Druhé pokračování dobrodružství Hynka Tase z Boru z doby vlády Václava IV. s názvem Čas vlků jsem začala číst po cestě vlakem z Budapešti, když jsem dočetla Šifru mistra Leonarda (vím, že jsem cvok, když s sebou v příruční tašce vláčím dvě tlusté bichle, ale byla to dlouhá cesta a elektronickým knihám jsem ještě pořád nějak nepřišla na chuť) a dočetla jsem ho o našem prodlouženém cestovatelském víkendu, kdy jsme jezdili po Slavonicích a Dačicích, takže jsem ho vlastně zhltla za nějakých deset dní :o)
Musím říct, že jsem z toho ze začátku měla docela strach, protože první díl se mi moc líbil a bála jsem se, aby Tas nevyměkl podobně jako knižní Jason Bourne, který mě kdysi dávno tím svým neustálým bolístkařením a nostalgickým vzpomínáním, že už to není, co to bývalo, otrávil natolik, že jsem druhý díl ani nedočetla. Děj knihy Čas vlků je totiž situován do doby zhruba o sedmnáct let později, kdy Tasovi končí jeho služba u krále Václava a dostává za své zásluhy malou tvrz se třemi vesnicemi v jižních Čechách.
"Tak spusť."
"Kde začít... Je toho víc."
"Začni, kde chceš, pane Půto. Vždyť ty se nakonec vždycky dobereš k tomu, co chceš."
"Pravda," pan Půta si Tasova posměšná slova vyložil jinak, než byla myšlena. "Tedy předně: přišla na tebe ke králi Václavovi stížnost, že stavíš hrad."
"Můžu hádat od koho?"
"Nemusíš. Rád ti to řeknu i tak. Oldřichův poručník Čeněk z Vartenberka si činil starost nad tvým počínáním a napsal králi list, že je to dozajista bez jeho vědomí."
"A náš milostivý král mu odpověděl? Spíš bych předpokládal, že se ani neobtěžoval."
"Ale obtěžoval," uculoval se pan Půta. "Napsal drahému pánu z Vartenberka, že tak činíš k dobrá královské koruny a pro zvýšení všeobecného bezpečí, k čemuž máš královskou pečetí řádně ověšený povolovací list datovaný dva dny po Velikonocích léta Páně 1417."
"Nevzpomínám si, že bych někdy takový list viděl."
"Ani jsi nemohl. Král jej nechal vyhotovit před týdnem." Pan Půta sáhl do záhybů svého pláště a vytáhl srolovaný pergamen, na němž se houpala přivěšená královská pečeť. "Ale dál," pokračoval pan Půta. "Jeho Milost král se tě táže, doplnil-li jsi již stav vojáků na tucet, jak ses zavázal?"
"Ještě ne zcela," přiznal Tas. "Ale jak sis možná všiml, mám tu dost dělníků a vypomáhám si jimi. I svými sedláky."
"No, to budou jistě zdatní válečníci." posmíval se pan Půta.
"Zrovna včera jsem je využil, aby hlídali Vlkov, když jsem vytáhl se všemi svými zbrojnými na tlupu toho lapky Rouly."
"Tak?" podivil se pan Půta. "A jaks byl úspěšný? To bude krále zajímat. Víš, že i k tomu ses mu zavázal."
"Tlupa už neexistuje. Pětadvacet jsme jich pobili na místě a zbylých pět, včetně Rouly, jsme včera pověsili tady před Vlkovem."
Pan Půta zalapal po dechu. "Tos mě tedy překvapil, pane Hynku."
"Kdybys přijel o den dřív, mohl ses zúčastnit exekuce."
"To je dobrá zpráva. A král ji dozajista ocení. Aspoň bude moct vyrazit stěžovatelům zbraň z ruky, až si zase budou stěžovat na tvůj hrad. A teď poslední věc. Ale neméně důležitá. A král jí přikládá velkou váhu. V jakém stadiu jsou přípravy na tvou svatbu?"
