Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Veronica Rothová: Rezistence
27. květen 2014 | 21.59 |
Druhé pokračování "divergentní" trilogie mě bohužel docela zklamalo, protože jsem byla nabuzená z prvního dílu a čekala jsem, že i Rezistence bude stejně akční a pojede v pozitivně dobíjecím režimu svého předchůdce. Měl mě ale nejspíš varovat už onen obrat o sto osmdesát stupňů na konci Divergence, kdy se během posledních dvou tří kapitol všechno zvrtlo a vy jako čtenář jste byli bez varování vrženi z teenagerské odlehčené četby do války, manipulace a boje o moc. V Rezistenci to pak pokračuje řekněme posttraumatickým šokem hlavních hrdinů :o(
Z Tris se stane fňukna, která se pořád jen zmítá mezi pocitem viny (na konci prvního dílu zastřelila svého kamaráda Willa, když byl pod vlivem simulace, a od té doby má psychický blok a nemůže vzít do ruky pistoli – přišlo mi to trochu přehnané, protože to bylo kdo z koho – když by Tris Willa nezastřelila, zastřelil by on ji, takže ano, je to smutné, ale drsňačka Tris, jakou v Divergenci byla, by to měla být schopná vstřebat a překonat), sebelítostí a přemítáním o tom, co všechno před Tobiasem tají a jak to asi vezme, až se to provalí. Po smrti svých rodičů, kteří se pro ni de facto obětovali (řekněme, že minimálně její matka naprosto zbytečně), má Tris navíc lehce sebevražedné sklony, resp. by se po jejich vzoru také ráda pro něco obětovala, takže jakmile se objeví nějaká mise s nízkou pravděpodobností přežití, Tris se do ní okamžitě hlásí, aniž by brala v úvahu Tobiasovy prosby nebo jakékoli rozumné argumenty.
"Ty svůj toast nebudeš?" zeptá se Caleb.
"Ten jejich chleba chutná divně," řeknu. "Posluž si, jestli chceš."
"Přijde mi ohromný, jak tady žijou," spustí Caleb a bere si přitom toast z mého talíře. "Jsou úplně soběstační. Mají vlastní energetický zdroje, vlastní čerpadla, vlastní vodní filtry, vlastní potraviny... Na nikom nezávisí."
"Na nikom nezávisí a do ničeho se nepletou. Zní to krásně."
Je to krásné, aspoň podle toho, co kolem sebe vidím.
Velkými okny proniká do místnosti tolik světla, až mám pocit, že sedíme venku. U ostatních stolků sedí hloučky Mírumilovných a jasné barvy oblečení kontrastují s jejich opálenou pletí. Na mně vypadá ta žlutá mdle.
"Tvý předpoklady pro Mírumilovnost nebyly nějak závratný, co?" zeptá se a zazubí se.
"To nebyly." Skupinka místních sedící kousek od nás vybuchne smíchy. Od chvíle, kdy jsme si sem sedli, se naším směrem ani nepodívali. "Nech si to pro sebe, jasný? Nemíním to tady nijak šířit."
"Promiň," omluví se a nakloní se ke mně přes stůl, abychom mohli mluvit tišeji. "Pro co tě vlastně doporučili?"
Celá se narovnám a ztuhnu. "Proč to chceš vědět?"
"Tris, jsem tvůj brácha. Mně můžeš říct všechno."
Jeho zelené oči se vždy dívají zpříma. Brýle, které pro formu nosil v Sečtělosti, vyměnil za šedou košili Odevzdaných a jejich příznačně krátký sestřih.
Vypadá stejně jako před pár měsíci, kdy jsme žili v pokojích naproti sobě, kdy jsme oba uvažovali, že změníme frakci, ale nenašli jsme v sobě odvahu o tom jeden druhému říct. Byla to chyba, že jsem mu nevěřila, a nechci ji zopakovat.
"Odevzdanost, Neohroženost," odpovím, "a Sečtělost."
"Tři frakce?" Obočí mu vylétne nahoru.
"Jo. Proč?"
"No, přijde mi to hodně," řekne. "V Sečtělosti jsme si v rámci iniciace museli vybrat téma, na který jsme pak psali odbornou práci. Já si vybral simulaci talentovek. Něco o tom systému vím. Aby ten program někoho doporučil pro dvě frakce, je hodně vzácný – taková možnost vlastně ani neexistuje. Ale pro tři... to je nemyslitelný."
