Vím, že tenhle bestseller už má svá nejlepší léta dávno za sebou a že se těžko najde někdo, kdo by neviděl alespoň jeho zfilmovanou podobu s Tomem Hanksem a Audrey Tautou, a já sama jsem film viděla už několikrát, ale pokaždé jsem si říkala, že by nebylo marné přečíst si i jeho knižní předlohu. Vždycky se mi totiž líbila ona myšlenka, že Ježíš byl jen obyčejný člověk (sice velký vizionář a tak, ale pořád jen člověk) – dává to podle mě mnohem větší smysl. No, a když jsem knihu Dana Browna dostala vloni k narozeninám, bylo už jen otázkou času, kdy se k jejímu přečtení dostanu. Nakonec jsem si ji vzala letos s sebou do vlaku, abych měla na cestu do Budapešti něco dostatečně tlustého :o)
"A konečně," promluvil znovu Teabing, "podíváte-li se na Ježíše a Magdalénu jako na kompoziční prvky a nikoliv jen jako na postavy, přímo vás uhodí do očí další zajímavý tvar." Odmlčel se. "Jedno písmeno abecedy."
Sophie si toho hned všimla. Říci, že ji to písmeno uhodilo do očí, by bylo jen velmi mírným vyjádřením skutečnosti. Náhle neviděla nic jiného – uprostřed obrazu nepochybně zářilo veliké, bezchybně vytvarované písmeno M.
"Na pouhou shodu okolností to vypadá až příliš dokonalé, že?" poznamenal Teabing.
Užasle se na něj obrátila. "Proč tam je?"
Teabing pokrčil rameny. "Lidé, kteří se nechávají uhranout konspiračními teoriemi tvrdí, že to M znamená matrimonio, tedy manželství, nebo ‚Máří Magdaléna‘. Abych pravdu řekl, nikdo to neví jistě. Jedním však jsme si absolutně jisti: skryté písmeno M není žádná náhoda. Objevuje se v bezpočtu uměleckých děl souvisejících s grálem – ať už jako vodotisk, podmalba nebo součást kompozice. Nejnápadnější M samozřejmě najdete na oltáři londýnského kostela Notre Dame de Paris, který navrhl bývalý velmistr Převorství sionského Jean Cocteau."
Sophie tuto informaci zvažovala. "Ta skrytá M jsou moc zajímavá, ale předpokládám, že je nikdo nevydává za důkaz Ježíšova sňatku s Magdalénou."
"To určitě ne," odpověděl Teabing a přešel k blízkému stolku s knihami. "Jak už jsem říkal, o manželství Ježíše Krista a Máří Magdalény existují doklady v historických záznamech." Začal se přehrabovat v hromadách knih. "A kromě toho je mnohem logičtější, že byl Ježíš ženatý, než si ho představovat, jak ho popisuje Bible – jako starého mládence."
"Proč?" nechápala Sophie.
"Protože Ježíš Kristus byl Žid," ozval se Langdon; Teabing totiž stále hledal tu správnou knihu. "Společenské zvyklosti té doby Židům zakazovaly zůstat svobodnými. Celibát chápali jako zavrženíhodný a povinností každého židovského otce bylo nalézt synovi vhodnou manželku. Pokud by Ježíš ženatý nebyl, biblická evangelia by se o tomto faktu určitě zmínila a tento nepřirozený stav by se nějakým způsobem snažila vysvětlit." (str. 243-244)
Děj knihy pro mě tedy nebyl nijak překvapivý, ale i tak jsem se nenudila, spíš bych řekla, že se to díky tomu, že jsem věděla, co bude následovat, četlo tak nějak samo. Jako oddechová četba na cesty tudíž naprosto ideální. Navíc se v knize dozvíte spoustu doplňujících detailů – jako například, že jedním z členů Převorství sionského byl i Walt Disney (dokonce ho přirovnávají k Leonardovi da Vincimu) a že jeho kreslené filmy překypují skrytými odkazy na ženské božství a Máří Magdalénu (proto prý byla Malá mořská víla rusovláska :o) Zajímavé mi připadalo i zjištění, že navzdory pořadí filmových zpracování, předcházelo knižní Šifře mistra Leonarda Langdonovo ne až tak profláklé luštění iluminátských symbolů ve Vatikánu během volby nového papeže s názvem Andělé a démoni (knihu jsem nečetla, ale nedávno jsem shlédla film a upřímně řečeno mě až tolik nebavil, nebylo tam žádné kontroverzní a pobuřující tvrzení jako v Šifře mistra Leonarda, takže se nedivím, že ani kniha nebyla bůhvíjaký hit).
