Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Červnový týden v Budapešti
24. červenec 2014 | 20.53 |
Sice jsem letos původně žádný zahraniční výjezd neplánovala, spíš jsem se chtěla zaměřit na poznávání krás naší domoviny, ale když na Berslevu nabízeli moc pěkný čtyřhvězdičkový hotel v Budapešti za víc než slušnou cenu s možností slevkupony nasčítat klidně i na týdenní pobyt, řekla jsem si, že by nemuselo být špatné zarelaxovat si týdenním povalováním se v teplých bazénech a nicneděláním :o) Jenže, jak už to tak bývá, nabídka na Berslevu měla menší háček – přestože to tam paní zprostředkovatelka, která po zakoupení slevkuponu zasílala vouchery na ubytování v hotelu, nikde neuvedla (v podmínkách bylo pouze uvedeno, že kupony nelze použít na termíny ty a ty a byly tam uvedeny asi dva květnové termíny, což mě bylo jedno, protože jsme chtěli vyrazit někdy kolem půlky června), hotel nabízel se slevou jen asi čtyři volné termíny a z toho většinou jenom na víkendy (žádný nebyl na oněch 8 nocí, na které jsem si nakoupila vouchery), což bylo mírně řečeno na prd, protože trmácet se nějakých šest až osm hodin do Budapešti, abych tam strávila všehovšudy dvě noci a zase jela těch šest až osm hodin zpátky (a to nemluvím o tom, že ty lístky na vlak, příp. projetá nafta taky nejsou zadarmo), to by si člověk moc neodpočinul. Asi nemusím říkat, že mě to docela vytočilo :o( Začala jsem tudíž boj o vrácení peněz – od madam zprostředkovatelky jsem se dočkala jen naštvané odpovědi, že všechno bylo uvedeno správně a že je to můj problém, jestli jsem chtěla vouchery nasčítat a v hotelu není volný termín, obrátila jsem se proto na portál Berslevu (naštěstí jde o klasický nákup přes internet s možností odstoupení od smlouvy do 14 dnů), kde to sice kvůli neskutečnému bordelu v platbách a mailech (přece jen byly ty vouchery čtyři, že) a nefunkčnímu předávání informací mezi jednotlivými zaměstnanci, trvalo přes měsíc (a stálo mě to několik hektolitrů tekoucích nervů a pár bezesných nocí), ale nakonec jsem si svých těžce našetřených 18.000,- Kč vydobyla zpátky. Byla to opravdu hnusná zkušenost, co si budeme povídat, jenže když už se mi v podvědomí usídlila představa relaxace v budapešťských lázních (a po tom nerváku se slevkupony jsem si potřebovala zarelaxovat mnohem víc než předtím), dost těžko se vyháněla pryč, a tak když mi dorazili peníze na účet, vynechali jsme veškeré prostředníky a našli si přes server booking.com (což je rezervační systém přímo jednotlivých hotelů) za ještě lepší cenu jiný čtyřhvězdičkový hotel kousíček od metra v termínu, který nám vyhovoval, a tentokrát už všechno klaplo bez problémů :o)
V sobotu 21. června jsme proto s mamkou už potřetí vyrazily vlakem do maďarské metropole (sice jsme po loňských ne příliš příjemných zkušenostech s vlakovou dopravou chvíli uvažovaly i o cestě letadlem, ale to by vyšlo jednou tak dráž a tak jsme si řekly, že do třetice všeho dobrého i zlého to ještě riskneme vlakem).
Letos jsme navíc měly cestu o to pohodlnější, že do Prahy na vlakové nádraží jsme měly odvoz autem a tím pádem dvě pomocné ruce na tahání kufrů navíc :o) Jinak cesta jako taková byla celkem v pohodě, bývaly bychom ani nepotřebovaly místenky, protože vagón zůstal celou dobu příjemně poloprázdný. Po trase nebyly žádné výluky, takže jel kulturnější EuroCity s klimatizací, což se ukázalo jako ne až taková výhoda, protože klimatizace, jaká fičela u nás ve vagonu, by byla fajn, kdyby venku bylo třicet stupňů a víc, ale takhle byla po nějaké době celkem nepříjemná – regulérně mi táhlo na kolena a chodidla jsem měla jako led :o( 21. června je sice oficiálně první letní den, ale sluníčku to zřejmě nikdo neřekl, a tak bylo zalezlé za mraky a teplota se pohybovala maximálně kolem 20 stupňů.