A je to tady, zahořekoval v duchu Tas. To nejhorší nakonec. "Abych byl upřímný, zatím nejsou ve stadiu žádném."
"Jakže? Tos nezajel ani na Blatec představit se otci nevěsty?"
"Neměl jsem čas!" vzkypěl vlkovský pán. "A měl jsem důležitější věci na práci."
"Všiml jsem si," štípl si pan Půta. "Jedna taková věc sestupovala za tebou z tvé ložnice. Nedivím se, že pro ni zapomínáš na zásnuby."
"Do toho ti nic není!" vycenil Tas zuby. A kdo ho znal, věděl, že právě teď nadešel ten okamžik, kdy je nutné nepřekročit tu úzkou hranici, která...
Ale pan Půta nebyl rváč a věděl, že ho jeho žoviální chování uchrání před mnohým, tak jak už i dříve. "Divil by ses, pane Hynku, jak se mě to týká. Král se totiž se mnou vsadil, že to s tvými zásnubami bude vypadat přesně tak, jak jsi řekl."
"A jaká byla sázka?"
"Král se zavázal, že když prohraje, převlékne se do mnišského a bude celý den po Praze prodávat odpustky. I když takováto činnost je v současné době spojena se značným nebezpečím. Už mnohokráte se stalo, že dav na takového mnicha zaútočil kamením a v několika případech lidé mnicha shodili z mostu do Vltavy."
"Vidíš, k čemu všemu jsou v Čechách prospěšné mosty," prohodil Tas uštěpačně. Zároveň si připomněl, jak byl přítomen tomu, když byla z Kamenného mostu, zašitá v pytli, shozena do Vltavy Sofia Mafredoni. "A co musíš vykonat ty, když jsi tedy prohrál?" vrátil se Tas ze vzpomínek do přítomnosti.
"Budu muset tři dny jíst neomaštěnou jáhlovou kaši."
Tas se začal smát. "Ale ty si nějak poradíš," chlácholil pana Půtu.
"Ne, neporadím. Jeho Milost král řekl, že na to dohlédne."
"No, na půst ještě nikdo neumřel," poškleboval se dál Tas.
"Jen ty se nesměj!" vyjel pan Půta nadurděně. "Tvoje povinnost oženit se nepominula. A navíc. Za každý měsíc, Novým rokem počínaje, budeš platit pokutu."
"Až takhle?" vrtěl hlavou nevěřícně Tas.
"Ano, až takhle," potvrdil pan Půta se zadostiučiněním." (str. 82-84)
Naštěstí to ale není tak jednoduché – Tasova tvrz Vlkov se nachází uprostřed protikrálovsky laděných rožmberských držav a její okolí sužují vysoce organizovaní lapkové. Navíc dostane Tas od krále přikázáno se oženit (aby k Vlkovu připojil další panství a vesnice), jenže Tas o žádnou manželku nestojí a jeho nastávající nestojí o Tase. Markéta z Blatce totiž miluje jiného a Tas jí připadá neotesaný a trochu moc starý, Tase na druhou stranu dráždí její povýšenost a tak ji schválně provokuje. Jejich manželství tudíž není žádná procházka růžovým sadem.
"Jak jsi mě mohl před ní tak pokořit?"
"A ty ji?"
"Je to jen obyčejná služka."
"Není. Ale i kdyby byla, je to člověk. Člověk, který se o mne staral po celou tu dobu, kdy jsem byl krůček od smrti. A ty ses o mne zajímala tak málo, jako bych byl prašivý pes před vraty. Kdybych umřel, zřejmě by sis toho ani nevšimla. Možná by ti to přišlo vhod. Ale ani to ti nevyčítám."
"Musela jsem se starat o pána z Brodců. Byl na tom hůře nežli ty."
"Ani to ti nevyčítám. Jen bych rád podotkl, že kdyby se neobracel k nepříteli zády, možná by tak nedopadl."
"Bránil mě, jak nejstatečněji mohl, zatímco tys mne nechal napospas."
Teď už se musel Tas začít smát. Na takovéto nesmysly se nedalo snad ani odpovídat.