"Ale k čemu je takový rodokmen dobrý?" zeptala se Sophie. "To přece není žádný důkaz. Historikové stejně nebudou moct jeho pravost ověřit."
Teabing se ušklíbl. "Obdobně jako se nedá ověřit pravost Bible."
"Co tím chcete říct?"
"Tím chci říct, že dějiny vždycky píšou vítězové. Když dojde ke srážce dvou kultur, poražený je vyhlazen a vítěz pak sepíše historické knihy, v nichž opěvuje vlastní činy a pomlouvá poraženého nepřítele. Jak kdysi pravil Napoleon: ‚Historie není nic než bajka, na které se shodla většina lidí.‘" Usmál se. "Dějiny jsou ze své podstaty vždy jen jednostranné vylíčení daných událostí."
Takhle o tom ještě nikdy nepřemýšlela.
"Sangrealské dokumenty jednoduše vyprávějí Kristův příběh z opačného úhlu pohledu. Kterou stranu si nakonec vyberete, je věc vaší víry a vlastního bádání, ale důležité je, abychom měli k dispozici obojí. Sangreal obsahuje desítky tisíc stran informací. Očití svědkové popisují, že jde o čtyři velké truhly, v nichž jsou údajně uloženy i Listy puristů, tisíce stránek původních, předkonstantinovských dokumentů, sepsaných prvními Kristovými následovníky, kteří jej opěvují jako vynikajícího učitele a proroka, ale přece jen jako smrtelného člověka. Součástí sangrealu by dokonce měl být i legendární Dokument Q – rukopis, jehož existenci připouští i Vatikán. Mělo by se jednat o knihu Ježíšova učení, dost možná sepsanou vlastní rukou."
"Ježíšovy osobní zápisky?"
"Zajisté," řekl Teabing. "Proč by si Ježíš nemohl o svých činech vést deník? Tehdy to dělala většina lidí. A dalším závažným dokumentem by měly být rukopisy takzvaných Magdaléniných deníků – vyprávění Máří Magdalény o jejím vztahu s Kristem, o jeho ukřižování a o jejím dalším životě ve Francii."
Sophie dlouhou chvíli mlčela. "A tyhle čtyři truhly dokumentů jsou ten poklad, který templáři nalezli pod Šalamounovým chrámem?"
"Přesně tak. Díky těmto dokumentům, které byly po staletí skutečným cílem bezpočtu výprav za svatým grálem."
"Ale říkal jste, že svatým grálem je Máří Magdaléna. Jestliže tedy lidé pátrají po nějakých listinách, proč to označujete za hledání svatého grálu?"
Teabing na ni nějakou dobu přívětivě hleděl. "Protože v místě úkrytu svatého grálu je i sarkofág."
Zvenku k nim dolehlo vytí větru v korunách stromů.
Teabing teď mluvil o něco tišeji. "Hledání svatého grálu je poutí za možností poklonit se ostatkům Máří Magdalény. Je poutí za motlitbou u nohou zapuzené královny, ztracené bohyně."
Sophie se ohromeně zeptala: "Úkryt svatého grálu je tedy ve skutečnosti... hrobka?"
Teabingovy se zamlžily oči. "Ano. Hrobka s ostatky Máří Magdalény a dokumenty, které líčí skutečný příběh jejího života. Hledání svatého grálu vždycky bylo pátráním po Magdaléně – pošpiněné královně, pohřbené s důkazy o spravedlivém nároku její rodiny na trůn."
Sophie chvilku počkala, než se Teabing vytrhne ze snění. Spousta věcí v souvislosti s jejím dědečkem jí pořád ještě nedávala smysl. "Takže členové Převorství sionského," promluvila nakonec, "po všechny ty roky střeží sangrealské dokumenty a hrobku Máří Magdalény?"
"Ano, ale bratrství má ještě jednu, daleko důležitější úlohu – chránit Kristovu rodovou linii jako takovou. Ježíšovi potomci jsou v neustálém nebezpečí. Raná církev se obávala, že pokud tento rod nechá na pokoji, tajemství Ježíše a Magdalény se nakonec dostane do obecného povědomí a ohrozí základy křesťanského učení o božském Mesiáši, který neměl choť a vůbec neobcoval se ženami." Odmlčel se. "Přesto všechno se ovšem Kristova linie zde ve Francii vskrytu rozrůstala, až v pátém století učinila odvážný tah – spojila se s francouzským královským rodem a dala vzniknout rodu Merovejců."
Tato informace ji překvapila. O merovejské dynastii se ve Francii učí ve škole každé dítě. "Merovejci založili Paříž."
"Ano. To je také jeden z důvodů, proč se legendám o grálu právě ve Francii tak dobře daří... Současné Převorství sionské má na bedrech vskutku monumentální úkol. Skládá se ze tří částí. Bratrstvo musí chránit sangrealské dokumenty, hrobku Máří Magdalény a samozřejmě také musí vzdělávat a chránit Kristův rod – těch několik potomků merovejské dynastie, kteří přežili až do dnešních dnů."
Slova se ještě chvíli vznášela ve velkém prostoru Teabingovy pracovny a Sophie se zmocnil podivný třas, jako kdyby její kosti rozechvívala nějaká utajená pravda. Ježíšovi potomci, kteří přežili do dnešních dnů. V uších jí zněl naléhavý dědečkův šepot. Princezno, musím ti říct pravdu o tvé rodině.
Tělem jí projela mrazivá vlna.
Královská krev.
Bála se to domyslet." (str. 254-256)
Jako čtenář máte také k dispozici spoustu doplňujících úhlů pohledu ostatních postav, takže se konečně dočkáte vysvětlení jejich ne až tak jasného filmového chování – například takový ředitel banky Vernet – ve filmu jsem z něj měla pomalu pocit, že byl dalším z lidí, kteří chtěli ukořistit grál pro sebe, ale z knihy se dozvíte, že mu šlo jen o dobré jméno banky a o to, aby se nikdo nedozvěděl, že si schránku z jeho perfektně střežené švýcarské banky vyzvedla nepovolaná osoba. Podobně jsou na tom i postavy kapitána francouzské policie Fache, který podle všech indicií vypadal na utajeného příslušníka ortodoxní větve církve Opus Dei nebo Učitelovu pravou ruku (a to i v knize, ale tam se dočkáte alespoň jakéhos takéhos vysvětlení v závěru), či biskupa Opus Dei Aringarosy, který ve filmu vypadá (minimálně ze začátku) na hlavního záporáka, ale v knize znáte jeho pohnutky a v závěru se opět dočkáte utvrzení, že rozhodně při hledání grálu nechtěl zajít tak daleko a kráčet přes mrtvoly.
"K smrti unavený Aringarosa opět zavřel oči a poslouchal televizní zprávy popisující zatčení předního britského historika sira Leigha Teabinga. Teď se mohou na učitele podívat všichni. Teabing se nějak doslechl o plánech Vatikánu na rozchod s Opus Dei. Aringarosu si vybral, protože to byl dokonalý pěšák do jeho hry. Vždyť kdo by dychtivěji skočil po svatém grálu než zoufalý člověk jako já, která nemá so ztratit? Grál propůjčí nedozírnou moc každému, kdo ho získá.
Leigh Teabing svou totožnost chránil opravdu vychytrale: předstíral francouzský přízvuk i příslušnost k církvi a za své služby si řekl o to, co ve skutečnosti vůbec nepotřeboval – o peníze. Aringarosa byl příliš dychtivý, než aby ho podezříval. Částka dvaceti milionů eur byla směšná almužna v porovnání s nevyčíslitelnou hodnotou grálu a díky vatikánské splátce se dala lehce opatřit. Slepí vidí jen to, co chtějí. Teabing si dokonce troufl požádat, aby dostal zaplaceno vatikánskými dluhopisy, takže kdyby se přihodilo něco nečekaného, stopy by vyšetřovatele zavedly do Říma.
"Rád vidím, že se vám daří lépe, Vaše Excelence."
Aringarosa ten drsný hlas od dveří okamžitě poznal, ale obličej s přísnými, tvrdými rysy, vlasy sčesané dozadu a široký krk, těsně obepnutý uniformou biskupa zarazil. "Kapitán Fache?" zeptal se. Fache v noci prokázal tolik pochopení pro Aringarosovou neutěšenou situaci, že si ho biskup představoval jinak.
