Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
František Niedl: Platnéř
2. březen 2015 | 19.42 |
Jak už jsem tu psala, začala jsem mezi vánočními svátky číst druhou historickou trilogii od Františka Niedla a musím říct, že mě ani tentokrát nezklamal :o) Platnéř je sice úplně jiný než předchozí série s neohroženým královským bodyguardem Hynkem Tasem z Boru, ale to je podle mě jedině dobře. Hlavním hrdinou téhle série je mladý platnéřský učeň Lukáš, který kromě toho, že je sirotek žijící jako trpěná přítěž v domácnosti svého strýce, je také jaksi tělesně nesymetrický – má nepřiměřeně dlouhé ruce a nohy a naopak krátké tělo, pročež mu někteří přezdívají Pavouček.
"Katovna hned na první pohled vypadala mnohem výstavněji než chýše báby Hadovky. A Lukáše na chvíli napadlo, jestli by neměl namířit raději tam. Ale vzápětí se přiklonil k původnímu záměru. Kdyby si babička myslela, že mu pomůžou v katovně, poslala by ho tam. A tak pokračoval dál k té barabizně, schované mezi vrbičkami a jiným hložím. Vysoká tráva kolem vyšlapané pěšiny v tom přicházejícím podzimu už začala žloutnout. Když se otočil, uviděl, jak slunce zapadá za Pražský hrad a jeho paprsky jako by ho objímaly...
"Co tady pohledáváš, ty šibale prohnaný?!" ozval se od chajdy skřehotavý hlas, jako by ježkem po zdi jezdil.
"Řekli mi, že..."
"Nic neprodávám, koukej mazat!"
"Řekli mi, že tu bydlí tak ohavná bába, jakou jsem nikdy neviděl. A tak jsem se přišel podívat."
Chvíli se zdálo, že bába po Lukášovi něco hodí, ale pak se rozřehtala. Ten smích nezněl libozvučněji než její předešlá řeč, ale zdálo se, že jde od srdce.
"Tak pojď dál, ty paznehte," mávla na Lukáše, obrátila se ke svému paláci a vešla dveřmi visícími na několika pruzích prasečí kůže. Nebo že by to byla ta, kterou kat zaživa stahuje z lidí? uvažoval Lukáš. Než došel k nějakému závěru, praštil se hlavou o trámek překlenující otvor dveří.
"Ten tu mám k tomu, aby si lidé rychle vzpomněli na to, proč sem vlastně přišli, a nezdržovali."
V chajdě bylo příšeří. Z koutů se ozývalo syčení a rozhodně to nebyl příjemný zvuk. Lukášovi chvíli trvalo, než si jeho oči zvykly na ten temný prostor.
"Na co okna, akorát jimi táhne," pronesla bába, jako by četla jeho myšlenky. "A dávej pozor! Hlavně u těch košů – jsou v nich moje děti. Ale některé mohou být i venku. Tak ať si nesedneš někam, kde už leží někdo jiný."
"Tak proč je nepochytáš?"
"A proč? Mně neuškodí. A kdyby sem přišel nějaký nenechavec..."
Lukáš se ušklíbl, ale vzápětí si za ten projev mysli v duchu vynadal. Za bábou sem jistě chodí hodně lidí a všichni musí nějak zaplatit. Sama žije v nuzotě, tak někde přece musí ty peníze být.
"Chytrý chlapec," pokývala bába hlavou. Ale víc neřekla. Jen si ho se zájmem prohlížela.
Najednou Lukáš ucítil, že se mu ze špalku, na kterém seděl, sune na nohu had. Půlměsíčky za hlavou neměl, tudíž se nemohlo jednat o užovku. Na slepýše to zase bylo příliš velké, takže... to muselo být jedovaté. Znal jenom zmiji, ale tenhle byl mnohem větší. Vždyť bába mohla mít i nějakého cizokrajného plaza. Ti jižní bývají prý jedovatější.
