Bohužel ani závěrečný díl "divergentní" trilogie mě příliš nenadchl. Už od konce předchozího dílu jsem tušila, že by Trisino město mohlo být jen experimentem, který někdo zvenčí řídí, a ta představa se mi moc nelíbila. V Alianci se to ale naneštěstí záhy potvrdí :o( Připadalo mi to zbytečně komplikované, podle mě by bohatě stačilo, kdyby se hlavním hrdinům nějak podařilo vyřešit situaci ve městě, ne do toho zatahovat ještě něco dalšího, většího, ale čtenář míní, autor mění :o(
Každopádně na začátku třetího dílu je situace ve městě taková, že nadvládu převzali Odpadlíci v čele s Tobiasovou matkou Evelyn. Frakce jsou zrušené, ergo zakázané a všichni se mají tvářit jako jedna velká šťastná rodina. To samozřejmě v reálu není dost dobře možné – líbil se mi Tobiasův postřeh o tom, že za dob frakcí měli lidé na výběr z pěti možností, kdežto teď mají jen jedinou – není proto divu, že se proti novému uspořádání začnou ve městě organizovat rebelové, kteří by chtěli zpátky starý systém, říkají si Aliance (odtud ten název knihy :o) a mimo jiná opatření se rozhodnou vyslat za hranice města skupinku "průzkumníků". No a kdo jiný by mohl vyrazit na podobnou akci, než naše stará známá parta – Tris, Tobias, Christina, Uriah, Cara, Caleb a Peter :o)
"Provizorní nemocnice na základně Sečtělých páchne po dezinfekci, která dráždí nosní sliznici. Zavřu oči a dál čekám na matku.
Zuřím tak, že nemám nejmenší chuť tady vysedávat. Chci si prostě jen sbalit své věci a vypadnout. Tuhle demonstraci musela naplánovat ona, jinak by o ní nevěděla už den předem. A taky musela vědět, že se tahle demonstrace vymkne kontrole vzhledem k napětí, které tu panuje. Přesto neustoupila. Zaujmout vyhraněný postoj vůči frakcím pro ni bylo důležitější než bezpečnost či potenciální ztráty na lidských životech. Nevím, proč mě to překvapuje.
Slyším, jak se rozevřou dveře výtahu. "Tobiasi!" zavolá matka.
Rozběhne se ke mně a stiskne mi ruce. Jsou ulepené od krve. V jejích tmavých očích se mihnou obavy. "Nejsi zraněný?"
Má o mě strach. Kdesi uvnitř mě něco nepatrně zahřeje – má mě ráda, dělá si starosti. Ještě se z ní nestal netvor.
"To je Edwardova krev. Pomohl jsem ho sem donést."
"Jak je na tom?" zeptá se.
Zavrtím hlavou. "Už nijak."
Nevím, jak to říct lépe.
Ucouvne, pustí mé ruce a sedne si na jednu z židlí v čekárně.
Když Edward zběhl od Neohrožených, matka se ho ujala. Přišel o oko, o frakci, o pevnou půdu pod nohama, ale ona z něho znovu udělala bojovníka. Nevěděl jsem, že si byli tak blízcí; dojde mi to až teď, když vidím, jak se jí v očích zalesknou slzy a roztřesou prsty. Tolik emocí jsem u ní neviděl od doby, kdy s ní otec praštil doma v obýváku o zeď.
Potlačím vzpomínky, ale jako bych je chtěl vecpat do příliš těsné zásuvky.
"Je mi to líto," řeknu. Nevím, jestli to míním vážně, nebo jen chci, aby si myslela, že jsem pořád na její straně. "Proč jsi mi o tý demonstraci nic neřekla?" dodám nejistě.
Zavrtí hlavou. "Nevěděla jsem o ní."
Lže. Vím to. Ale nechám ji být. Teď si nemůžu dovolit žádný konflikt. Nebo do toho teď možná nechci šťourat, když nad námi visí Edwardova smrt. Někdy těžko rozlišuju, kde končí strategie a kde začíná soucit...
"Možná bych už měl jít."
"Zůstaň," poprosí. Dotkne se prázdné židle mezi námi. "Prosím."
