Jodi Picoultová: Až na konec všech dní

11. březen 2011 | 13.44 |
blog › 
Jodi Picoultová: Až na konec všech dní
Nejstarší román této americké autorky, který byl vydán v češtině (je z roku 1998, ale není to její prvotina), jsem si půjčila u nás v knihovně. Mimochodem, jeho název v originále zní Pact, tedy něco jako Dohoda, což mi dávalo větší smysl než jeho český, zbytečně záludný překlad.
Kniha vypráví o dvou teenagerech, jejichž matky jsou nejlepší přítelkyně a zároveň sousedky. Chris a Emily spolu odmalička tráví spoustu času a tak nikoho nepřekvapí, že se z nerozlučných dětských kamarádů časem stane pár. Jednoho večera však policie najde Emily s prostřelenou hlavou a vedle ní Chrise v bezvědomí. Následné vyšetřování má za úkol zjistit, jestli šlo o vraždu nebo nedokončenou dvojitou sebevraždu, ale dopídit se pravdy chvilku potrvá. Čerstvě osmnáctiletý Chris tak musí strávit neuvěřitelných sedm měsíců ve vězení (což je pro kluka z vyšší střední třídy docela drsná zkušenost), než se dočká soudního procesu.
Celkově mi to připomínalo víc detektivku než psychologický román, o kterém hlásá titulek na přebalu, přičemž na konci všechno vyvrcholí soudním přelíčením jako od Grishama. Ale přiznám se, že jsem u téhle knihy trochu postrádala ten "starý známý" emocionálně sugestivní styl, na který jsem si u předchozích románů Jodi Picoultové zvykla (tady vystrkoval růžky jen občas). Neustálé střídání poměrně krátkých pasáží, zachycujících jednotlivé události vždy pouze z pohledu jedné z postav, celkový dojem jako by tříštilo a vzbuzovalo ve mně pocit, že k celistvému obrazu pořád něco chybí. Hodně věcí zůstalo nevyjasněných a jen v náznacích (např. vztahy rodičů Chrise a Emily nebo soukromý život Chrisova obhájce Jordana McAfeea), takže jsem hlavně ze začátku měla problém udržet krok s útržkovitým sledem událostí a zůstat v obraze, kdo je kdo.
Na druhou stranu se Jodi Picoultové rozhodně povedlo vystihnout na první pohled idylický vztah Chrise a Emily, kteří se znají tak dlouho, že si svůj život jeden bez druhého nedokážou představit, včetně toho, že i když k sobě oba mladé lidi vázalo silné pouto, intenzita jejich vzájemných citů nemusela být shodná. Přitom to až vyvolává mrazení, to, jak pevnou součástí Chrisova života Emily byla (kvůli jejich mládí a tragickému konci jsem se neubránila vzpomínce na Romea a Julii :o).

"Vždycky mě překvapila něčím, za co jsem ji musel obdivovat... A v tom je myslím podstata lásky. Že toho druhého člověka dobře znáte, a přesto byste na něm nechtěli vůbec nic měnit."
Odmlčel se a psychiatr k němu vzhlédl. "Jaká je tvoje nejstarší vzpomínka, Chrisi?" zeptal se ho.
Jeho otázka Chrise překvapila, takže se nahlas zasmál. "Vzpomínka? Nevím. Nebo – počkejte... měl jsem jednu hračku, takový vláček s knoflíkem, a když se stiskl, tak lokomotiva zahoukala. Pamatuju si, jak jsem ho nechtěl půjčit Emily a přetahovali jsme se o něj."
"Vzpomínáš si ještě na něco z té doby?"
"Na Vánoce," odvětil Chris. "Přišli jsme dolů do obýváku a kolem stromečku jezdil elektrický vláček."
"My? Bylo vás víc?"
"Jasně, Emily byla z židovské rodiny, a tak slavila Vánoce vždycky u nás. Když jsme byli úplně malí, dokonce u nás trávila tu noc s nadílkou."
Doktor Feinstein zamyšleně přikývl. "Pověz mi," požádal ho pak, "jestli máš vůbec nějaké vzpomínky z časného dětství, kde by se nevyskytovala Emily?"
Chris se ponořil do vzpomínek, které se mu začaly rojit v hlavě. Vybavilo se mu, jak stál s Emily ve vaničce a čůral do vody, Emily se hihňala a jeho matka se zlobila. Uviděl sám sebe, jak si lehá do čerstvého sněhu a otiskuje paže do podoby křídel anděla, a přitom nerad uhodil Emily, která dělala totéž vedle něho. Vzpomínal si na obličeje svých rodičů, ale nikdy u toho nechyběla Emily.
Chris zavrtěl hlavou. "Ne, na nic takového si nevzpomínám." (str. 96-97)

Až na konec všech dní

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší