Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Loňský srpnový týden v Budapešti
30. srpen 2014 | 22.32 |
Původně jsem chtěla mít všechny loňské resty dopsané do konce června, ale dělo se toho tolik (červenec byl na rozdíl od srpna hodně výletový a čtecí a vůbec :o), že jsem to nestihla. Rozhodla jsem se proto přednostně sesumírovat pro případné srovnání alespoň zážitky z našeho loňského pobytu v maďarské metropoli, když už jsem tu psala o těch letošních :o)
Když pominu fakt, že jsme si vloni posouvali termín našeho pobytu v Budapešti kvůli povodním, byla celkem adrenalinová i cesta vlakem na začátku srpna – v Brně byla totiž kvůli opravě viaduktu jakási výluka, takže jsme ještě před odjezdem zjišťovali, jestli nás budou nutit v Brně z vlaku vysedat a převážet nás nějakou náhradní dopravou mezi nádražími (v takovém případě byl ve hře záložní plán s odjezdem přímo z Brna, protože na Moravě máme příbuzné :o), nebo jestli nás nechají sedět ve stejném vlaku až do Budapešti. Samozřejmě dostat jakékoli použitelné a 100% jisté informace na kterékoli infolince či webových stránkách se nám nepodařilo, takže jsme to prostě riskli a v sobotu 3. srpna 2013 vyrazili vlakem s místenkami (a díkybohu za ně, protože vlak byl tak natřískaný, že někteří nešťastníci museli stát v uličce) do maďarské metropole. Nakonec to s výlukou dopadlo dobře a my mohli zůstat sedět celou cestu v tomtéž vlaku, ale nastal jiný problém – ve vlaku nefungovala klimatizace (celkově byl hodně předpotopní; vagóny s kupé měly sedačky vyvedené v červené kožence, zkrátka takový ten zchátralý rychlík, co jezdí trasy České Budějovice – Praha), nikde nešla otvírat okna (ani v kupé, ani na chodbě), venku vládlo tropických minimálně pětatřicet stupňů a nás čekalo sedm hodin cesty :o( Co vám budu vyprávět, byla to mňamka, takové pozvolné dušení ve vlastní šťávě, zkrátka očistec (samozřejmě nám velice záhy došlo pití a prodejní vozíky s občerstvením jako na potvoru vůbec nejezdily – poslední jsme viděli někde u Pardubic). Bylo takové horko, že se v tom nedalo ani číst – ke konci jsem se zmohla jen na to, že jsem se ovívala časopisem ČD a modlila se, abychom už konečně byli na místě. Asi nemusím říkat, že jsem byla poměrně hodně naštvaná, že České dráhy vypraví coby EuroCity takový dobytčák, a že jsem ať už nahlas nebo v duchu nadávala jako špaček :o(
Cestu z budapešťského nádraží Keleti na hotel jsme se rozhodli absolvovat veřejnou dopravou, což jak se ukázalo, taky nebyl úplně nejlepší nápad, protože náš hotel City Boulevard Pension nebyl od stanice metra až tak blízko, jak se na první pohled (a na mapě) zdálo, a naše těžké kufry se docela pronesly (i když de facto jely po kolečkách, stejně jsem měla pocit, že mi upadnou ruce, a nejhorší bylo to jejich vláčení do schodů a ze schodů u stanic metra :o( Při odjezdu jsme se zpátky na nádraží už raději nechali odvézt taxíkem :o)
2pt">Jinak hotel City Boulevard Pension byl kapitolou sám pro sebe. Myslím, že v horším hotelu jsem ještě v životě nebydlela a celý týden jsem nevycházela z údivu, že něco takového nabízí Čedok jako tříhvězdičkový hotel! Všechno začalo už při příchodu, když nás "recepční" protáhla kovovými dveřmi na bzučák, a já si naivně myslela, že když je ta sobota odpoledne bere nás dovnitř nějakým bočním služebním vchodem (velice záhy se však ukázalo, že jde o hlavní vchod do "hotelu"). Pokoje se nacházely v osmém patře činžovního domu (naštěstí tam byl výtah), tudíž v podkroví rozpáleném od sluníčka, které malinkatá klimatizace nade dveřmi absolutně nemohla stíhat vychladit, i kdyby běžela na plné obrátky celý boží den (měla zhruba podobný efekt jako stolní ventilátor). V tom horku dokonce nechtěla zezačátku fungovat ani lednice, resp. malá chladnička, která na pokoji byla, ale naštěstí to rozchodila a my tak měli k dispozici alespoň chlazené pití (saunová teplota v pokoji se bohužel za celý týden moc nezlepšila :o(. Kromě horka byl na pokoji také celkem nepořádek – všechny poličky