Bzzz

26. srpen 2014 | 21.29 |
blog › 
Bzzz
Bezmocná, znechucená, zhrzená a zneužívaná, asi tak by se dalo popsat moje nynější rozpoložení. Jak už jsem se tu zmiňovala, od srpna jsem přešla na nový projekt. V praxi to znamená stále stejnou kancelář, stejnou židli a staronovou vedoucí. Teoreticky by se tudíž nemělo konat žádné překvapení, ale jak už asi všichni víte, teorie se od praxe a reality diametrálně liší. A tak i já jsem se uvrtala do něčeho, co jsem si ani v nejhorším snu neuměla představit. Ono už samotné výběrko, resp. fakt, že vůbec nějaké interní výběrko bylo, když spolu sedíme na patře, denně se vídáme a před pár lety jsme spolu dokonce pracovali, mi přišel trochu zvláštní, ale znáte to – člověk neposlechne svůj šestý smysl, protože si připadá paranoidní a jeho podvědomé reakce mu přijdou přehnané, takže jsem to hodila za hlavu a říkala si, že nejspíš přišly nějaké nesmyslné směrnice shora :o(
Už v den nástupu se ale začalo plíživě vynořovat, jak si naše proj-fin manažerka představuje vzájemnou spolupráci – stručně by se to dalo shrnout tak, že na mě hodí všechno a sama se bude kopat do zadele. Asi nemusím nijak zdůrazňovat, že stupeň mojí nasranosti den ode dne roste, protože jakmile jsem nahlédla pod pokličku, s hrůzou jsem zjistila, co všechno není na projektu hotové a dávno hotové být mohlo (za posledního půl roku přípravné fáze projektu na to měla paní manažerka času haba děj, od toho se tomu říká přípravná fáze, že), a co teď milá zlatá manažerka hodila na hlavu mě s tím, že všechno musí být hotové za jediný měsíc, protože od září rozjíždíme ostré aktivity. Teoreticky by se to s workoholickým pracovním nasazením možná zvládnout dalo, ale za a) by nejdřív madam manažerka musela mít ujasněno, co bude náplní aktivit (výstupy jsou alespoň zhruba napsané v projektové žádosti, kterou jsem měla už dopředu načtenou, ale je třeba definovat jednotlivé kroky, zkrátka praktický průběh té které aktivity), nesměla by ke každému prdu organizovat dvakrát týdně porady a na nich o všem dlouze licitovat a planě tlachat, aniž by se dobrala nějakého konkrétního výsledku, což je za b) neskutečným způsobem demotivující. Tedy alespoň pro mě. Těžko snáším, když mě má vést někdo, kdo ještě ani sám neví, co chce, a pro samé besedování není časově možné stíhat dělat svoji práci. V tomhle ohledu mě asi trochu handicapují moje dosavadní již vcelku bohaté pracovní zkušenosti, protože díky nim nejen, že své vedoucí vidím do karet (byly doby, kdy jsem dělala stejnou pozici), ale mám i poměrně reálnou představu, jak by se to mělo dělat správně, a tohle rozhodně není ten případ.
Po dvou týdnech hrnec mých nervů přetekl a já zašla za naší vrchní šéfovou, abych ji uvedla do obrazu a postěžovala si, že v tomhle prostředí se z mého pohledu dlouhodobě vydržet nedá.

Naštěstí to vždycky byla a je rozumná, fajn ženská, která mě taky zná od doby, co jsem nastoupila, a ví, že na množství práce nebo cokoliv jiného jsem nikdy neremcala, takže když už se ozvu, musí to být vážné. Měly jsme několik schůzek, většinou nijak příjemných, protože madam manažerka si samozřejmě vzala osobně, že si na ni chodím stěžovat k vedoucí – na svoji obranu uvádím, že nejsem žádný žalobníček, a kdyby s ní byla rozumná řeč, vyřešily bychom si to mezi sebou bez nutnosti zásahu někoho dalšího, resp. vyšší moci, ale ona s ní rozumná řeč opravdu není a já už neviděla jinou cestu ven (dokonce už jsem měla v počítači sepsanou svoji první výpověď v životě). Výsledkem je jakási patová situace, kdy se mě sice šéfka zastala, ale v reálu pořád více méně dělám práci za paní manažerku (i když je pravda, že mnohem víc odporuju), protože je v zájmu nás všech (paní manažerky, šéfky a de facto i mém, pokud chci dál pracovat tam, kde jsem), aby projekt bez problémů frčel :o(

