Rebarbora | Z jiného světa: příběh Muse – ukázka z 10.kapitoly

Jedinou výhodou toho, že už oficiálně skončila překladatelská soutěž J. Levého (bez ohledu na to, jak jsem v ní dopadla :o(, je fakt, že teď už můžu publikovat svůj výtvor tady na blogu. Aspoň uvidíte, nad čím jsem trávila převážnou většinu loňského roku a kvůli čemu že jsem to na rebarboře tak zanedbávala :o) A nechám čistě na vašem posouzení, jestli je ten překlad tak špatný, jak říkají porotci Obce překladatelů, nebo jestli se to dá alespoň trochu číst (dávám sem celý kus 10. kapitoly, který se mi podařilo přeložit, do soutěže jsem nicméně posílala osekanější verzi, protože jsem se musela vejít do předepsaného rozsahu normostran). Každopádně nezaručuju, jestli sem někdy dám i zbytek, nebo jestli někdy v budoucnu přibydou nějaké další kapitoly, protože je to přece jen setsakramentsky náročné a mě od srpna čeká další zemětřesení v práci, takže budu asi makat jako šroub a na podobné ptákoviny nebudu mít čas :o)

"Vidíš to?" ukazuje Matt Bellamy na plochu madridské arény Palacio Deportes, kde se jeho tým horečně snaží poskládat dohromady pódium, přičemž zbývají pouze dvě hodiny, než se její brány otevřou, a zdá se, že neexistuje ani jiskřička naděje začít někdy v dohledné době se zvukovou zkouškou. "Takhle to tu mělo vypadat dneska v devět ráno..."

Je 27. října 2003, pět hodin odpoledne a Matt Bellamy a já se uchylujeme do lóží Palacio Deportes, abychom spolu udělali interview pro NME k blížícímu se turné Muse po arénách Spojeného království, které se lehkovážně točí kolem jeho rozličných konspiračních teorií. Bavili jsme se o Sitchinově Dvanácté planetě a o tom, jak může vysvětlit onu obrovskou mezeru ve fosilních nálezech mezi Neandrtálcem a člověkem, o možných scénářích 11. září, o ještěrčích lidech z jiné dimenze a jejich schopnosti snadno posednout kohokoliv z královské rodiny, o Cydónských hvězdných mapách i nejrůznější politické korupci.

Matt, ekcentrická rocková hvězda jako vždy, v oranžových kalhotách připomínajících pyžamo a hranatých japonských slunečních brýlích, dal průchod své frustraci z demokracie, kterou považuje za špatný vtip, projevil nedůvěru ohledně zpráv o tom, že Severní Korea ještě netestovala své jaderné zbraně, a otevřeně vyjádřil názor, že občanská válka, při které se budou na politiky házet Molotovovy koktejly a budova Parlamentu lehne popelem, je jedinou rozumnou cestou vpřed. Podle jeho teorie se nejdřív musí odehrát revoluce ve smýšlení lidí, než dojde ke skutečným činům, lidé musí nejdřív začít vnímat zpravodajství jako pouhou propagandu a své vůdce jako loutky sloužící temnějším světovým silám. Tvrdil, že on sám by žádnou revoluci nevedl, ale určitě by se jí zúčastnil...

Na přetřes přišla i další témata: obrovský propad, který cítili, když museli den po monumentálních výšinách Readingu, stále ještě nabuzení z toho, že zbytek festivalu smetli z pódia, jít do Abbey Road, a bez jediného diváka tam natočit trojici písniček pro pořad Kanálu 4 Živě z Abbey Road; že mají rádi skupinu Klaxons; mainstreamové přijetí, které souvisí s nominací alba Black Holes And Revelations na cenu Mercury Prize; zrzka z Girls Aloud, která na Matta mrkala na Q Awards; že se singl Starlight¹ objevil na třináctém místě zářijových hitparád; Mattova nedůvěra ke skupině My Chemical Romance, protože mu připadají přestylizovaní (Muse později požádali o vymazání tohoto citátu z interview, protože existovala možnost, že by s nimi v roce 2007 mohli jet na turné). A samozřejmě nové koncertní pódium, které se jejich tým zajišťující přepravu a stavbu aparatury během turné, když zrovna neblýskali svými zadky na velkých obrazovkách, momentálně stále neúspěšně snažil namačkat na místo, kde měli vystupovat.

Amerika viděla scénu se čtyřmi obrazovkami, připomínající obrovskou Slinky pružinu, ale Muse téměř okamžitě, jakmile během Carling Weekendu slezli z pódia, pracovali na zbrusu novém, dokonce ještě působivějším návrhu jeviště. Pro čtrnáct nasmlouvaných koncertů v arénách napříč celým Spojeným královstvím v průběhu listopadu, včetně tří úžasných repríz ve Wembley aréně, chtěli Muse připravit úplně jinou show než tu, kterou dělávali na festivalech – s více než dvaceti plánovanými písničkami za noc, bylo třeba připravit vystoupení stejně efektní, jako bude dlouhé. Takže celých šest týdnů před první evropskou show toho podzimu strávili tím, že dávali horečně dohromady koncept. Protože se stali lehce posedlí americkým zařízením HAARP za třicet milionů dolarů, umístěným na Aljašce – záhadným centrem, o kterém vláda Spojených států prohlašovala, že je komunikačním systémem pro ponorky a kosmické rakety, ale odborníci se obávali, že by mohlo jít o nový druh zbraně, pokus Ameriky o proniknutí do ionosféry, aby mohla ovládat počasí nebo naše myšlení – snažila se kapela tohle zařízení vytvořit i na jevišti. Ohromné stožáry po obou stranách scény spojovaly prověšené neonové "paprsky", po celé délce pódia se táhla obrazovka tvořená LED diodami a Mattova nová kytarová výbava byla tak výkonná, že skoro mohla roztrhat bouřkové mraky – když ji ve své italské vile poprvé na zkoušku zapojil, způsobil výpadek proudu v celé vesnici.

