost, byla plně věnována návštěvníkovi. "Jaký krásný muž."
Na rozdíl od jejího vkusu v poezii, bylo porozumění slečny Phemie světským záležitostem nespolehlivé. Katelijne ji opravila: "Není krásný. Jen chodí jako by byl. Je to přítel mého strýce, mistr de Fleury. Věděla jste, že přijede?"
"Samozřejmě," odpověděla slečna Phemie a její kulaté bronzové oči nad cudně ovinutou čelistí sledovaly nově příchozího. "Přináší boží zprávy o šíření křesťanství v Africe; o rozsévání pravdy jako světla ze zázračného svícnu, jak říká Athanasius. Také ví, jak zhodnotit naši vlnu v bavlníkových luscích v porovnání s těmi barbarsky nízkými cenami, které nabízí katalánci."
"Myslel jsem," namítl Will Roger zmateně, "že katalánská vlna pochází z jiných cisterciáckých klášterů."
Čelist slečny Phemie se zabořila do jejího čepce. "Prosím vás, zdržte se to připomínat naší svaté matce převorce. Je to skvělá dáma, ale unikají jí detaily."
O hodinu později byl Will Roger mezi jeptiškami, převorkou, služebnictvem, hosty a úředníky, kteří byli shromážděni, aby se dozvěděli o Černém kontinentu prostřednictvím dostatečně nespolehlivé paměti Nicholase de Fleury. Hudební mistr, sám virtuózní bavič, to vystoupení obdivoval. Neviděl před sebou krásného muže, od Boha ne. Ale jednoho velice dovedného.
Nakonec se připojil k všeobecnému uznání. Bylo zasloužené. "Ubohý otec Godscalc!" vykřikovali. "Jak strašné! Jak smutné! A co může být učiněno pro ty bezvěrce?"
Načež jejich host odpověděl potřesením hlavy. "Nic. Vlastně mi bylo řečeno, že se domorodé kmeny mezitím vzbouřily a Timbuktu a jeho hříšníci byli s vidinou spásy zničeni. Člověk musí plakat. Člověk musí plakat, dokonce, i když jde o černochy."
Potom odpovídal na jejich otázky, až dokud se rozhovor po chvíli neznatelně neodchýlil od Joliby k záležitostem hlubokého zájmu racionálně uvažujících lidí, jako například k výši marže z ceny pórku, k možnostem získání lepších podmínek za jejich kůže a dokonce k otázce, jak vydělat na uhlí. Jedna z jeptišek se podvolila náhlému nadšení a zvolala: "Ale my víme, nebo snad ne, kdo by v té věci mohl pomoci?" Pak se před převorčiným rychlým zamračeným pohledem posadila a sklopila oči. De Fleury, který měl znamenité způsoby, tomu nevěnoval žádnou pozornost.
Kromě jednoho či dvou případů, byly jeho způsoby snad až příliš pozoruhodné. Will Roger, coby tichý divák, nebyl překvapen, když paní Betha přešla k němu, posadila se po jeho boku a pro jednou ztišila hlas: "Ten muž. Co o něm víte?"
Věděla lépe než on, kdo de Fleury je. Roger poznal, na co se ptala, ale raději se nevyjadřoval jednoznačně. "Umí plavat." řekl. "A zpívat. A podezřívám ho, že i přetvařovat se. Katelijne?"
Zamyslela se. Vždycky o všem přemýšlela. "Umí velmi dobře lhát. Je rozhněvaný. Je bohatý a ženatý s Gelis van Borselen, která je sňatkem spřízněná s mladým skotským králem a s dalšími skvělými rodinami. Býval učněm. Není hezký, ale mně se líbí."
"Tobě se líbí každý," odtušil Will Roger. Měla pravdu. Byl to hněv. "Co si o něm myslíte vy, slečno Phemie?"
Kulaté oči barvy mědi se přimhouřily. "Já nevím," odpověděla. "Proč je tady?"
Její nařčení zaslechla Lady Margaret a netrpělivě pohodila svými červenými vlasy. "Právě jste to slyšela. Kvůli plavbě do Afriky. Kvůli šíření Krista mezi černochy. Zeptejte se ho sama."
Právě s převorkou obcházel celou místnost. Setkal se dokonce i s kuchařkami. Mluvil s Emmelotou, která pocházela z Liège, jak měl možnost ke své škodě zjistit. Když došel až ke králově malé sestře s ohnivě rudými vlasy, lady Margaret se nezeptala na černochy, řekla jen: "Ještě jste nenaučil mě nebo Sandy plavat."
Samet jeho dubletu byl střižen ve dvou vrstvách. "Ne, vaše milosti, je příliš chladno. Místo toho vás obě naučím hrát kopanou. Slečno Katelijne, chci vrátit svou dýku."
"Kde?" zeptala se Katelijne a vyslovila to tak, jako by o tom začala teprve uvažovat. Will Roger si všiml, že dívky, které mají bratry, se zřídka dají vyvést z míry.
"Po setmění v mléčnici? Ne? Děkuji vám." Přijal od ní svůj nůž a otočil se. "A mistr Roger. Domníval jsem se, že nosíte výhradně zelenou. Viva Savoia."
