Protože jste mi poté, co jsem si tady vylila srdéčko s mými nynějšími ne příliš radostnými pracovními nesnázemi, vyjádřili tolik podpory, povzbuzovali jste mě a drželi mi palce (což mě mimochodem neskutečně zahřálo na duši a moc to pro mě znamená :o), zasloužíte si minimálně další zpravodajství z válečného pole. Schválně nemluvím o výsledku, protože vlastně pořád ještě nevím, jak na tom jsem a co se mnou bude, resp. co podniknu dál. Vím jen, že jsem si buďto už zvykla, nebo otupěla, nebo se situace opravdu trochu zklidnila. Pravdou bude nejspíš to poslední, že se věci přece jen asi trochu stabilizovaly, protože co si budeme povídat – většinu přípravné fáze už v tuhle chvíli máme zmáknutou (sice pořád ještě lehce nestíháme a zbývá dost věcí, které je potřeba udělat, ale s těmi už si odmítám lámat hlavu a jsem rozhodnutá nechat taky něco na madam velké manažerce, ať se činí sama).
Aktivity už se nám konečně zvolna rozbíhají, takže začínám mít dostatek své vlastní práce (přestávám být tudíž tolik závislá na tom, co si na mě ten který den milá zlatá manažerka vymyslí) a ve chvílích, kdy mám na svoji práci klid a nikdo za mnou nechodí a neháže mi s povýšeneckým výrazem na stůl věci, které by už měly být dávno hotové (z tohohle šoku a rozhořčení se asi jen tak nedostanu) a navíc by je zvládla i cvičená opice, tedy i madam managerka, ale muselo by se jí chtít pohnout zadkem, tak je to celkem v pohodě a dovedla bych si představit, že bych tam vydržela až do konce své pracovní smlouvy. Ale pořád ještě převažují ty horší dny, kdy naše drahá mylady vymýšlí jednu blbost za druhou a šlape i ostatním lidem z týmu úplně nesmyslně na krk, což mě mírně řečeno přivádí k šílenství. Nicméně se na sobě snažím pracovat a vypilovávám dovednost, ke které mě doma nabádají už od samého začátku, a sice mávnout nad tím vším rukou, neřešit neschopnost druhých a neustále si vtloukat do hlavy, že to není můj problém a že se mě to vlastně netýká :o(
No, třeba se mi to jednoho dne podaří zvládnout. Momentálně si ale pořád dost věcí beru, pořád mi moje práce připadá frustrující a vůbec mě nebaví tam chodit (každé ráno se musím setsakramentsky přemlouvat). Nejvíc mě ale štve to, jak jsem pořád urvaná jak doga (dokonce na mě poslední dobou leze nějaký moribundus – asi oslabená imunita v důsledku stresu a neustálého rozčilování se :o( a že kvůli tomu vůbec nic nestíhám, resp. nemám už na nic víc sílu ani myšlenky, protože veškerou svou energii vydám na bojovém poli v práci, o které přemýšlím pomalu čtyřiadvacet hodin denně (ano, už se mi o práci občas i zdá, každopádně moje první myšlenka po probuzení je zásadně pracovní, a to i když se probouzím uprostřed noci :o( a v soukromí jsem pak apatická nebo přetažená a protivná :o( Kdybych to tedy měla shrnout, poslední měsíc a půl zkrátka přežívám a vyčkávám.
Ale abych nekončila tak negativně, musím se s vámi podělit ještě o jednu věc z mého pracoviště – jakmile se rozneslo, že jsou u nás v "týmu" třecí plochy, dostala jsem od kolegů z jiných projektů nabídku, že kdyby se u nich uvolnilo místo, nebo kdyby rozjížděli projekt nový, že by si mě k sobě vzali, a to prosím hned ze dvou stran nezávisle na sobě :o) Tomu se říká sbírat ovoce své práce – všechno to jsou totiž kolegové, které jsem zaučovala, když nastoupili, nebo se kterými jsem předtím pracovala nebo jim nějak pomáhala. Samotnou mě to docela překvapilo, ale bylo to strašně milé :o) Asi poprvé v životě jsem byla ráda, že jsem takové dobračisko a nepřipadala jsem si jako naprostý idiot kvůli tomu, že se vždycky snažím dělat svoji práci, jak nejlépe umím, a že si vždycky najdu čas, když někdo potřebuje s něčím pomoct nebo když je třeba někoho zaučit, a že jsem novým kolegům vždycky všechno pěkně pomalu vysvětlovala, klidně i několikrát dokola, trpělivě jim zodpovídala dotazy, i když za mnou ze začátku běhali každou chvíli a já třeba zrovna měla svojí práce až nad hlavu (vždycky jsem si totiž vzpomněla na sebe, jak jsem byla i já ze všeho vykulená, když jsem nastoupila, a jak jsem se raději na všechno dvakrát zeptala, než abych udělala nějakou botu, a pamatuju si jak bylo příjemné mít se koho zeptat a za kým se zajít poradit, takže jsem to pak brala jako že splácím tu investici, kterou do mě tenkrát vložili, a že předávám onu pomyslnou štafetu dalším lidem).
Jinak to, že zatím i nadále setrvávám v pracovním procesu a jak moc jsem vytížená, poznáte i na frekvenci článků tady na blogu – s ohledem na to, jak mi to psaní poslední dobou vázne, jsem se rozhodla dát stručný nástin absolvovaných akcí alespoň do "aktualit" v levé liště, abyste se měli případně na co těšit :o)
Při hledání obrázku k tomuhle článku jsem si vyhlédla i případnou další četbu :o)