Přisednu si k ní, a přestože sám sebe ujišťuju, že jsem jen tajný agent, který uposlechl svého domnělého vůdce, cítím se jako syn, který utěšuje svoji truchlící matku." (str. 32-33)
Tris s ostatními velice brzy zjistí, že svět za hranicemi jejich města je nepředstavitelně obrovský (překvapilo mě, že lidé ve městě netušili nic o ostatních zemích, světadílech, vesmíru apod., člověk tohle povědomí bere jako samozřejmost a přišlo mi hodně zvláštní, že to nikoho nenapadalo nebo nezajímalo, ani Sečtělé, nebo že se o tom neučili v rámci dávné historie), že jejich město a de facto celý jejich dosavadní život byl jen experiment a že podobných experimentálních měst je víc a že se v nich Vláda (rozuměj: Spojených států amerických) snaží "vypěstovat" jedince s uzdravenými geny. V minulosti totiž lidstvo (nebo spíš jen Američané, protože o zbytku světa se v knize nemluví) údajně provádělo pokusy s genetickou výbavou a snažilo se jimi napravit nízkou inteligenci, sobeckost, bojácnost apod. (dále viz. frakce), jenže s odebráním určitého "nedostatku" se lidem z povahy ztratilo i něco dalšího – když byli nesobečtí, byli zároveň pasivní, s rostoucí inteligencí ztráceli soucit a empatii atd. atd. V důsledku toho údajně došlo k válce a nepokojům a většina země byla zničena. Vláda proto musela přistoupit ke genetické léčbě, resp. začala s programem pěstování geneticky neupravených jedinců.
"Jinými slovy říkáte, že ten, kdo není Divergentní, je poškozený," ozve se Caleb. Hlas se mu třese. Nikdy by mě nenapadlo, že by se můj bratr mohl kvůli něčemu rozbrečet, ale mohl.
Uklidni se, přikážu si znovu a opět se pomalu, zhluboka nadechnu.
"Z genetického hlediska, ano," potvrdí David. "Nicméně i nás samotné překvapilo, do jaké míry se behaviorální model vašeho města ukázal jako efektivní – až donedávna zásadním způsobem usnadňoval problémy s chováním, které předtím stály genetické manipulaci v cestě. Obecně se dalo říci, že podle chování jedince nebylo možné usuzovat na jeho genetickou výbavu."
"Jsem inteligentní," řekne Caleb. "Jestli jsem vás dobře pochopil, tak mým předkům někdo k inteligenci pomohl a já, jako jejich potomek, teď kvůli tomu nedokážu s lidmi soucítit. Protože mě, stejně jako každou geneticky narušenou osobu, omezují mé narušené geny. Na rozdíl od Divergentních."
"Ehm... dalo by se to tak říct," připustí David a pokrčí rameny.
Caleb se na mě poprvé od našeho setkání podívá a já mu pohled oplatím. Můžou snad jeho narušené geny za to, že mě zradil? Může to být jako nemoc, kterou nelze vyléčit, kterou nelze ovládnout? Nechce se mi tomu věřit.
"Geny nejsou všechno," ozve se Amar. "Každý člověk, i geneticky poškozený, dělá v životě rozhodnutí. A na tom záleží."
Vzpomenu si na tátu. Narodil se jako Sečtělý, ne Divergentní. Nemohl nebýt inteligentní. Rozhodl se žít mezi Odevzdanými, rozhodl se bojovat se svou povahou a zvítězit. Válčil sám se sebou, stejně jako já.
Ale nezdá se mi, že by za takovou vnitřní válkou stála genetická deformace – naopak, příčina se mi jeví jako čistě a zcela lidská.
Podívám se na Tobiase. Je tak vyčerpaný, skleslý. Vypadá, že se každou chvíli zhroutí. Není sám, koho nové zprávy ochromily: Christina, Peter, Uriah, Caleb, všichni jsou jako omráčení. Cara svírá mezi prsty lem své košile a se zamračeným výrazem přejíždí palcem po látce.
"Je toho na vás hodně, že?" všimne si David.