Nejsmutnější je, že mě za normálních okolností moje práce hrozně baví a právě tohle úvodní vymýšlení a nejrůznější grafické návrhy jsou tou nejkreativnější a nejzábavnější částí, kterou bych si jinak hodně užívala, ale zásluhou jedné kráčmery (je zvláštní, jak někteří lidé dokážou udělat z něčeho, co vás baví, zbraň a obrátit to proti vám) chodím domů otrávená, rozčílená, utahaná a vůbec všemožně deprimovaná, protože jsem pitomec a neumím to v práci flinkat a se škodolibým úsměvem vyčkávat, jestli si paní manažerka natluče čumák :o( Svádím neustálý vnitřní souboj o to, co se ještě dá považovat za moji náplň práce, a co už by měla dělat madam manažerka, jestli jí mám připomínat, že ještě nerozhodla tohle a támhleto, rozmlouvat jí ten který postup, protože ze zkušenosti vím, že to jde udělat jednodušeji a ušetřit tak dalším kolegům spoustu práce, které budou mít už tak až nad hlavu, čímž se de facto zastávám zájmů dalších osob a kdybych byla jen trochu rozumná, namluvila bych si, že mi to může být šumafuk, protože se mě to vlastně vůbec netýká... Zkrátka a dobře mám tendenci být neustále v opozici, což je neuvěřitelným způsobem stresující a vyčerpávající (a to nemluvím o tom, že kvůli nervům na pochodu pořádně v noci nespím a při vidině dalšího pracovního dne jsem už nejednou měla i střevní potíže, i když abych pravdu řekla, to se po vylití si srdéčka šéfce zatím srovnalo).
Nicméně záchranný kruh v podobě výpovědi (když už mi dali do pracovní smlouvy tu zkušebku, proč ji nevyužít) si pořád ještě nechávám v záloze, i když jinou práci zatím nemám. Ale říkám si, že jsem svým způsobem svobodná – nemám rodinu, kterou bych musela živit, hypotéku, kterou bych musela splácet, takže bych vyšla i s podporou od úřadu a občas se nemůžu ubránit dojmu, že bych byla šťastná nezaměstnaná. Dokážu si představit, že minimálně několik prvních měsíců bych si doma spokojeně lebedila a konečně bych si pořádně odpočinula – naposledy jsem začínala mít pocit, že jsem odpočatá a zpátky do práce už se vlastně začínám těšit letos po Vánocích, kdy jsem tři týdny marodila, což není zrovna ideální případ (a i tak mě onen pocit odpočatosti velice záhy po návratu do pracovního procesu – asi druhý nebo třetí den – opustil :o(
Nejsem si jistá, jestli si madam manažerka uvědomuje, že až mi rupnou nervy, můžu s tím ze dne na den seknout a nechat jí celý tenhle průser na krku (za poslední měsíc každou bdělou minutu kudy chodím, tudy myslím na práci a rozhodně to nejsou nijak příjemné myšlenky, takže ty rupnuté nervy nejsou až tak nereálné). Každopádně by mě vážně naštvalo, kdyby mě poté, co mě vycucne jak angrešt (rozuměj: nechá si zaškolit všechny nové lidi a sepsat metodiku jednotlivých pracovních postupů, což jsem prozatím z pudu sebezáchovy ještě neudělala) a většina té nejhorší dřiny už bude hotová (všechny aktivity nastavené a od A do Z připravené), dala padáka dřív, než bych ho mohla dát já. Ale to už jsou jen takové hodně pesimistické a lehce paranoidní myšlenky, které mě napadají se soumrakem. Uvidíme, co bude a jestli si zvyknu, nebo ve mně bude i dál doutnat jakási potřeba zachování si vlastní hrdosti a sebeúcty, abych si mohla i do budoucna sama sebe vážit a nemusela se stydět, že se sebou nechám orat, aniž bych se vzchopila k obraně. Vím, že to zní možná naivně, ale dokud můžu, chci si tuhle naivitu a víru v existenci spravedlnosti zachovat co nejdéle. 

moucha

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Bzzz zlomenymec 26. 08. 2014 - 22:34
RE(2x): Bzzz rebarbora 28. 08. 2014 - 17:57
RE: Bzzz boudicca 28. 08. 2014 - 09:49
RE(2x): Bzzz rebarbora 28. 08. 2014 - 18:03
RE: Bzzz tlapka 05. 09. 2014 - 19:56
RE(2x): Bzzz rebarbora 07. 09. 2014 - 17:44