Do Budapešti na nádraží Keleti jsme dorazili s nepatrným zpožděním a jako správní mazáci jsme si rovnou vyrazily koupit týdenní permanentku na veřejnou dopravu. Překvapilo mě, že stavební úpravy v okolí nádraží už byly dodělané, v podzemní části u vstupu do metra je také nová supermoderní kancelář zdejšího dopravního podniku (vloni tam byla jen taková opancéřovaná kadibudka), kde si musíte vytisknout pořadové číslo :o). Jen pro úplnost – kancelář dopravního podniku u nádraží Keleti je otevřená denně od 6 do 22 hod. a je zde možné platit kartou, přičemž 7denní jízdenka na všechny druhy budapešťské hromadné dopravy (včetně lodí) stojí 4950 HUF/osobu a aby byla platná, musíte na ní vyplnit svoje jméno (revizoři mají údajně nárok chtít po vás při jejím předložení ke kontrole průkaz totožnosti, ale za celou dobu se nám to nestalo).
No a potom už jsme se mohly vydat rovnou na hotel, konkrétně do hotelu City Inn v těsné blízkosti nákupního centra Corvin. Tam na nás čekal útulný, čisťounký a celkem velký pokoj, s individuálně nastavitelnou klimatizací (kterou jsme za celou dobu pobytu vlastně ani nepotřebovaly) a minibarem, personál na recepci byl moc příjemný, v základní výbavě jsme dostaly i mapku Budapešti a jakéhosi útlého "reklamního" průvodce v češtině, zkrátka čtyřhvězdičkový hotel byl znát (a to jsme prosím vybíraly z té nižší cenové hladiny, takže z těch obyčejnějších čtyřhvězdičkových hotelů :o). Jediné, co mě trochu zarazilo, byl v provozním řádu uvedený zákaz jedení a skladování jídla na pokoji, naštěstí nám za celou dobu našeho pobytu, kdy jsme měli v minibaru čili v minilednici neustále nějaké to ovoce a pití, nikdo nic neřekl, takže pohoda. Snídaně byly taktéž epesní, každý den trošku jiné saláty nebo jinak udělaná vajíčka, sýry, salámy, džemy, kafe, čokoláda, čaj, džus, zkrátka co kdo ráčí. Já jsem si hlavně libovala v těch jejich skvělých zeleninových a ovocných salátech, i když musím říct, že jsem nepohrdla ani vajíčky, a občas jsem si dala i jogurt s ovocem (základem však vždycky byly moje bezlepkové křupavé plátky, zpravidla ještě s plátkem sýra). Jinak navzdory blízkému nákupnímu centru byl v hotelu i v jeho okolí klid, takže jsme mohly spát, jako když nás do vody hodí, a opravdu si během naší dovolené odpočinout (mimochodem, v pondělí jsem byla z toho celodenního cachtání v lázních tak utahaná, že jsem usnula doslova uprostřed hovoru :o).