A jako středobod všeho byl nový podstavec s bubny navržený tak, aby připomínal satelit, se kterým by ono zařízení mohlo komunikovat. Naneštěstí žádné jeviště na světě nebylo dost velké na to, aby k němu mohla být připevněna křídla, takže výsledný obrazovkami pokrytý výmysl byl rozličně popisován jako masivní neonový mixér nebo futuristický trychtýř, ale pořád působil dost omračujícím dojmem. Každý večer se Dom na začátku koncertu potmě vplížil do satelitu a začal bubnovat, jakmile se s ním podstavec zvedl a odhalil ho. Během našeho madridského interview si Matt dělal legraci, že zoufale touží po tom, aby se ta věc jedné noci zasekla, takže by Dom musel zůstat uvnitř a mohl by vylézt ven teprve, až by se hala vyprázdnila.

Většinu peněz, které měla kapela na turné vydělat, utratili za jevištní výpravu, ale dokonce ani to nebylo pro Matta dost; původně chtěl, aby byl uprostřed publika vztyčen další stožár, který by byl spojen s pódiem dráty, ale bylo mu řečeno, že by to stálo o milion liber víc, a tak od nápadu upustil. Kromě toho navrhoval možnost zinscenovat během koncertu mimozemskou invazi s létajícím talířem UFO, který by přeletěl nad davem a pak by přistál na kapelu a "unesl" je pryč z pódia, ale tohle se ukázalo taky jako neproveditelné. Nicméně i tak zabrala scéna pět dodávek a bylo potřeba tucty pomocných rukou k tomu, aby mohla být převezena ze svého prvního vystoupení 24. října v Bizkaia aréně ve španělském Bilbau a putovat kolem celé Evropy a Spojeného království, takže se počáteční problémy očekávaly. Toho dne přijeli na místo a zjistili, že se jim tam jednoduše nevejde osvětlení. Zdálo se, že Muse konečně přerostli arénové turné.

Upozornil jsem ho, že existuje jen jediné místo, kam by mohli zamířit příště. Stadiony.

Rozhlédl se kolem sebe na drahé tuny technických zázraků, které se kvůli jeho rozmaru pro něj právě stavěly. Na chvilku se podivil, jak daleko se už dostal; ze zákulisí teignmouthských hospod k takovým propracovaným okázalostem jako je hydraulický podstavec s bubny, ohňostroje, trysky s kouřem a poskakující umělohmotné planety. Mudrlantsky pokrčil rameny. "No, to nevím," řekl a předstíral, že tenhle nápad zvažuje úplně poprvé. "Ale asi je načase, aby na stadionech začala hrát nová generace kapel."

Bůh ví, jak se mu podařilo potlačit zahihňání.

* * *

4. prosince 2006, na tiskové konferenci k novému národnímu stadionu ve Wembley, jehož stavba za 575 milionů liber se s tříletým zpožděním konečně blížila dokončení, oznámili Muse, že budou první kapelou, která v nově postavené hale vystoupí, až bude příští léto otevřena. S kapacitou 90.000 diváků měla být jedním z největších stadiónů v Evropě a zdaleka největším vystoupením skupiny Muse vůbec. Na nápad hrát na stadionech je přivedl tehdejší ročník Summer Sonic festivalu v Osace; tvar sportovní arény, který stadion měl, se kapele zalíbil víc než ploché prostředí festivalů, a zdál se mít mnohem větší potenciál, aby tam mohli předvést nějakou show, spíš než dorazit na festival s velkou krabicí světel. Muse toho roku dostali nejrůznější nabídky s možností uspořádat svůj vlastní festival, například v Hyde Parku nebo v Milton Keynes, ale manažer Anthony Addis zaslechl, že stadion ve Wembley bude muset být dokončen včas pro finále Anglického poháru v roce 2007, a bylo rozhodnuto. Po obrovských představeních, která tam plánovaly kapely Bon Jovi, The Rolling Stones, Take That a Robbie Williams a která byla nakonec přemístěna jinam, protože se stavba stadionu zpozdila, chtěli obyvatelé Wembley, aby raději než obvyklí dinosauři otevřela stadion britská kapela, a Muse byli tou správnou kapelou s tím správným průlomovým albem ve správnou chvíli. Prvním sólovým umělcem, který vystoupí v novém stadionu ve Wembley, bude George Michael, ale Muse budou první kapelou, která tam podrobí své dosud zasychající základy opravdové zkoušce.

Když se po místě poprvé prošli, vyvolalo to v Muse smíšené pocity: strach, obavy, jestli budou schopni stadion vyprodat nebo tam zahrát představení, které by si tak rozlehlá aréna zasloužila, vzrušení z toho, co všechno by s tím prostorem mohli udělat, a čirý úžas nad jeho velikostí. Jediný Chris navštívil starý stadion ve Wembley, když se byl v roce 1992 podívat na remízu 1-1 Anglie s Brazílií, a i ten byl mnohem větší než mohl kterýkoli z nich čekat. Zatímco Dom ode dne, kdy se tam rozhodli hrát, pořádně nespal, Matt by pro jejich situaci nejspíš použil pokerovou hantýrku s tím, že vsadili všechno na jedinou kartu.

I přesto zůstávali během konference optimističtí a veselí. Matt měl za to, že když se pořád těší, až tam budou hrát, bude to celkem sranda; když to podělají, vždycky se můžou vrátit domů a dělat zase natěrače a malíře pokojů. Prohlásil, že by se na jeviště rád dostal tak, že by skočil bungee jumping z ohromného nového horního oblouku, ale že mu v tom nejspíš zabrání pravidla pro bezpečnost a ochranu zdraví. V dalším interview Matt řekl, že všechny peníze z koncertu pravděpodobně vyhodí za postavení nejlepší možné scény, což bylo plně v duchu celé akce, a Dom prozradil, že se kapela dívala na DVD Queenů, když na stadionu hráli v roce 1986, aby posbírali nějaké šikovné tipy, a že dokonce zašli tak daleko, že při jedné okázalé akci odchytili bubeníka Rogera Taylora, aby se ho zeptali na pár rad. Ten Domovi řekl, aby se na to vykašlali, že to stálo za hovno a že všichni byli tak daleko, že nic neviděl. Muse si vystoupení stejně zamluvili.

