Už od minulého týdne mám tak nabitý program (nebojte se, o většině z něj se tady dříve či později dočtete), že jsem letos nezvládla sledovat světový pohár ve snookeru :o( Než jsem se rozkoukala, hrálo se semifinále, ze kterého jsem stihla jen útržek zatraceně vyrovnaného zápasu Neila Robertsona s Markem Selbym. Judda Trumpa jsem letos vůbec hrát neviděla. A Ronnieho O'Sullivana jsem stihla alespoň v jeho finálovém souboji s Markem Selbym, který byl doslova o nervy :o) Viděla jsem závěr jejich hry v pondělí odpoledne, a protože to bylo tak napínavě vyrovnané, přemluvila jsem zbytek domácnosti, že místo večerního programu budeme koukat na přímý přenos poslední session od osmi večer. Nakonec jsem u jejich hry vydržela bdělá až do samého konce (což bylo někdy kolem půl dvanácté v noci :o) a upřímně řečeno to vítězství Marku Selbymu vlastně přeju.
Hrál letos opravdu skvěle a titul Mistra světa si doslova a do písmene vybojoval (navíc si říkám, že si za to Ronnie může tak trochu sám, když se většiny turnajů během roku neúčastí a myslí si, že to pak všechno strhne na mistrovství světa :o). Stejně je ale zvláštní, že člověk pořád s takovou nějakou přirozenou samozřejmostí očekává, že Ronnie nakonec vyhraje, i když je stav 17-14 z celkových 35 framů. Pořád jsem si říkala, že má dost času se vzchopit a obrátit skóre ve svůj prospěch – vypadal celkem v pohodě, ale asi byl přece jen z toho dlouhého sezení v koutě trochu vydušený, protože po bravurním těžkém strku byl schopen pokazit nějaký předpisově jednoduchý, což se mu nakonec stalo osudným. Mark Selby sice taky pod tlakem atmosféry dělal chyby, ale méně než Ronnie, kterého svou hrou nakonec udolal a v závěrečném nervydrásajícím 32. framu nad Ronniem vyhrál s bodovým skóre 62-56 (musel dohrát všechny zbývající koule na stole a o vítězství rozhodla až ta poslední potopená černá, což je něco neuvěřitelného :o)
Takže toliko o mém letošním snookerování, příští ročník si doufám ošéfuju časově líp :o)