Had se téměř celý vysoukal do jeho klína. Vztyčil svoji hlavu a nehybně Lukáše pozoroval. A Lukáše s hadem na klíně zase pozorovala bába Hadovka.
Pak Lukáš vztyčil levou ruku a had se okamžitě otočil tím směrem. Nebyl si jistý, jestli mu ten trik vyjde, zápěstí měl ještě celá ztuhlá. Nehodlal však čekat na to, až si had uvědomí, že něco není v pořádku. Prudce vymrštil pravou ruku a chytil hada přímo za hlavou. Ten okamžitě roztáhl čelisti, ale víc dělat nemohl. Jen ukázal své hrozivě vypadající zuby.
Bába s uznáním zatleskala. "Jsi rychlý, výborně. A teď mi ho dej, ať mu neublížíš."
Lukáš na chvíli zaváhal, nechtěl se vzdát své výhody. Ale podvědomě tušil, že mu Hadovka nechtěla skutečně ublížit a že si s ním jenom hraje. A také si nebyl jistý, zda by neměla moc poštvat na něj nějakého dalšího, který se tu někde kolem může plazit. Natáhl k ní tedy ruku a pustil ho, až když viděl, že jej ona pevně drží.
"Je hodně jedovatý?" zeptal se.
"Velmi."
"A jak to mělo dopadnout?"
"Dobře – pro tebe. Nezaútočil by, pokud bys mu nechtěl ublížit nebo bych mu nedala znamení."
"Jaké?"
"O to se nestarej... Tak proč jsi vlastně přišel?" zajímala se.
A když jí to Lukáš vypověděl, podívala se na jeho ruce a prohmatala mu je. "Od těch potíží ti mohu pomoci, to není nic nemožného. Ale pokud budeš dělat dál to, co doteď, nemoc se ti vrátí a časem můžeš zchromnout úplně."
Lukáš neodpověděl. Takže konec s platnéřstvím – nikdy se nestane mistrem, uvažoval. Vlastně může být rád. S čistým svědomím může nastoupit na studia. Stane se bakalářem, možná mistrem, ale ne platnéřským. Mohl by se stát knězem, přemítal dál, ale hned tu myšlenku zavrhl. Jen by na sebe svou postavou přivolával posměch, až by stál pod oltářem před věřícími a měl by jim kázat... Spíš by mohl jako mnich nějakého řádu pracovat v klášterní knihovně...
"Je tu ale ještě jedna možnost," uslyšel jakoby zpovzdálí hlas té stařeny. "Mohla bych ti připravit jeden lék, který by posílil nejen tvé ruce, ale i tvoje nohy."
Lukáš zvedl hlavu, ale když si všimla jeho pohledu, hned pokračovala: "Ne, ne, tvoje tělo zůstane stejné. Takovou moc nemám, abych změnila něco, co stvořil Bůh. I tak je toho ovšem dost, co můžeš získat. Tak jak se rozhodneš?"
Ale Lukáš už rozhodnutý byl. "Kolik?" zeptal se překotně.
"Čtyři stříbrné."
"Mám dva."
"To je málo..."
Lukáš už chtěl vstát, ale pak bezmyšlenkovitě zvedl kovový kotlík, který se válel u stolu. Byl očouzený, zaprášený a ve dně měl díru, že by jí malé dítě prostrčilo ruku.
"Můj nejoblíbenější," pronesla Hadovka s láskou. "Sloužil mi mnoho let, možná byl požehnaný, protože se mi v něm dařilo připravovat ty nejlepší lektvary."
"Třeba bych ho dokázal opravit," řekl Lukáš zamyšleně.