I když nutno říct, že moje původní vize, že budu celý týden naložená v bazénech a jen si sem tam odskočím po nějakých těch památkách, se nakonec tak úplně nenaplnila, protože nás zklamalo počasí – ne že by byla nějaká extra zima, spíš se pořád nemohlo rozhodnout, jestli už jako bude to léto nebo ne. Zkrátka to, co předvádí počasí tenhle rok v jednom kuse :o( Ve výsledku jsme se tak koupaly každý druhý den. V neděli, kdy jsou všechny vstupy v lázních nejdražší, a taky proto, že bylo čistokrevné polojasno (a ještě jsme nevěděly, že se to v průběhu týdne o moc nezlepší), jsme se vyrazily podívat k Parlamentu a absolvovaly jsme i prohlídku jeho interiérů. Budapešťský Parlament se nachází přímo na břehu Dunaje (konkrétně na pravém břehu). Do jeho těsné blízkosti jsme se svezly druhou linkou metra M2 (zastávka Kossuth Lájos tér) a chvíli jsme jen tak bloumaly po přilehlém náměstí a kochaly se tou překrásnou neogotickou budovou (já k tomu samozřejmě fotila jako o život :o) Na každém kroku jsou k vidění hradní stráže a pěkná je i ona "podúrovňová" nádrž s vodou nebo dvojice bronzových lvů u hlavního vchodu. Nakonec jsme se vydaly hledat vchod a pokladnu s lístky – naštěstí většina personálu mluví anglicky, a tak nás nasměrovali do protilehlého Etnografického muzea, kde se lístky na prohlídky interiéru Parlamentu prodávají. Museli jsme si tam vystát menší frontu, ale příjemnou zprávou bylo, že jakožto občané EU jsme dostaly 50% slevu, za lístek jsme tak každá zaplatila jenom 1750 HUF. Platit můžete i kartou a lístky jdou případně koupit také v předstihu přes internet, což je docela dobrá vychytávka, pokud máte jasně daný plán a víte, který den na prohlídku vyrazíte, protože takhle na místě jsme dostali lístky na prohlídku v angličtině, která začínala až za hodinu. Nakonec jsme onen čas využily k rychlému přesunu zpátky na hotel pro teplejší oblečení – rozfoukal se totiž docela silný vítr a mamce začala být v kraťáskách zima, já jsem si při té příležitosti vyměnila pantofle za pohodlnější kecky a obratem jsme vyrazily zase zpátky k Parlamentu. Stíhaly jsme to doslova s odřenýma ušima a od metra jsme raději nasadily hodně rychlou chůzi, protože místo, kde prohlídka začínala, bylo až na opačném konci budovy :o)
Každopádně u vstupu do Parlamentu se připravte na bezpečnostní kontrolu jako na letišti – musíte odložit veškerou elektroniku a vyprázdnit kapsy, poté projdete detekčním rámem a pokud jste klikaři jako já a pípáte, "zrentgenují" vás ještě ručním skenerem. Vnitřek parlamentní budovy je ale překrásný a rozhodně stojí za to :o) Navíc můžete fotit i natáčet, co hrdlo ráčí, takže jde o vyslovený turistický ráj. K prohlídkám je zpřístupněno pravé křídlo budovy, v tom levém, které je naprosto identické, pak zasedají maďarští vládní činitelé. Mě nejvíc fascinovaly ty zlatem zdobené stropy a stěny – údajně se jedná o 22karátové zlaté pláty, které jsou tak tenké, že teprve deset tisíc vrstev by dalo tloušťku jednoho milimetru, přesto bylo na výzdobu použito přes 40 kg zlata (paní průvodkyně říkala i celkovou plochu zlaté výzdoby, ale tu už jsem si nezapamatovala) – v kombinaci s ostatní těžkou barevnou výzdobou to působí dost orientálně. Jinak na stavbu Parlamentu byly použity výhradně místní materiály (jde o celkem příjemný projev národní hrdosti), jen čtveřice tunových sloupů z hnědého granitu u Velkého schodiště jsou darem od švédského krále.
Budapešťský Parlament (maďarsky Országház neboli Zemský či Republikový dům) byl postaven v letech 1885 až 1904 (tedy za 19 let) a patří k jedněm z nejstarších vládních budov v Evropě, přičemž od roku 1987 je na seznamu Světového dědictví UNESCO. Budova inspirovaná britským Westminsterským palácem je 265 metrů dlouhá, 123 metrů široká a novorenesanční kupole na jejím vrcholu dosahuje symbolické výšky 96 metrů (s číslem 96 se v budově maďarského Parlamentu setkáte poměrně často, odkazuje totiž na příchod Maďarů do vlasti v roce 896). Parlament je tak zcela záměrně nejvyšším bodem v Pešti (výjimkou je jen stejně vysoká Bazilika sv. Štěpána), který žádná jiná stavba nesmí překročit. Budova má 691 místností, 10 dvorů, 27 vchodů a 29 schodišť, přičemž její celková rozloha, včetně prostorného náměstí, je něco přes 65.000 metrů čtverečních. Na stavbě Parlamentu pracovalo prý průměrně 1.000 dělníků a bylo použito 40 miliónů cihel, půl milionu ozdobných kamenů a stavbu zevnitř i zvenčí zdobí celkem 242 soch, z toho 88 soch maďarských náčelníků a králů, sedmihradských vojvodů a významných vojevůdců je rozmístěno po obvodu budovy a hledí k vrcholu kupole.
