Koncert 30 Seconds to Mars

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Jojo, letošek je ve znamení koncertů :o) Kapelu 30 Seconds to Mars (neboli 30STM) vedu už nějakou dobu v patrnosti, a když jsem v únoru kupovala přes TicketPro lístky na Kluse, přihodila jsem k nim rovnou i lístky na 30STM, že když už budou v té Praze, docela ráda bych se na ně zašla podívat, protože přece jen znám celkem dost jejich písniček, které se mi líbí (a navíc jsem si říkala, že nezaškodí srovnání, jak že dělají koncerty jiné rockové skupiny než moji milovaní Muse :o)

Původně jsme chtěli v Praze přespávat – v čtyřhvězdičkovém hotelu Expo, který je hned naproti TipSport aréně, ale nakonec to dopadlo tak, že jsme měli na cestu tam i zpět odvoz, což bylo mnohem pohodlnější, zvlášť když jsme v úterý 1. července nutně potřebovali být už někdy v osm ráno zpátky doma. Nicméně cesta tam byla trochu naknop – vyjížděli jsme sice někdy kolem půl páté, ale před Prahou jsme zůstali pomaloučku popojíždět v koloně (a to nemluvím o aprílově psím počasí s vydatnými přeháňkami, při kterých jsem děkovala naší šťastné hvězdě, že aréna je zastřešená :o), takže k TipSport aréně jsme dorazili někdy před půl osmou (a koncert měl začínat v osm). Naštěstí jsme ale všechno v pohodě stíhali, možná jsme si díky zpoždění dokonce vystáli kratší frontu na vstup (takhle aspoň když jsme dorazili, už pouštěli dovnitř) a podařilo se nám ukořistit i celkem dobrá místa, zkrátka jsme to měli vychytaný jako nějací mazáci :o). Jinak před vchodem pobíhaly hostesky z Fajn rádia a všechny přítomné polepovaly oranžovýma ručičkama – na zadek, na bundu, zkrátka kam jste si řekli, nebo i bez ptaní – navíc jim z rádiové dodávky mimo jiné vyhrávali 30STM, což mi přišlo stylové :o)

Co se týče našich míst, ačkoli se na koncert prodávali pouze lístky na stání – jediný rozdíl byl v tom, jestli pod pódium s příplatkem, nebo na plochu za 990,- Kč – na místě jsme zjistili, že lístky na plochu zahrnují i případné sedačky na tribunách, a to v čele i po stranách, takže velkou výhodu měli místní, kteří už v téhle aréně někdy byli, znají to tam a vědí kudy kam. My jsme nakonec skončili na stojáka za sedačkami vlevo od pódia s celkem dobrým výhledem (rozhodně lepším, než v davu dole na ploše, z čehož jsem měla celou dobu trochu strach). Sice jsme byli ochuzeni o případné jevištní projekce na pozadí, protože přes konstrukci a osvětlení jsme tam neviděli (v průběhu koncertu jsem zahlédla jen část té jejich pyramidy a sem tam okraj světelné show), ale jinak jsme na Jareda viděli víc než dobře :o)

Předkapelou byli Lake Malawi, které tak trošičku znám z rádia (na Evropě 2 od nich hrávají jednu písničku – Always June – možná ji taky znáte), a musím říct, že takhle na živo byli docela dobří. Frontman mi svými úzkými "rockovými" kalhotami a poskakováním s kytarou dost připomínal Matta :o). Krom toho uměli solidně pracovat s davem a dokonce i zaryté fanoušky 30STM dole pod pódiem přiměli tleskat do rytmu a občas i skákat :o) Nejzajímavější mi na nich připadá to, že zpívají anglicky tak skvěle, že bych byla ochotná dát ruku do ohně za to, že jde o zahraniční kapelu, ale ve skutečnosti jsou to Češi jak poleno (což samozřejmě vysvětluje jak je možné, že na koncertě v Praze děkovali jak v angličtině, tak v naprosto bezchybné češtině :o), kteří údajně nahrávají v Londýně (a onen zahraniční vliv je řekla bych znát nejen v jejich hudbě, ale i na jejich webovkách, které mi opět silně připomněly Muse). Zkrátka Lake Malawi mají takový příjemně světový šmrnc a jejich předkapelové vystoupení bylo jednoznačně profesionální – nebyli přezvučení, ani falešní – a natřískaná TipSport aréna pro ně prý byla splněným snem.

