Tuhle knihu jsem si půjčila z knihovny na Mečounovo doporučení poté, co jsem se tu rozplývala nad knihou Není římského lidu od Jarmily Loukotkové. A nejvtipnější je, že když jsem začala číst, první, co mi blesklo hlavou, bylo, jestli ji náhodou nenapsal nebo nepřeložil sám Mečoun :o) Ten vypravěčský styl je totiž tak strašně podobný, že docela dobře chápu, proč se mu tahle kniha líbila...
"A tak jsme byli v Syrakusách – ve skrýši pod stolem...
Pro případ, že to nevíte, Syrakusy leží na Sicílii. Sicílie je příšerné místo: samé velké statky spravované bandami vyvrhelů a každý se zná s každým, což lidem z branže situaci velmi ztěžuje. No ale když už jsme v 
Syrakusách byli, zkusili jsme to s jedním starým podvůdcem, kdy jeden z dvojice předstírá, že objevil zakopaný poklad, dostal ránu do hlavy a ztratil paměť – však to určitě znáte... Znal to každý, už když krále Priama honili po sadech, protože tam kradl jablka. Moc se nám to ale nepovedlo, a právě proto jsme se schovávali na tržišti pod stolem prodavače sýrů. Myslím, že nás honili vojáci nebo snad osobní strážci jednoho bohatého senátora, to je fuk, prostě nás honili nějací chlápci a bylo pouze otázkou času, kdy nás chytnou a odvlečou na pokec k soudci.
Lucius Domitius si jako vždycky učurával do kalhot. Nikdy se nenaučil zvládat stresové situace. Vadila mu představa, že soudce, senátor nebo kdokoli jiný poznají, s kým mají tu čest. Já jsem si tím hlavu moc nelámal. Ze zkušenosti jsem věděl, že lidé vidí jen to, co čekají, že uvidí; a nikdo nečekal, že uvidí bývalého císaře Nerona Klaudia Caesara, protože každý věděl, že je už deset let po smrti. Někoho mohlo sice napadnout, že jeden z vězňů se trošku podobá nebožtíkovi neoplakávanému císaři, ale rozhodně by ho nenapadlo, že to může být skutečně on, a kdyby přece, neodvážil by se to vyslovit, protože by se bál, že si lidé budou myslet, že se zbláznil. Ne, mě znervózňovala vyhlídka, že mě odsoudí za to, že jsem si přisvojil peníze podvodem, a dostanu pětadvacet let nucených prací v lomu na břidlici. Je fakt, že v lomu ještě nikdy nikdo celých pětadvacet let nestrávil, což by vás mohlo v první chvíli uklidnit, ale záhy byste přišli na to, že za tím nevězí nic jiného, než že většina vězňů po pěti letech dřiny v kamenolomu umírá a jen opravdoví tvrďáci přetlučou patnáct let.
"A je to tady!" prohlásil, zatímco pozoroval, jak nám přímo před nosem probíhají sem a tam sandály našich pronásledovatelů. "Tady to skončí! To je ale pěkně blbý způsob, jak odejít!"
"Neber si to tak!" snažil jsem se ho utěšit. "Z toho se dostaneme, neměj starosti! A pak se vydáme do Afriky."
"Do Afriky?"
"Měli jsme tam jet už před lety," řekl jsem. "Je to ve všech ohledech báječný místo. Božský počasí, nádherný města, všude se povaluje spousta peněz a tamní lidé jsou přecpaní a prostoduší. Do dvou let zbohatneme tak, že budeme moct odejít do penze."
"Z čeho tak sakra usuzuješ?" zeptal se mě.
"Mám uši pořád nastražený. Pamatuješ si na ten obchod s vínem v Massilii, kde sis dal ty zkažený olivy? Byla tam taky dvojice Španělů, právě připluli z Cyrenaici, a mluvili o tom, jak je to v oněch končinách skvělý a jak pohodově se jedná s důvěřivejma bohatejma pěstitelama silfia. Víš, že devět desetin silfia vypěstovanýho v říši pochází právě z Cyrenaici?"
Zavrtěl hlavou. "Nejsem si jistý, že vím, kde Cyrenaica leží."
"To bys ale měl!" odvětil jsem. "Patřila ti."
"Možná. Víš ale dobře, že jsem tehdy nikam nejezdil. Ale to sem nepleť. Proč, šmarjá, myslíš, že se nám právě v Africe bude dařit líp než tady? Dřív jsi zase tvrdil, že Sicilané jsou naivní, ale jak vidíš, netrvalo jim nijak dlouho, než nás prokoukli!"
Povzdychl jsem si. "No jo. Když nemáš chuť na Afriku, jsou tady jiný místa. Například Lusitánie. Mají tam obrovský doly na stříbro."