Na začátku prohlídky se nás naše anglicky hovořící průvodkyně zeptala, jestli všichni zvládneme oněch 89 schodů do horního (asi třetího) patra, tam na krásně zdobených chodbách s červeným sametovým kobercem nám vysvětlila, jak funguje maďarský volební systém, v kolika letech mohou občané k volbám apod. (přiznám se, že tady jsem moc pozor nedávala, protože politika a vše, co s ní souvisí, nikdy nebyla můj koníček; pamatuju si jen, že k volbám chodí Maďaři stejně jako my od 18 let). Na chodbě nás také upozornila na kuriozitu v podobě číslovaných držáků na doutníky, kam si poslanci mezi hlasováními odkládali své kuřivo (teď už je samozřejmě celá budova nekuřácká). Potom jsme se podívali do opět nádherně zdobené (a zlacené :o) zasedací místnosti, do lobby, kde mohli poslanci odpočívat, příp. přijímat návštěvy, a kde je sedm metrů široký ručně tkaný koberec (devět žen ho údajně utkalo za pouhých 19 měsíců) a následně do centrální části pod kupolí, tzv. dómu, kde jsou umístěny maďarské korunovační klenoty a kde se logicky jako na jediném místě nesmí fotografovat.
Jinak maďarské korunovační klenoty tvoří Svatoštěpánská koruna a jablko z 11. století, žezlo z 10. století a meč z Benátek z 15. století, vše je vystaveno ve vitríně, kterou z obou stran hlídají stráže a každých pět minut si prohazují strany (což jsme při naší prohlídce mohli vidět – je to takové malinké střídání stráží, včetně všech těch prkenně okázalých pohybů :o), přičemž každou hodinu je vystřídají jiní, svěžejší kolegové. Šestnáctiúhelníková hala je po spodním obvodu kupole zdobená 16 sochami maďarských králů, mezi nimiž je jediná žena z rodu Habsburků, kterou nebyl nikdo jiný než Marie Terezie (tehdejším Uhrám vládla 40 let – od smrti svého otce v roce 1740 až do své vlastní smrti v roce 1780). Poslední místností prohlídky pak byla hala s Velkým schodištěm, které má opět 96 schodů, a okna, jež ho lemují, jsou původní, 110 let stará – během 2. světové války byla vyndána z rámů a pečlivě schována, aby se jim nic nestalo, bombardováním byla jinak zničena skoro polovina budovy Parlamentu a její restaurování trvalo až do roku 1951. Celá prohlídka trvá zhruba hodinu a líbila se mi natolik, že jestli ještě někdy v budoucnu do Budapešti vyrazíme, určitě si ji zopakuju (a vezmu si s sebou blok na poznámky všech těch zajímavých detailů :o) Abychom si náležitě vychutnaly celou atmosféru, poseděly jsme po prohlídce notnou chvíli na prostranství před Parlamentem a potom i na nábřeží u Dunaje a kochaly se a kochaly :o)
V pondělí jsme potom vyrazily na koupačku do Széchenyiho lázní. Po cestě jsme to samozřejmě vzaly přes naše oblíbené a moc pěkné Náměstí hrdinů a přilehlého rybníčku s kačenkami, pořídily nějakou tu fotodokumentaci a okoukly stánky v parku :o) Vstupy do lázní se od loňského roku nijak nezměnily – pobyt v Széchenyiho lázních nás tak vyšel na 4100 HUF/osobu, přičemž na pokladně můžete zaplatit kartou – a užily jsme si ho od jedenácti dopoledne až do půl šesté večer, kdy už jsme si řekly, že bychom se měly vrátit na hotel, abychom stihly nakoupit něco malého k večeři apod. (jinak jsou lázně otevřené až do 22 hod.). Celý den bylo nádherně slunečno, takže jsme si rochnily jen ve venkovních bazénech – přes poledne jsme se chvíli schovávaly pod slunečníky a slízly si nějakého toho předraženého lázeňského nanuka nebo jsme si hověly pod vodním deštníkem v teplém, 38 stupňovém bazénu :o) – a už za ten jediný den jsem se stihla solidně opálit (přece jen když se člověk vyvaluje v bazénu celý boží den, někde se to projeví) a dokonce jsem chytla hned takovou tu pěkně hnědou barvu, což se mi běžně nestává (většinou se spálím a pak hned oloupu, ale tady se ke mně přes ten vodní "filtr" asi dostaly paprsky o správné vlnové délce :o) V Széchenyiho lázních jsme si taky udělaly pár pěkných selfie fotek (byl to jen takový pokus, ale ve výsledku jsou nejvtipnější ze všech :o) a samozřejmě hodně těch klasických, včetně fotek šachistů v teplém venkovním bazénu, kteří si tam vydrželi lámat hlavu celý den (a kdo nehrál, alespoň radil nebo fandil :o).