Pak samozřejmě nastala asi půlhodinová pauza a hlavní hvězdy nastoupily až kolem deváté (začínám si zvykat, že všechny "velké" koncerty se už jen pro formu neobejdou bez zpoždění :o), kdy už to čekání začínalo být opravdu dlouhé a trochu otravné. Prvotní dojem po Lake Malawi ale nebyl pro 30 Seconds to Mars příliš lichotivý :o( Na rozdíl od předkapely byli strašným způsobem přezvučení – místo hudby se na vás zkrátka vyvalila jakási jednolitá vlna dunění a hluku (což by se kapele, která chce tisícovku za lístek, stávat nemělo :o(, do které občas zazněl nepříliš srozumitelný útržek zpěvu. Naštěstí jsem právě u těch úvodních kousků většinu textů znala, takže jsem si sveřepě zazpívala navzdory okolnímu davu, protože jsem byla rozradostněná, že na začátek vybrali zrovna to co vybrali :o) Nejdřív zazněla na albu orchestrálně velkolepá Birth (jako začátek koncertu dle mého názoru naprosto epesní, jen kdyby vylepšili ten zvuk) a hned po ní můj frankofonní oblíbenec Night of the Hunter z předchozího alba This is War, která má hlavně v úvodu skvěle drsňácké bubny a moc pěknou kytaru :o) Potom následoval ještě mnou tolik milovaný a hutnými temně kytarovými beaty nadupaný Conquistador (ten by mě zvedl ze židle, i kdybych seděla :o), jen byla veliká škoda, že na živém koncertu z toho člověk skoro nic nerozeznal :o(

Když už jsme u té kvality zvuku, nemůžu si pomoct, ale přijde mi jako solidní amaterismus, pouštět na koncertě veškerý hudební podklad (snad jen sem tam kromě kytary), včetně bubnů (!!!), z keyboardu jako nějací kolotočáři (do Prahy a podle všeho i na zbytku turné vystupují letos 30STM bez bubeníka, Jaredova bratra Shannona, tudíž jen ve dvou :o(. Neměli by podle mě být tak hrabiví a na živých koncertech začít spolupracovat s dalšími hudebníky (ono i ve třech by to asi bylo celkem náročné slušně odehrát), aby to nevypadalo, a hlavně neznělo, tak blbě, ale o finanční stránce koncertu se tu ještě pobavíme. Každopádně výsledkem takovéto produkce pak je nejspíš právě ono špatné ozvučení a fakt, že v písničkách nemáte šanci rozeznat jednotlivé nástroje a o nějakých sólech, improvizacích či vyšší muzikantské zručnosti si můžete nechat jen zdát (což je velká škoda, protože v jejich studiových nahrávkách pro to potenciál rozhodně je – jinak by se mi nezalíbily :o)

Muzikantské umění tedy rozhodně není tím, čím 30STM ohromují své fanoušky při koncertech, velmi usilovně se o to tudíž snažil jejich frontman Jared Leto alespoň kouzlem své osobnosti, což ale v mém případě bylo lehce sporné (a nutno dodat, že jsem po většinu koncertu měla pocit, že je to vlastně Jaredova one-man show, a v duchu jsem se pozastavovala nad tím, proč se vůbec jmenují 30 Seconds to Mars, když by se stejně dobře mohli jmenovat jenom "Jared Leto vystupuje"). Mimochodem dost těžko se vyrovnávám s tím jeho současným vzhledem hipísácky zarostlého týpka, který některými svými gesty vyvolává nejspíš zcela vědomě asociace s Ježíšem – na koncertě navíc doplněný pyžamovým hábitem ála harekrišna :o( Kdepak ty loňské sněhy jsou, kdy byl tváří 30STM pohledný modrooký blonďáček s růžovým kšírem (jako v klipu Closer to the Edge :o). Těžko říct, jestli je jeho současný "stav" lepší než prvopočáteční gothic image s černými linkami (viz. videoklip The Kill), každopádně co se všech těch razantních změn vzhledu týče, nebýt Jaredovi už dvaačtyřicet, řekla bych, že s ním slušně mlátí puberta :o)  

   

Na jeho obranu ale musím říct, že zhruba po první třetině přinejmenším předvedl, že umí celkem dobře hrát na kytaru, když se jen s akustikou postavil na konec předsunutého pódia a odehrál tam skoro celou druhou půlku koncertu – sice bych v těch momentech nemohla odpřisáhnout, že jsem opravdu na rockovém koncertě, ale rozhodně to byl posun k lepšímu, protože to konečně přestalo být přezvučené a tudíž nejen, že jste slyšeli hudební nástroj (tedy kytaru), ale dokonce jste Jaredovi rozuměli, co zpívá :o). Značně si tím u mě vylepšil reputaci i celkový dojem z koncertu, i když mezi jednotlivými písničkami hodně kecal (ale beru, že to je jeho způsob práce s publikem). Navíc už jen tak bezradně "nešaškoval" po pódiu bez kytary jako v úvodu, kdy mi ty jeho zvláštní kreace připomínaly loutkového kašpárka na provázku (teď zpětně bych řekla, že to mohla mít na svědomí počáteční nervozita, stejně jako ten jeho útržkovitý zpěv a neustálé ponoukání "jump, jump, jump, jump" za každým druhým veršem, které mě upřímně řečeno celkem dost vytáčelo :o) Na druhou stranu nám naživo předvedl, že umí opravdu dobře roztáčet vlajku (trochu jako mažoretka :o) a nepraštit s ní všudypřítomného kameramana (to se mi líbilo, protože to rozhodně bude mnohem větší kumšt, než jak to na první pohled vypadá :o).