"Bezpochyby," odpověděl zachmuřeně. "A když budu natolik hloupý, že tě poslechnu, v jednom z nich skončíme s krumpáčem, páčidlem a společnou půlkou plesnivého bochníku chleba." (str. 25-26)
Mě osobně ale Píseň pro Nerona nijak neuchvátila :o( Když pominu nezvykle moderní jazyk a výrazivo, které mi do historického románu vůbec nepasovalo, bylo asi nejhorší to neustálé (a marné) čekání, kdy konečně přijde ona "veselá historka z natáčení", kterou vám vypravěčský styl svým laděním sliboval (u Mečounových článků se jí dočkáte pokaždé :o). Jenže Píseň pro Nerona je ve výsledku jen plané tlachání dvojice přiblblých podvodníčků (z nichž jeden je bývalý císař Nero) o tom, ze kterých všech šlamastyk se už dostali a jak se každá jejich "vymakaná" akce zvrtne v naprostou katastrofu (což upřímně řečeno jako čtenář tušíte už v okamžiku, kdy vám tihle výtečníci začnou líčit svůj "geniální" plán). Přišlo mi, že celé té nekonečné řadě připitomělých dobrodružství, navíc pokaždé vyprávěných od hodně obšírného lesa, chybí pointa a tím i nějaká motivace pro mě číst dál. Nakonec jsem knihu znuděně zaklapla po dvou kapitolách a kousku – i když za normálních okolností nemám ráda nedočtené knihy a nerada nechávám jejich příběhy nedopovězené, na tohle jsem prostě neměla nervy :o(
"A kdykoli se zeptal, kdo takovou zábavu vymyslel, dostávalo se mu pravidelně odpovědi: "Nu, tak se to přece dělávalo v dobách vlády vašeho strýce Kaliguly a on pouze navázal na vašeho praprastrýce Tiberia, je to prostě tradice..." Takže není divu, že se Lucius Domitius postupně ocitl v situaci, kdy se dělicí čára mezi potěšením a povinností stala víc než nezřetelnou. A když se dostanete do stavu, že jeden druh rituálu od druhého rozlišujete jenom podle toho, jestli jsou zúčastnění oblečení nebo ne, pak je načase najít si jiného koníčka.
Je mi jasné, že vám nemusím říkat, co to bylo za koníčka. A samozřejmě že si ho Lucius Domitius vybral, protože jej už nic skandálnějšího nenapadlo. Vladařská povinnost, však víte. Klaudiovská dynastie se vždycky – už od úsvitu dějin – pyšnila tím, že se chovala co možná nejnepřístojněji, a jediné, co si římský aristokrat nemůže ani dnes dovolit, je přestat druhé šokovat. Takže Lucius Domitius začal muzicírovat, zpívat a psát básně jako nějaký otrok nebo Řek, a když si na to lidé alespoň trochu zvykli, začal to dělat i na veřejnosti. Jenže právě tady zašel příliš daleko. Nesmíme však zapomenout, že byl ještě mladý, v podstatě ještě dítě s nudlí u nosu, takže mu to člověk nemůže mít za zlé. Jakmile se ale jednou touto cestou vydal, nebylo návratu.
Pro případ, že se podivujete, v čem byl problém – jistě, od římské šlechty se očekává, že se ve svém volném čase chová jako lítá zvěř, avšak stejně samozřejmě se předpokládá, že ve službě dodržuje řád a rezervovanost. Jde pouze o jediné: od člověka se vyžaduje, aby své osobní záležitosti uchovával v soukromí. Přitom každý ví, co provádí, taky jaký by to sakra mělo smysl, kdyby se to nevědělo, že. Za žádných okolností však není povoleno vyjít s tím na ulici, kde vás může uvidět lůza se špinavýma nohama. A to stejné platí o veřejném vystupování v divadle nebo cirku. Nikdo moc neuvažoval o tom, co Kaligula podnikal se svými sestrami za zavřenými dveřmi. Když ale Lucius Domitius ohlásil svůj první veřejný koncert, bylo to, jako by svět dospěl ke svému konci.
Hm, ano. To jsou prosím pěkně Římané, a kdyby je sežrali obří mravenci zabijáci do posledního, neříkám, že by se svět nestal mnohem příjemnějším místem k životu. Existují tady ale už hezkých pár roků a je minimální šance, že bychom se jich mohli v blízké budoucnosti jen tak zbavit, takže je rozumnější přijít na kloub tomu, jak ty jejich bizarní mozečky fungují. Navíc my Řekové nejsme v jistých ohledech o moc lepší, ale nikomu neříkejte, že jsem něco takového prohlásil." (str. 36-37)