"Jestli se jen tak nechvástáš, seznal bys, že i bába Hadovka dokáže projevit svůj vděk." (str. 27-32)
Při čtení jsem si samozřejmě nemohla nevzpomenout na dobrodružství jiného učně, a sice toho barvířského jménem Nicholas od Dorothy Dunnettové :o) I tahle kniha má totiž onen nezvyklý nádech kvalitních zahraničních historických románů, který jsem pozorovala už u Čtvrtého králova psa. I Platnéř je velmi čtivě napsaný a nechybí v něm napětí, ani vtip (i když je tu asi přece jen méně sarkasmu než u Tase :o). Jen bych řekla, že na rozdíl od Nicholase je Lukáš neoddiskutovatelně dobrý člověk (snažil se zachránit svého kamaráda, který byl křivě obviněn z krádeže, i když mu při tom hrozilo, že skončí v šatlavě vedle něj a tak podobně) a vždycky dělá to, co je správné (alespoň v tomhle ohledu je to pravý hrdina :o), přičemž celý příběh má takové pohodovější až pohádkové ladění, které vás nenechává na pochybách, že to celé dobře dopadne (koneckonců jde o první díl trilogie, takže by hlavní hrdina asi měl na konci přežít, čímž ale neříkám, že by samotný závěr knihy nebyl opravdu hodně napínavý :o)
"S prací na nákrčníku byl už téměř hotový, když si najednou uvědomil, přestože neuslyšel žádný nadbytečný zvuk, že není v dílně sám. Prudce se otočil. O pracovní stůl, poblíž výhně, se opíral muž s dlouhými černými vlnitými a jen mírně prošedivělými vlasy. Tvář si nechal zarůst krátkými upravenými vousy. Přes tmavozelené nohavice měl přetažené jezdecké škorně z jemné kůže se stříbrnými ostruhami a přes brokátový kabátec, prošitý stříbrnou nití, se skvěl černý sametový plášť. Pás měl pobitý stříbrnými puklicemi a na něm mu visel meč se skvostným jílcem, zasunutý do pochvy potažené též tmavozeleným sametem. Byl to bezesporu pán, žádný kmán.
"Doufám, že jsem tě nevyděsil," řekl škádlivě, přestože věděl, že spíše opak je pravdou. "Protože ten, kdo je bezelstný, může si být jistý..."
"... že na svoji bezelstnost doplatí jako první," dokončil Lukáš prostořece.
"No výborně," pochválil ho ten šlechtic pobaveně. "Zdá se, že nejsi mdlého rozumu."
"Děkuji, pane," odpověděl uctivě. "Co pro tebe mohu udělat?"
Cizinec, protože ten tajemný muž skutečně nebyl místní, přistoupil k Lukášovi a položil před něj železnou rukavici. Byla skvostná (jistě ne vyrobená zde v Praze), ale znatelně poničená. Některé z jejích dílů byly zprohýbané tak, že v takovémto stavu by jen stěží posloužila svému účelu.
"Dokázal bys ji opravit?" zeptal se.
"Jistě, pane," odpověděl Lukáš okamžitě, bez rozmýšlení. Toužil po tom, aby mohl takovou práci vykonat.
"Nevěříš si až příliš? Je to výjimečný kus patřící k výjimečnému brnění, vyrobenému jedním z nejlepších mistrů křesťanského světa. Varuji tě. Kdybys ji měl zkazit, poznal bys, jak chutná má nepřízeň."
"Toho se nemusíš obávat, pane." Lukáš převracel rukavici obdivně v rukou.
"Pusť se tedy do práce."
"Teď hned, pane?"
"Proč ne? Budu se dívat na tvoje ruce, jestli jsou stejně pohotové jako tvá ústa."
"Ale tak rychle tu rukavici neopravím."
"A proč ne? Tuhle klepneš, támhle klepneš..."
"Ano. Takhle bych jí mohl vrátit její pohyblivost, ale ne její krásu. A to ty nechceš, pane."
Cizinec se ušklíbl. "Ne, to opravdu nechci. Ale přesto bych se rád chvíli díval. Jak tedy tu opravu provedeš?"
