Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Veronica Rothová: Divergence
4. květen 2014 | 11.06 |
Na tuhle knihu mě překvapivě přivedl filmový trailer, který jsem viděla vloni na podzim, když jsme byli v kině na druhém pokračování Hunger Games. Trailer mě zaujal natolik, že bych na film s chutí okamžitě vyrazila do kina, ale protože si distributoři dávali s jeho uvedením pořádně na čas (trailer jsem viděla na podzim, v USA měl film premiéru už někdy v březnu a u nás je plánovaná až teď na začátek května), koupila jsem si ze zvědavosti alespoň jeho knižní předlohu.
Divergence je další teenagerskou dystopií (postupně zjišťuju, že mi tyhle knihy coby odpočinková četba vyhovují nejvíc :o), kde je budoucí společnost rozdělena do pěti frakcí, které mají za úkol udržovat rovnováhu a mír. V šestnácti letech se může každý dorostenec rozhodnout, jestli zůstane ve frakci, ve které se narodil, nebo jestli přejde jinam. Je to ale rozhodnutí doživotní a pro všechny platí heslo, že frakce je víc než krev, tudíž pokud někdo změní frakci, musí jí dát za každých okolností přednost, i kdyby to mělo znamenat, že bude stát proti své vlastní rodině.
Hlavní hrdinka Beatrice Priorová se narodila v Odevzdanosti, nepřipadá si ale dost nesobecká, aby v ní mohla strávit zbytek svého života, a ve škole vždycky tajně obdivovala spolužáky z Neohroženosti. Při simulaci, jež by měla odhalit, do které z frakcí svým založením skutečně patří, ale Beatrice vyjdou nejednoznačné výsledky – mohla by patřit k Odevzdanosti, Neohroženosti i Sečtělosti – je zkrátka divergentní, a to je něco neslýchaného. Zkoušející Beatrice zakáže o výsledcích s kýmkoliv mluvit a záznam její simulace smaže. Rozhodnutí, kterou frakci si Beatrice vybere, tak zůstává čistě na ní a ona si navzdory tomu, že své rodiče miluje a prožila v Odevzdanosti celkem šťastné dětství, zvolí Neohroženost.
"To jako chcete, abysme z tý římsy skočili dolů?" zeptá se dívka ze Sečtělosti. Je o pár centimetrů vyšší než já, má vlasy myší barvy a velké rty. Klesne jí brada.
Nevím, proč ji to tak šokovalo.
"Přesně tak," ubezpečí ji Max. Tváří se pobaveně.
2pt">"Je tam na dně voda nebo něco?"
"Těžko říct." Max zvedne obočí.
Houf domácích se před nováčky rozestoupí a poskytne nám široký průchod. Rozhlédnu se kolem. Nikdo se do skákání nehrne – všichni bloumají očima všude možně, ale Maxovi se vyhýbají. Někteří si prohlížejí svá drobná poranění nebo si z šatů ometají kamínky. Letmo se podívám na Petera. Okusuje si kůžičku u nehtu a předstírá lhostejnost.
Jsem hrdá. Jednou mě to přivede do maléru, ale dnes je to moje plus. Vykročím k římse. Někdo se za mnou zahihňá.
Max mi ustoupí z cesty. Dojdu až na okraj a shlédnu dolů. 
Oblečení na mně ve větru vlaje a vydává praskavý zvuk. Budova, na jejíž střeše stojíme, ohraničuje spolu se třemi dalšími domy malé nádvoří. Uprostřed něj zeje obří betonová skruž. Na její dno nevidím.
Oblečení na mně ve větru vlaje a vydává praskavý zvuk. Budova, na jejíž střeše stojíme, ohraničuje spolu se třemi dalšími domy malé nádvoří. Uprostřed něj zeje obří betonová skruž. Na její dno nevidím.Chtějí nás zastrašit. Doskok musí být bezpečný. Jen díky této myšlence se přiměju na římsu vstoupit. Rozcvakají se mi zuby. Teď nemůžu couvnout. Už jenom kvůli všem těm, kteří se vsadili, že vyměknu. Prsty zašátrám po límečku halenky, dokud nenahmatám knoflíček, který chrání háčky před rozpojením. Po chvíli se mi na halence podaří rozepnout všechny háčky a svléknu si ji.