i skříně na sobě měly nemalou vrstvu prachu, kterou jsme si museli před vybalením setřít, kdysi dávno bílé ručníky byly zaprané do blíže neidentifikovatelné šedé, některé už s roztřepenými okraji a jednou jsme dokonce dostali nechutně vlhký a jaksi smradlavý exemplář – no, co vám budu povídat, velice záhy jsme sáhli po rezervních osuškách z kufru a erární "hotelové" ručníky jsme zahodili nepoužité do kouta. S úklidem celkově byl v Boulevard City Pensionu problém – nejen, že chodili až odpoledne, ale kromě vynesení odpadkového koše si s ničím dalším hlavu moc nelámali (jako že by vyluxovali ten vyžilý koberec nebo umyli umyvadlo a sprchový kout, to nehrozilo ani omylem) a o doplnění toaletního papíru jsme si museli pravidelně každý den po návratu na pokoj dojít říct na recepci. No prostě děs :o( A to nemluvím o snídaních, které byly nezvykle chuďoučké – o zelenině jsme si mohli nechat více méně jen zdát (pro všechny hosty byl k dispozici malinkatý dezertní talířek), džus jsme si taky dost často museli vyndat sami z lednice, protože otrávená slečna z recepce se s ním neobtěžovala, a když jsme ji jednou požádali o vodu na naředění džusu, přinesla nám láhev perlivé :o( Vrcholem pak byl plátek plesnivého eidamu uprostřed obloženého talířku, který nejspíš představoval delší dobu nesnědený pozůstatek z minulých turnusů (vyhýbali jsme se i naservírovaným salámům, protože v kuchyni ála jídelně bylo stejné vedro jako na pokoji a nikdo z nás netoužil vyzkoušet si o dovolené záchvat salmonely). A to to na fotkách na internetu vypadalo všechno tak idylicky!
smutná realita :o(
oficiální fotky z internetu
Když si ale odmyslím náš přešlap s ubytováním, byl loňský srpnový týden v Budapešti naprosto pohádkový. Počasí nám vyšlo nádherné, až tropické – denní teploty se běžně pohybovali okolo 37 stupňů ve stínu, takže dokonce i pofukující větřík byl horký a odpoledne se teplý vzduch nad rozpálenými chodníky tetelil tak, že k nějaké té fata morgáně chyběl jen krůček :o) Celý týden bylo slunečno s jasnou, modrou oblohou, takže jsme většinu pobytu strávili naložení ve venkovních bazénech v lázních – každý den zhruba od desíti do pěti, půl šesté odpoledne – jen přes poledne jsme se vždycky schovávali před úžehem uvnitř :o) a z původně plánovaných výletů zbylo jen torzo, protože v takovém horku jsme už na nic jiného neměli sílu (svůj díl na tom samozřejmě měla i ona nepříliš výkonná klimatizace na našem pokoji, kvůli které jsme se, kdykoli jsme nebyli v lázních nebo v tři bloky vzdáleném, plně klimatizovaném nákupním středisku Corvin, přehřívali víc, než bylo nezbytně nutné :o(.
Každopádně v neděli 4. srpna 2013 dopoledne jsme se vydali na naše oblíbené Náměstí hrdinů a do přilehlého parku, kde bylo překvapivě málo kačenek (nejspíš vlivem červnových povodní :o( a přibyli noví obyvatelé – dle našeho odhadu kormoráni. Protože ale bylo horko, dlouho jsme tam nevydrželi a raději jsme se vrátili na hotel pro plavky s tím, že odpoledne strávíme v Széchenyiho lázních (koupili jsme si týdenní permanentku na budapešťskou MHD, takže jsme si s počtem jízd nemuseli lámat hlavu). Bohužel mi ale nějak nedošlo, že když jsme si přesouvali termín z června na srpen, bude vlastně plná sezóna a že kromě vyšších teplot bude všude i mnohem víc lidí. U vchodu do Széchenyiho lázní nás tudíž nemile překvapila neskutečně dlouhá fronta (skoro až za roh :o(, kterou jsme po chvíli stání na slunci vzdali, protože se zdálo, že další lidi pouští dovnitř pouze, pokud někdo odešel (a to jsme se předtím u vchodu z druhé strany u výlezu z metra naivně radovali, že je tam maličká fronta – byla, ale jen proto, že šlo o vchod pouze pro rezidenty na procedury :o( Dlouhatánskou frontu měl nejspíš na svědomí i fakt, že byla neděle, a tudíž do lázní zřejmě zamířili i místní. No, ať tak či onak, vrátili jsme se metrem k hotelu a na zbytek odpoledne jsme si zalezli do nákupního centra Corvin (mimochodem oproti předchozímu roku přejmenovali podle tohohle nákupního