"Administrátorka musela do průběhu zkoušky zasáhnout," vysvětlím. "Posunula simulaci na tu situaci v autobuse, aby mohla vyloučit Sečtělost z okruhu mých předpokladů – ale zjistila, že ji vyloučit nemůže."
Caleb si podepře bradu pěstí. "Přepsání programu?" řekne nevěřícně. "To bych rád věděl, jak to uměla. Tohle je na školení neučí."
Svraštím čelo. Tori pracovala v tetovacím studiu a byla u talentových zkoušek jako dobrovolnice – jak to, že uměla program přepsat? Jestli se vyznala v počítačích, musel to být jenom její koníček, a pochybuju, že by počítačový samouk dokázal přelstít simulaci vyvinutou v Sečtělosti.
Pak si vybavím jeden z našich rozhovorů. Já i brácha jsme sem přestoupili ze Sečtělosti.
"Původně patřila k Sečtělým," vyhrknu. Přestoupila. Možná proto to uměla."
"Možná," řekne Caleb a zabubnuje si prsty o tvář – zleva doprava. Snídaně leží mezi námi téměř nedotčená."
(str. 29-30)
Každopádně v Rezistenci vás autorka provede zbývajícími dvěma frakcemi – skupinka hlavních hrdinů-uprchlíků se totiž z Neohroženosti vydá nejdřív na základnu Mírumilovných, kde doufají, že najdou azyl. Jenže tamní obyvatelé se snaží zůstat za každou cenu neutrální jako Švýcarsko a do žádných sporů se nemíchat (celkem naivně předpokládají, že když zůstanou stát stranou, nechají je Sečtělí na pokoji), takže jim s žádným plánem na svržení Jeanine nepomůžou. Proto se titulní partička rozhodne zkusit štěstí u Upřímných, jenže tam musí ze všeho nejdřív podstoupit výslech pod sérem pravdy (kromě jiného jde o zdejší rituál), aby byly dostatečně objasněny příčiny napadení základny Odevzdanosti. Mimochodem, právě tahle scéna byla v knize jedna z mála, kdy to mělo aspoň trochu grády a čtení mě bavilo :o)
"Položím ti několik jednoduchých otázek, aby sis na sérum přivykl, než začne plně účinkovat," vysvětlí Niles. "Tak tedy. Jak se jmenuješ?"
Tobias sedí shrbeně a se sklopenou hlavou, jako by se bortil pod tíhou vlastního těla. Svraští čelo, zavrtí se na židli a přes zaťaté zuby odpoví: "Čtyřka."
Lhát se asi nedá, ale zřejmě je možné vybrat si jednu z pravdivých variant: Čtyřka, tak se mu říká, ale není to jeho jméno.
"To je přezdívka," řekne Niles. "Jaké je tvé pravé jméno?"
"Tobias."
Christina do mě dloubne loktem. "Věděla jsi to?"
Přikývnu.
"Jak se jmenují tví rodiče, Tobiasi?"
Tobias otevře ústa, aby odpověděl, ale pak je zase zavře, jako by chtěl ta slova, která se mu derou na jazyk zadržet.
"Proč to chcete vědět?" zeptá se.
Všichni Upřímní si kolem mě začnou něco šeptat, někteří krčí čelo. Podívám se na Christinu a povytáhnu obočí.
"Neodpovědět na otázku přímo je strašně těžký," vysvětlí Christina. "Znamená to, že má mimořádně silnou vůli. A že něco tají."
"Možná mě to až tak nezajímalo," odvětí Niles, "ale teď mě to rozhodně zajímá, když na to nechceš odpovědět. Odpověz na otázku."
Tobias zavře oči. "Evelyn a Marcus Eatonovi."
Příjmení slouží pouze jako dodatečné ověření totožnosti, aby se zamezilo nejasnostem v úředních záznamech. Při uzavření sňatku přijímají manželé jedno společné příjmení, nebo si zvolí nové. Do frakce tak přicházíme s rodinným jménem, ale jen zřídkakdy na něj dojde řeč.