Pod ní mám šedé tričko. Je přiléhavé a ještě nikdo mě v něm nikdy neviděl. Zmuchlám blůzu v ruce a ohlédnu se po Peterovi. Zatnu čelist a látkou po něm co nejprudčeji mrsknu. Trefím ho do hrudníku. Zírá na mě. Ostatní na mě zezadu hvízdají a pokřikují.
Znovu se podívám do jámy. Na bledých rukou mi vyskáče husí kůže a udělá se mi špatně. Jestli neskočím teď, neskočím nikdy. Ztěžka polknu.
Nemyslím. Prostě se zhoupnu a skočím. Vítr mi sviští v uších, země se mi řítí vstříc, je čím dál větší, čím dál mohutnější, nebo se spíš já řítím k zemi a srdce mi buší tak rychle, až to bolí, a každý sval v těle se mi napíná a síla zemské přitažlivosti s sebou táhne i můj vzpouzející se žaludek. Obklopí mě stěny skruže a ponořím se do temnoty.
Narazím do něčeho pevného. Pod mou vahou to povolí a pojme do sebe celé moje tělo jako do kolébky. Náraz mi vyrazí dech a já ve snaze znovu ho popadnout zasípám. Ruce i nohy mě brní bolestí.
Síť. Na dně skruže je síť. Podívám se nahoru na budovu a napůl úlevně, napůl hystericky se rozesměju. Celá se třesu a schovám obličej do dlaní. Právě jsem skočila ze střechy.
Musím se postavit na pevnou zem. Od okraje sítě se ke mně natahuje několik párů rukou. Chytím se první, na kterou dosáhnu, a vydrápu se ze sítě. Překulím se, a kdyby mě někdo nechytil, spadla bych obličejem přímo na dřevěnou plošinu.
Tím "někým", kdo mi pomohl ze sítě, je nějaký mladík. Horní ret má tenký, spodní plný. Oči má posazené tak hluboko, že se mu řasy dotýkají kůže pod obočím. Jejich barva je tmavě modrá, barva snění, spánku a čekání.
Chytí mě za paže, ale sotva zase stojím na nohou, pustí mě.
"Děkuju," hlesnu.
Stojíme na plošině, která je asi tři metry nad zemí. Kolem nás se rozprostírá otevřená jeskyně.
"Já nevěřím vlastním očím," ozve se hlas za mými zády. Patří dívce s tmavými vlasy a třemi stříbrnými kroužky v pravém obočí. Ušklíbne se na mě. "Škrob a první seskok? Světe, div se."
"Asi věděla, proč od nich chce pryč, Lauren," řekne on. Má hluboký, zvučný hlas. "Jak se jmenuješ?"
"No..." Nevím, nad čím přemýšlím, ale najednou už si nepřipadám jako "Beatrice".
"Rozmysli si to," on na to a rty mu zvlní mírný úsměv. "Jinak už ti říkat nebudeme."
Nové místo, nové jméno. Tady se můžu stát novým člověkem.
"Tris," odpovím rozhodně.
"Tris," zopakuje Lauren a uculí se. "Tak jim to takhle nahlas, Čtyřko."
Mladík jménem Čtyřka se ohlédne přes rameno a křikne: "První skokan – Tris." (str. 45-47)
Valná většina knihy je pak o tom, co všechno obnáší iniciační výcvik a jak se s ním Beatrice pere, což ale vůbec není špatné čtení. Líbí se mi, jak je Tris navzdory své výchově ctižádostivá a odvážná a že i když je vstupní trénink u Neohrožených setsakramentsky náročný (pěstními souboji počínaje a psychologickým deptáním pomocí simulací v osobní "krajině strachu" konče), nezlomí ji, spíš naopak – posměšky od ostatních "přeběhlíků" (je mezi nimi jediná z Odevzdanosti) ji pokaždé vybičují k ještě lepším výkonům. Líbilo se mi to především proto, že po těch několika úvodních kapitolách bych to od ní vůbec nečekala (on vlastně asi málokdo). Ta její proměna z ušlápnuté holčičky ve slušně drsnou teenagerku, která den za dnem překonává sama sebe, a i když má občas strach, je rozhodnutá, nedat ho na sobě za žádnou cenu znát, je hrozně příjemná. Je to takové pozitivně nakopávací čtení.