9. prosince v devět hodin ráno bylo dáno do prodeje 90.000 lístků na představení skupiny Muse na stadionu ve Wembley 16. června 2007. Do třičtvrtě na deset se každý jeden z nich prodal. Fanoušci, kteří se se svými nákupy chlubili na fandovských webech, zjistili, že spíš než být mezi mnoha povzbuzovanými, je lepší patřit k těm několika šťastlivcům, co mají lístky. Poptávka dalece překročila jediný termín ve Wembley, a internetové aukční stránky eBay byly zaplavené stovkami párů lístků na tuhle událost. V autobuse u Mnichova probudili Doma šťouchnutím z neklidného polospánku, aby mu oznámili, že první koncert ve Wembley je vyprodaný a že už bylo dáno do prodeje i druhé vystoupení, v neděli 17. června, a prodává se stejně rychle jako to první. Spánek, do kterého potom upadl, byl daleko klidnější než ten, ze kterého ho vzbudili.

Pro kapelu Muse to byl závěr neuvěřitelného roku. Jen týden předtím byli svědky toho, že singl "Knights Of Cydonia" – píseň, o které nemohli uvažovat, že by vyšla na singlu, dokud se nestala tak velkolepým hitem ve Spojených státech – dosáhl desátého místa v přeplněném předvánočním žebříčku Spojeného království, následovaný živou nahrávkou "Supermassive Black Hole" na CD a rozšířenou verzí písně "Assassin", která vyšla na gramodesce s názvem "Grand Omega Bosses Edit" coby poklonou kryptologické soutěži z roku 2005 (byl to anagram názvu "Messageboard Song", titul "Assassin" se začal používat až od turné v roce 2005). Videoklip "Knights Of Cydonia" byl stejně komplikovaný, kýčovitý a srandovní jako celá píseň, bral Mattovy vize k písničce příliš doslovně a sledoval "muže beze jména", jak projíždí krajinou jako ze špagety westernu na koních, motorkách a jednorožcích, střílí supermoderními laserovými zbraněmi a při chůzi předvádí karate pohyby z Matrixu. Videoklip překypoval odkazy na sci-fi filmy – hologramy kapely ve stylu Star Wars, obrovští stříbrní roboti, horní polovina Sochy svobody vykukující z písku – na oficiálních webových stránkách Muse dokonce běžela soutěž, ve které měli účastníci vyjmenovat všech patnáct sci-fi filmů, na které se videoklip odvolává. V tomto tak svátečním ročním období jejich klip nejspíš udeřil na správnou strunu národní atmosféry novátorství a směšnosti.

A co víc, začaly se jim hrnout ceny a vítězství v anketách pořádaných na konci roku. V listopadu Muse převzali Nejlepší alternativní počin na cenách MTV Europe, aniž by do dne před udílením věděli, že byli nominováni (na ceremoniálu 2. listopadu kapela zahrála "Starlight" s největší laserovou show, která kdy byla k vidění). Ve volbě 100 největších Britských alb všech dob časopisu NME se album "Absolution" objevilo na 21. místě, zatímco "Black Holes And Revelations" se v magazínovém hlasování alb roku 2006 usadilo na pěkném čísle tři a stejně vysoko skončilo i ve většině žebříčků ostatních hudebních časopisů. Spolu s Radiohead a The Clash se dostali do užšího výběru Síně slávy rádia XFM, Siobhan Grogan z Daily Mirror zařadila jejich vystoupení v Shepherd's Bush Empire mezi svých pět nejlepších koncertů roku a Nejlepším živým vystoupením je v závěrečném novinovém přehledu zvolili dokonce i živnostničtí čtenáři Daily Staru. Časopis Record Collector mezitím přehodnotil opačný konec tvorby kapely, když kopii "Showbiz" odhadl na 80 liber, zatímco limitovaná edice gramodesek "The Muse EP" v počtu 1500 kusů skončila na 200 librách. Časopis tvrdil, že si Muse na sběratelském trhu vytvářejí pevnou pozici, jaká tu nebyla od dob Queenů v osmdesátých letech.

Pro Muse samozřejmě nikdy nebylo přijetí tisku měřítkem úspěchu; hodnotili se podle stupně nadšení ve tvářích lidí. A tehdejší zimní turné po arénách hostilo více jejich fanoušků než kdy dřív. Od halloweenského vystoupení v Patinoire Meriadeck v Bordeaux, kdy byl Dom celou dobu oblečený do jednodílného Spidermanského kostýmu a Chris si krátce nasadil plyšovou medvědí hlavu, přes další evropské arény hráli Muse až do 19. prosince svoje HAARP závratným způsobem. Odhaleni zpoza velkého černého závěsu, s Mattem často oblečeným do rozevlátého čarodějnického pláště nebo do své přiléhavé červené teplákové soupravy, který se s kytarou vraženou v tříslech jako androidní sexuální hračkou klouzal po kolenou napříč pódii vysoce naleštěnými právě pro tento účel, přímo do kamery pochodovaly armády, z kosmického prachu se zvedala temná města přeludů, z oblohy padaly světy v podobě balónů, z pódia vybuchovaly pekelné ohně a nebeská pára a víc než 19.000 lidí každou noc burácelo spolu s největší rockovou podívanou současnosti.

A dokonce ani pod takovým technologickým tlakem nebyly žádná dvě představení stejná. Belfastská Odysea aréna měla v přídavku jako překvapení "Muscle Museum"; v Manchester Evening News aréně se v úvodu písně "Knights Of Cydonia" ke kapele připojil trumpetista jménem Dan, poprvé na území Spojeného království tam zazněla "City Of Delusion" a (dosud) naposledy "Showbiz", přičemž na konci koncertu skončila v davu jedna z kytar; National Ice aréna v Nottinghamu měla přídavek o šesti písničkách včetně "Sunburn"; zatímco druhý večer ve Wembley aréně zahráli celé album Black Holes And Revelations coby prvních jedenáct písniček a k tomu dvakrát přidávali klasiky, poprvé písničky z alb Showbiz a Origin... a podruhé hity z alba Absolution. A během posledního představení ve Wembley aréně, jako kdyby to chtěli vynahradit každému, kdo propásl předchozí večer, nakopl Chris jeden z nafukovacích balónů tak, že se mu na několik minut přilepil na vršek hlavy jako velikánská bambule. Na všech vystoupeních přidávali Muse na začátky nebo na konce písniček rify, kterými skládali poklonu svým hrdinům – z Dylanovy "Maggie's Farm", od Rage Against The Machine z jejich "Killing In The Name" nebo "Township Rebellion", "I Want To Break Free" od Queen, z Led Zeppelinovského "Heartbreaker".