Hodně je slabé slovo." (str. 92-93)
Lidé žijící mimo experimenty se tak dělí na Porušené a Neporušené (čili geneticky neupravené), a přestože se to Neporušení i Vláda snaží popřít, porušení jedinci jsou vlastně méněcenní (něco jako Odpadlíci) – pokud se rozhodnou žít v "civilizaci" s Neporušenými, mohou vykonávat jen pomocné práce, jinak si mohou zvolit život mimo "civilizaci", tzn. na periferii, kde jsou lidé ponecháni sami sobě napospas bez dodávek jídla, tepla a energií a kde platí zákon silnějšího a každý den musí bojovat s ostatními o holý život, nebo se zúčastnit experimentů ve městech. Musím přiznat, že se to ve mně bouřilo už i proti frakcím a tomu, jak jim vadili všichni divergentní. Říkala jsem si, že je přeci jedno, jestli někdo je nebo není trochu jiný než ostatní, pokud se rozhodne do nějaké frakce vstoupit, resp. v ní zůstat, a dělá to, co má, co je komu po tom, co se mu honí hlavou, nebo jaké má pohnutky k tomu, co dělá. Jiný přece ještě neznamená špatný, naopak může to přinést i pozitivní změny (jako když Tris vnesla trochu soucitu mezi Neohrožené). Dovedete si proto asi představit, co se mnou dělalo striktní posuzování charakteru lidí a jejich hodnoty jen na základě jejich genetického kódu :o( Silně mi to zavánělo fašismem, včetně onoho čistého genetického množení (Vláda nedovoluje neporušeným lidem vybírat si partnera mezi porušenými, resp. mít s takovým partnerem děti, o gayích ani nemluvě).
Hodně hnusné mi přišlo i to, že lidé z Úřadu pro genetickou péči na bývalém letišti blízko Chicaga sledují dění v Trisině městě na monitorech jako nějakou reality show. To bylo celkem zvrácené. A obzvlášť takové to jejich hraní si na bohy, kdy do dění ve městě zasahovali, jen pokud měli pocit, že by Divergentní (neboli geneticky uzdravení) jedinci mohli přijít k úhoně. To pak do města některé z frakcí (např. Sečtělým) dodají různá séra, jako bylo to simulační, pod jehož vlivem Neohrožení napadli Odevzdané, a tímhle způsobem se snaží regulovat prostředí a případné násilí ve městě – evidentně se jim to ale moc nedaří. No a když násilí ve městě překročí jakousi únosnou míru (i když těžko říct, kde se taková hranice nachází, protože mi připadalo, že lidé ve městě pro ně ani nejsou lidé, jen pokusná zvířátka :o(, vymažou všem účastníkům paměť a začnou zase od začátku.
Aby to bylo názornější a nedostatky společenského uspořádání mimo experimentální města vylezly dostatečně na světlo, ukáže se po náhodně absolvovaném genetickém testu, že Tris má geny zdravé, ale Tobias ve skutečnosti divergentní není. I když byl schopen vzdorovat séru, jeho geny jsou stále poškozené, což ho samozřejmě trochu sebere. Vždycky se bál, že bude stejná zrůda jako jeho otec, a teď mu to jeho genetické testy potvrdily (ve skutečnosti je vlastně zářným příkladem toho, že bez ohledu na zděděné předpoklady a vlastně i výchovu, se z člověka může stát normální jedinec se srdcem na správném místě, jenom si to neuvědomuje). Na základě toho se Tobias v tomhle díle chová trochu jako idiot (zase nevěří Trisinu úsudku) a zaplete se do nepovedeného povstání, při němž je vážně zraněn Uriah, na kterého slíbil jeho staršímu bratrovi a svému příteli Zekemu, že bude dávat pozor (projde si tak podobným kolečkem jako Tris, když zastřelila Willa, jenom pro svůj čin nemá žádnou slušnou omluvu).
"Vydám se do místnosti s rodokmeny... Spatřím ji už z dálky. Z bronzových stěn sálá vlídné, hřejivé světlo. Zastavím se na prahu a mám pocit, jako by mě zalila záře zapadajícího slunce. Tobias přejíždí prstem po linii svého rodového stromu – alespoň předpokládám – ale duchem je někde jinde.
Jako bych zahlédla jeho obsesivní sklon, o kterém mluvil Amar. Vím, že se v posledních dnech téměř neodtrhl od obrazovek, na kterých se setkával se svými rodiči, a teď dlouhé hodiny civí na jejich jména, ačkoli o nich už dávno všechno ví. Měla jsem pravdu, když jsem mu řekla, že zoufale hledá svou ztracenou matku, že si potřebuje dokázat, že není porušený, ale nikdy mě nenapadlo, že by spolu tyhle dvě věci mohly souviset. Nevím, jaký je to pocit nenávidět svou vlastní minulost a současně toužit být milován lidmi, kteří jí vtiskli její podobu. Jak to, že jsem si nikdy předtím této rozpolcenosti v jeho srdci nevšimla? Jak jsem si mohla nevšimnout, že za silnou a laskavou stránkou jeho povahy se skrývá malý, nejistý kluk se šrámy na duši?
