Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Tradičně hektický advent
22. prosinec 2014 | 18.10 |
Zatímco první prosincový týden jsem si docela užívala, že jsem takzvaně "na roztrhání" a v rámci oslav mého svátku i mimo nich věčně věků někde poletuji nebo vysedávám, v druhém týdnu už mi to začínalo mírně řečeno lézt na nervy a stále dokola jsem se vracela ke svému loňskému předsevzetí, že si toho na prosinec nebudu moc plánovat, abych pak nebyla zbytečně ve stresu, a neustále jsem se sama sebe ptala, proč jsem se tak dobrým plánem vlastně neřídila. Ono to totiž vždycky vypadá nenápadně – tuhle zajít na kávičku, tuhle na koncert, ale nakonec se to rozroste do takových rozměrů, že se vlastně doma skoro neukážu. Nejhorší ze všeho (resp. nejvíc stresující) asi nakonec bylo to, že jsem měla tak málo času na vypracovávání domácích úkolů na překladatelský kurz :o( A když k tomu přidáte fakt, že bez poslechu záznamu z předchozí hodiny (resp. jeho posledních 15 minut) jsem nebyla schopná identifikovat, co je za domácí úkol (nevím proč, ale nějak nebyli sto jednoznačně nám napsat zadání do mailu a wordovský soubor, který nám posílali, vždycky obsahoval spoustu "balastu", takže se mi občas stalo, že jsem zcela zbytečně přeložila tři odstavce a pak jsem zjistila, že za domácí úkol je něco úplně jiného, což při nedostatku času člověka solidně zdeptá), přičemž nikde jinde než doma si onen zvukový záznam neposlechnu, máte na stres a nepříjemný pocit, že nestíháte, zaděláno jedna dva.
Na druhou stranu jsem se ale během oněch čtyř adventních týdnů stihla sejít skoro se všemi, na kom mi záleží, a to mi letos nějak připadalo mnohem důležitější než naklizený byt a napečené cukroví (poslední dobou mám vůbec nezvykle silné společenské sklony :o) Během onoho hektického předvánočního období jsem si tak užila i spoustu legrace a zábavy. Byla jsem například na překvapivě dobrém koncertu Davida Kollera, prošla jsem se po vánočně vyzdobeném Českém Krumlově a nesmím zapomenout ani na to, jak jsem se nadmíru dobře pobavila na našem podnikovém vánočním večírku, kam jsem se původně vůbec nechystala jít. Nevím, co se se mnou poslední dobou děje, ale už od mé letní velké prezentace zjišťuju, že ztrácím svůj dřívější stud před davy lidí a nebojím se být na podobných akcích sama sebou (příp. někým lepším, vtipnějším a mnohem troufalejším :o)
Na vánočním večírku jsem tudíž neměla problém s tím připojovat se k nejrůznějším diskutujícím skupinkám, kde jsem znala alespoň jednoho z členů, či se během tance přidat k partě "cizích" lidí (rozuměj: ne k někomu z našeho oddělení). Bez uzardění jsem zorganizovala společné fotografování a dlouho postávala u baru v živé a neskutečně vtipné diskuzi s neustále se rozšiřujícím kroužkem lidí (začínali jsme ve třech a nakonec nás tam bylo nejmíň deset), přičemž jsem nijak nezaostávala v onom věčném vtipkování a špičkování se s kolegy, a to podotýkám bez posilnění alkoholem (za celý večer jsem vypila všehovšudy maximálně tři deci červeného vína notně ředěného colou, zpravidla v poměru jedna ku dvěma :o) Zkrátka jsem si počínala jako solidní pařmenka a při tom všem jsem se neskutečně dobře bavila a celý večírek si opravdu užívala :o) Navíc jsem s přehledem a velmi úspěšně ignorovala všechny ty zvláštně kyselé pohledy madam manažerky věčně věků sedící u stolu jak pecka, včetně jednoho obzvlášť pichlavého, když jsem se šla pozdravit s jednou naší bývalou kolegyní, která nás její zásluhou byla nucena opustit a skončila na jiném oddělení, kde je více méně spokojená :o) Letošní večírek byl prostě nejlepší, jaký za svůj dosavadní pracovní život pamatuju, a nasmála jsem se tam tolik, jako už dlouho ne.
A jídlo bylo mimochodem rovněž výtečné :o)
Během prosince jsem se taky naučila filtrovat, co je opravdu důležité, a na co se případně můžu vykašlat – bylo neskutečně příjemné si uvědomit, že vlastně nemusím péct cukroví, když se mi nebude chtít, nebo že se nezboří svět, když nestihnu do konce roku dodělat všechny resty. S každým takovým "prozřením" jako bych za hlavu odhodila obrovskou zátěž a lehkým tanečním krokem jsem si pak mohla užívat tu správnou adventní atmosféru s mým oblíbeným nealkoholickým dětským vánočním punčem od stánku (s oříšky a rozinkami) a s lidmi, které jsem mnohdy neviděla několik měsíců :o) Díky tomuhle duševnímu cvičení jsem se letos cítila daleko šťastnější, spokojenější a prostě mnohem víc v pohodě než vloni.
Co se pozitivních událostí týče, nesmím zapomenout ani na mé letošní doobjednávání dárků doslova na poslední chvíli – poslední týden v práci na mě nějak dolehla sentimentální nálada a začalo se mi zdát, že jeden dárek pro každého je málo, takže jsem ve středu 17. prosince objednala z internetu ještě něco dalšího a neuvěřitelně mile mě překvapilo, že už ve čtvrtek po poledni na mě balíček s objednávkou čekal na poště :o) Trochu jsem si totiž při objednávání nadávala, proč jsem tak dlouho váhala a že jsem se měla vykašlat na všechny ty nemožné domluvy, co kdo komu koupí, protože jsem měla strach, že už mi balíček do Vánoc nedorazí, ale nakonec to všechno dobře dopadlo a já se celou středu šťastně tetelila nad každým mailem o změně stavu objednávky :o)
Jo a konečně se mi taky podařilo vyfotit v překrásných dřevěných saních v jednom místním nákupním centru, což jsem si plánovala už od loňska :o)