Kapitán přišel blíž a na židli u postele položil známý těžký kufřík. "Tohle zřejmě patří vám."
Aringarosa se podíval na kufr nacpaný dluhopisy a okamžitě zahanbeně odvrátil zrak. "Ano... Děkuji vám." Odmlčel se a nervózně přejížděl prsty přes šev na prostěradle. Pak pokračoval: "Kapitáne, dost jsem o tom přemýšlel a rád bych vás požádal ještě o jednu laskavost."
"Jistě."
"Rodiny těch Pařížanů, které Silas..." odmlčel se a několikrát polkl. "Uvědomuji si, že žádná částka jejich ztrátu nedokáže nahradit, přesto prosím buďte tak laskav a rozdělte obsah toho kufříku mezi ně... mezi rodiny zesnulých."
Facheovy černé oči se na něj několik okamžiků upřeně dívaly. "Chvályhodné gesto, biskupe. Dohlédnu na to, aby vaše přání bylo splněno."
Oba v rozpacích mlčeli...
Uplynulo několik okamžiků. Fache si uhladil rukou vlasy a stále při tom Aringarosu pozoroval. "Vaše Excelence, musím se vrátit do Paříže. Předtím se ale musíme vypořádat ještě s jednou nepříjemnou věcí, a sice s vaším neplánovaným letem do Londýna. Podplatil jste pilota, aby změnil kurs. Tím jste porušil řadu mezinárodních úmluv."
Aringarosa si povzdechl. "Byl jsem zoufalý."
"Ano. To byl ten pilot také, když ho vyslýchali moji muži." Fache sáhl do kapsy a vytáhl čtrnáctikarátový zlatý biskupský prsten s rudým ametystem, velkými diamanty a ručně tepaným symbolem biskupské berle a mirty.
Aringarosovy oči se naplnily slzami, když si ho znovu navlékal. "Jste nesmírně laskavý." Natáhl ruku a Fache mu ji stiskl. "Děkuji vám."
Fache nad tím mávl rukou, přešel k oknu a vyhlédl ven na město. Myšlenky se mu evidentně toulaly někde jinde. Když se znovu otočil, měl v tváři nejistý výraz. "Vaše Excelence, kam odsud zamíříte?"
Tutéž otázku Aringarosa dostal, když minulou noc odcházel z pevnosti Castel Gandolfo. "Řekl bych, že moje cesty jsou právě tek nejisté jako vaše."
"Ano." Fache se odmlčel. "Zřejmě půjdu brzy do penze." (str. 417-419)
Ze všeho nejhorší pak v knize byla asi postava Leigha Teabinga, protože byl neskutečný sympaťák, až jsem se občas přistihla, že naivně doufám, jestli by náhodou v knize nemohl být tím hlavním padouchem někdo jiný :o) Každopádně Šifra mistra Leonarda je dobře napsaná kniha, u které jsem se nejednou pobavila a zasmála – například když se Langdon s Teabingem všelijak přátelsky pošťuchují nebo když se spolu se Sophie snaží rozluštit heslo k otevření kryptexu :o)
"Nevím," zašeptal Langdon zamyšleně. "Nejprve mě napadlo semitské písmo, ale teď si tím nejsem jistý. V semitských textech člověk téměř pokaždé vidí nějakou punktaci. Tady nic takového není..."
Teabing už to déle nevydržel: "Kdybyste dovolil..." Sáhl pro truhlici a přitáhl si ji k sobě. Langdon toho bezpochyby hodně ví o klasických jazycích – řečtině, latině i o současných románských jazycích –, ale už po letmém pohledu, který Teabing textu zatím věnoval, si začal myslet, že by se mohlo jednat o něco daleko speciálnějšího...
Zhluboka se nadechl a vyrytá slova si pozorně prohlížel. Dlouhou dobu nepromluvil. S každou další vteřinou cítil, jak se jeho sebevědomí rozplývá. "Jsem ohromen," promluvil nakonec. "Podobný jazyk jsem v životě neviděl!"
Langdonovi poklesla ramena.