V noci na úterý se přesně podle předpovědi přehnala nad Budapeští bouřka a vzduch se tím pádem trochu ochladil, takže jsme den využily k důkladnému průzkumu nákupního centra Corvin, které jsme měly hned za rohem, stánků v parku u Széchenyiho lázní, na které jsme předchozí den byly už příliš uondané, a k příjemnému nicnedělání, při kterém jsem přečetla pár kapitol Šifry mistra Leonarda (číst jsem začala už po cestě do Budapešti :o). Razie v třípatrovém Corvinovi nakonec dopadla nad očekávání dobře a já si koupila moc pěknou antracitovou kabelku v New Yorkeru za 5990 HUF, super pohodlné černé legíny za 1490 HUF a něžně růžový lesklý svetřík v Camaieu za 3950 HUF.
V parku u Széchenyiho lázní jsme se také došly podívat až k "zámku Šípkové Růženky", který jsme si důkladně obešly, a podívaly jsme se kousek i po Andrássyho třídě, což je budapešťská hlavní nákupní třída, kterou ve všech turistických průvodcích přirovnávají k pařížské Champs-Élysées, ale my jsme z ní ve výsledku nijak paf nebyly, připadala mi celkem tmavá, s poněkud ošuntělými budovami a předraženými značkovými obchody (jediné, co ji spojuje se vzdušnou francouzskou avenue, je stromořadí uprostřed), zkrátka nic, co by člověk musel za každou cenu vidět :o(
Jinak u stánků v parku jsem si pořídila jedny moc pěkné žabky za 980 HUF (ty moje stávající už pomalu začínají dosluhovat) a během celého týdne jsme tam byly nesčetněkrát krmit kačenky – ať už pečivem nebo přímo k tomu určenými granulkami z automatu v parku (1 dávka za 100 HUF) – a dokonce jsme u jezírka narazily i na dvojici volně žijících želv :o)
Středu jsme se bez ohledu na stále poněkud umouněné počasí rozhodly strávit lenošením ve vnitřních bazénech Géllertových lázní. Vstup opět zůstal od loňska nezměněn, tedy 4900 HUF/osobu, a cestu jsme si ozvláštnily a de facto i zjednodušily použitím nově otevřené čtvrté linky metra M4, která nás dovezla přímo před hotel Géllert (zastávka Szent Géllert tér) a tudíž pár kroků od lázní (vchod je ze strany hotelové budovy), bez složitého přesedání z metra na tramvaj, rychle, pohodlně (vlastně to byly pouhé tři stanice metra od hotelu, s jediným přesedáním mezi linkami). Tunely i zastávky nové linky metra jsou supermoderní jako ze sci-fi (u konce nástupiště je dokonce modře podsvícená linka, která bliká, když se mají dveře soupravy zavírat), vše je čisté a prosvětlené, zastávky jsou dost často zdobené kachlíkovými mozaikami, všude u eskalátorů jsou "semafory" (zelená šipka ve vašem směru a červené kolečku v protisměru), zkrátka i cesta metrem může být zážitek a v M4 se nám moc líbilo :o) Jinak v Géllertových lázních jsme si zase rochnily nějakých šest hodin s tím, že v 36stupňovém bazénu v centru budovy u plaveckého bazénu jsme se zdržely jen chvilku po příchodu, a protože tam bývá docela dost lidí, přesunuly jsme se raději do bývalé dámské části nalevo, kde jsou bazény o teplotě 35 a 38 stupňů (naštěstí už od loňského roku se v Géllertových lázních nedá koupat bez plavek a tudíž jsou všechny prostory přístupné všem, bez ohledu na pohlaví :o), a po obědové pauze, kdy jsem dala oschnout osušky na lehátka u venkovních bazénů, jsme se přesunuly do bývalé pánské části, která má mnohem hezčí výzdobu a dvojici bazénů o teplotě 36 a 40 stupňů, kde jsme vydržely až do konce (samozřejmě v tom "chladnějším" bazénu :o) Nejvtipnější byly moje zdejší pokusy o vyfocení oné krásné výzdoby, protože to bylo poprvé v životě, co se mi stalo, že se mi u foťáku neustále mlžila čočka – musela jsem proto vždycky vyběhnout z toho vlhkého horka, které u bazénů panovalo, do odvětrávané chodby, počkat, až se čočka trochu osuší, a pak rychle dovnitř a fotit :o)