centra i stanici metra na Corvin-negyet), kde bylo díky klimatizaci příjemně vychlazeno a kromě velkého supermarketu s potravinami CBA Prima v suterénu, kam jsme si chodili doplňovat zásoby jídla a pití, tam bylo přehršle obchodů s oblečením jako je H&M, C&A, Tally Weil, New Yorker, Takko, Orsay, Camaieu, ale třeba i Deichmann nebo DM drogerie, která mě doslova a do písmene zachránila poté, co mi zplesnivěl veškerý přivezený bezlepkový chleba (přece jen podmínky během cesty a vlastně i na hotelovém pokoji nebyly to pravé ořechové), protože tam měli kukuřičné křupavé plátky, na kterých jsem přežívala až do konce pobytu :o) Samo sebou jsme si během nedělního odpoledne pořídili i něco pěkného na sebe – já konkrétně džínové kraťásky a jedno úžasné tričko s krátkým rukávem z bio bavlny. Navíc je v Corvinovi i malý stánek s výbornou zmrzlinou, takže nám vlastně vůbec nic nescházelo :o)
Na pondělí hlásila předpověď počasí "jen" 35 stupňů (v dalších dnech to mělo být 37, 38 a 39 stupňů), a proto jsme se rozhodli spáchat náš jediný delší výlet na Hradní vrch, než se teploty "zhorší" a usmaží nás to zaživa :o) Od hotelu jsme nejdřív vyrazili metrem s jedním přestupem na uzlu Deák Ferenc tér do zastávky Batthyány tér, kde byla hned u výlezu z metra konečná, resp. počáteční stanice tramvají (soupravy mají "lokomotivu" vpředu i vzadu a jezdí po trase de facto jen tam a zpátky :o), a odtud tramvají č. 19 do zastávky Clark Adam tér, která je kousek od nájezdu na Řetězový most (samozřejmě jsme neodolali a zapózovali jsme si u jeho velkých kamenných lvů :o) a odkud jezdí na Hradní vrch stařičká pozemní kabinová lanovka (jednosměrná jízda stojí 1000 HUF/osobu, zpáteční 1700 HUF – jde tedy o více méně turistický dopravní prostředek, protože řekněme si to na rovinu, na nějaké pravidelnější ježdění je přeci jen moc drahá). Maďarsky se jmenuje Budavári Sikló a její provoz byl zahájen už v roce 1870. Během druhé světové války byla poničena a znovu do provozu ji uvedli až v roce 1986 (o rok později byla zapsána na seznam světového dědictví UNESCO). Dráha lanovky je dlouhá 95 metrů a má velice prudký sklon (přes 40 stupňů), díky čemuž je z ní krásný výhled na město. Cesta na hradní nádvoří je poměrně krátká (podle internetu trvá něco málo přes minutu), ale nesmírně roztomilá :o) Dřevěné kabiny jsou v krásně historizujícím stylu, takže vypadají jako z 19. století, a nejvtipnější mi připadal fakt, že fungují na jakémsi kladkovém systému – když jede kabina zezdola nahoru, vyráží zároveň druhá kabina ze shora dolů a takhle "obíhají" sem a tam jako dva pevně uvázané korálky na jednom provázku :o)
Nahoře na hradním nádvoří jsme se zrovna nachomýtli ke střídání stráží, což bylo zajímavé zpestření. Samozřejmě jsem si všechno nafotila, včetně výhledu z Hradního vrchu a nádvoří Budského hradu, kde zrovna probíhaly rozsáhlé rekonstrukce. Rozpálené od slunečních paprsků a s průzračně modrým nebem v pozadí vypadaly všechny budovy mnohem exotičtěji, než jsem byla zvyklá, takže nebylo těžké nechat se v množství záběrů a počtu pořízených fotografií trochu unést :o)
Z Hradního vrchu jsme pak sešli ještě k mé oblíbené Rybářské baště, kde mě opět překvapily účinky plné turistické sezóny – tentokrát v podobě spousty restaurací a předzahrádek, které zabraly skoro všechna podloubí a tudíž nebylo moc odkud fotit výhled na Parlament. Na druhou stranu byla otevřená a turistům volně přístupná jedna z věží, čehož jsem samozřejmě musela využít a navzdory horku se na ni vylézt podívat :o). Potom jsme se občerstvili zmrzlinou, obešli jsme si kolem dokola Chrám sv. Matyáše s pestrobarevnou kachličkovou střechou a z náměstí před ním jsme někdy kolem půl jedné vyrazili autobusem č. 19 zpátky na metro k hotelu, resp. opět do nákupního centra Corvin. Vyzkoušeli jsme si tak všechny druhy budapešťské MHD – metro, tramvaje, lanovku i autobusy, které jsou asi nejhorší – jezdí takové rozhrkané kostitřasy bez klimatizace, trochu jako naše staré, smradlavé Karosy.