"Můžu se podívat?" zeptala se Sophie
Teabing předstíral, že ji neslyší. "Roberte, neříkal jsi, že jsi měl dojem, že už jsi něco takového viděl?"
Langdon se zatvářil rozmrzele. "Přesně tak, ale jistý si nejsem. To písmo mi připadá nějak povědomé."
"Leighu?" zopakovala Sophie hlasitěji, které se vůbec nelíbilo, že ji vynechávají z diskuze. "Mohu se podívat na skříňku, kterou vyrobil můj dědeček?"
"Ale jistě, má drahá," řekl Teabing a posunul ji směrem k ní. Nechtěl dávat najevo přezíravost, ale znalosti Sophie Neveuové se těm jeho zdaleka nemohly rovnat. Jestliže tu řeč nedokáže identifikovat historik britské Královské společnosti ani harvardský symblog...
"Samozřejmě," řekla, jakmile se na víko podívala. "To jsem si mohla myslet."
Teabing s Langdonem se k ní jako na povel otočili.
"Co jste si mohla myslet?" zeptal se Teabing.
Sophie pokrčila rameny. "Že dědeček použije právě tohle písmo."
"Chcete tím říct, že ten text umíte přečíst?" zvolal Teabing.
"Docela snadno," usmála se a evidentně si tento okamžik vychutnávala. "Dědeček mě téhle řeči naučil, už když mi bylo šest. Tím jazykem umím plynně hovořit." Naklonila se přes stůl a zadívala se káravě na Teabinga. "A upřímně řečeno, sire, uvážíme-li vaši oddanost Koruně, jsem poněkud překvapena, že jste ho nepoznal také."
V tom okamžiku to Langdonovi došlo.
Není divu, že mi ten zatracený text připadal povědomý!
Před několika lety se Langdon účastnil jedné velké společenské události v harvardském Foggově muzeu. Bývalý student Harvardu Bill Gates navštívil svou alma mater, aby muzeu zapůjčil jednu věc ze svých sbírek – osmnáct listů papíru, které nedávno koupil na aukci z majetku Armanda Hammara.
Jeho vítězná nabídka činila necelých jednatřicet milionů amerických dolarů.
Autorem oněch stránek nebyl nikdo jiný než Leonardo da Vinci.
Tento soubor, nyní známý jako Leicesterský kodex podle svého původního majitele, hraběte z Leicesteru, je vše, co zbylo z jednoho z nejzajímavějších zápisníků Leonarda da Vinciho, který obsahoval úvahy a náčrty na svou dobu pokrokových teorií z oblasti astronomie, geologie, archeologie a hydrologie.
Langdon nikdy nezapomene na tu chvíli, kdy si vystál frontu a konečně se podíval na listy, jejichž hodnota se nedá penězi vyčíslit. Tehdy ho zaplavilo naprosté zklamání. Nedokázal přečíst jediné slovo. Ačkoli byly stránky krásně zachovalé a popsané pečlivým krasopisem, celý text – vyvedený karmínovým inkoustem na papíře smetanové barvy – vypadal jako pouhá čmáranice. Langdon nejprve usoudil, že nic nechápe, protože da Vinci poznámky psal archaickou italštinou. Pak se ale podíval pozorněji a uvědomil si, že nedokáže identifikovat jediné italské slovo, ba dokonce ani jediné písmeno.
"Zkuste to takhle," pošeptala mu kolegyně. Ukázala mu kapesní zrcátko pověšené na řetízku vedle exponátu. Langdon ho vzal do ruky a podíval se na zrcadlový odraz textu.
Hned všechno pochopil.
Tak se těšil, až bude pročítat názory tohoto velkého myslitele, že úplně zapomněl na Leonardovu známou dovednost psát zrcadlovým písmem, které bylo pro všechny ostatní naprosto nečitelné. Historikové stále debatují o tom, jestli da Vinci tímto způsobem psal jen pro zábavu, nebo zda nechtěl, aby mu lidé nahlíželi přes rameno a vykrádali myšlenky, ale nemohou se shodnout. Da Vinci si zkrátka dělal, co chtěl." (str. 296-298)
Co k tomu dodat? Snad jen že uvažuju, že si od Dana Browna nejspíš přečtu i něco dalšího, protože se Šifra mistra Leonarda moc dobře četla a docela by mě zajímalo, jestli spolu Langdon a Sophie skutečně začali chodit :o)