"To je vše, na co se zmůžeš? Necitelně se smát obětavosti?"
Ona toho hlupáka opravdu miluje, prolétlo mu hlavou. Protože jen někdo, kdo je zaslepený láskou, nevidí, co nechce vidět. Tas neměl nejmenší chuť pokračovat v rozhovoru na toto téma. Ale Markéta v domněnce, jak ho zatlačila do úzkých, ho nehodlala teď pustit.
"Došla ti slova tváří proti pravdě, ty všemi opěvovaný hrdino?"
"Když jsem dal rozkaz utvořit klín, bylo to proto, abych tě chránil. Když pán z Brodců svým útěkem, kterým strhl k jeho následování i své lidi, kteří by jinak pravděpodobně zůstali, rozbil obrannou formaci, ohrozil tak přímo tvůj život, ale i životy ostatních. Z jeho lidí to přežil jeden, on sám se nechal střelit do zad jako hlupák. My zůstali naživu všichni."
"Protože jste se zbaběle vyhýbali boji!"
"Jeho lidé zneškodnili dva útočníky, z čehož pan Zdeněk ani jednoho. My dvanáct."
"To není pravda!"
"Je mi jedno, Markéto, čemu věříš a čemu ne. Tím, že ses bezhlavě vydala za prchajícím panem z Brodců, který v té chvíli myslel především na sebe a na nikoho jiného, tebe nevyjímaje, jsi dostatečně dala najevo, kdo je u tebe hrdina, a já ti tvé představy nehodlám vyvracet. Jsou tvoje, tak si s nimi dělej, co chceš. A ještě jedno bych ti rád připomenul. Opovaž se jakýmkoliv způsobem ublížit Ulrice nebo jejímu otci. A teď mne, prosím, omluv. Rád bych se trochu prospal."
"Já tě nenávidím!"
"Já tě mám také rád, drahá." (str. 198-199)
Děj knihy je úplně jiný než u předchozího dílu, protože z Tase je najednou hospodář, který zvelebuje a opevňuje tvrz a stará se o své vesničany, ale neznamená to, že by vedl poklidný život. Pořád se musí vypořádávat s překážkami (ať už to jsou již zmiňovaní lupiči, potulní kališničtí mniši rozvracející mu jeho poddané nebo jeho vzpurná mladá manželka Markéta) a pořád se s nikým moc nepáře :o) Tas jako hlavní hrdina je zkrátka pořád stejně skvělý a kniha si navzdory "všedním" starostem zachovává vtip i napětí a čte se přímo pohádkově.
"Kromě chroupání sněhu pod Flaviovými kopyty nezaslechl nic. Nikde se nic nepohnulo, nikde známka po lidské nebo vlčí přítomnosti. A pak ji uviděl – skoro až u vyhořelých příbytků, které sloužívaly dříve Roulově bandě. Šedou velkou vlčici. Ležela na sněhu na břiše a Tas si chvíli myslel, že je mrtvá. Ale pak se namáhavě zvedla a Tas uviděl, že její zadní pravý běh vězí v železech. A na sněhu byly zřetelné stopy krve. Vlčice se zakymácela a chvíli se zdálo, že upadne. Ten stisk želez jí musel působit značnou bolest, ale vlčice našla ztracenou rovnováhu a zůstala nehnutě stát. Teď se s Tasem na sebe dívali, jako by jeden druhého odhadoval. Pak Tas seskočil ze sedla a vykročil směrem k šelmě. Flavius za ním udělal krok a hlavou jej udeřil do zad, jako by mu chtěl říct: Zbláznil ses snad?
Tas postupoval dál a vlčice zvedla horní pysk, vycenila zuby a odněkud až z jejích útrob se začalo ozývat nepřetržité zlověstné a výhrůžné vrčení. Když byl Tas tak na tři kroky od ní, zastavil se. Dřívější jeho pohyby byly pomalé, teď zůstal nehnutě stát a jen se díval. Nakonec se posadil do sněhu, odložil luk a začal na vlčici mluvit klidným monotónním hlasem. Jeho slova však nebyla zřetelná, a možná že to slova ani nebyla. Postupně se i vrčení ztišilo, ale neustalo úplně. Jen vlčice už nevypadala tak napjatá.