Poslední koupání jsme si pak užily opět v Széchenyiho lázních, tentokrát však kvůli chladnějšímu větříku a sluníčku, které se odpoledne dost často schovávalo za mraky, kompletně ve vnitřních bazénech (původně jsem chtěla vyzkoušet i lázně Palatinus na Markétině ostrově, ale protože nebylo nijak závratné vedro a jsou tam jen venkovní bazény, rozhodly jsme se nechat to na nějakou příští dovolenou v Budapešti :o). Cestu nám sice komplikovala výluka na metru, ale protože jsme si ji vyzkoušely už předchozí den, věděly jsme kudy kam a jen nás to trochu zdrželo. Jinak vnitřních bazénů je v Széchenyiho lázních víc než těch venkovních, takže než jsme přešly z jedné části na druhou (opět do bývalé pánské části lázní, kde jsou dva veliké bazény o teplotě 35 a 38 stupňů a taktéž mnohem hezčí výzdoba), den nám utekl jako nic. Navíc jsme se rozhodly odejít z lázní trochu dřív a dát si na rozloučenou večeři v restauraci jménem Robinson na kachním jezírku, ale když jsme tam přišly, řekli nám, že mají z technických důvodů zavřeno a dovnitř by nás pustili až za hodinu, na což se nám nechtělo čekat, protože tam evidentně probíhala nějaká soukromá oslava a čertví, jestli bychom se vůbec dočkaly :o( Skončily jsme tak opět na kupovaných potravinách ze supermarketu v Corvinovi a říkaly si, že na příště si musíme vytipovat i nějaké pěkné restaurace :o)
Pokud se té výluky na první trase metra týče, když nás potkala poprvé, bylo to trochu nepříjemné, protože z metra vás zaměstnanci dopravního podniku vyhodili ve stanici Oktogon (tedy nějaké 4 stanice od Náměstí hrdinů, 5 od Széchenyiho lázní) a náhradní autobusová doprava odjížděla o pěkný kus dál, takže jsme ji hned napoprvé nenašly a rozhodly se projít pěšky po Andrássyho třídě až do parku k Széchenyiho lázním, ale díky mému pověstnému orientačnímu smyslu jsme samo sebou vyrazily po špatné ulici (protože jsem s žádnou výlukou nepočítala, neměla jsem s sebou ani mapu). Naštěstí jsme došly ke stanici druhé linky metra M2 a dojely zpátky k hotelu, kde jsme se vyzbrojily mapou a napodruhé už se naše výprava zdařila (na náhradní dopravu jsme se nechaly dovést davem a paní od dopravního podniku ve svítivě žluté vestě :o). Díky výluce si člověk uvědomil, jak moc šetří metro čas, protože v okolí Náměstí hrdinů a Andrássyho třídy je docela hustý provoz a cesta autobusem byla poměrně zdlouhavá. Na druhou stranu jsme tak měly možnost znovu a pořádně si prohlédnout Andrássyho třídu, čímž si u mě částečně napravila reputaci, protože právě ono náměstí Oktogon je příjemně prostorné a může se pochlubit celkem pěknými budovami, a také na Andrássyho třídě u náměstí jsou hodně reprezentativní domy, včetně evidentně přepychových a pečlivě opečovávaných vilek na opačném konci u Náměstí hrdinů.