"Abych ji mohl dokonale vyklepat, musím ji nejdříve z větší části rozebrat. Mohl bych nýty odbrousit, ale při tom by mohlo dojít k poškození některé z jejích kovových částí. Raději bych nýty ohřál a vyrazil."
"Jenže pak zničíš její koženou výstelku..."
"Stejně je v některých místech už utržená. Udělám výstelku novou. A nebude jen přinýtovaná, ale před nýtováním k plechu ještě přilepená. Vidíš tady, pane?" Lukáš rukavici obrátil a přidržel ji muži před očima. "Kůže, jak na ni působí pot, ale i vlhkost, se vytáhne, a když uschne, znovu se smrskne. Někdy víc než předtím. Pak se z některého nýtu, při opětném použití, může utrhnout. Jako tady, třeba. Ale já ji před přilepením nejdříve ošetřím tak, aby kůže vlhkost odpuzovala, ale aby do ní zároveň příliš neproniklo lepidlo, čímž by zase nadměrně ztvrdla, což by bylo nežádoucí."
"Sděluješ mi tajemství svého mistra?"
"Ne pane," odpověděl Lukáš překotně. "To já...," tady se zarazil, aby jeho slova nezněla příliš vychloubačně.
"Ty si tedy věříš." V cizincově hlase zazněly pochyby. "Tak se pusť do práce."
Lukášovi se nejdřív samým vzrušením trochu třásly ruce. A také přítomnost cizince, který ho pozoroval, mu na klidu nepřidala. Ale pak se přinutil k tomu, aby se soustředil jenom na práci. Ve výhni shrábl do jednoho místa dosud žhavé uhlí, ale další nepřihodil – nepotřeboval velké žároviště. To stávající přivedl k žáru dmychadlem. Žhavé uhlí překryl tlustým železným plátem s malým otvorem uprostřed. Pak uchopil rukavici do kleští a znovu rozdmýchal uhlíky. Otvorem vylétl červený oheň, jenž se po dalším rozdmýchání změnil téměř v modrý. Nýty, které nad otvor přistrkoval, se začínaly rozžhavovat. Zároveň byl cítit pach pálící se kůže. Pak Lukáš rychle přeběhl ke kovadlině, ve které už měl připravenou děrovanou nákovadlinku. Položil na ni rukavici a jednotlivé nýty z ní začal pomalu vyrážet. Několikrát se musel ještě vrátit k výhni, aby ohřál další nýty, a vzápětí pokračoval v rozebírání rukavice. K takové práci by bylo třeba ještě jednoho, který by rukavici držel, ale Lukáš si poradil i tak. Jednotlivé dílky kůže, které z ní odpadly, nevyhodil, ale schoval si je jako šablony pro zhotovení nových kusů. Mnohdy už nebyly celé, oheň na nich vykonal své dílo, ale jako základ postačovaly. Části plechových dílů rukavice skládal na stůl tak, aby se později nemusel zdržovat zjišťováním, který kus ke kterému patří.
"Velmi dobře," ohodnotil Lukášovu práci cizinec. "Už jsi mě skoro přesvědčil, že neumíš jenom mluvit, ale že to, co řekneš, vykonáš."
Lukáš odložil kladivo a důlčík, kterým nýty vyrážel. "Nemám jinou možnost než udělat, co řeknu."
"Jak to myslíš?"
"S mojí postavou se mohu těžko proslavit jako neohrožený válečník," odpověděl Lukáš zahanbeně, že se o něčem takovém vůbec zmínil. Nikdy dříve to neudělal, aby začal sám o svém postižení. Dost bylo na tom, když začínali jiní. Ale tomuhle člověku nebylo těžké se otevřít, možná i lehčí než zpovědníkovi.
"Co studia? Umíš vůbec číst? Hlava je silná zbraň."
"Na studia jsem měl jít, ale pak umřela matka... Ale číst, psát a počítat umím. Domluvil bych se i německy a vlašsky, pane, nebo, chceš-li, italsky."
"A co tvůj otec?" vystřelil cizinec otázku italsky.