Co se návštěvy lázní týče, v úterý jsme se rozhodli přečkat vedro v Géllertových lázních, kam jsme vyrazili hned ráno a doufali, že vzhledem k tomu, že nejsou tak "na ráně" jako Széchenyiho, budeme si tam moct nerušeně lebedit, a to se nám také podařilo (vstup 4900 HUF/osobu jsme využili na maximum a strávili v bazénech nějakých šest a půl hodiny čistého času :o). Ve středu a ve čtvrtek jsme byli v Széchenyiho lázních, kde se situace s frontou u vstupu ve všední dny už naštěstí neopakovala, ale stejně v nich bylo s postupem času každý den víc a víc narváno. Ráno to bylo úplně nejlepší, to si člověk v bazénu bez starostí zaplaval, ale s blížícím se polednem a postupně odpoledne přibývalo v lázních otravných partiček často i opilých mladých lidí nejrůznějších národností (nejčastěji byla slyšet němčina, angličtina, chrochtavá holandština a francouzština či ruština), kteří v bazénech dělali skopičiny a obtěžovali tak svojí přítomností ostatní hosty (nebo teda mě určitě). Neměla jsem dvakrát nejlepší pocit z toho, že se s nimi máčím ve stejné vodě, která byla navíc špinavější než vloni v červnu. Přesto jsme si Széchenyiho lázně celkem užili (před partičkami jsme odcházeli do klidnějších bazénů) a za vstup 4100 HUF/osobu jsme v nich strávili v úterý sedm a ve středu dokonce sedm a půl hodiny čistého času :o)
V pátek jsme pak náš pobyt uzavřeli koupáním v Géllertových lázních, protože tam byl přeci jen větší klid a čistší voda (asi je znát, že jsou o fous dražší a hůř přístupné veřejnou dopravou, resp. dál od centra), i když na "povedené" partičky tam taky sem tam narazíte, nestalo se mi, že bych potkala někoho opilého (resp. někoho, z koho by táhl alkohol tak jako v Széchenyiho lázních). Bohužel i těch posledních sedm lázeňských hodin nakonec uteklo jako voda a nám nezbývalo nic jiného, než začít pomalu balit :o(
Zpáteční cesta v sobotu 10. srpna 2013 pak byla zase celkem utrpení. Hotel se s námi ráno rozloučil ještě pobytovou taxou 10,5 eura na osobu (údajně nějaký nový lázeňský poplatek, na který nás ale na začátku nikdo neupozornil, takže jsem si říkala, že by bylo docela vtipné, kdybychom na něj neměli peníze, protože jsme s ním vůbec nepočítali), a pak už jsme mohli vyrazit. Na nádraží jsme se sice nechali svézt taxíkem a ušetřili si tak dřinu s taháním kufrů, ale ve vlaku bylo opět nepohodlí. Nejen že v něm bylo pro změnu poměrně chladno, takže jsem po pár hodinách lovila z kufru džíny a mikinu, a zase narváno (ještě jednou díkybohu za dokoupené místenky :o), ale ještě jsme měli "štěstí" na otravné spolucestující, i když popravdě neustále šveholící parta maďarských teenagerů mě zdaleka tak nerušila, jako v Bratislavě přistoupivší slovenská herečka, která se celou cestu až do Prahy neskutečně hlasitě bavila s nějakým svým kamarádem nebo známým, kterému se chlubila svými hereckými úspěchy a líčila mu, jak jsou s ní lidé od štábu spokojení a jak a kde se s partičkou dalších herců opíjí, takže na nic jiného nemá čas (měla plný harmonogram pijatik i na následující dva týdny :o( U Maďarů jsem si ještě byla schopná číst, ale u téhle ubožačky, kterou v celém vagónu nešlo přeslechnout, mi nezbylo nic jiného, než si nasadit sluchátka a poslouchat hudbu, protože už jsem byla fakt utahaná a na ty její kecy neměla nervy. Takže toliko loňská Budapešť a moje letošní nechuť cestovat tam vlakem :o)
budapešťské metro - nejstarší linka č. 1
Komentáře
| RE: Loňský srpnový týden v Budapešti | boudicca | 31. 08. 2014 - 14:19 |
 RE(2x): Loňský srpnový týden v Budapešti |
rebarbora | 02. 09. 2014 - 19:15 |