"Byla pouze vypůjčená," odpověděl Will Roger. "Vy sám nejste příliš vynalézavý. Dokonce ten samý odstín. Váš příběh o afrických barbarech se mi líbil. Ustrnul by se nad ním i kámen."
"Byl to tentýž odstín," přitakal de Fleury. "Slyšel jsem, že vyučujete hudbu každého: prasata, zvoníky, oráče. Tady Crackbene se chce učit. A kdo je ta dobrá služebná Ada, o které mi řekli, že ji učíte zpívat do hrnců?"
Roger o té otázce chvíli uvažoval. Ta dobrá služebná Ada byla zde, viděl ji v zadní části místnosti. Kojila na klíně dítě, které se s chutí dožadovalo mléka. Mělo velkou plavou kulatou hlavu, jakou měla i Ada. Měla také pozoruhodný hrdelní hlas.
De Fleury sledoval jeho upřený pohled a libozvučně si vzdychl. Člověk musel připustit, že to byl působivý obrázek. "Máte štěstí," konstatoval Roger. "Obvykle kojí dvě děti. Bylo mi řečeno, že si pro ni dala poslat lady Mary. Jestli zůstanete, v mžiku vám zahřeje postel."
Jeho vzdech se náhle změnil v odfrknutí. "Proč ne?" odpověděl. "Byl jsem požádán, abych si zde odpočinul přes noc. S mým bývalým kapitánem: znáte ho? Crackbene, chceš mít zahřátou postel? Ne, opusťme tohle téma: právě jsme zváni do jídelny paní Elizabeth. O čem si tam budeme povídat?"
"Nuže sire," řekl někdo. "Co takhle o vaší drahé manželce Gelis van Borselen?"
De Fleury se otočil. Paní Betha pohotově vstala a vydala se husím pochodem po jeho boku. "O lady de Fleury? Doslechla jsem se rozkošné novinky, mistře Nicholasi."
Byla poměrně mladá na matku tří dětí a vdovu. Byla dotěrná. "Jestli znám své vlastní dítě? Vaše paní sloužila králově sestře Mary; vychovala jsem ji. Hraběnku z Arranu, totiž."
"A váš otec hrabě učil krále. Jaké lepší učitele," řekl Nicholas de Fleury. "by si mohl kterýkoli muž přát pro svoji manželku!" Zrychlil svůj krok do jídelny.
Pokud tím považoval téma za uzavřené, mýlil se. Převorka se posadila a pokynula de Fleurymu na místo vedle sebe. Paní Betha se k ní naklonila se slovy: "Převorko, tohle je manžel Gelis a vy a já mu chceme něco říct." Měla malé, dobře rostlé, různobarevné zuby a bystré oči, které otočila k Willu Rogerovi.
Hudebník vzhlédl ke stropu. V mžiku vám zahřeje postel. Měl držet pusu, nebo v ní mít trubku.
"Rodinné novinky si možná zasluhují větší soukromí." namítla převorka.
"Ale jaké to jsou vzrušující novinky," naléhala paní Betha. Malá a svalnatá, se světlýma očima, působila ostražitým dojmem prvotřídního jezevčíka. Roger předpokládal, že jezevec si toho už všiml.
"Dobrá, musím vám pogratulovat, mistře de Fleury," ustoupila převorka. "Požehnaný výsledek je samozřejmě v rukou božích, ale dnes dorazila zpráva, která se týkala jistého data na začátku října. Budete mít jistě radost, když vám řeknu, že vaše manželství je plodné. V dubnu nebo květnu vám, dá-li Bůh, lady de Fleury porodí dědice."
Will Roger sklopil svůj upřený pohled. Všude kolem něj se objevily vzrušené tváře. Výjimkami byly snad jen dítě Margaret, která se zamračila, a dívka Katelijne, jež vypadala zcela pohroužená do svých myšlenek. Třetí výjimkou byl samotný nastávající otec, z jehož tváře se na chvíli vytratila barva, stejně jako když zachytil pohled Ady. Willu Rogerovi k vlastní hanbě přišlo, že se možná v tom pohledu mýlil.
Potom se Nicholas de Fleury usmál a ruměnec ho polil až k hrdlu. "Mám přiznat, že jsem věděl o jejích nadějích? A teď se dozvídám, že tomu tak skutečně je: je v očekávání. Co mohu říct? Nemám slov."
"Vy jste to věděl!" zvolala Katelijne potěšeně. "To proto nepřijela!"
"Samozřejmě," souhlasil s kulatými dolíčky ve tvářích velkými jako dvě ořechové skořápky. Jeptišky vykřikovali a nosili čerstvé víno. Muž jménem Crackbene zíral upřeně do svého poháru jako by se v něm plavil.
Rogera zajímalo proč taková netečnost. On sám cítil náhlou hlubokou náklonnost k tomuto muži-s-klíči-v-hlavě. "Nepřipíjejte si na tuhle zprávu tou vaší ubohou vodou," navrhl. "Na vás, Nicholasi de Fleury z Brugg a na vašeho prvorozeného syna nebo dceru, který má přijít!"