"Vykliďte prostor." Eric se podívá na Ala. "Ty zůstaň."
Pustím dýku z ruky a ta zazvoní o zaprášenou podlahu. Přejdu za ostatními na druhý konec místnosti. Všichni se snaží vecpat přede mě, aby nepřišli o podívanou, ze které se mi zvedá žaludek: Eric si Ala pěkně podá.
"Stoupni si před terč," vyzve jej Eric.
Alovy velké ruce se třesou. Dojde k terči.
"Hej, Čtyřko." Eric se ohlédne přes rameno. "Pojď mi helfnout."
Čtyřka se poškrábe špičkou nože na obočí a přistoupí k Ericovi. Pod očima se mu rýsují tmavé kruhy a svaly kolem úst má napjaté – je unavený jako my všichni.
"Čtyřka si teď párkrát hodí a ty se odtud ani nehneš," nařídí Eric Alovi, "dokud sebou nepřestaneš cukat."
"Je tohle vážně nutný?" ozve se Čtyřka. Říká to znuděným tónem, ale znuděně se netváří. Je ve střehu.
Zatnu ruce v pěst. Možná působí znuděně, ale jeho otázka je výzva. A takhle přímo Čtyřka Erica moc často nevyzývá.
Eric se na něj nejdřív mlčky dívá. Čtyřka mu pohled oplácí. Vteřiny míjejí a já nervózně zatínám nehty do dlaní.
"Tady velím já, pamatuješ?" sykne Eric tak tiše, že mu skoro nerozumím. "Tady, a i všude jinde."
Čtyřkovi se vhrne krev do obličeje, ale zachová kamennou tvář. Sevře nože v ruce, až mu zbělají klouby, a obrátí se k Alovi.
Z Alových vytřeštěných tmavých očí a roztřesených rukou přejedu pohledem k odhodlaně sevřené čelisti Čtyřky. Uvnitř pěním vzteky, až to nakonec nevydržím. "Nechte toho!"
Čtyřka obrátí nůž v ruce a opatrně přejede prsty po ocelovém ostří. Podívá se na mě tak tvrdě, až mám pocit, že se měním v kámen. Vím proč. Je to hloupost, otevřít si pusu v Ericově přítomnosti. Je to hloupost, otevřít si pusu kdykoli.
"Šaškovat před terčem může každej," řeknu. "Nic to nedokazuje, jenom to, že nás šikanujete. A to je, pokud si dobře pamatuju, zbabělost."
"Když každej, tak bys s tím neměla mít problém," opáčí Eric. "Můžeš si tam jít stoupnout místo něho"
Postavit se před terč je ta poslední věc, po které toužím, ale teď už nemůžu couvnout. Na zadní vrátka jsem nemyslela. Propletu se davem přihlížejících. Někdo mě žďuchne do ramene...
Narovnám se a dojdu k Alovi. Kývne na mě. Pokusím se na něj povzbudivě usmát, ale nepodaří se mi to. Postavím se před terč. Má hlava nedosahuje ani do jeho středu, ale na tom nesejde. Podívám se na Čtyřkovy nože: jeden má v pravé, zbylé dva v levé ruce.
Vyschne mi v ústech. Zkusím polknout, pak obrátím zrak ke Čtyřkovi. Nikdy se nemine. Neublíží mi. Budu v pořádku.
Vystrčím bradu. Neucuknu. Jestli ucuknu, dokážu jenom to, že tak lehké to zase není, dokážu, že jsem zbabělec.
"Jestli sebou trhneš," varuje mě Čtyřka zvolna, důkladně, "Al si s tebou vymění místo. Jasný?"
Přikývnu.
Čtyřka se mi pořád dívá do očí, i když už zvedá ruku a napřahuje se. Pak vypustí nůž z ruky. Vzduchem se mihne jen záblesk, po kterém následuje dunivá rána. Čepel nože se zarývá do terče patnáct centimetrů od mého obličeje. Zavřu oči. Díky bohu.
"Stačilo?" zeptá se Čtyřka.
Vzpomenu si na Alovy vytřeštěné oči a jeho tiché vzlykání po nocích. Zavrtím hlavou. "Ne."