Jinak co se pana kameramana týče, dost často se stávalo, že se Jared místo k lidem do publika otáčel do kamery, což mi docela vadilo, že si takhle bezostyšně honí ego a nakrucuje se do objektivu, jako kdyby tam nebyl pro fanoušky, ale oni pro něj, jako kdyby tam fanoušci, kteří si zaplatili nemalé peníze za koncert, byli jen proto, aby mu dělali křoví k jeho vystoupení a potažmo filmu či videoklipu. Navíc mi přišla velká škoda, že když už kromě onoho mobilního, pocházejícího kameramana, který Jareda sledoval de facto na každém kroku, koncert natáčeli ještě dva týpci sedící na sloupech po stranách pódia, nikdo se neobtěžoval zapnout obří plazmy visící nad hledištěm a pořízené záběry na nich lidem promítat :o(

Každopádně celý koncert 30 Seconds to Mars byl jedno velké divadlo a neuvěřitelné pozérství, ale hádám, že takhle se možná v Americe dělá show (minimálně já jsem ten rozdíl v našich kulturách – myslím v evropské a zaoceánské – vnímala celkem ostře a často jsem se neubránila úsměvu). Nebo je to možná jen důsledek Jaredovy herecké a modelovské a režisérské průpravy čili že je znát, že není muzikantem na plný úvazek, ale dělá to jen jako jakýsi melouch ke své hollywoodské kariéře (i když si nejsem jistá, jestli mu Oscar za vedlejší roli stačí :o). Což mě přivádí zpátky k tématu peněz a faktu, že mám pocit, jako by si Jared Leto nechával od fanoušků 30STM financovat své další aktivity, resp. dělal hudbu jen pro prachy. Už od chvíle, kdy šly do prodeje lístky, totiž i u nás nabízeli za horentní sumy jakýsi nadstandartní balíček Adventures in Wonderland, jehož součástí bylo setkání s kapelou, foto s jejími členy a možnost stát celý koncert v chlívku na pódiu (v konečném důsledku nevím, jestli to byla až taková výhra, protože Jared skoro celou dobu prostál s kytarou na předsunutém pódiu v publiku). Ať tak či onak, přijde mi takovéhle kasírování de facto za normální věci, jako jsou fotky s fanoušky, trochu přes čáru. Kapely a muzikanti by si zvlášť v dnešní internetové době měli svých fanoušků vážit, protože to jsou oni, kdo kupují jejich desky, místo aby si je stáhli z internetu, to oni chodí na jejich koncerty a vyprodávají haly po celém světě. V souvislosti s tímhle lačným kapitalismem jsem se pak několikrát během koncertu přistihla, že přemýšlím, jestli všechny ty nastrojené scény s přáním k narozeninám a vytahováním lidí z publika na pódium byly předváděčka za prachy nebo grátis improvizace v důsledku atmosféry v sále :o(

Další věcí pak byla ona již zmiňovaná produkce – techniky bylo na pódiu opravdu pomálu (žádné pohyblivé konstrukce, obří monstra, ani obrazovky), takže náklady byly, hádám, vcelku minimální. Jedinou efektní vychytávkou byla světelná show – reflektory, které ostře ohraničenými pruhy světla přejížděly z pódia až na protější tribunu a zpátky, světelné exploze na pozadí za Jaredem (jako v klipu Closer to the Edge) a občas i jakési "světelné klece" z uzounkých oranžových paprsků připomínajících laser, které "zavřely" Jareda i Toma na jejich stupíncích. Sem tam vybouchly u pódia sloupy barevných papírků a zasypaly lidi v prostoru pod pódiem, nebo vylétly do publika barevné nafukovací balóny různých velikostí (u obého jsem se samozřejmě neubránila vzpomínce na Muse a jejich koncerty v rámci H.A.R.R.P. :o), které si dokonce někteří fanoušci odnesli domů – u východu jsem jednoho takového spokojeného klučinu s obřím bledě modrým balónem, který byl skoro tak velký jako gymnastické míče na cvičení, viděla :o)