Jinak z pamětihodností jsme se byly podívat také u budovy Opery, která je hned u stejnojmenné zastávky metra (dokonce je možné jít i na prohlídku interiéru), a během pěší procházky k další zastávce metra jsme si na Andrássyho třídě koupily výbornou, i když poněkud dražší (1 kopeček za 300 HUF + 40 HUF za kornout či kelímek) zmrzlinu z tmavé belgické čokolády v kombinaci s kopečkem jahodové. No a samozřejmě jsme nemohly vynechat ani Hradní vrch s Rybářskou baštou, kterou jsem si letos prolezla a nafotila opravdu poctivě a ze všech stran (musela jsem si zkrátka užít, že tam nebylo tolik turistů jako loni v plné sezóně), včetně jejího odrazu v kouřových oknech protilehlého hotelu Hilton. Za zmínku určitě stojí i fakt, že nedaleký Chrám sv. Matyáše, který byl ještě vloni schovaný pod lešením, už je opravený a opět veřejnosti přístupný (prohlídku jsme bohužel nestihly, protože je otevřený pouze do 17 hod., a když jsme k němu dorazily, zrovna zavíraly :o(, zato je ale rozkopané veškeré prostranství před chrámem a všechny cesty jsou předělané na jednosměrky, takže jsme se pak trochu složitěji vracely zpátky na hotel (naštěstí je budapešťská doprava celkem přehledná a dobře značená – se 7denní permanentkou vás tudíž jen tak něco nezaskočí :o) A na jeden kostel, resp. na jeho věž, jsme koukaly i přímo z našeho hotelového pokoje, což jsem samo sebou nemohla nechat jenom tak a během jednoho odpoledne jsem vyhlásila výpravu za jeho nalezením – odměnou mi byl opravdu pěkný kostel propojený chodbou s vedlejší budovou (nejspíš patřil k nějakému klášteru nebo církevní škole) uprostřed jinak poměrně ošuntělé zástavby, kde by ho člověk nečekal (zvony nám vyzváněly vždy v celou od osmi ráno do osmi do večera :o).
Závěrem si ještě neodpustím pár postřehů ze zpáteční cesty – na nádraží Keleti jsme se dopravily novou linkou metra, což bylo super. Jediné, co ještě nemají tak úplně dořešené, je nějaký méně namáhavý způsob, jak se dostat na perón k vlakům, aniž by člověk musel vláčet kufry do schodů (stačil by mi i obyčejný výtah, když už tam neudělaly jezdící schody). Jinak onen první prázdninový víkend (domů jsme se vracely v sobotu 28. června) jsme byly naopak za naše místenky nadmíru vděčné, protože bez nich bychom ve vlaku nacpaném k prasknutí taky mohly celou cestu do Prahy stát. Takhle jsme sice byly od Bratislavy namačkané mezi kufrem, další dvojicí spolucestujících a jejich krosnami, ale pořád jsme mohly sedět :o) Babči cestovatelky, které si k nám přisedly, byly celkem fajn a celou cestu si s mamkou vyprávěly vtipné historky a nejrůznější zážitky z cest, zatímco já jsem si četla (dokonce jsem od jedné z nich dostala tip na dobrý historický román, tak uvidíme :o). Z pražského Hlavního nádraží už jsme opět měly automobilový odvoz (včetně pomoci s kufry už z nástupiště, protože vlak měl menší zpoždění), takže jsme se domů dostaly o poznání pohodlněji a mělo to opravdový nádech dovolené (pořád mám v sobě zakořeněné ty cesty do Itálie autem :o) Před odjezdem jsem si jenom odskočila na nádražním WC za 20,- Kč, které je sice dražší, ale zato luxusně voňavé – na rozdíl od toho ve vlaku, ve kterém stejně nebylo při zpáteční cestě dost dobře možné si odskočit (naštěstí jsem to jednou zvládla, ještě než se vlak naplnil k prasknutí), protože bych musela nejen zvedat naše spolucestující sedící do uličky i s tou jejich těžkotonážní bagáží, ale také to všechno, včetně našeho obr kufru, překračovat, což by nejspíš nedopadlo dobře :o( Doma nás pak samozřejmě čekalo vybalování a hromady špinavého prádla... prostě klasika :o)
Komentáře
| RE: Červnový týden v Budapešti | boudicca | 24. 07. 2014 - 22:32 |
 RE(2x): Červnový týden v Budapešti |
rebarbora | 25. 07. 2014 - 18:45 |
| RE: Červnový týden v Budapešti | tlapka | 26. 07. 2014 - 10:42 |
| RE(2x): Červnový týden v Budapešti |
rebarbora | 28. 07. 2014 - 15:48 |