Přes Berlín, Hamburk, Řím, Miláno, Ženevu, Vídeň, Mnichov, Düsseldorf, dva vyprodané večery ve velkolepé Bercy v Paříži a dál, za sebou nezadržitelný pochod rozkošného plenění skupiny Muse zanechával napříč Evropou stopu v podobě uchvácených myslí, vypálenéých očních bulv a milujících duší. Vyvrcholilo to 20-písničkovým setem 19. prosince v antverpském Sportspaleis Merksem – s kapacitou 21.000 diváků – kdy byl  Dom znovu oblečený ve svém Spidermanském kostýmu, balóny z písně "Bliss" byly vypuštěny jen na půl cesty a po večerce se slušně rozjel vánoční večírek na konci vesmíru.

V roce 2006 pro jednou nepokazila Vánoce skupiny Muse žádná tragédie. Když Dom a Chris zamířili zpět do Teignmouth, aby tam strávili svátky se svými rodinami, a Matt uháněl lyžovat do Alp, byly jejich hlavy nepochybně naplněné přípravami fotbalových mládenců na finále Anglického poháru během sobotních odpolední.

A cesta Muse na stadion ve Wembley byla přesně tak klikatá.

Muse, stejně jako všichni, kdo tráví většinu roku na cestách, vzrušovalo všechno exotické a neznámé. A teď, coby důvěryhodný stadionový podnik, se rozhodli, že rok 2007 bude rokem, kdy se odváží mimo známou trasu turné a vyzkouší méně zcestovalé oblasti. Předtím, než znovu udělali rozruch na turné Big Day Out napříč Austrálií a Novým Zélandem, začali, stejně jako měli v úmyslu pokračovat, s jejich vůbec prvním vystoupením 16. ledna v Singapuru ve Fort Canning Parku pro šest a půl tisíce fanoušků, kteří se málokdy setkají s tím, aby do jejich země přijeli zahrát západní kapely. Poptávka po koncertech byla tak vysoká, že pořadatel byl nucen zvýšit kapacitu plochy o tisíc míst, aby divákům vyhověl. A zatímco singapurské rockové děti těžili z (uplynulého) metal-popového vzrušení, Muse těžili z místního kvalitního hedvábí a nakoupili ho několik rolí, aby jim po zbytek roku sloužilo jako výzdoba v šatnách.

Na turné Big Day Out v roce 2007 byli Muse po celé tři týdny k vidění coby druzí headlineři, hned za kapelou Tool, s působivými předkapelami jako My Chemical Romance, The Killers, The Streets a Trivium. Mezi festivalovými koncerty hrávali svá vlastní sólová vystoupení v Hordern Pavillion v Sydney s pěti tisíci sedadly a v ještě větší Festival Hall v Melbourne. Ablum Black Holes... se během prvního týdne od vydání stalo nejprodávanějším v Austrálii a Muse byli od té chvíle u protinožců opravdovými hvězdami: Matta pravidelně budívaly armády fanoušků, kteří uprostřed noci klepali na dveře jeho hotelového pokoje. A při festivalových koncertech Big Day Out byla v plném proudu ta pravá letní párty – zatímco Morgan Nicholls po představeních proslul coby individualista a neustále přebíhal mezi Muse a svojí starou kapelou The Streets, Matt miloval slunečné dny volna, a protože zjistil, že kvůli časovému rozdílu nemůže spát, dopřával si po vystoupení celonoční flámy na Zlatém pobřezí v Queenslandu, které končily tím, že si za svítání zaplaval v moři. Kapela se také spřátelila s The Killers, nezávislými showmany z Las Vegas, s nimiž až do rána debatovali o mayském kalendáři, který předpovídal na polovinu roku 2007 konec lidstva. Matt byl ve svých argumentech, že konec světa by ve skutečnosti mohl nastat už té noci, tak přesvědčivý, že zpěvák skupiny Killers, Brandon Flowers, navrhl, že by Muse neměli v žádném případě hrát na stadionu ve Wembley, ale místo toho odjet na prodlouženou dovolenou po všech kontinentech a nadělat dluhy, které nikdy nebudou muset splatit. Muse se však překvapivě rozhodli držet svého původního plánu.

Z "Boží ruky" na vrcholu hlavního pódia areálu Sydney Showground šlehaly plameny, problematické kytary byly hladce vyměňovány a Muse 4. února dokončili turné Big Day Out s Domovým srdečným "Nazdar Adelaide!" – nádherné zakončení turné, pokud by zrovna nebyli v Perthu. Poté letěli zpátky do Anglie, aby se zúčastnili valentýnských Brit Awards v Earls Courtu, kde byli nominováni za Nejlepší album, Nejlepší kapelu a Nejlepší živý počin; bulvární tisk je oslavoval jako kapelu s nejvíce nominacemi na Brit Awards v daném roce. Ale dokonce i když vyšli na pódium, aby si převzali cenu za Nejlepší živý počin, a bez velkého povyku pronesli krátký proslov, který byl plný pokory, protože si uvědomovali, jak daleko se dostali, duchem už byli na nosníkovém oblouku; hned druhý den, poté co Matt strávil noc oslavou Dne svatého Valentýna s Gaiou, byli Muse svoláni, aby začali pracovat na dalším novém návrhu, tentokrát pro obří pódium stadionu ve Wembley. Už podruhé v témže roce Muse od základu předělali celou arénovou show (tak moc chtěli svým fanouškům nabídnout za jejich peníze nějakou hodnotu, že myšlenka, že by se měli opakovat, pro ně byla nepředstavitelná; chtěli zahrát každé vystoupení tak, jako by bylo jejich posledním), přišli s celou hromadou triků a legrácek a 16. února se sešli s architekty ze stavební firmy Stageco, aby probrali koncept pódia (mluvilo se o druhém jevišti někde na stadionu, které by bylo osvětlené vrtulníky), a s úředníky z Brentovy Rady pro ochranu zdraví a bezpečnost, aby si prošli jejich návrhy. Hodně z nich neuspělo: nepovolili jim, aby nad stadionem létal vyhlídkový balón, na jehož spodní stranu by byl koncert promítán, takže by celý Londýn mohl sledovat jejich show; nemohli svítit reflektory a lasery z helikoptér nad lidmi, aby náhodou někoho neoslepili; i nápad s létající mimozemskou invazí byl předem odsouzený k nezdaru, stejně jako Mattovy návrhy, že by kapela mohla na pódium přiletět pomocí trysek připevněných na zádech nebo tak, že by se tam snesla z obrovské vzducholodi.