Calebovi prý máma kdysi řekla, že každý v sobě máme kousek zla, a dokud ho nerozpoznáme sami v sobě, nedokážeme ho odpustit ani druhým. Jakým právem pak můžu Tobiasovi předhazovat jeho vlastní zoufalství? Jsem snad lepší než on? Copak jsem se svou rozvráceností nikdy nenechala zaslepit?
"Hej," ohlásím se.
Obrátí se ke mně s kamenným výrazem, který tak dobře znám. Takhle se tvářil ještě několik týdnů po našem seznámení. Jako voják na stráži, který nenechá do svého výrazu proniknout sebemenší myšlenku.
"Chci ti něco říct," promluvím jako první. "Myslela jsem, že si potřebuju rozmyslet, jestli ti někdy dokážu odpustit, ale změnila jsem názor. Neudělal jsi nic, co bych ti já musela odpouštět, snad jenom to, žes ze mě udělal žárlivku..."
Otevře ústa, aby něco namítl, ale zvednutou rukou ho zarazím.
"Jestli spolu máme zůstat, budu ti muset odpouštět stále znovu a znovu, a ty zase mně, takže o samotné odpuštění nejde," přemýšlím nahlas. "Spíš bysme se měli zamyslet nad tím, co jeden pro druhého znamenáme."
Celou zpáteční cestu jsem dumala nad tím, co Amar řekl o vztazích: Že problémy k nim neodmyslitelně patří. Přemýšlela jsem o mámě a tátovi – rozhádanější rodiče v naší frakci nikdo neměl – a přesto spolu vydrželi celý život.
Potom jsem si uvědomila, jak si teď připadám silná, jak se s Tobiasem cítím v bezpečí a jak mě celou dobu ujišťoval, že jsem statečná, že si mě váží a že mě miluje, protože si to zasloužím.
"A?" zeptá se Tobias a z jeho hlasu, pohledu i držení těla je patrná nervozita.
"A," odpovím, "pořád si myslím, že mě jako jediný dokážeš udělat lepší."
"To jo," řekne chraplavě.
A já ho políbím.
Sevře mě v pevném objetí a zvedne na špičky. Zabořím mu tvář do ramene a zavřu oči, abych si mohla vychutnat jeho čistou vůni. Jako by z něj zavál vítr.
Vždycky jsem si myslela, že když se člověk do někoho zamiluje, jednoduše se to stane a nemá nad tím žádnou moc. Možná to platí o začátcích, ale můj vztah k Tobiasovi už takhle vymezit nejde.
Zamilovala jsem se do něho. Ale nezůstávám s ním jenom proto, jako by už pro mě nikdo jiný neexistoval. Zůstávám s ním proto, že jsem se tak sama rozhodla, že se o tom přesvědčuju každé ráno, když vstanu, když se spolu hádáme, když vedle sebe ležíme, když se jeden v druhém zklameme. Stále znovu si ho vybírám mezi všemi, a on mě."
(str. 254-255)
Jak vidíte, Aliance je hodně kontroverzní díl s množstvím bouřlivých témat, ale co se celkového zpracování týče, přišla mi docela povrchní. Spousta věcí totiž zůstane nakousnutých a nedořešených, nevysvětlených, měla jsem z toho pocit, že si autorka vzala moc velké sousto, když do děje zatáhla i události mimo původně nastíněné prostředí (tedy město) a dala si na to vlastně jen jedinou a nijak zvlášť rozsáhlou knihu. Všechny ty nedotažené detaily pak působí hodně zmateně, nemluvě o tom, že po dvou dílech psaných jenom z pohledu Tris se v Alianci střídá vyprávění z pohledu Tris i Tobiase, obojí v první osobě, takže jsem se dost často ztrácela v tom, čí pasáž zrovna čtu :o( Na konci knihy se sice ukáže, proč se k tomu autorka uchýlila (a že to bylo snad i opodstatněné), a máte díky tomu vlastně možnost podívat se konečně do hlavy taky legendární Čtyřce, ale i tak to pro mě bylo nepříjemně matoucí. Navíc závěrečnému dílu zase chybí grády, je to jen samé přemítání, plánování a poznávání nijak zvlášť zajímavého prostředí – napínavé mi to přišlo až na samotném konci, kdy jsem pořád nechtěla uvěřit, jak to dopadlo a knihu jsem bez dechu dočítala ještě v MHD při cestě z výletu do Tábora. Na vylepšení dojmu z celé trilogie to ale nestačilo – za mě pořád platí, že nejlepším dílem byla úvodní Divergence a zbývající dvě pokračování si mohla autorka odpustit, nebo je měla totálně předělat.