Lukáš zavrtěl hlavou a odpověděl ve stejném jazyce: "Nevím. Nejspíš už nežije. Viděl jsem ho jen několikrát, když jsem byl ještě malý. Ani si nedokážu vybavit jeho podobu. Často se mi vrací sen, kdy jej vidím odcházet s rukou na jílci meče. Vždycky si přeji, aby se obrátil, ale nikdy se tak nestane."
"Já myslím, že ty se neztratíš," usmál se na Lukáše cizinec." (str. 55-59)
I když jako čtenář od začátku tušíte, že hlavní hrdina na konci určitě nezemře, protože musí figurovat ještě v dalších pokračováních, stejně je toho hodně, co se musí v knize rozhodnout a od čeho se bude odvíjet Lukášův další osud. Hned na začátku se musí nejdřív snažit, aby mohl vůbec svoje řemeslo vykonávat – babička ho pošle za místní "kořenářkou" a ta mu dá užívat speciální lektvary, aby zesílil a netrpěl v jednom kuse zánětem šlach na rukou a potažmo nechroml (nádavkem získá sílu v celém svém neforemném těle a zjistí, že mu nedělá žádné potíže šplhat po střechách, z čehož pak vzejde pár dobrých věcí, ale i většina jeho potíží). Potom musí bojovat o to, aby mohl složit učňovské zkoušky, což, jak se ukáže, bude obnášet řadu překážek kladených hlavně ze strany jeho strýce Zouly. A nakonec je tu samozřejmě i nějaká ta láska, kdy se Lukáš zakouká do dcery milánského vyslance Lorenza Scorsiniho a je tudíž otázkou, jestli se mu někdy podaří získat takové postavení, aby mohli být s Angelou spolu (v což zatím sama za sebe pořád tajně doufám, ale nevím, nevím, jak moc je to reálné, protože Lukáš přece jen míří trochu vysoko :o( Kromě Lukášových životních peripetií je v knize ještě další dějová linka, která sleduje řádění bandy lupičů a hrdlořezů na Starém Městě pražském a snahu rychtáře Parduse o jejich dopadení, přičemž Pardus je svou náturou celkem dost podobný Tasovi :o) No a jak už to tak bývá, nebyl by Lukáš pravý hlavní hrdina, kdyby se do toho taky nějak nepřimotal a různě vysoce postavení padouchové mu na konci neusilovali i o život.
"Těch sedm dnů, ve kterých se mohl Lukáš volně pohybovat po městě, bylo darem, který si vydobyl svojí svévolí. Co bude po nich, to jej v tuto chvíli nezajímalo. Nemyslel na to, že lidé nezapomínají.
Jeho první kroky vedly do domu Lorenza Scorsiniho. Vábila ho představa, že se bude moci znovu dívat na andělský zjev Angely, ale nejen dívat, i vnímat a zalykat se tou duševní sounáležitostí, která mezi nimi panovala. Ještě nikdy nepoznal někoho takového a byl navýsost šťastný. Přestože si byl vědom toho, že hranici, kterou mu Angelin otec vymezil, nebude moci nikdy přestoupit. Za žádných okolností sice nemohli zůstat sami, bdělá Lucia byla vždy přítomna, ale téměř ji nevnímali a jako by ani nebyla. Nikdy nezasahovala do jejich hovoru, a v podstatě ani nemohla. Mluvili převážně česky, italsky jen konverzačně. A také si četli a v četbě se střídali. Poprvé to bylo z evangelia svatého Lukáše, ale latina byla v té době moderní italské řeči už značně vzdálená. Při další návštěvě přinesla Angela dosti ohmatanou knihu, a když ji Lukáš otevřel, zjistil, že se jedná o texty písní německých minesengrů. V předčítání se též střídali a Lukášovi připadalo, jako by si vyznávali lásku. Nikdy předtím něco takového nezažil.