Na koncertě jsem si taky uvědomila, že 30 Seconds to Mars při psaní svých písniček moc nepřemýšlí, jak se budou dát zahrát naživo – kromě nedostatku muzikantů jim tam potom chybí i všechny ty chorálové sbory, kterými se to v každé písničce na albu jen hemží a mnohdy jim vlastně dodávají stěžejní melodii – je totiž celkem naivní očekávat, že tuhle funkci by mohli na koncertě zastoupit davy fanoušků (navíc nenechali zpívat ani ty VIP fanoušky na pódiu, což by podle mě mohlo být řešení :o) Podobně propastný rozdíl pak byl i v Jaredově zpěvu ve většině slok, protože na nahrávkách jde o skoro šeptané pasáže, ale v hale nacpané lidmi to musel odzpívat plným hlasem a v těch nízkých polohách zněl trochu krákoravě, skoro jako Axl Rose, ale vyzpíval to, což obdivuju, protože je to setsakramentsky nízko :o) Vyšší party mu jdou nicméně líp, protože tam to vždycky pořádně rozbalil a bylo to celkově takové jistější. Jen je trochu k vzteku to neustálé střídání klidných částí a odvazových refrénů v jejich písničkách, protože se člověk nemůže pořádně rozjet a rozskákat :o)

Moc se mi ale líbily ty jeho pokusy přinutit nás zpívat, ve kterých se nenechal odradit ani tím, že u jedné starší písničky (podle setlistu z webu to tipuju na Search and Destroy) moc lidí neznalo text, takže jakmile přestal zpívat on, přestali všichni a bylo celkem ticho :o) U From Yesterday si nás proto už radši proklepl a nechal nás zazpívat refrén nejdřív nanečisto, než ji začal hrát celou, což bylo poměrně vtipný :o) Pak nás taky nechal před konečným přídavkem znovu odzpívat refrén Do or Die (hlavně takové to ...and the story goes ó-uó-uó-uón, ó-uó-uó-uón, ó-uó-uó-uóhon :o), protože v Americe bude tenhle singl teprve vycházet (v Evropě ho už známe dobrého půl roku :o) a on chtěl záběry údajně použít na jakési propagační video na youtube. V akustické verzi se mi taky moc líbila Hurricane (u refrénu měla navíc celkem legrační odezvu od publika – pokaždé, když Jared zazpíval Do you really want me?, ozvalo se jako odpověď zběsilé fanynkovské vřískání :o) a The Kill, které jsem předtím neznala (ale svůj nedostatek jsem po koncertě briskně napravila :o). A moc krásná byla atmosféra v hale i při něžné City of Angels, když se skoro zhaslo a všude v davu světélkovaly mobily, to bylo žůžo a líbilo se to i Jaredovi :o) V přídavku pak zazněla asi nejprofláknutější Closer to the Edge (tu jsem si taky užila i s jejím rebelským "No, no, no, no!" :o) Bohužel po ní následovalo celkem zdlouhavé vybírání fanoušků na pódium (zaručeně si vybíral ksichtíky, které budou na záběrech dobře vypadat), místo kterého mohli odehrát klidně ještě jednu písničku :o( A pak už následovala jen Up In the Air a byl totální konec.

I přes některé mouchy jsem si koncert 30 Seconds to Mars užila a z TipSport arény jsem odcházela spokojená – koneckonců: zabékala jsem si, trochu zaskákala, užila si atmosféru v sále natřískaném podobně nadšenými lidmi :o) Kdybych to měla shrnout v procentech, dala bych 30STM takových 80% (Muse byli jednoznačně 100%, naopak Kluse bych viděla na maximálně 30%). Jediné, co mi trochu kazilo zážitky, bylo neustálé courání některých individuí pro pivo, klobásu s hořčicí, potom na záchod a pořád dokola. To bylo neskutečně otravné a docela dost mě to rušilo (když už se kolem mě protahoval asi desátý člověk, nezapomněla jsem se s "chodci" o své nelibé pocity podělit :o( Tohle je něco, co nejspíš nikdy nepochopím. Když jdu na koncert, jdu si poslechnout hudbu. A nejsem malé dítě, abych nevydržela tři hodiny bez pití, jídla a čůrání (navíc ta klobása s hořčicí a chlebem mě fakt dostala – říkala jsem si, že koncert 30STM přece není žádné posezení u táboráku s Nedvědama!). A jestli se chtějí jít někam opít, řekla bych, že by je vyšlo laciněji zajít někam do hospody, tam by to měli bez příplatku 990,- Kč za doprovodnou hudbu a neotravovali by tím ostatní, kteří se dovedou bavit i bez alkoholu. Mimochodem, vrcholem všeho byl párek pitomců, co dorazili na koncert už ve značně podnapilém stavu (a v průběhu samozřejmě nezapomněli chodit dočepovávat :o( – nechápu, jaký to pro ně mělo smysl, když si z koncertu stejně nemohli druhý den moc pamatovat. Zkrátka 30STM dobrý, ale některý lidi bych do haly nepouštěla.

Zpět na hlavní stranu blogu