Plány kapely Muse pro stadion ve Wembley mohly být sice tvrdě svrženy zpátky na Zem, oni však byli pevně odhodlaní udělat svoji show stratosférickou. Mluvilo se o dosud nejrevolučněji vymyšleném pódiu vůbec, pokud možno s celou plochou jeviště jakožto gigantickou obrazovkou přenášející koncert až do nebe. Chtěli se tak vypořádat s tím, že bude na vystoupení koukat tolik lidí zeshora, a zároveň využít celý stadion. Nechtěli zkrátka nic menšího než největší show na planetě.

Kapela samotná se ve velké míře přímo podílela na organizaci a plánování koncepce svého vystoupení na stadionu ve Wembley. Zatímco Matt dostal za úkol dát dohromady vizuální a pódiové nápady, Dom byl pověřen hledáním předkapel. Muse chtěli, aby ona dvě vystoupení fungovala jako minifestivaly, s působivou řadou předkapel hodných tak velkolepé události. Užší výběr byl proto vypracovaný z kapel, se kterými Muse chtěli hrát, a kritéria výběru se zaměřovala víc na to, jestli to jsou sympatičtí lidé, se kterými je legrace, než na to, jestli se jejich hudba nutně hodí k té, kterou dělají Muse. Lily Allen, Wolfmother, Bloc Party, na ty všechny se Dom obrátil, a v té době zrovna populární elektro-rave skupina Klaxons zjistila, že když je Dom tehdy v lednu v baru oslovil, odmítli nabízený termín prostě jen proto, že byli trochu opilí a mlhavě si vybavovali, že jim jejich manažer řekl, že už by víckrát neměli dělat nikomu předkapelu. Svoje odmítnutí vzali rychle zpět, ale už bylo příliš pozdě: po termínech chňapli ostatní účinkující, včetně nové formace Carla Zatímco stále přemýšleli nad všemi možnostmi a dělali si starosti, na jak dlouho by mohli svoje vystoupení natáhnout – nejdelší vystoupení, které kdy předtím odehráli, bylo v Antverpách na konci arénového turné v roce 2006 a trvalo hodinu a třičtvrtě, ale byli si jistí, že by ho s pomalejší, odpočinkovou částí mohli natáhnout na dvě hodiny – odletěli Muse 22. února do indonéské Jakarty, aby zahájili další část svého dobrodružného turné mimo obvyklé trasy. Poprvé se kapela odvážila do ještě exotičtějšího podnebí a po cestě na osm koncertů březnového turné po Japonsku odehrála své první vystoupení v Malajsii, Tajwanu, Číně a Jižní Koreji. Po příjezdu Muse zjistili, že aniž by kdy předtím do těchhle zemí vstoupili, budou hrát před sedmi tisíci lidmi v Istora Senayan aréně v Jakartě, před deseti tisíci na stadionu Negara v Kuala Lumpuru a před ještě mnohem více v Hong Kongu, Soulu a Taipei. Dom mezi písničkami čítával místní slovní obraty z fonetických nápovědních kartiček, které kapela často sabotovala, takže deseti tisícům křičících malajsanů řekl: "Mám hezkej zadek.", nebo přebíral ceny – 28. února na fotbalovém hřišti Chung Shan v Taipeji mu byla přímo na pódiu předána cena NME pro Nejlepší kapelu, když s ním byl během intra k písničce "Stockholm Syndrome" nahrán předtočený proslov k převzetí, ve kterém prohlásil: "Do prdele, jsem strašně utahanej. Tohle je moc milé, hodně to pro nás znamená. Ale už musím jít, protože musím hrát jeden hutnej riff."².

Náklady na to, aby dostali kapelu a celé jejich pódiové vybavení (spíš než o kompletní výstřednost se satelitem šlo o zkumavkovou show) na Daleký Východ znamenaly, že na těchto vystoupeních Muse jenom prodělávali, ale oni to kvůli tomu, aby prozkoumali neznámé oblasti a užili si tam trochu legrace, obětovali, ačkoli jejich bažení po veselých kouscích se v Indonésii téměř fatálně obrátilo proti nim. Jako by nebylo dost špatné, že jejich tour manažer byl v Jakartě okraden ve výtahu trojicí transexuálů, Doma přiměl jeho hon za tabletkou extáze, aby nasedl do taxíku a vydal se do městského ghetta, kde auto, které přibrzdilo u chatrče ověšené odpadky, okamžitě obklíčili naštvaní žebráci a zuřivě tloukli do kapoty i okýnek. Auto ujelo s kvílením pneumatik akorát včas. Řidič taxíku Domovi vysvětlil, že kdyby se té lůze podařilo vypáčit dveře, tak by ho okradli a zastřelili na ulici.

Mezitím si Muse v Hong Kongu přivlastnil jeden novinář, který se choval jako by mu patřilo celé město. Tu noc je protáhl svými oblíbenými bary a putykami a byl čím dál rozvášněnější, opilejší a působil čím dál víc potíží, což vyvrcholilo v posledním baru, kde když vypil svůj drink, na ně vrhl spokojený pohled plný arogance a mrštil prázdnou sklenicí na druhou stranu místnosti. Nejspíš to považoval za parádní ukázku rockenrollových výstřelků, až na to, že se sklenice roztříštila o záda jednoho člena ochranky velikosti menší skály, který doteď doprovází Muse kamkoli se vydají. Bodyguardi kapely Muse nikdy, ani v těch nejlepších časech, nepatřili právě k nejshovívavějším, a tak dali novináři za jeho drzost rázný výprask.

