Kavárna POTMĚ

Kavárna POTMĚ samozřejmě přišla na přetřes i u nás v práci – všichni planě krafali o tom, jak to zní zajímavě a že by si to chtěli zkusit a kdesi cosi, ale skutek utek :o( Možná i to mě částečně nakoplo, protože když už jsem o tom de facto celý čtvrtek přemýšlela, řekla jsem si, že bych potom určitě litovala, že jsem měla něco takového přímo u nosu a nezkusila jsem si to. Byla to přesně ta příležitost hecnout se a vyrazit někam sama, takže i když jsem ještě v pátek 16. května odpoledne nebyla úplně přesvědčená, jestli to dám, nakonec jsem si šla stoupnout do fronty :o)

2pt">Každopádně Lukáš nás vedl s naprostou jistotou, instrukcemi nás nasměroval a usadil ke stolku s tím, že se po kavárně nemáme pohybovat bez jeho doprovodu (mimo jiné si taky uvědomíte, že svět nevidomých musí být prvotřídně uspořádaný, aby měli jistotu, co kde najdou a čemu se mají vyhnout). Obsluhovat nás přišel jeho kolega Michal, oba mimochodem byli neskuteční vtipálci a neustále s námi žertovali. Michal nám vyjmenoval nabídku nápojů (naštěstí mají i několik druhů čaje a dokonce i džus) a přiblížil nám, jak to v kavárně vlastně vypadá – že je uprostřed stolu nádoba na odpad a po straně papíry a tužky, kdybychom si chtěli zkusit něco potmě nakreslit. I když se to takhle nezdá, byla to opravdu legrace a společně s ostatními hosty jsme se skoro neustále řehtali, přestože jsme se neznali a nikdy předtím, ani potom jsme se neviděli. Všichni jsme měli podobné obavy, abychom se neopařili nebo nepolili, a společně jsme se dělili o postřehy a zjištění, co všechno v takovéhle temnotě jde a nejde dělat :o) Já například měla nutkání neustále se něčeho držet – hrnečku na stole, hrany stolu, bundy člověka přede mnou, když jsme přicházeli a odcházeli, prostě neztratit kontakt s okolím.