Při poslední návštěvě byl přítomen i Lorenzo Scorsini. Pozval Lukáše, aby zůstal na oběd, při kterém nezávazně konverzoval. Lukáš si však brzy uvědomil, že když nezávazně konverzuje Scorsini, není to stejné, jako když nezávazně konverzuje někdo jiný.
"Co nového na Starém Městě?" zeptal se mezi dvěma chody.
"To se ptáš ty mě, pane?" podivil se Lukáš a do otázky vložil neškodnou lichotku. "Ty víš jistě lépe než já, co nového je nejen na Starém Městě, ale i ve všech městech pražských a v okolí."
Scorsini se zasmál. "Je tě škoda na platnéře, stále to říkám. Dobře by ses hodil k zákulisnímu životu u jakéhokoliv evropského dvora."
"To by pro mne nebylo, pane," zavrtěl hlavou Lukáš. "Baví mě to, co dělám."
"No, ještěže se učíš u tak slovutného mistra. Slyšel jsem, jak se pan Zachariáš ze Svinců chlubí, jak ve vaší dílně dobře pořídil a jaký je tvůj mistr umělec."
"O čem se to bavíte?" chtěla vědět Angela.
"To se spíš zeptej tady Lukáše. Divím se, že se ti ještě nepochlubil. Jejich dílna je teď slavná. Vyrobili brnění nebývalé krásy, celé v šedočerném odstínu, dokonce ozdobené erby pana ze Svinců."
"Proč ne lesklé?" zeptala se Angela. "A co je na něm tak vzácného? A není hezčí lesklé, blyštící se na slunci?"
"Vyrobit takové brnění je obtížnější," odpověděl Lukáš.
"A v boji se tak neleskne a je míň nápadné," doplnil Scorsini.
"A to je lepší?"
"Ten, kdo je uvnitř, má větší šanci na přežití," dodal ještě její otec suše.
"Aha," hlesla Angela a vzápětí téma opustila. "Prý se v noci městem pohybují démoni," nadhodila se skrytou dychtivostí.
"To jsem také slyšel," přisadil si Scorsini. "Kolik že to tam už máte mrtvých? Lidé se v noci bojí vycházet. Sám rychtář byl prý přepaden deseti... nebo patnácti muži. Ale prý se ubránil. Ovšem za pomoci toho démona. Nebo je to ještě jinak, Lukáši?" Scorsini na něho významně zamrkal.
"Jak bych to mohl vědět, pane," odpověděl Lukáš nevinně. "Když se všichni v noci bojí z domu, jen se dohadují a přibarvují." Lukáš nevěděl, kolik toho Scorsini opravdu ví. A především, jakou roli v tom všem hraje, pokud nějakou.
"Ale někteří se nebojí."
"To jistě, pane. Možná by bylo dobré vědět, oč komu v té hře jde. A zřejmě jsou i takoví, kteří nic neví, i když jsou do té hry vtažení."
"Ano," přikývl Scorsini zamyšleně. "A někteří se to už nikdy nedozví, protože dřív zemřou," dodal ten záhadný muž temně. "Ale dost neveselých řečí," změnil náhle téma. "Angela bude možná tak milá a zazpívá nám něco za doprovodu své loutny."
Lukáš překvapeně vzhlédl. Nevěděl, že Angela umí zpívat, a dokonce hrát na hudební nástroj. Nikdy se mu nepochlubila. "To bych velmi rád," řekl nedočkavě." (str. 155-157)
Platnéř je zkrátka další skvělý historický román od skvělého autora a já jsem ráda, že jsem Františka Niedla objevila. Navíc, jak jsem měla vloni na podzim možnost zjistit, je to i velmi sympatický člověk a díky absolvované besedě mám od něj všechny své knihy i podepsané, heč :o)
Komentáře
| RE: František Niedl: Platnéř | boudicca | 04. 03. 2015 - 22:19 |
 RE(2x): František Niedl: Platnéř |
rebarbora | 05. 03. 2015 - 18:14 |