"V tom případě otevři oči." Prstem si poklepe mezi obočí.
Upřu do toho místa zrak a přitisknu si ruce na boky, aby nikdo neviděl, jak se mi chvějí. Čtyřka si přehodí nůž z levé ruky do pravé. Vnímám jenom jeho oči a nad mou hlavou se do terče zabodne druhý nůž. Tenhle skončil blíž než ten předtím – cítím, jak mi vibruje nad hlavou.
"No tak, Tris," osloví mě Čtyřka znovu. "Dej šanci i ostatním."
Proč se mě snaží vyprovokovat, abych to vzdala? Chce snad, abych neobstála?
"Neprotahuj to!"
Zatajím dech, když Čtyřka v ruce potěžká poslední nůž. Všimnu si, jak mu blýskne v očích, když se napřahuje. Nůž letí přímo na mě, rotuje kolem své osy. Celá ztuhnu. Když se tentokrát špička nože zanoří do terče, uchem mi projede palčivá bolest a na krk mi vystříkne krev. Sáhnu si na ucho. Je to jenom škrábnutí.
Podle toho, jak se na mě Čtyřka dívá, to udělal záměrně.
"Rád bych viděl, jestli by ostatní projevili stejnou duchapřítomnost," poznamená Eric rádoby laskavě, "ale myslím, že to pro dnešek stačilo."
Stiskne mi rameno. Jeho prsty jsou na dotek suché a studené. Majetnicky si mě prohlédne, jako by si chtěl mou odvahu přivlastnit. Úsměv mu neoplatím. To, co jsem udělala, s ním nemělo nic společného.
"Budu si na tebe dávat pozor," dodá.
Tělem mi projede mrazivé zabrnění. Rozlévá se mi do hrudi, do hlavy, do rukou. Jako by mi někdo na čelo vypálil znamení "DIVERGENCE" a každý si ho mohl přečíst. Ale Eric jen sundá ruku z mého ramene a odkráčí pryč."
(str. 117-120)
Oproti třeba Hunger Games nebo Ošklivým není prostředí v Divergenci nijak temné či nespravedlivé, žádný útisk ani vláda teroru, ale na první pohled vlastně celkem normálně fungující společnost. Na druhou stranu ale není zdejší prostředí ani nijak překvapivé nebo zajímavé (jako např. u Ošklivých). Jediné, co tak dává knize grády, je právě osobnost hlavní hrdinky a vypravěčky Tris. Cítíte, že si post hlavní hrdinky skutečně zaslouží, protože si na rozdíl od Katniss, která byla odjakživa drsná holka, zvyklá postarat se sama o sebe, a kde to nebylo žádné překvapení, musí svoje postavení vybojovat, nepřijde k němu jako slepá k houslím vlastně jen díky tomu, že by se do ní zamiloval nějaký extravagantní, cool týpek jako tomu bylo u Belly v Twilightu. Divergence se proto moc dobře čte, děj navíc svižně odsýpá a jak už to tak u teenagerských sérií bývá, nechybí ani lovestory, tentokrát však příjemně jednoduché, kdy hlavní hrdinka netápe ve vlastních pocitech a nemusí se zdlouhavě rozhodovat mezi dvěma přeúžasnými chlapci :o) Ještě než jsem dočetla první díl (zhruba po jeho první třetině), už jsem vkládala do košíku na buxu zbývající dvě pokračování...
"Když opět otevřu oči, na hladké bílé zdi spatřím nápis "Boha, jeho jediného, se boj". Zaslechnu zvuk tekoucí vody, ale tentokrát je to jen vodovodní kohoutek. Trvá mi nějakou chvíli, než dokáže kolem sebe rozeznat konkrétní obrysy – rám dveří, deska kuchyňské linky, strop.
V hlavě, obličeji a žebrech mi pulsuje bolest. Neměla bych se hýbat, tím to jenom zhorším. Všimnu si, že mám pod hlavou modrou patchworkovou deku. Se sebezapřením otočím hlavu, abych zjistila, odkud voda teče.
Nad umyvadlem v koupelně se sklání Čtyřka a umývá si ruce. Krev z jeho kloubů barví vodu do světle červena. Koutek úst má natržený, ale jinak vypadá v pořádku. S vyrovnaným výrazem si prohlédne zranění, zastaví vodu a utře si ruce do ručníku.