Turné Black Holes... se valilo vpřed napříč Japonskem (v tokijském International Foru zahráli svoje dosud nejdelší vystoupení – dvacet tři písniček během téměř dvou hodin, včetně toho, že poprvé po dvou letech zazněla "Sing For Absolution") a kapele Muse zbývalo ještě devět měsíců před příští pořádnou porcí volna. Svůj jeden měsíc zpět ve Spojeném království, který po Japonsku měli, strávili dokončováním detailů pro Wembley a natáčením videoklipu k dalšímu singlu – "Invincible", který vyšel 9. dubna³. Stále se drželi svého tématu o konci světa a v klipu hrála hlavní roli kapela v pouťovém tunelu lásky, který je prováděl historií planety. Zatímco hrají písničku v jedoucím vozíku, plují kolem nich kreslené lepenkové rekonstrukce prehistorických dob, antického Řecka, vikingských invazí, industrializace, druhé světové války, jakéhosi futuristikcého městského panoramatu a nakonec, po kresleném útoku na Obchodní světové centrum, následují scény plyšákovského globálního chaosu, ve kterém robotická mega-myš překusuje budovy vejpůl a mimozemská kosmická loď vyhlazuje lidstvo hraček. Byla to jakási apokalypsa ze Sezame, otevři se, kterou přinášely iniciály třetí světové války.

Nicméně ne každý sdílel veselý přístup skupiny Muse k mezinárodním konfliktům. 7. dubna dorazil Matt k odletové bráně svého letu do San Franciska, kde měli odehrát trojici koncertů ve Spojených státech a Mexiku coby rozcvičku před šestitýdenní vyjížďkou po amerických arénách, v rámci které měli dělat předkapelu skupině My Chemical Romance. Podle letištního protokolu se ho úředník za pultem zeptal, co zamýšlí v Americe dělat, a Matt žertem odpověděl, že se nemusí bát, že se tam nechystá nelegálně pracovat nebo vyrábět bomby. Jenže personál letištní bezpečnostní služby, stejně jako dopravní policisté a namíchnutí nosorožci, nejsou proslulí svým smyslem pro humor, a tak byl Matt náležitě ostře pokárán za to, že dělá špatné vtipy, ale do letadla byl vpuštěn. Nicméně o pár minut později z něj byl znovu vyvlečen dokonce ještě horlivějšími úředníky, kteří ho odvedli do výslechové místnosti a vyptávali se ho na jeho názory na americké občany a na jeho postoj k této zemi, než mu dovolili odletět. Matt mohl jenom považovat za štěstí, že s sebou v kufru neměl kopii Black Holes..., jinak by mu byl jakožto podněcovateli povstání vstup do Ameriky zakázán. A to si představte, kdyby si ještě k tomu u sebe nechal něco na čtení během letu: tou dobou studoval metody ovládání myšlenek z knihy Vymývání mozku: Nauka o ovládání myšlenek od Kathleen Taylorové, přičemž si přál, aby ji býval četl, když byl teenager, takže by o ní mohl diskutovat se Svědky Jehovovými, kteří k nim chodívali klepat na dveře.

V té době dělala v Americe kapele Muse manažery společnost Q Prime, ta stejná společnost, která z oblíbenců funk-rockových studentíků jménem Red Hot Chili Peppers vybudovala celosvětové hvězdy, a tehdy na jaře byl jejich vliv určitě znát. Pokud bylo vystoupení v sanfranciském Bill Graham Civic Auditorium se sedmi tisíci sedadel do té doby největším koncertem Muse ve Spojených státech, následující den ho zastínili téměř trojnásobně. V Inglewood Foru v L. A., kde se odehrával film Pulp Fiction Quentina Tarantina a kde uprostřed podsvětí South Central pleskaly výstřely, vystoupili Muse před vyprodaným osmnáctitisícovým davem – vystoupení rovnající se většině těch, která v Evropě zatím odehráli, a podle šéfredaktora společnosti Pollstar, zabývající se informacemi o koncertech, "neobyčejný" výkon, přičemž úroveň jejich fanouškovské podpory v Americe přirovnával k té, kterou měli v osmdesátých letech Depeche Mode. Kapela svůj úspěch nesla dobře a sveřepě běsnila skrz dvacet písniček, navzdory skutečnosti, že jen noc předtím Chris kvůli infekci hrudníku mezi přídavky zvracel.

L. A. bylo 111. koncertem turné Black Holes... a v tomto ohledu byla kapela i jejich tým jako dobře seřízený stroj. Během dne vystupovali v regionálních rádiích, včetně setkání a debat s fanoušky, někdy se nechali přemluvit k jízdě v motokárách, na paintball nebo dokonce k nahrávacím relacím s místními DJi. Když měli volno, tak potom odjeli na lyžařské nebo rybářské výlety, které jim zařídil jejich tour manažer; když měli večer vystoupení, tak po zvukové zkoušce odpočívali ve svých šatnách vyzdobených singapurským hedvábím, s maséry, kteří jim byli na zavolání k službám, zatímco jejich tour manažer řešil problémy se špinavým prádlem – aby množství špinavého prádla minimalizovali, měli ve všech smlouvách dovětek, ve kterém požadovali jednorázové ponožky a trenky, a Matta bylo často vidět, jak tři dny v kuse nosí stále stejné tričko s výstřihem do V. Právě tady Chris většinou volával dvakrát denně domů, čímž vyháněl nahoru účty za telefon, které šly přímo k účetní kapely a byly popisovány jako "bolestné". A po vystoupení pili až do svítání: Mattovo pozdně noční vysedávání v hotelovém baru v L. A. skončilo v pět ráno výhružkami hotelových zaměstnanců, že zavolají šerifa, kdežto Dom byl 12. dubna v Mexiku vzhůru do osmi ráno a pil tak moc, že si ani nevšiml zemětřesení o síle 6,3 stupně Richterovy stupnice, které té noci zasáhlo Mexico City; třetí zásah vyšší moci, kterému se nepodařilo zničit turné Black Holes...

Mexiko bylo pro Muse samo o sobě zvláštní zkušeností. Korupce je v téhle zemi tak běžná, že policie žádala značnou část zisku z koncertu kapely v Palacio de los Deportes s kapacitou 22 000 diváků, Muse proto na oplátku přišli se svými vlastními požadavky: chtěli policejní eskortu kamkoli ve městě šli. Nejvíc však potřebovali ochranu v místě konání koncertu samotného; zdejší zábrany v hledišti byly natolik chatrné, že se vědělo, že i během těch nejklidnějších koncertů se prolomí každou druhou noc. Během vystoupení kapely Muse se prolomily dvakrát.