Marcusovo příjmení zná každý. Povyk, který se v místnosti strhne, to jen potvrzuje. Každý v Upřímnosti ví, že Marcus je nejvlivnějším mužem vlády, a alespoň k některým se jistě dostal Jeaninin článek o Marcusově krutém chování k vlastnímu synovi. Jeanine se dá věřit jen v málo věcech, ale v tomto se nemýlila. A teď každý ví, že Tobias je Marcusův syn.
Tobias Eaton je zvučné jméno.
Niles počká, až se všichni utiší, a pokračuje. "Takže jsi přestoupil do jiné frakce, je to tak?"
"Ano."
"Přestoupil jsi z Odevzdanosti mezi Neohrožené?"
"Ano," odsekne Tobias. "Není to snad jasný?"
Kousnu se do rtu. Měl by se uklidnit; příliš se prozrazuje. Čím víc se bude zdráhat odpovídat, tím víc bude Niles po jeho odpovědi toužit.
"Jedním z důvodů tohoto výslechu je zjistit, nakolik jsi v určitých ohledech loajální," pokračuje Niles, "proto se musím zeptat: Proč jsi přestoupil?"
Tobias se na něj upřeně podívá a mlčí. Několik vteřin uběhne v naprostém tichu. Čím déle se snaží séru vzdorovat, tím je to pro něj obtížnější: zrudne v obličeji a zrychleně, namáhavě dýchá. Bolí mě to za něj. Zážitky z dětství by měly zůstat v jeho srdci, pokud si to tak přeje. Je kruté jej nutit odpovědět, brát mu jeho svobodu.
"To je strašný," rozhořčím se. "Nesprávný."
"Co je strašný? Je to jednoduchá otázka," namítne Christina.
Zavrtím hlavou. "Nerozumíš tomu."
Christina se na mě pousměje. "Tobě na něm vážně záleží, co?"
Neodpovím. Jsem příliš zaměstnaná sledováním Tobiase.
"Zeptám se ještě jednou," řekne Niles. "Musíme zjistit, nakolik jsi své frakci věrný. Nuže, proč jsi přestoupil k Neohroženým, Tobiasi?"
"Abych se ochránil," odpoví Tobias. "Přestoupil jsem, abych se ochránil."
"Ochránil před čím?"
"Před svým otcem."
Veškerý hovor v síni utichne. Ticho, které jej vystřídá, je ještě daleko tíživější. Čekám, že Niles se bude chtít dozvědět podrobnosti, ale on místo toho témě uzavře."
"Cením si tvé upřímnosti," řekne. Upřímní po něm tuto větu polohlasně zopakují. Všude kolem sebe slyším "Cením si tvé upřímnosti" a můj hněv ustupuje. Jako by ta šeptaná slova Tobiase uvítala, nasála do sebe jeho nejbolestnější tajemství a navždy jej vymazala.
Možná to není krutost, ale touha porozumět, která Upřímné motivuje. Můj strach z výslechu to však nijak nezmenší." (str. 94-96)
Poslední možnost, která jim při snaze zatnout Jeanine tipec zbývá, je spojit se s Odpadlíky, které vede Tobiasova matka Evelyn. Tris se mezitím také snaží přijít na to, jaké tajemství zná Tobiasův otec Marcus, protože podle všeho se zdá, že právě tato informace byla důvodem útoku Sečtělých na Odevzdané. No prostě nepřehledná mela, plná vleklých úvah a Trisina neustálého sebezpytování (tím svým vnitřním užíráním mě solidně vytáčela), během které se vlastně nic nevyřeší, jen se vrství další a další nedorozumění a jalové náznaky (jediné, co mi z toho trochu hnulo žlučí, byla ona vyložená zabedněnost vůdců frakci, když nechtěli poslouchat Trisino varování a zůstávali tak slepí vůči tomu, co jim ve skutečnosti hrozilo). Docela mě mrzelo, že Rezistence trpí neduhy prostředních dílů a představuje spíš jen vycpávkový materiál, ze kterého mi toho v paměti moc neuvízlo a jehož děj mi tak nějak splývá. Jedním z mála momentů, kdy se Tris trochu sebrala a čtení tak stálo za to, byl její odpor při útoku Sečtělých spolčených s přeběhlíky z Neohroženosti na základnu Upřímných, jinak to byla celkem slabota :o( Doufám, že film bude lepší.