Když Tas znovu vstal, vrčení zesílilo. Ale Tas se k vlčici obrátil zády a vydal se ke spáleništi. Tam našel dva silné klacky, jejichž konce svým mečem osekal do špičky. Pak sebral ještě kus pytloviny, kterou si omotal předloktí levé ruky. Když se vrátil k vlčici, byly její tesáky znovu obnažené a její vrčení už nemohlo znít zlověstněji.
"Když budeš rozumná, můžeš se z toho dostat," promluvil na ni co nejklidněji. Pak se nad ni sklonil a konce klacků pomalu začal vsouvat mezi chapadla pasti. Dvakrát se po něm vlčice ohnala a kousla ho do paže omotané pytlovinou. Stisk jejích čelistí byl však spíše symbolický a reflexivní, nikoliv vražedně útočný. Protože jediné sevření jejích zubů by dokázalo jeho ruku zle pochroumat.
Vlčice nechápala, co se děje, ale někde v hloubi její mysli svitla jiskřička přesvědčení, že tenhle člověk jí ve skutečnosti nechce ublížit.
Sotva ocelové sevření pasti povolilo, vytáhla z ní vlčice neohrabaně svou nohu. Ztuhlou a škaredě rozdrásanou, na níž se nedokázala postavit. Stála jen na třech a celá se třásla. Tas nechal past znovu zaklapnout, tentokrát naprázdno. Pak odhodil oba klacky. Vlčice se pokusila odejít, ale byla příliš zesláblá a po pár krocích se znovu svalila do sněhu. Už nevrčela, jen těžce oddychovala.
Tase poprvé napadlo, že to, co udělal, bylo zbytečné a vlčice stěží přežije. A on svým počínáním jen prodloužil její utrpení. Ale také si uvědomil, že za celý svůj život nezabil nikdy člověka ani zvíře, které se nemělo možnost bránit, ať už útokem nebo útěkem. Teď, když bylo zvíře na svobodě, mohl by je zabít. Ale když se podíval znovu na vlčici, uvědomil si, že v ní svým chováním vzbudil důvěru.
Vlčice si začal lízat tu ošklivou ránu na noze, dělala to dlouho a přestávala, jenom když se potřebovala nadechnout. Tas se vrátil k Flaviovi a ze sedlové brašny vytáhl kus vařeného masa a dvě ovesné placky – všechno, co měl. Znovu se přiblížil k vlčici. Hodně blízko, ale ne tak, aby si myslela, že se vnucuje. Ukousl kousek hovězího – vlčice přestala s lízáním a zpozorněla. Vytáhl dýku, ukrojil malý kus masa a hodil jí ho. Vlčice odvrátila čumák, jako by ji to sousto nezajímalo. Pak však zvítězil hlad nad důstojností. Nejdříve k masu zdráhavě a jen letmo přičichla, znovu se odvrátila, nakonec neodolala a maso zmizelo v její tlamě.
Tas se usmál a ukrojil další kus. Pak už šlo všechno rychle. Za chvíli mu zbyly v rukou jen ty ovesné placky. Hodil jí jednu. Vlčice k ní přičichla a pak se podívala na Tase s otázkou v očích, zdali se nejedná o nějaké nedorozumění. Když se nedočkala žádné odpovědi, ukousla nedůvěřivě kousek, ale vzhledem k tomu, že kuchařka nešetřila škvarky, s kterými placky zadělala, zmizela placka ve vlčí tlamě skoro stejně rychle jako předtím maso. O druhé placce, která k ní přilétla, už nepřemýšlela vůbec.
"Tak, a teď je to už na tobě," řekl Tas směrem k vlčici a obrátil se zpátky k Flaviovi. Když k němu došel, poplácal ho po krku, ale kůň se od něho odvrátil, jako by chtěl naznačit, že s blázny se nebaví." (str. 132-134)