Pro posádku, která je doprovázela na turné a sestávala ze tří padesátstop dlouhých náklaďáků, stovek světel a velmi vynervovaného kytarového technika, který měl na starosti osm hodně unikátních nástrojů, strávili Muse zbytek amerického turné bizarně tím, že dělali předkapelu skupině My Chemical Romance. Na okruhu turné po amerických arénách zahráli každý večer během 45 minut sotva sedm nebo osm písniček a měli hodně blízko k tomu, aby se stali hlavními hvězdami večera. Navzdory Mattově lehké urážce skupiny MCR v NME předchozí rok týkající se toho, že jsou příliš silně stylizovaní (ačkoli nikdy nebyli přímo zmíněni), tyhle dvě kapely zjevně sdílely zanícenou fanouškovskou základnu mladých rebelů, a v průběhu turné si k sobě navzájem vypěstovaly zdravý respekt. MCR se každou noc ze zákulisí dívali na vystoupení Muse a Matt zjistil, že ho baví šoumanství cirkusu MCR – šlo o jakýsi pojízdný muzikál pro náctileté gothiky založený na příběhu třetího alba skupiny s názvem The Black Parade. Představení více méně sledovalo příběh postavy jménem "Pacient", která v nemocničním zařízení umírá na rakovinu, a jeho úvahy o vlastním životě. Mattovy bylo tohle téma důvěrně známé, protože už ho sám prozkoumal ve "dalších písních z alba Absolution, a chodil obdivovat onu strhující kvalitu rock-operového pojetí. Došel k závěru, že tohle bylo něco, co by si Muse mohli uzpůsobit pro své vlastní účely.

Nicméně turné mělo trvat pouze krátce. Po jedenácti vystoupeních z plánovaných dvaceti celého turné, skolila obě skupiny a jejich týmy masivní epidemie salmonelové otravy, údajně zapříčiněná jakýmsi "špatným kuřetem", které všichni snědli ve Wiliamsburgu ve Vancouveru. Posledních devět vystoupení bylo po dnech odkládáno a poté úplně zrušeno, protože nemoci podlehl celý zájezd. Kromě Matta; jednoho z mála členů zájezdu, který neonemocněl. Ten odletěl zpátky do Itálie, aby zkontroloval stavební dělníky pracující na svém nahrávacím studiu a ubytovacím komplexu pro kapelu v jednom (přičemž zjistil, že převážně plavou v jezeře nebo se opalují; vypadalo to, že dokončení Mattova studia bude trvat déle než stavba stadionu ve Wembley) a aby zařídil poslední úpravy na vystoupeních svého života. V kalendáři jejich turné zbývaly před 16. červnem ještě čtyři další vystoupení – dva festivaly v Německu a Holandsku a dva samostatné koncerty v Lucembursku a Itálii, příležitost oprášit pesimistické klasiky jako "Unintended" a "Blackout", aby si je včas osvěžili pro onu velkou událost. Potom měli být ještě hlavními hvězdami prvního večera festivalu Isle Of Wight 9. června, což byl zahřívací koncert s největší publicitou, který kdy hráli.

Protože už o týden později stál Matt ve tmě na hydraulické plošině, uvězněný uprostřed tleskajícího nově postaveného fotbalového hřiště, zády k sobě se svými dvěma nejlepšími přáteli, a poslouchal, jak vybuchly gejzíry páry, rozezněla se opera a dav lidí začal řvát...

 

Na stadionu ve Wembley 16. června 2007 bylo ve vzduchu cítit opravdovou vůni vítězství. Z desáté řady vzadu, v části pro novináře nalevo od jeviště, jste ji mohli cítit stoupat jako páru z davu, ochutnat ji jako měděný prach mezi zuby. Byl v tom úspěch, svornost, oslava. Byl to triumf kultury outsiderů, jaký rocková hudba neviděla už po desetiletí. Oasis sem kdysi přijeli, hráli opilí a vypadali jako nezávislá kapela, která hraje moc velký koncert; Muse sem přišli pohltit celé místo. Ať už jste následovali tuhle kapelu od prvního dne, spustili jejich fanouškovský web, rozluštili jejich kryptologii, kupovali všechny typy nosičů, naučili jste se všechny texty, udávali tón jednoho ze společných zpěvů písniček kapely Muse na trafalgarském náměstí předešlý večer⁴, nosili jste jejich zesilovače, ladili jim kytary, organizovali jejich turné, řídili jejich obchody nebo jste, jako já, napsali tucty nadšených recenzí a rozhovorů na jejich počest, toho dne jsme my všichni mohli cítit, že jsme sehráli svoji roli při utváření první z nové generace stadionových kapel. Ukázalo se, že společně jsme byli opravdu nepřemožitelní.

Už jen scéna samotná stadion zastínila. Celou délku pódia, vyzdobeného varovným značením, lemovala kaskáda gigantických obrazovek, tak supermoderních, že by jimi mohl profukovat vítr, a přeměnila ho v jedno obrovské promítací plátno. Po stranách pódia stály dva gigantické satelitní talíře, připravené vysílat do stratosféry laserové paprsky. Šťastní držitelé zlatých lístků, kterých mohlo být kolem tisícovky, byli zavření v trojúhelníkové sekci před pódiem, ohraničené něčím, co vypadalo jako tramvajové koleje, a uprostřed přetnuté lávkou táhnoucí se z jeviště doprostřed stadionu. Nad tím vším, nahoře na tribunách, narostly bílé planety, které už se staly jejich obchodní značkou, na dvacet stop v průměru a nyní odpočívaly na rampách jako rada mimozemských mozků vyslovujících soudy nad monstry, která stvořily. Tohle pódium zabralo při přepravě sedm náklaďáků a spotřebovalo 16 kilometrů kabeláže a přesto – věřte nebo ne – ho bylo možné postavit během rovných tří hodin.

V půl deváté večer, poté, co kapely Rodrigo y Gabriela, Dirty Pretty Things a The Streets vyburcovaly už tak rozdrážděný dav do stavu napjatého očekávání, byla vypuštěna pára, rozlétly se telegrafní pásky a do strohých a tísnivých tónů "Tance rytířů" z Prokofievova Romea a Julie, vystoupali Matthew Bellamy, Dominic Howard a Christopher Wolstenholme zády k sobě na plošině uprostřed stadionu. Matt měl na sobě červený oblek, Dom jasně zelené kalhoty a Chris byl ve své obvyklé černé; tři obyčejní kluci z Teignmouth se stali hrdiny díky ryzí, nepřehlédnutelné síle svého nadšení, talentu a virtuozity.