"Nahmatám okraj zadní kapsy. S roztřesenými prsty vyčkávám. Musím vystihnout ten pravý okamžik, až bude Eric blízko.
Soustředím se na svůj dech. Představuju si, jak se mi každým nádechem plní plíce vzduchem a jak mi s výdechem přitéká do srdce okysličená krev.
Je snazší myslet na biologii než na řadu Divergentních sedících mezi výtahy. Nalevo ode mě sedí chlapec z Upřímnosti, kterému nemůže být víc než jedenáct. Má v sobě víc statečnosti než žena napravo – nebojácně upírá zrak na vojáka před sebou.
Nádech, výdech. Krev si razí cestu až do konečků mých prstů – srdce je výkonný sval, který nepodléhá toku času tak jako ostatní. Přicházejí další zrádci a hlásí úspěšné razie v konkrétních patrech základny. Všude leží stovky lidí v bezvědomí a já stále nemám nejmenší ponětí, co se děje.
Myslím na srdce. Ne na své, ale na Erikovo a na to, jak prázdně bude jeho hrudník znít, až v něm jeho srdce dotluče. Nenávidím ho, ale to neznamená, že ho toužím zabít. Navíc zblízka nožem, abych se musela dívat, jak z něj odchází život. Ale zbyla mi poslední šance vykonat něco prospěšného, a jestli chci Sečtělé udeřit do bolestivého místa, musím je připravit o jednoho z předáků.
Uvědomím si, že sem zatím nikdo nepřivedl dívku, které jsme pomohla utéct. Takže se jí to podařilo. Díkybohu.
Eric sepne ruce za zády a začne před řadou zajatců přecházet sem a tam.
"Jen dva z vás mám rozkaz sebou přivést na pozorování," oznámí. "Všechny ostatní zastřelíme. Je několik způsobů, jak určit, kdo z vás nám nebude k ničemu."
Přiblíží se ke mně a zpomalí. Napnu prsty, jsem připravená sáhnout po noži, ale pořád není dost blízko. Pokračuje v chůzi a zastaví se u hocha vedle mě.
"Vývoj mozku je ukončen ve dvacátém pátém roce života," prohlásí. "Což není tvůj případ."
Zvedne pistoli a vystřelí.
Přiškrceně vykřiknu, když se chlapcovo tělo sesune k zemi. Pevně zavřu oči. Každý sval v mém těle k němu touží přiskočit, ale zadržím se. Počkej, počkej, počkej. Nemůžu teď na něj myslet. Počkej. S přemáháním otevřu oči a rozmrkám slzy.
Můj výkřik nebyl marný: Eric teď s úsměvem stojí přede mnou. Upoutala jsem jeho pozornost.
"Ty máš do dospělosti taky ještě daleko," řekne. "Hodně daleko."
Přikročí ke mně. Konečky prstů nahmatám rukojeť nože.
"Většina Divergentních skončí u zkoušek se dvěma výsledky. Někteří jenom s jedním. Tři nedostal ještě nikdo, protože to by musel nejdřív odmítnout obě z nabízených možností." pokračuje a pořád se ke mně přibližuje. Zakloním hlavu a podívám se na něj. Na všechen piercing, který se mu blyští v obličeji, do jeho prázdných očí.
"Mí nadřízení předpokládají, že jsi skončila se dvěma výsledky. Nemyslí si, že jsi nějak zvlášť komplikovaná – jen obyčejná směska odevzdanosti a odvahy. Slepě obětavá. Nebo spíš pošetilá?"
Nakloní se blíž.
"Jen mezi náma... Osobně si myslím, žes klidně mohla skončit se třema. Patříš k těm umíněncům, kteří si odmítnou vybrat mezi dvěma jednoduchýma možnostma jenom proto, že to po nich někdo chce. Co mi k tomu řekneš?"
Vytáhnu ruku z kapsy a vymrštím se dopředu. Bodnu nožem a zavřu oči. Zátylek mám celý ulepený od potu. Otevřu oči. Eric se zhroutí k zemi – a kolem zavládne chaos." (str. 130-132)
