Ve středu 21. května jsme vyrazily na další z cyklu abonentních koncertů naší zdejší komorní filharmonie a musím říct, že tentokrát už se mi koncert zase líbil. Ukořistili jsme sedadla na balkóně v domnění, že odtamtud budeme mít krásný výhled, což se ale povedlo jen částečně, protože jsme seděli ve třetí řadě a jako naschvál si před nás sedl celkem vysoký pán a madam s trvalou až do stropu, takže pokud jsem chtěla na pana dirigenta Talicha vidět, musela jsem se naklánět buď na jednu, nebo na druhou stranu :o( Konečně jsem ale viděla celý orchestr, včetně hudebníků sedících vzadu, i když na to, abych si je mohla pořádně prohlédnout, bych se svým nedokonalým zrakem potřebovala divadelní kukátko :o) Každopádně takhle ze shora mi orchestr připadal jako moře, jako by pan dirigent Talich svýma rukama zvedal a krotil mořské vlny, což se mi hrozně líbilo :o)
Co se hudby týče, první skladba od Antonína Dvořáka byla nádherná, především její začátek s veselou trylkující melodií a valčíkovým tempem :o) Později v ní sice ty vysoké housle chvílemi připomínaly hejno komárů, ale i tak jsem byla nadšená. Oproti tomu prostřední část se sólisty se mi tentokrát nelíbila vůbec, přišlo mi to takové moc "industriální", opravdu hodně náročné na poslech a nemohla jsem se ubránit dojmu, že to vlastně vůbec neladí s orchestrem a že si každý hraje, co ho zrovna napadne :o( U zobcové flétny bylo slyšet až k nám na balkón takové to drnčení, jak v jejím kovovém těle rezonoval odpadový vzduch (trochu mi ty dozvuky připomínaly jakéhosi nerezového chřestýše), nejspíš to tak patří, ale mě to docela rušilo. Flétnistka ale byla každopádně asi hodně dobrá, protože byla schopná odehrávat sledy tónů v neuvěřitelně rychlém tempu. U lesního rohu jsem si asi prvně v životě všimla, že se na něj hraje vlastně tak, že má hudebník jednu ruku vraženou přímo v troubě, každopádně mi ale přišlo celkem nechutné, jak z něj o každé pauze vyléval "vodu" :o( Jinak u zobcové flétny, která během sól až nepříjemně pištěla, jsem si vzpomněla na scénu z filmu Četník se žení, kde Funésovy křehotinky svorně koukají na koncert vážné hudby a nutí ho sledovat ho s nimi, zatímco on by se nejraději díval na fotbalový zápas (připadala jsem si trochu jako on a rozhodně jsem v tu chvíli měla pocit, že tam v sále nemám co dělat, a než skončili, docela jsem se nudila).
Před závěrečným Beethovenem měl pan dirigent Talich opět proslov, s tím, že je rád, že o filharmonii píše místní tisk, že se snaží brát si kritiku k srdci a že tudíž začne u sebe a pokusí se dát svému řečnění nějaký obsah :o) Přišlo mi to hrozně roztomilé a dala bych nevímco, aby se mi onen článek dostal do rukou (bohužel se mi to dodneška nepodařilo), na druhou stranu jsem si říkala, co se komu nelíbí a že to asi musí být pěkný škarohlíd, protože mě coby naprostého laika a neznalce koncerty filharmonie překvapivě baví, což je podle mě u mladých posluchačů výhra (i s ohledem na věkové složení posluchačů v sále, kde průměr bude takových šedesát let :o(, a velkou zásluhu na tom má právě pan dirigent Talich, takže mi jakákoli kritika vůči němu připadá nespravedlivá.
Jinak pan dirigent mluvil také o interpretaci díla, čímž mi ze začátku trochu zamotal hlavu, protože jsem si neuměla představit, jak by se mohlo odlišně interpretovat něco, u čeho jsou pevně dány notové party. Naštěstí to později vysvětlil tím, že díky Beethovenově vynálezu metronomu (neměla jsem tušení, že ho má na svědomí právě on) jsou u všech jeho děl značky udávající tempo, ve kterém se má daná skladba hrát, ale že se vždycky hrávaly pomaleji a oni že se vracejí k Beethovenově původní interpretaci a dodržují tempo, které uvedl, když skladby komponoval. Nejsem až takový fajnšmekr, abych do toho mohla kecat, ale už z principu mi přijde přístup pana dirigenta Talicha správný, líbí se mi představa, že skladba zazní přesně tak, jak si ji autor představoval, když ji psal, a nevidím důvod proč nad tím ohrnovat nos, zvlášť když je to mnohem náročnější i pro hudebníky (kdyby to chtěli použít jako výmluvu pro flinkání, bylo by to něco jiného :o). Každopádně pan dirigent zakončil svůj proslov neuvěřitelně vtipným prohlášením, že doufá, že pro nás bude jejich interpretace Beethovena stejně vzrušující jako pro ně :o)
Jinak Beethoven se mi taktéž moc líbil, i když jsem ho slyšela poprvé v životě, bylo to takové energické, plné života (obzvlášť houslisti museli mít z toho vražedně rychlého tempa hlavu v pejru) a s celkem líbivými melodiemi. Napadlo mě, že by nebylo marné koupit si na památku těchhle našich hudebních dobrodružství i nějaké to CD :o)
Samostatnou kapitolou pak opět bylo dirigování pana Talicha. Upřímně řečeno bych se dokázala celý večer dívat jenom na něj a na to, jak se celý koncert vznáší v hudebním opojení :o) Jak se v některých momentech vžije do hudby tak, až houslisty doslova propichuje dirigentskou hůlkou v neviditelném šermířském souboji ("touché" :o), nebo jak se natěšeně přikrčuje do předklonu, když své "ovečky" tiší, a číhá s bezelstným výrazem štěněte čekajícího, až mu hodíte míč, až bude moct pustit hudebníky ze řetězu a nechat je zase rozehrát pěkně naplno (došlo mi, že už to dělal i minule, ale jak jsem byla oslabená bacilem, zapomněla jsem se o tom zmínit :o)
No a na závěr už jen jeden postřeh – při pátrání po onom novinovém článku jsem narazila na informaci o tom, že se vyměnil ředitel Jihočeské filharmonie a že od té doby dochází ke spoustě změn (jednou z nich je i změna loga a celkové prezentace souboru, kdy z decentního loga přešli na jakési ne příliš povedené kreslené postavičky, které se objevují už i na plakátu na koncert s Anetou Langerovou a vůbec se mi nelíbí :o(. Dokonce domluvil filharmonii koncert i s nějakou dechovkou :o(. Teď už aspoň vím, proč se mi pan dirigent Talich poslední dva koncerty zdál při svých projevech takový skleslý. Asi můžeme být rády, že jsme na jejich koncerty vyrazily ještě letos, protože v příští sezóně už by se nám nemusely tolik líbit.
IV. Pocta české hudbě a Beethovenovi
Antonín Dvořák – Serenáda pro smyčce E dur, op. 22
Arthur Honegger – Concerto da camera pro flétnu, anglický roh (v úpravě pro lesní roh) a smyčcový orchestr
Ludwig van Beethoven – Symfonie č. 4 B dur, op. 60