Po stranách obklíčení oddílem kulisáků ve žlutých protiradioaktivních oblecích a ochranných maskách, se Muse prošli po celé délce lávky až na pódium a při tom mávali, široce se usmívali a nasávali atmosféru toho všeho kolem. Před koncertem byli nesnesitelně nervózní, ale když uviděli devadesát tisíc rozzářených tváří, které jim jejich úsměvy vracely, nervozita se okamžitě rozplynula. Došli na jeviště, zaujali svá místa; Matt sebral svůj DeLorean Manson z rádiově řízeného robota, který mu tu noc bude vozit všechny jeho kytary. Podíval se dolů na svoje prsty položené na strunách, kterými pomalu vybrnkával riff z Blízkých setkání třetího druhu; měl pocit jako by to byly prsty někoho jiného na kytaře, která mu nepatří. Trochu se mu motala hlava a připadal si vzdálený, jako by se vznášel mimo své tělo. Pak se podíval zpátky do davu a říkal si, co tam sakra dělá.

A potom prsty na jeho kytaře zahráli první tón písně "Knights Of Cydonia". A jezdci nové rockové apokalypsy vyjeli.

Koncert Muse na stadionu ve Wembley nebyl pro kapelu jen památným vystoupením, evolučním krokem pro nové alternativní rockové skupiny do závratných výšek hudební aristokracie, ani prostě jen tím úplně nejlepším koncertem vůbec, ačkoli ho jím čtenáři časopisu Kerrang! toho roku zvolili. Byla to událost definující celou generaci. Píseň "Hysteria" vybuchla jako atomová bomba. Armády padesátstop vysokých androidů pochodovali po celou dobu "Supermassive Black Hole". Při vyvrcholení písně "Invincible" zaplnily obrazovky ohňostroje. Během "Feeling Good" hrál Matt na průhledné piano se strunami, které se rozsvěcovaly. " hrozila, že vytřese wembleyský oblouk z jeho základů. A úvodní riff k "Plug In Baby" konečně dostal místo hodné jeho velikosti. Na obrazovkách běžela zornice-smažící směsice záběrů živého vystoupení, senzačních vizálních efektů a hesel z textů písniček: "LONELINESS BE OVER" a "NO ONE'S GOING TO TAKE ME ALIVE". Zlatým hřebem, jak pro lidi v publiku, tak pro kapelu, byly heliosféry: během něžné, elegické "Blackout", se po dráze tramvajových kolejí vykutálely dva obrovské vznášející se bílé měsíce; na každém z nich byla na elastickém laně zavěšená tanečnice v bílých punčochách, která plula, mávala rukama, kroužila a točila se třicet stop nad lidmi v hledišti. Pro Matta to bylo perfektní představení, protože všichni diváci sledovali raději baletky než kapelu, ohromeni kouzlem celého toho výjevu. Jak Matt později řekl, byl to okamžik jako z Mary Poppins.

Při "Plug In Baby" už balóny volně poskakovaly, "Stockholm Syndrome" soptila žhnoucí riffy, během "Micro Cuts" propuklo Mattovo kvílení připomínající bánší, při "Také A Bow" vyšlehl oheň a pára a hodinu a padesát minut poté, co vystoupali z wembleyských sirných dolů, Muse zmizeli, aby slavili s přáteli a rodinou a připravovali se na to, aby to celé mohli následující noc zopakovat (s přidáním "Bliss"). Vlády pořád zrazovaly, média stále rozšiřovala propagandu, bomby stále padaly a ropní baroni nás všechny pořád drželi v drápech a házeli vstříc katastrofě. Ale Muse udeřili svými vlastními oslnivými vlnami šokování a úžasu a získali si dalších devadesát tisíc srdcí a myslí.

K čertu, když tohle vykřikujete nahlas, nakonec to někdo na vrcholu pyramidy uslyší.

* * *

A tady by pro spoustu menších kapel příběh skončil. Vrchol, hrdost, ospravedlnění vší té tvrdé práce. Po tomhle by už následoval jen pád.

Ale Muse nepřemýšlí ve smyslu "největší” nebo "nejlepší”; oni uvažují v měřítku "větší”, "lepší”. Pro Muse neexistují žádné vrcholy, jenom další mety, ke kterým mohou stoupat.

Muse nejsou žádná "menší kapela”.

Očesané na Domův satelit a přehlídku velkých obrazovek, pokračovalo tuné Black Holes... v roce 2007 dalších pět měsíců. Týden po Wembley je vidělo hrát nějakých šedesát tisíc lidí v Parc des Princes v Paříži, právě ve chvíli, kdy poslední singl z alba Black Holes... – "Map Of The Problematique”⁵ – dosáhl v digitální verzi pro stažení z internetu osmnáctého místa v britských hitparádách. Po zbytek léta byli k vidění na spoustě evropských festivalů, kde hráli coby hlavní hvězdy a předčili i takové interprety jako například Björk, Marilyn Mansona, The Beastie Boys, Snow Patrol, Kaiser Chiefs, Razorlight a Kings Of Leon v zemích jako Belgie, Polsko, Dánsko, Francie, Švýcarsko nebo ve španělském Benicàssimu. Vyprodali největší arény napříč Evropou, hráli pro deset tisíc lidí v Lotyšsku, šestnáct tisíc v Nimes, osmnáct tisíc v Monaku a dvacet dva tisíc ve Veroně. Fuji Rock festival v Japonsku byl svědkem dvacetiminutového zpoždění koncertu a Mattova dohadování se s kytarovým technikem, které trvalo po celou dobu; vystoupení skončilo teď už výjimečným ničením vybavení, když Matt povalil svůj sloup zesilovačů a klavír, Dom rozkopl svoji bicí soupravu a nemilý konec potkal i Mattovu drahocennou Kaoss pad M1D1 kytaru od firmy Manson, která skončila napíchnutná M1D1 padem na stroboskop⁶.

___________________

¹ Doprovázený videoklipem, ve kterém kapela hrála na ropném tankeru nedaleko pobřeží Los Angeles a na zadní straně doplněný heavy basovou písní Easily, která předtím v zakódovaných 20-vteřinových částech unikla na různé webové stránky fanoušků skupiny Muse od jistého "Mr X", kterého Matt později odhalil mezi zaměstnanci nahrávací společnosti.