Mám jedinou vzpomínku na to, jak jsem se sem dostala, a ta je spíš vizuální: černý inkoust vinoucí se po straně krku, okraj nějakého tetování, a mírné kolébání, které mohlo znamenat jenom to, že mě sem Čtyřka donesl.
Zhasne světlo v koupelně a z lednice v rohu pokoje vytáhne sáček s ledem. Jak se ke mně blíží, napadne mě, že bych ještě mohla zavřít oči a dělat, že spím, ale pak se naše pohledy střetnou a je pozdě.
"Tvoje ruce," zachrčím.
"O mý ruce se starat nemusíš," řekne. Opře se kolenem o matraci, skloní se nade mnou a sáček s ledem mi podsune pod hlavu. Než se odtáhne, zvednu ruku, abych se dotkla rány v koutku jeho úst. Když si uvědomím, co se chystám udělat, ruku v půlce cesty zastavím.
Co můžu ztratit? ptám se sama sebe. Zlehka se dotknu prsty jeho rtů.
"Tris," řekne mi do prstů. "Jsem v pohodě."
"Jak to, že ses tam objevil?" zeptám se a nechám ruku klesnout.
"Právě jsem se vracel z dozorny, když jsem zaslechl, jak někdo křičí."
"Cos jim udělal?" chci vědět.
"Drewa jsem před půl hodinou nechal ve špitále," odpoví. "Peter s Alem zdrhli. Drew tvrdil, že tě chtěli jenom postrašit. Aspoň myslím, že to se snažil říct."
"Je na tom zle?"
"Přežije to," usoudí Čtyřka. Nato hořce dodá: "Ale jestli bez následků, to nevím."
Neměla bych si přát, aby druzí trpěli jenom proto, že mi ublížili. Ale když si představím, jak asi Drew musí vypadat, zaplaví mě vlna pomstychtivé rozkoše a stisknu Čtyřkovi ruku.
"Dobře mu tak," řeknu. Můj hlas zní tvrdě a divoce. Narůstá ve mně hněv, až mám pocit, že mi místo krve proudí v žilách odvar z pelyňku a rozlévá se mi do celého těla. Mám chuť něco rozbít, nebo aspoň do něčeho praštit. Místo toho se rozbrečím.
Čtyřka si dřepne vedle postele a dívá se na mě. V jeho očích není ani stopa po soucitu. Vlastně by mě cokoli jiného zklamalo. Vyvlékne zápěstí z mého sevření a k mému údivu mi položí ruku na tvář a přejede mi palcem po lícní kosti. Jeho dotek je opatrný.
"Mohl bych to nahlásit," řekne.
"Ne," odmítnu. "Nechci, aby si mysleli, že se jich bojím."
Přikývne. Zamyšleně mi přejíždí palcem po tváři. "Takovou odpověď jsem čekal."
"Myslíš, že se můžu posadit, nebo je to hloupost?"
"Pomůžu ti."
Jednou rukou mi sevře rameno a druhou mi podepře hlavu. Pokusím se zvednout. Tělem mi v několika vlnách projede ostrá bolest, ale snažím se být statečná a nezasténat.
Podá mi sáček s ledem. "Nemusíš se tak ovládat," řekne. "Jsem tady jenom já."
Kousnu se rtu. Na tvářích se mi třpytí slzy, ale ani jeden z nás se o nich nezmíní ani je nevezme na vědomí.
"Bez ochranky by ses teď neměla nikam ani hnout. Máš nějaký kámoše, ne?"
"Myslela jsem, že jo." Znovu ucítím na rtech Alovu dlaň a vzlyknu tak, až sebou škubnu. Přiložím si ruku na čelo a začnu se pomalu kolébat dopředu a dozadu. "Jenže Al..."
"Chtěl, abys byla pořád tou malou, tichou, odevzdanou holkou," řekne Čtyřka něžně. "Ublížil ti, protože viděl, že jsi silná a on ne. Jinej důvod neměl."
Přikývnu a chci mu to věřit.
"Nikomu nebudeš tak ležet v žaludku, když občas projevíš trochu zranitelnosti." (str. 200-202)