Nevím, jestli jsem se tu o tom už zmiňovala, ale letos jsem se rozhodla zaměřit spíš na krásy naší domoviny než na nějaké zahraniční výjezdy (výlet do Budapešti byl vlastně jakýsi last minute a původně v plánu vůbec nebyl :o). V červenci jsme tak kromě jižních Čech rozpínaly naše nenechavé cestovatelské prstíky i dál směrem na Moravu, kde jsem si vydupala procházku malebným historickým centrem městečka Slavonice, když už přes ně léta jezdíme k prarodičům.
V neděli 6. července 2014 nám přálo i počasí, což bylo v letošním létě opravdu velké štěstí, a byl krásně prosluněný, parný letní den. Zaparkovali jsme nedaleko Jemnické brány, která překvapivě odděluje takovou tu klasickou obyčejnou vesnickou zástavbu od nádherného historického centra. Jakmile projdete bránou, ocitnete se jakoby v úplně jiném světě – na malebném náměstíčku obklopeném krásně udržovanými renesančními domy, odkud projdete kolem malé kamenné kašny na velké hlavní náměstí Míru, kde už ale ono kouzlo malinko opadá, protože rozlehlé prostranství náměstí je mnohem rušnější a mohou po něm jezdit auta :o( Každopádně i tady je řada půvabných renesančních domů a k tomu velká a nezvykle hluboká kašna s Mariánským sloupem z roku 1560.
Co se historie městečka Slavonice týče, první zmínka (tehdy ještě o osadě) pochází z roku 1260, o 17 let později už se jednalo o město chránící na přání krále Přemysla Otakara II. zemskou hranici. Od 13. století patřilo město pánům z Hradce (tedy jedné z větví Vítkovců, kteří mají ve znaku zlatou pětilistou růži v modrém poli) a největšího rozkvětu se dočkalo v 16. století, kdy zde došlo také k rozsáhlé renesanční přestavbě všech domů na obou slavonických náměstích. Ta je o to zvláštnější, že kromě "klasických" psaníčkových sgrafit jsou zde na domech k vidění i ne až tak obvyklé složité figurální scény (trochu mi to připomínalo domy v Drážďanech), které mají na svědomí luteránští obyvatelé Slavonic. Kromě sgrafitové výzdoby jsou zdejší renesanční domy bohaté na sklípkové klenby a na krásné štíty odvozené z italské renesance s nejrůznějšími věžičkami či oblouky a nechybí ani pro renesanci tolik typické tzv. vlaštovčí ocasy nebo arkýře (takové ty zdobné "kadibudky" přilepené zvenčí domu), zkrátka a dobře Slavonice jsou renesanční muzeum pod širým nebem :o)
Těžké doby zažilo město během třicetileté války, kdy bylo vypleněno švédskými vojsky. V 17. století postihl Slavonice mor, v 18. století pak velký požár a úpadek města dokonalo následné odklonění poštovní cesty z Vídně. Částečně i díky tomu ale zůstalo historické jádro zachováno ve své renesanční podobě a my tak máme co obdivovat :o) Docela mě překvapilo, že Slavonice nejsou na seznamu UNESCO, každopádně od roku 1961 jsou alespoň městskou památkovou rezervací.
Když jsme si prošli obě náměstí a nakoukli uličkou k druhé, Dačické bráně, která je původně gotická a i v její blízkosti jsou k vidění spíše gotické domy, zamířili jsme k farnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie stojícímu mezi náměstími, schovaný za budovou školy (ta v roce 1898 nahradila Panský dům pánů z Hradce z 2. poloviny 15. století), abychom si udělali výstup na slavonickou městskou věž. Ta byla postavena v letech 1503 až 1549 na místě původní sakristie za podpory soukenického cechu. Barokní střecha věže pochází z roku 1750 po velkém požáru. Věž je vysoká 56,5 metru a ochoz, který má okénka nezvykle nízko (tak na úrovni pasu), se nachází ve výšce 33,6 metru a vede na něj údajně 172 schodů. Vstupné ve výši 30,- Kč na osobu se platí až nahoře a v době letních prázdnin je věž přístupná veřejnosti denně od 9 do 17 hodin (viz. webové stránky zd/...). Chvíli nám sice trvalo, než jsme našli vchod do věže, resp. já jsem se zdráhala uvěřit, že ten uzounký vchod s polorozpadlými kamennými schody je vstup na věž :o) Ale pak už to bylo v pohodě – točité schodiště je sice užší (dva lidé by se tam mimo mezipatro, kde byl jakýsi arkýř, kam se dalo uhnout, asi hůř vyhýbali), ale věž není nijak vysoká a nehrnou se na ni davy návštěvníků, takže žádný karambol nenastal.
Z ochozu jsme se pokochali krásným výhledem na město i do okolí, já napráskala přehršle fotek a pak už jsme se pomalu vraceli zpátky k autu. U Jemnické brány jsme ještě kousek odbočili omrknout zbytky zdejšího městského opevnění, a pak už jsme opravdu vyrazili na cestu.