Sledoval de Fleuryho, jak přiložil své rty k poháru s vínem, a nebyl si jistý, jestli by mu pramenitá voda nebyla přece jen milejší. Ale mladý muž vyprázdnil svůj pohár i ty další a po zbytek večera se vyrovnal nejlepším z nich. Když odcházel, jen trochu klopýtal.
Michael Crackbene měl tvrdou skandinávskou hlavu, a proto směroval vander Poela do jeho postele v části určené pro hosty.
Uvažoval o něm jako o vander Poelovi protože si nebyl schopen zapamatovat, že by ho měl oslovovat jako de Fleuryho. Neměl nejmenší zájem používat jeho křestní jméno. Zjistil, že tohle byl důvod, proč on, Crackbene, byl tady: protože byl praktický muž, který se nechal zaměstnat kýmkoli, kdo mu to nabídl, a mohl se plavit z Newcastlu do Leithu se zavřenýma očima.
Lidé o něm říkali, že je odrodilec, ale nebyl. Vždycky pečlivě ukončil jednu smlouvu, než uzavřel další. Vander Poele na něj jednou vztáhl ruku coby varování, ale přesto ho znovu zaměstnal, když mu to vyhovovalo. Respektoval toho muže. Taky věděl – což nebylo nic pro něho – že vander Poele nedostal od své ženy žádné zprávy od té doby, co se vydal do Skotska.
Dostali pokoj sami pro sebe v křídle pro hosty. Crackbene se zbavil pážete, jak dostal přikázáno a uvažoval, jak moc by měl svléknout svého společníka. Z nich dvou měl on sám vypito mnohem více. Ale vander Poele, který visel z postele, si nerozepnul dublet, ani si nestáhl a neodhodil své vysoké boty před tím, než žuchnul zády na polštář a začal zírat na kříž nad nebesy. "Co Ada?" zeptal se.
"Všichni spí za kuchyní," odpověděl Crackbene. "Musí vstávat, aby nakojila děti. Vedle cihlářské pece je bouda se slámou, kde se s tebou setká. Nebo tady. Neúčtuje si moc."
"Děti?" divil se vander Poele a otočil hlavu.
"Budeš zvracet," odtušil Crackbene. U okna byla mísa.
"Možná. Škeble," pronesl jeho druh záhadně.
"Škeble? Žádné jsme neměli," namítl Crackbene. "Ano, děti. Dělá kojnou. Někdy to zabrání početí dalšího dítěte a někdy ne. Jedno z těch dětí je její. Bude docela temperamentní, řekl bych, pokud ti nevadí mít mléko všude. Myslíš, že se s tím vyrovnáš?"
"Ne. Ale myslím, že ty ano," odpověděl vander Poele.
Crackbene se výjimečně zasmál. Doufal, že to bylo zřejmé. "A ty bys za to zaplatil?"
"Jsem velkorysý. Ale nebudu platit potrat nějakého Vikinga. Před tím než začneš, zjisti, které z těch dětí je její a jak je staré, a podle toho přijmi opatření. Pokud pochází z Dean Castlu, bude mít přátele."
Crackbene už zvedl závoru na dveřích. "Proto si nechává platit," odtušil. "Zvládneš to?"
"Jsem si jistý, že my oba," řekl vander Poele.
Bylo krátce před svítáním, když se Crackbene vrátil. Ještě neskončil, ale dívka se musela vrátit do východu slunce. Do té doby dvakrát nakrmila dva zajíkající se haranty, bez ohledu na všechno, co mohl právě dělat. Poprvé vyjekla, že není žádné francouzské prase. Podruhé přišel na způsob, jak ji postupně dohnat k šílenství. Nebylo pochyb o tom, že potřebovala muže. Musel se zastavit ve dveřích, tak moc se chtěl vrátit zpátky.
"Nerozsvěcej," požádal ho vander Poele. "Tak co?" Zněl tak unaveně, jako by nakonec strávil celou noc v boudě vedle cihlářské pece sám.
"Stálo to za každou penny," odpověděl Crackbene. "Odpřísáhla mi, že nebude nic chtít, pokud otěhotní. A probůh, měl jsi pravdu. Pokusila by se na mě svést otcovství jejího posledního dítěte, kdyby nebylo staré osmnáct měsíců a nemělo černé vlasy. Otcem je pasáček prasat z Deanu, ale nezná se k němu. Ty ses přimlouval?"
"Duševní nehoda. Z vína. Nechal jsem mu dukát. Měl jsem za to, že změní názor."
"Proč?" chtěl vědět Crackbene. "Poslyš, potřebuju světlo. Ty nevíš, v jakém jsem stavu."
Škrtl křesadlem a po cestě do kouta rozsvítil lampu. Když se vrátil, vander Poele se převalil a s hlavou podloženou pažemi usnul jako kámen; připomínal tělo vyvržené na mořský břeh. Crackbene se zřítil vedle něho, povzdechl si a pak otevřel svoje ústa k prvnímu mohutnému zachrápání.